Svobodné noviny na internetu

Když člověka svrbí jazyk, musí to říci…

Stalo se to v minulosti již mnohokrát. V těchto dnech jsme i my svědky bůhvíkolikaté reprízy téhož. Jak známo, ta největší tajemství, která se sdělovala mezi zasvěcenými jen šeptem a s poznámkou, že je to „přísně tajné“, bývají často odhalena náhodou, nechtěně či nedopatřením tehdy, kdy po nich vůbec nikdo nepátral. Docházelo k tomu v okamžiku, kdy dotyčnou osobu, nositelku tohoto tajemství, pálil jazyk tak moc, že už to nemohla vydržet a musela to říci nahlas.

Vzpomínám si na cosi obdobného, co se děje nyní. Bylo to někdy před patnácti či dvaceti lety. Tehdy pár odvážlivců přišlo s novými hypotézami (dokonce podloženými jakýmisi odbornými expertízami z technických disciplín) ohledně stále nevyjasněné smrti našeho poválečného ministra zahraničí z Gottwaldovy vlády – Jana Masaryka (1886-1948).

Kdo se s touto problematikou alespoň zběžně seznámil, ten ví, že tzv. Únor 1948, tedy převzetí moci komunisty po zpackané demisi nekomunistických ministrů Gottwaldovy vlády (J. Masaryk mezi nimi nebyl, a proto je jeho smrt o to podivnější), se odehrávalo jednak s příslibem pomoci Rudé armády (její oddíly byly připraveny na hranicích s Maďarskem, které bylo po Druhé světové válce okupováno SSSR), jednak s nasazením zhruba čtyřiceti elitních agentů sovětských tajných služeb přímo v Praze.

Vedoucí představitelé KSČ (včetně K. Gottwalda) spoléhali spíš na podporu ze strany občanů a spolustraníků. Domnívali se, že jim k vítězství budou stačit masové akce v ulicích a na náměstích hlavního města, ale i jinde po celé republice. („Malé“ Únory 1948 se odehrávaly téměř v každém větším městě. Všude byly v pohotovosti jak akční výbory Národní fronty, tak i oddíly Lidových milicí.) Co se týká řadových členů KSČ, velká část z nich vstoupila do této strany až po r. 1945, jelikož uvědomělejší občané včas „chytili nový vítr“ a dokázali si spočítat, že se jim to vyplatí.

Samozřejmě – každý člen KSČ k těmto událostem přistupoval po svém, podle dosavadních zkušeností i možností, jaké měl k dispozici. Jak po r. 1989 přiznal ve své vzpomínkové knize „Daň z blbosti“ (samizdat 1982, knižní vydání 1990) Jiří Ruml (1925-2004), otec polistopadového ministra vnitra Jana Rumla, tento uvědomělý novinář se zapojil do onoho „únorového vítězství čs. pracujícího lidu nad reakcí“ tím, že se podílel na blokaci dodávek novinového papíru pro tiskárny deníků nekomunistických stran. Bylo to nejen „uvědomělé“, ale i velmi účinné: čím méně výtisků těchto „nepřátelských“ tiskovin se dostane k občanům, tím lépe pro „věc proletariátu a socialismu“.

I s informováním o této banalitě, za kterou by ho v té době spolustraníci nanejvýš poplácali po ramenou, jaký je pašák, ale vyznamenání by mu za to nedali, čekal Ruml dlouhá desetiletí – skoro až do konce komunistického režimu. Jistě i on tušil, že únorový převrat 1948 byl mnohem „vyšší hrou“, ve které nějaký papír pro tisk nekomunistických deníků nehrál až tak velkou roli. Tento „statečný“ novinář a budoucí disident se daleko víc proslavil později tím, že reportoval pro Čs. rozhlas přímo ze soudní síně během politických procesů s M. Horákovou (1950) a R. Slánským (1952). Jak zjistil již před lety spolupracovník naší redakce, bývalý politický vězeň komunistického režimu a poslanec B. Hubálek, magnetofonové pásky s těmito reportážemi z archivu Čs. rozhlasu zmizely. Prý se ztratily.

