Vypálení Ploštiny a Prlova měli na svědomí dva sudetští Němci!
Nenechme si vnutit umělé rozdělování společnosti!
Již několik týdnů v naší zemi trvá podivný stav rozdělení společnosti na dva tábory. Ten první podporuje a souhlasí s akcí organizace Meeting Brno, která se rozhodla v moravské metropoli uspořádat sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Toto setkání se má konat ve dnech 22.-25. 5. 2026. Vedle jednotlivců napříč politickým spektrem se hlásí k myšlence „usmíření“ mezi sudetskými Němci a Čechy i některé osobnosti z veřejného života, jakož i redakce našich periodik (Forum24).
Opatrně zatím našlapuje (jako při tanci mezi vejci) Česká televize, která až dosud „kopala“ za opozici („fialový hnus“). Jasné, nedvojznačné stanovisko dosud nezaujal ani prezident republiky P. Pavel, pro kterého je důležitější summit v Ankaře než vypořádání se s tragickou minulostí z doby Druhé světové války. Zato nový předseda KDU-ČSL J. Grolich již přislíbil svou účast na tomto sjezdu. Naproti tomu Babišova vláda akci v Brně odmítla. Nejnověji dne 14. 5. 2026 přijala Poslanecká sněmovna (hlasy výhradně koaličních poslanců) rezoluci, v níž tento sjezd odmítla a doporučila jeho nekonání.
Druhou skupinu představují ti občané, kteří sněmování sudeťáků na našem území z principu odmítají. Uspořádali již řadu protestních akcí nebo připojují své podpisy pod petici, kterou sepsal M. Hašek, bývalý jihomoravský hejtman za ČSSD. Zatím je předčasné odhadovat, jak to celé dopadne. Sudetští Němci v čele s B. Posseltem, přes zjevný nesouhlas velké části obyvatelstva, hodlají svůj sjezd uskutečnit stůj co stůj. Tito potomci bývalých občanů předmnichovské ČSR zřejmě nepochopili, že tu nejsou doma a že o ně většina našich občanů nestojí. Vysloveně ostudná je reakce zastupitelstva města Brna, které odmítlo oprávněný požadavek na zrušení tohoto sjezdu.
Naše společnost je rozdělena nejen názorově. To samozřejmě k demokracii patří. Horší však je, že velká část našich občanů vůbec nerozumí tomu, jak neblahou roli v našich novodobých dějinách sudetští Němci, bývalí občané ČSR, kteří před Druhou světovou válkou podporovali A. Hitlera a přáli si být součástí jeho Třetí říše (heslo „Heim ins Reich“), hráli. Organizovaný odsun („transfer“) sudetských Němců v letech 1945-46 de facto vyřešil jeden z jejich kruciálních problémů: individuální posouzení trestní odpovědnosti těchto vlastizrádců na rozbití předmnichovské ČSR a na následných událostech německé okupace z 15. 3. 1939 a Druhé světové války. Namísto trestu smrti nebo dlouhodobého pobytu ve vězení se jim dostalo pomoci a podpory ze strany úřadů těch okupovaných částí poválečného Německa, kde se usadili (Bavorsko).
─────
Až polovina populace nerozumí českým dějinám!
Ano, přesvědčujeme se o tom denně. Nejen naše nejmladší generace, ale i dnešní čtyřicátníci a padesátníci toho vědí o událostech Druhé světové války na našem území velmi málo. Navíc: komunistický režim, byť zdůrazňoval úlohu SSSR a Rudé armády na osvobození ČSR, některá kontroverzní fakta z oněch válečných let utajoval nebo bagatelizoval. Důvod byl prostý: řada komunistů se během války stala agenty Gestapa či jiných složek bezpečnostního aparátu hitlerovského Německa. Dokonce i čelní představitelé KSČ kryli spolupracovníky okupantů před oprávněným hněvem lidu.