A jak to všechno souvisí s aktuálním svědectvím diplomata R. Jindráka ohledně vyjednávání mezi prvním československým a českým prezidentem republiky V. Havlem a představiteli Spolkové republiky Německo (Kohl, Genscher) v r. 1991? Před těmi 15-20 lety se v našich bulvárních novinách (tehdy u nás vycházelo několik takových titulů, nejen Blesk) objevilo několik „svědectví“ těchto sovětských agentů (nebo osob, jež se za ně vydávaly), kteří se dušovali, že jedině oni znají tajemství okolo smrti J. Masaryka. Oproti oficiální verzi, která hovořila pouze o sebevraždě, nabízeli zcela odlišnou interpretaci této tragické události. Dokonce uváděli konkrétní jména českých, resp. československých agentů, kteří pracovali pro NKVD. Ve skutečnosti jen potvrzovali to, na co musel přijít každý zodpovědně pracující historik: na smrti J. Masaryka měli zájem výhradně politici SSSR, především samotný J. V. Stalin, nikoli naši komunisté.

Nejen v roce 1948, ale i později bylo stále zřejmější, že přijít na kloub záhadě Masarykovy smrti není zase tak složité. Stačilo provést exhumaci domnělých ostatků v Lánech. (Mnohé dohady by byly rozptýleny např. rozborem DNA.) K tomu nicméně dodnes nedošlo – ani 77 let po jeho smrti. Děje se tak pod průhlednou výmluvou, že příslušníci Masarykovy rodiny si to nepřejí. Jak se zdá, stále u nás žije dost lidí, kteří mají zájem na tom, aby pravda o této smutné záležitosti zůstala co nejdéle utajena. Jednou k tomu stejně bude muset dojít. Jinak se z toho věčného lhaní o našich dějinách nevyhrabeme.

Napsal jsem to již před časem v jiném článku: Jsem totiž přesvědčen o tom, že tyto ostatky tam již neleží, pokud tam kdy ležely. Ostatně – nejasnosti trvají od samého začátku i ohledně totožnosti muže, jehož mrtvé tělo bylo nalezeno v ranních hodinách dne 10. 3. 1948 na nádvoří Černínského paláce v Praze. Nelze vyloučit, že se jednalo o Masarykova dvojníka. Otazníků kolem smrti tohoto politika je ovšem mnohem víc. Pro zájemce o další informace na toto téma uvádím odkaz na dotyčný článek s titulkem Záhadná smrt Jana Masaryka stále neobjasněna (SN č. 3/2021, vloženo 15. 3. 2021):

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2021/zahadna-smrt-jana-masaryka-stale-neobjasnena-.html

─────

Kdy už skončí lhaní o naší minulosti?

Současné debaty okolo blížícího se sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně, zdá se, rozvázaly jazyk některým činitelům, kteří byli u toho, když se po změně režimu na konci roku 1989 měly nastavit podmínky pro soužití s naším největším sousedem – sjednoceným Německem. Největší chybou naší diplomacie tehdy bylo, že ministr zahraničí J. Dienstbier se spolehl na ujišťování ze strany svého německého protějšku, H. D. Genschera, a netrval na účasti našeho zástupce (na rozdíl od Poláků) na mezinárodní konferenci, která následovala po tomto sjednocení a jež měla garantovat klidné soužití se sousedy Německa.

Na samém začátku tohoto „narovnávání“ vztahů mezi ČSSR (ČSFR) a Německem byla Havlova omluva sudetským Němcům hned po jeho nástupu do úřadu prezidenta republiky, na pomyslném konci pak podpis Česko-německé deklarace z roku 1997. Její součástí byla prý i tajná ujednání, z nichž většina se týkala ústupků ze strany naší republiky. Jako poslední bod mělo být zvážení Německa ohledně formy omluvy za události, jež souvisely s německou účastí ve Druhé světové válce. Ochranná lhůta na tato „tajemství“ je údajně padesát let.

Jedním z diplomatů, kteří byli tehdy u toho a které dnes, po těch desítkách let, zřejmě tíží svědomí, je bývalý velvyslanec v Německu a dnešní velvyslanec na Slovensku – Rudolf Jindrák. Jeho vyjádření k tomuto tématu se stalo součástí článku redaktora Jakuba Vosáhla v „Parlamentních listech“ s tímto titulkem: Svědectví: Havel slíbil sudeťákům majetek. Utajené záznamy. Řeknu to napřímo… (PL, 6. 5. 2026, 12:20).

V článku autor upozorňuje na to, že Jindrák byl „u toho“ od samého začátku. Leccos pamatuje, ale nesmí o tom mluvit, protože musí dodržovat mlčenlivost. Hovoří tedy aspoň o některých skutečnostech. Zřejmě v souvislosti s plánovaným sjezdem sudeťáků se i jemu rozvázal jazyk. Vzpomíná například na návštěvu prezidenta republiky V. Havla v roce 1991 v Bonnu, tehdejším hlavním městě znovu sjednoceného Německa. Havla na této návštěvě doprovázeli oba premiéři: český P. Pithart a slovenský J. Čarnogurský. A protože Pithart o této události už kdysi napsal v jedné ze svých knih, nemusel diplomat R. Jindrák zachovávat mlčenlivost.