Také tragický příběh vypálení pasekářské osady Ploština na Valašskokloboucku a části obce Prlov na Vizovicku v dnešním Zlínském kraji měsíc před koncem války je spojen s utajováním nepohodlných faktů o pachatelích těchto válečných zločinů. Těmi, kdož nesli odpovědnost za tyto hanebné činy proti lidskosti, byli dva sudetští Němci. Šlo nikoli o řadové vojáky, nýbrž o vysokoškolsky vzdělané lidé, jejichž potomci v těchto dnech hodlají „sjezdovat“ v Brně. Budu rád, když jim někdo rozumný a komunikativní sdělí fakta, která jsou uvedena v tomto mém článku. Možná doopravdy nikdy neslyšeli o zločinech, které jejich předkové spáchali na civilním obyvatelstvu několika vesnic na Valašsku. Kdoví?
─────
Partyzánské skupiny jako součást vítězství nad nacismem
Již od začátku roku 1945, kdy vojska Rudé armády překročila hranice Polska a kdy jednotky 4. ukrajinského frontu začaly osvobozovat obce na východním a severním Slovensku, bylo zřejmé, že válka se chýlí ke konci. Obzvláště složitá byla situace poblíž moravsko-slovenských hranic. Ze slovenské strany pronikly oddíly sovětských partyzánů, kteří tady operovali již v průběhu Slovenského národního povstání (SNP). Pro region východní Moravy byla nejdůležitější 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky, která byla vysazena koncem srpna 1944 v prostoru vesnice Sklabiňa u Martina na Slovensku.
Příslušníci tohoto desantu prošli výcvikem v partyzánské škole ve Svjatošinu u Kyjeva na Ukrajině. Pod vedením por. Jána Ušiaka se těmto partyzánům (desant měl 21 mužů) podařilo dne 25. 9. 1944 uskutečnit přechod na Moravu v prostoru Velkého Javorníku. Od samého začátku tito partyzáni čelili pokusům německých okupantů o likvidaci. S pomocí konfidenta Gestapa byl štáb této partyzánské skupiny přepaden (2. 11. 1944). Následujícího dne (3. 11. 1944) se J. Ušiak ocitl v obklíčení: situaci řešil sebevraždou. Následovala vlna zatýkání v celé oblasti Valašska. Strach Němců z příchodu partyzánů ze Slovenska přiměl K. H. Franka dne 16. 9. 1944 k tomu, že vydal nařízení, které zakazovalo pod trestem smrti překročení státní hranice se Slovenskem – včetně pokusu o ně.
Ani navzdory těmto přísným opatřením se německým okupantům nepodařilo partyzány obklíčit ani je zneškodnit. Brigáda Jana Žižky naopak početně rostla: z původních 330 mužů v létě 1944 se tento počet zvýšil až na 1300 osob na konci roku 1944. Tito partyzáni postupně ovládli rozsáhlé území Hostýnských a Vizovických vrchů. Operovali v okolí Prlova, Pozděchova, Valašské Polanky, Senice. Lipové, Hošťálkové, Hovězího, Nového Hrozenkova, Horní Bečvy i Jasenné. Úspěšně se podíleli na destrukčních pracích a sabotážích, které měly na cíl škodit okupantům: vykolejeno bylo 60 vojenských vlaků a do vzduchu bylo vyhozeno 86 mostů.
Boji proti partyzánům hodlali okupanti zpočátku čelit rozmístěním svých vojenských a policejních posádek. Tzv. jagdkomanda sídlila např. v Liptále, v Hošťálkové a v Horní Lidči. Německá polní policie měla své úřadovny ve Valašské Polance, v Hovězí, v Halenkově, v Jablůnce a ve Vizovicích. Štáb pro potírání partyzánských „band“ měl sídlo ve Zlíně: odtud byly koordinovány akce Wehrmachtu, SS a policie. Likvidaci partyzánské brigády J. Žižky měla zajistit operace „Tetřev“ (Auerhahn). Do ní bylo nasazeno na 12 000 mužů z Wehrmachtu i SS a policejní jednotky „Burger“ a „Ruhsam“ (700 mužů), jakož i oddíly zvláštního určení č. 1, 9, 24 a 31 (2000 mužů).
I přes tak velkou koncentraci ozbrojených sil německých okupantů se akci proti partyzánům nepodařilo zdárně provést. Síly na obou stranách byly víceméně vyrovnané. Docházelo sice k přestřelkám mezi oddíly partyzánů a německými jednotkami, avšak odvaha k frontálnímu střetnutí chyběla. Docházelo naopak ke kuriózním situacím: například ve vesnici Jasenná u Vizovic, doslova za zády německých ozbrojenců, se scházeli partyzáni s místním obyvatelstvem. Jednu takovou schůzku dokonce zachytil na své kresbě zdejší malíř ze sousední obce Liptál – Jan Kobzáň, známý ilustrátor „Starozlínských pověstí“, které byly vydány tiskem v r. 1942 ve Zlíně.
Němečtí okupanti se na Valašsku ocitli v nezáviděníhodné pozici: válka pomalu končila a jim hrozila porážka a zajetí jak od blížících se jednotek Rudé armády, tak i od místních partyzánských skupin. Za daného stavu se proto v hlavách některých velitelů zrodila scestná myšlenka: mstít se na obyvatelích zdejších vesnic kvůli jejich spolupráci s partyzány. Ne ve všech případech se totiž jednalo o dobrovolnou pomoc těmto partyzánům. Obzvláště D. B. Murzin trval na tom, že vesničané musí ubytovávat zraněné sovětské partyzány, i když tímto požadavkem ohrožoval celé vesnice, pokud by na to Němci přišli. Ti to stejně věděli díky svých konfidentům. Platilo to jak v případě Ploštiny, tak i Prlova, kde navíc ještě působila místní partyzánská skupina vedená Tomášem Polčákem-Šebíkem (18 osob).
─────
Po Juříčkově mlýně následovala Ploština, Prlov a Vařákovy Paseky…
Jedním z prvních případů této německé pomstychtivosti a krvelačnosti se stalo dne 3. 4. 1945 vypálení Juříčkova mlýna v Leskovci na Vsetínsku, kde se měli údajně ukrývat sovětští partyzáni. Němci mlýn vypálili a zastřelili celou rodinu majitele: Jana Juříčka i s manželkou Františkou a třemi dětmi: synem Janem (19 let) a dcerami Františkou (16 let) a Marií (13 let). Celkem bylo zabito pět osob.
Pod obdobnou záminkou (spolupráce s partyzány) došlo dne 19. 4. 1945 k přepadení pasekářské osady Ploština v katastru obcí Vysoké Pole a Drnovice (na jih od Vizovic). Během této akce vypálili Němci 10 stavení, v nichž uhořelo 24 místních obyvatel. (K zapalování těchto objektů používali němečtí vojáci oblíbené plamenomety.) Při této akci byly kromě toho popraveny ještě jiné tři osoby a jeden další člověk byl umučen při výslechu. Dohromady se jednalo o 28 osob.
Stejný scénář použil trestní oddíl „Josef“ o tři dny později, dne 23. 4. 1945, v obci Prlov, která leží na silnici z Vizovic do Valašské Polanky. Tatáž skupina hrdlořezů si tentokrát vytipovala jen 8 usedlostí z celé vesnice. Od svých konfidentů získali Němci informaci o tom, že tam pobývají nebo nedávno pobývali partyzáni. Během likvidační akce v Prlově se v této obci skutečně (podle svědectví pamětníků) nacházelo 10 partyzánů: šest místních a čtyři Rusové (léčili se zde po zranění v boji), kterým se naštěstí podařilo ukrýt tak, aby nebyli objeveni. Při akci v Prlově bylo zabito celkem 23 osob.