─────

Havel slíbil sudetským Němcům vrácení občanství i jejich majetku!

A v souvislosti s touto návštěvou Jindrák zavzpomínal na jednu důležitou věc, která se týká toho, co se momentálně odehrává okolo sjezdu sudeťáků v Brně. Jejich vzrostlé sebevědomí, drzost a troufalost, s níž vystupují zástupci tohoto krajanského sdružení, naznačují, že by všechno mohlo být jinak, než nám dosud naši politici tvrdili a tvrdí. Jindrák prohlásil o průběhu této návštěvy následující: „Václav Havel slíbil Helmutu Kohlovi, že se bude vracet občanství sudetských Němců, budou připuštěni do privatizace a že části těch, kteří se rozhodnou vrátit, bude vrácen majetek.“

Od té doby se čekalo, že tento slib bude splněn. Havel možná již v té době dobře věděl, že „přestřelil“ a že své sliby těžko dodrží. Vývoj se navíc zkomplikoval tím, že po rozpuštění Varšavské smlouvy (z Havlovy iniciativy) se bude muset řešit otázka případného českého vstupu do NATO. Havel, navzdory svému původnímu pacifistickému postoji k vojenským paktům, začal sám usilovat o tento vstup. Jak Jindrák vzpomíná, byli to Američané, kdo členství v NATO podmínili vyřešením sousedských vztahů mezi Čechy a Němci.

Celá druhá polovina 90. let 20. století byla ve znamení toho, jak vyřešit tyto vztahy a jak naplnit Havlův příslib z roku 1991. Jak uvedl R. Jindrák, vstřícný postoj nakonec odpískal samotný Václav Havel, když ve svém projevu v pražském Karolinu (17. 2. 1995) označil veškeré naděje sudetských Němců na návrat majetků za „bláhové“. Jejich návrat do Česka bude možný pouze jako „hosté, kteří ctí místní zvyky“.

K tomu Jindrák dodává: „Tam začala vyjednávání o česko-německé deklaraci, která trvala dva roky. Měl jsem čest je doprovázet a byla těžká.“ Právě on psal z jednání zápisy, které jsou utajeny na padesát let. „Naštěstí,“ dodává tento diplomat. Není třeba vysvětlovat, že nebýt tohoto utajení, nebyly by tyto vztahy tak klidné – jako dosud.

Zkrátka: B. Posselt a další členové jeho krajanského sdružení neodhadli situaci správně. Ukazuje se, že ani 81 let nestačilo k tomu, aby byly staré křivdy zapomenuty. Možná na to nebude stačit ani 200 let. Na tak dlouhou dobu prý v roce 1945 původně navrhovali Sověti okupaci Německa po jeho totální porážce ve Druhé světové válce.

Co k tomu všemu dodat? Jménem „pravdy a lásky“ nás z obláčku na obloze pozdravuje exprezident Václav Havel, lidově přezdívaný jako „Venca Flaška“. (Zlí jazykové naopak tvrdí, že pobývá v pekle a vaří se v kotli, pod nímž pečlivě přikládají čerti. Hned vedle něj má svůj kotel i jeho aristokratický „kámoš“ ‒ kníže Kchárl von Schwarzenberg.)

O Havlovi si stále nalháváme, že je to „pilíř“, na němž až dosud stály základy našeho polistopadového režimu. Jak se teď máme postavit k tomu, co v těchto dnech o pozadí česko-německých vztahů prozradil R. Jindrák? Můžeme po tom všem ještě něčemu věřit, když nám „sametoví“ politici v tak zásadních záležitostech lhali? O čem nám lžou ještě? Dozvíme se někdy celou pravdu?

8. 5. 2026

‒ RJ ‒

─────

P. S.

Řeči jsou řeči, fakta jsou fakta…

aneb Co je dobré vědět před sjezdem sudeťáků v Brně?

O lidovcích je známo, že patří k zákeřným, nevypočitatelným a zarputilým záškodníkům, zákulisním hráčům naší politické scény. Jejich nadbíhání sudetským Němcům je problémem dlouhodobým. Snad si ani neuvědomují, jak jsou trapní, ani to, že veřejnost tyto politiky vnímá jako ukázkové kolaboranty a vlastizrádce. To všechno vidíme obzvláště zřetelně v těchto dnech, kdy nám někteří lidovci prostřednictví médií předvádějí své podivné politické tanečky.