Čtvrtý případ, jenž dovršoval tuto sérii německých bestialit, se odehrál dne 2. 5. 1945, kdy byl Zlín osvobozen jednotkami maršála R. J. Malinovského. V tento den němečtí vojáci vypálili pasekářskou osadu Vařákovy Paseky u Lačnova na Valašskokloboucku. Při této akci bylo 8 domů vypáleno a 4 osoby zabity.
Leč – nezůstalo jen u toho. Řádění, jež Němci rozpoutali dne 23. 4. 1945 v Prlově, mělo své pokračování ještě dne 2. 5. 1945 ve Vizovicích, kde bylo prozatímní sídlo protipartyzánského oddílu „Josef“. Zde byl zastřelen „zrádce Prlova“, 21letý Alois Oškera ze Všeminy i s celou rodinou. Tady byl popraven i prlovský občan Jiří Turýn, kterému Němci přikázali, aby odvedl dobytek ze zničených domů v Prlově do Vizovic. Turýn svůj úkol splnil, avšak následovalo jeho uvěznění a později poprava.
Podobně zahynul i další občan Prlova – Tomáš Ondrášek mladší, kterému se 23. 4. 1945 podařilo uprchnout z hořícího domu. Protože byl zraněn, dostal se do nemocnice, kde jej zatkli Němci. Věznili ho v Hošťálkové a dne 2. 5. 1945 byl i on popraven. Když dne 7. 5. 1945 osvobodili partyzáni pod vedením mjr. D. B. Murzina město Vizovice, byly oběti německého vraždění objeveny a exhumovány, a to jak rodina A. Oškery, tak i J. Turýn. Vůbec prvním občanem Prlova, který zahynul dne 19. 4. 1945, jelikož se stal nechtěným svědkem přepadové akce v Ploštině, byl Josef Vařák. Jeho mrtvé tělo bylo nalezeno den před přepadením Prlova, 22. 4. 1945, v lese zvaném „Klínovica“ – pod kostelem v sousední obci Pozděchov.
─────
Nesmíme ignorovat zločiny, za něž viníci nebyli potrestáni!
Příběhy pasekářské osady Ploštiny i vesnice Prlova, odkud část domorodého obyvatelstva pravidelně dojížděla za prací do Zlína či blízkého okolí, jsou dostatečně známy. Přesto: tragické osudy Ploštiny se přece jen dostaly do povědomí našich občanů víc. Nejen proto, že v uplynulých desetiletích byl na místě této zničené osady vybudován památník protinacistického odboje, ale hlavně díky novele, jejímž autorem byl spisovatel a rodák ze zdejšího regionu – Ladislav Mňačko (*1919, Val. Klobouky). Jeho próza „Smrt si říká Engelchen“ (1959) se v následujících letech dočkala i filmového ztvárnění. Stejnojmenný film natočila v r. 1963 režisérská dvojice J. Kádár a E. Klos.
Připouštím, že vypálení Prlova až tak známé není, byť se rozsah zdejší tragédie a zejména psychologický dopad na obyvatelstvo příliš nelišily. Nutno dodat, že dvě oběti z Vařákových Pasek ve skutečnosti pocházely z Prlova: K. Vařák a R. Šopová. Proto bývají započítáváni do celkového počtu obětí z Prlova. K osudům této obce mám tak trochu osobní vztah. Jako začínající historik, působící krátkou dobu v muzeu ve Vsetíně, jsem se s osudy této valašské obce, patřící administrativně do okresu Vsetín, seznámil již v roce 1975. Tehdy se mi dostala do rukou kronika této vesnice, zvaná „Pamětní kniha obce Prlova“. V ní zdejší kronikář, Jaroslav Polčák, na 36 hustě psaných stranách textu formátu A4 zachytil do nejmenších detailů průběh celé prlovské tragédie z 23. 4. 1945.
I po těch desítkách let, jež uběhly od této události, a na základě toho, co jsem jako historik od té doby viděl a slyšel o našich dějinách, musím konstatovat, že dokumentární hodnota onoho Polčákova kronikářského zápisu o tom, co on i další obyvatelé této obce zažili, přesahuje všechno, co jsem kdy u tohoto typu vyprávěcího pramene kdy viděl. Již tenkrát, v roce 1975, jsem se rozhodl, že tento zápis musím jednou zveřejnit. Také proto, že atmosféra ve společnosti tomu tehdy nijak nenahrávala.
Komunistickému režimu více vyhovovaly každoročně opakované oslavy hrdinství, spojené s vyprávěním „pohádek“ o působení partyzánů v čele s D. B. Murzinem (1921-2012), sovětským důstojníkem RA a partyzánským velitelem tatarského původu. Bohužel – tato záměrně zkreslovaná fakta a jejich nesprávná interpretace vydržely až do konce tohoto totalitního režimu. Ještě ani dnes neznáme všechny pravdivé informace. Stále žije dost lidí a jejich potomků, kteří mají zájem na tom, abychom se celou pravdu nikdy nedozvěděli.
Výše zmíněný kronikářský zápis se mi tenkrát, v r. 1975, kdy u nás vrcholila ta nejhorší etapa tzv. normalizace a kdy nebylo radno o ničem podobném mluvit ani psát, jsem si přepsal do velkého školního sešitu, který jsem si pak pečlivě uložil doma, aby o něm nikdo nevěděl. Až po dlouhých desetiletích se tento unikátní dokument stal součástí mého článku, který byl věnován 70. výročí vypálení Prlova.
Text o Prlovu byl koncipován nikoli jako vědecká stať, nýbrž jako popularizační článek, jehož účelem bylo informovat veřejnost o této málo známé události. Svůj článek, který se nakonec poněkud rozrostl co do počtu stránek, jsem zveřejnil na internetu ve třech pokračováních. Je zde uveden i odkaz („proklik“) na onu „Pamětní knihu obce Prlova“. Článek s názvem 70. výročí vypálení Prlova byl publikován v SN č. 4 a 5/2015 takto: 1. část (22. 4. 2015), 2. část (30. 4. 2015) a 3. část (11. 5. 2015).
─────
Vypalování osad na jižním Valašsku provedla jednotka „Josef“
Účelem tohoto článku není připomínka letošního 81.výročí vypálení těchto valašských osad, nýbrž upozornění na jednu souvislost, jež mnoha historikům, ale i novinářům, kteří o tom píší, stále uniká. A díky blížícímu se sjezdu Posseltova krajanského sdružení v Brně se to vlastně připomnělo samo – mimoděk: Rozhodující podíl na zvěrstvech, jež se odehrála při zničení Ploštiny a části obce Prlova měly dvě osoby, které stály v čele protipartyzánské jednotky „Josef“.
Pro úplnost uvedu, že tuto jednotku tvořili sudetští Němci a příslušníci Hlinkovy gardy, vycvičení pro boj s partyzány. Jednotka měla okolo 120 lidí, z toho 40 Slováků. Příslušníci se oblékali do slovenských uniforem a vydávali se za dezertéry z armády slovenského klerofašistického státu. Pod touto „krycí“ legendou se pokoušeli muži z této jednotky krátce před 23. 4. 1945 získat od důvěřivých občanů Prlova informace o přítomnosti partyzánů v jejich obci. Dne 23. 4. 1945 šli již na jisto, protože potřebnou informaci mezitím dostali.
Zatímco v případě Ploštiny bylo po válce zjištěno a vyšetřováním prokázáno, že německé okupanty upozornili na kontakty zdejších obyvatel s partyzány dva konfidenti Gestapa (František Machů z Rylisk a Oldřich Baťa z Ploštiny), v případě Prlova se s jediným potvrzeným konfidentem Gestapa vypořádali Němci sami – jako s nepohodlným svědkem: Alois Oškera z vesnice Všemina (poblíž Slušovic) byl i s celou rodinou zastřelen ve Vizovicích dne 2. 5. 1945. Stalo se tak krátce předtím, než se hlavním pachatelům těchto zločinů podařilo s novou identitou zmizet ještě před příchodem osvoboditelských vojsk. (Podle svědectví pamětníků zabavovali velitelé této akce osobní doklady těm lidem, kteří byli následně zavražděni.)