To, co je rovněž nepřehlédnutelné, je politická schizofrenie, která se stala nedílnou součástí „genetické výbavy“ této strany. Zatímco bývalý předseda KDU-ČSL M. Výborný na svém facebookovém profilu připomíná 81. výročí konce Druhé světové války (o úloze Rudé armády při osvobozování ČSR tam není ani slovo, jako bychom se osvobodili sami), v zákulisí se lidovci tajně připravují na to, jak se budou skupinově nebo aspoň individuálně lísat do přízně B. Posselta.

Ale protože žijeme v Čechách, kde se nic dlouho neutají, pár dní před blížícím se sjezdem sudeťáků v Brně se objevila na internetu zajímavá informace o tom, co onomu lísání k vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení předcházelo. Přiznám se, že i pro mě to byla nová informace. Přitom jsem si mnoho let vědom toho, že lidovci patřili a stále patří k těm nejodpudivějším kolaborantům se sudeťáky u nás. Píšu o tom již mnoho let a jejich „excesy“ ve svých článcích pečlivě dokumentuji. Pro dějiny, aby se nezapomnělo na to, kdo patřil k těm největším „prevítům“.

Zrovna včera (8. 5. 2026) jsem narazil na internetu na materiál, který usvědčuje lidovce z vlastizrady a záškodnictví, jaké u nás po Listopadu 1989 nemá obdoby. Jedná se o fotografii, jež byla zveřejněna na portálu „Infokurýr“, a to v článku M. Svatoše „Lstivý Teuton“ míří na sraz sudeťáků do Brna! Kdo to je a co má v plánu? (Infokurýr, 8. 5. 2026). Řeč je o šéfovi „Svazu německých vyhnanců“ – Stephanu Mayerovi.

[V dnešní „Nedělní debatě“ (ČT1/ČT24, 10. 5. 2026, 12:00) přiznal ministr zahraničí P. Macinka, že se během své nedávné návštěvy Berlína setkal i s tímto německým politikem. Je dobré to vědět, protože chování B. Posselta evidentně nesvědčí o tom, že by kroky německých politiků byly koordinovány. Nebo je to všechno jinak a kdosi tady s námi hrají nečestnou hru. Osobně považuji za pravdivější druhou variantu.]

Jak dokládá přiložená fotografie z jednání o založení nové „Česko-německé mládežnické organizace“, našli se mezi našimi politiky lidovců, kteří sice mají „nulové“ volební preference, ale chovají se, jako by měli dvacet procent, tak nesoudní jedinci bez morálky, kteří se snaží zachránit před zánikem své strany, a to spojením s kýmkoliv, byť by to byl samotný ďábel.

U japonského poplety, poslance Hayata Okamury, u něhož není jasné, jaké hodnoty ve skutečnosti vyznává (vždyť japonští militaristé si kdysi náramně „notovali“ s německými nacisty), mě účast v něčem tak otřesném a vlastizrádném vůbec nepřekvapuje. Pozastavuji se spíš nad účastí dvou zbývajících lidovců na společné akci se sudeťáky.

Na zveřejněné fotografii je zachycen (jako druhý zleva) Eduard Hulicius (náměstek ministra zahraničí za KDU-ČSL); vedle něho stojí (jako třetí v pořadí) již zmíněný Stephan Mayer a čtvrtý zleva je Hayato Okamura, který neváhá před celou Poslaneckou sněmovnou a prostřednictvím televizních kamer před celou republikou pomlouvat svého mladšího bratra Tomia, dnešního předsedu PS. Úplně vpravo, jako 6. v pořadí, je nový poslanec František Talíř. Ten je pro mě největším zklamáním. Tak mladý a už tak protřelý! Pokud vám tam chybí ještě donedávna tak aktivní exministr a poslanec Petr Hladík, ten se z neznámých důvodů kamsi vytratil.

Doporučuji čtenářům SN, aby si dobře tuto fotografii prohlédli. Není totiž nad to, když víme, s kým máme v naší současné politice tu čest. Znovu se potvrdilo, že KDU-ČSL patří k té nejsmradlavější „žumpě“, jakou u nás máme. Stačí jedna kapka a budete smrdět nejméně celý týden. Pozor na to!

10. 5. 2026

‒ RJ ‒

─────

A ještě pozdrav od známého brněnského „profesůrka“