V době, kdy L. Mňačko vydal svou novelu o Ploštině (Smrt si říká Engelchen, 1959), mělo Valašsko za sebou další, neméně dramatické desetiletí, kdy ideologii nacismu v mnohém překonala stejně nenávistná, nesmiřitelná ideologie komunismu. Vybrala si krutou daň v podobě rozsudků smrti a vysokých trestů vězení pro ty občany, kteří si přáli zachovat dosavadní svobody a demokracii. Proto zdrobnělina „Engelchen“ (= andílek, andělíček), odvozená od německého substantiva „Engel“ (= anděl) nezněla nepatřičně, možná až cynicky, jako pojmenování pro člověka, který měl na svědomí desítky lidských životů na samém konci šest let trvající války.
Ano, tvrdé rozsudky nad vedoucími činiteli dvou protikomunistických odbojových organizací (Světlana, Hory Hostýnské) se plně vyrovnávaly šoku z dubna 1945, který obyvatelé rozsáhlého regionu, jemuž dominovaly Hostýnské a Vizovické vrchy, zažívali na přelomu 40. a 50. let 20. století. V roce 1945 i krátce po Únoru 1948 šlo o tentýž region a tytéž partyzány, kteří s ním zůstali spjati. Uměli bojovat, byli cílevědomí a nesmiřitelní vůči těm, kdož jim lhali, a navíc byli držiteli střelných zbraní.
Pro představitele nové moci po Únoru 1948 byli bývalí partyzáni velkým ohrožením. Přesto měli komunisté oproti německým okupantům jednu velkou výhodu: lidově demokratický stát se postavil na jejich stranu a jeho represivní složky „rebelující“ nespokojence dokázaly tvrdě zpacifikovat. Stačilo několik poprav na šibenici a v celém kraji bývalých partyzánů zavládl klid a strach. Byl to samozřejmě konec svobody a demokracie, které se podařilo obnovit teprve po Listopadu 1989.
─────
Mňačkův „Engelchen“ se jmenoval: Kurt Werner Tutter!
Jak již bylo uvedeno, nová moc se již v prvních dnech po osvobození tvrdě vypořádala jak s konfidenty Gestapa, tak i s esesáky, kteří nestačili včas uprchnout. Ti nejznámější a nejobávanější byli pro výstrahu popraveni. Většina příslušníků zlínské úřadovny Gestapa skončila ve vězení, kde od nich vyšetřovatelé StB získávali informace o členech KSČ, kteří se zapletli do spolupráce s Němci. Na rozdíl od příslušníků Gestapa je osud vedoucích činitelů protipartyzánské jednotky „Josef“ obestřen tajemstvím: po skončení svého hrůzného díla na Valašsku kamsi zmizeli. O jejich dalším osudu víme jen to, že se jim podařilo uprchnout a dožít v klidu v Německu. Kdo čekal, že budou právě oni exemplárně potrestáni za své zločiny, musí být oprávněně zklamán.
Oběma veliteli akce v Ploštině a v Prlově byli sudetští Němci. V čele jednotky „Josef“ stál moravský Němec Dr. Walter PAWLOFSKI (*1913), který pocházel z Horního Benešova na Bruntálsku. Jeho zástupcem, který byl v dubnu 1945 pověřen úkolem vypálit Ploštinu a část obce Prlov, byl Ing. Kurt Werner TUTTER (1909-1983), Němec narozený v Praze, který již před válkou patřil k členům Henleinovy Sudetoněmecké strany. Oba tyto nacistické zločince lze označit za sudetské Němce.
Tutter byl již v roce 1948 odsouzen na Slovensku za výcvik speciálních jednotek pro boj proti partyzánům. Původně dostal 6 let vězení, avšak trest mu byl zkrácen na 4 roky. Po jeho odpykání (1948-1953) a po propuštění na svobodu se stal agentem čs. rozvědky (krycí jméno „Konrad II“). Žil v Německu, kde ve službách StB sledoval německé občany. Nakonec se i on stal předmětem vyšetřování kvůli válečným zvěrstvům, která se pod jeho velením odehrála na Valašsku. Na zásah naší StB bylo však toto vyšetřování zastaveno. Tento zločinec zemřel nepotrestán v Bavorsku. S ještě „vlídnějším“ zacházením se setkal po válce Dr. Walter Pawlofski. Rovněž on se stal agentem StB (krycí jméno „Ryba“). Nebyl ani vyšetřován, ani potrestán. V klidu dožil v Mnichově.
[K oběma pachatelům válečných zločinů v Ploštině a v Prlově připojuji ještě tuto poznámku, která dokládá, jak prohnilý a pokrytecký byl komunistický režim v ČSR po r. 1948. Ačkoliv si celá společnost každoročně připomínala tragédii Lidic a Ležáků, politický sekretariát ÚV KSČ dne 8. 9. 1953 udělil čtyřem německým válečným zločincům (včetně Maxe Rostocka, který byl zodpovědný za vypálení Lidic a povraždění zdejších mužů) milost. Tuto ostudnou záležitost podpořil jak prezident republiky A. Zápotocký, tak i nový I. tajemník ÚV KSČ A. Novotný. Na přelomu let 1953-1954 byli obdobným způsobem omilostněni (v souvislosti s podpisem spolupráce s StB) jak Dr. W. Pawlofski, tak i Ing. K. W. Tutter.
U vědomí těchto skutečností doporučuji historiku Michalu Stehlíkovi, jehož názorů jsem si vždy vážil, aby „přehodnotil“ své „chvalozpěvy na lidového prezidenta republiky“ A. Zápotockého. Za dobu jeho „prezidentování“ nejen pokračovaly popravy odpůrců komunistického režimu, ale v jeho kanceláři na Pražském hradě působila i matka P. Rychetského, která jistě s těmi zamítnutými žádostmi o milost rovněž přicházela z moci úřední do styku. Otec P. Rychetského, advokát J. Rychetský, v r. 1956 obhajoval jednoho z největších komunistických zločinců, kteří měli na svědomí smrt div. gen. H. Píky – vojenského prokurátora K. Vaše. Inu, kdo přežil padesátá léta „bez ztráty kytičky“, ten se spolehlivě „umazal“ tak, že na dosažení „křišťálové čistoty“ by mu nestačila ani cisterna čisticího prostředku Savo.]
Co se týká těch dvou pachatelů z řad sudetských Němců, Pawlofského a Tuttera, zbývá jen doufat, že té vyšší spravedlnosti ani jeden z nich neunikne. Až se čtenáři tohoto mého aktuálního textu seznámí rovněž se starším článkem k 70. výročí vypálení Prlova z roku 2015 (v textu jsou uvedeny i odkazy na „Pamětní knihu obce Prlova“, v níž jsou události z 23. 4. 1945 dopodrobna a místy skoro naturalisticky vylíčeny), věřím tomu, že i oni dospějí k témuž závěru jako já: Ani za tisíc let tomu nebude jinak: zločin zůstane zločinem! Nic na tom nezmění ani chystaný sjezd sudeťáků v Brně. Kdyby byli jeho účastníci soudní, sami by tuto akci zrušili a vrátili by se zahanbeně domů. Je to jediné možné řešení.
14. 5. 2026
PhDr. Rostislav Janošík,
historik a šéfredaktor „SN na internetu“
P. S.
Vraždění v Prlově se zúčastnili i Maďaři!
Neodpustím si ještě jednu poznámku, která souvisí s požadavkem nového maďarského premiéra, P. Magyara, na zrušení Benešových dekretů. Ty se týkají i těch Maďarů, kteří se podíleli na represích vůči civilnímu obyvatelstvu v Protektorátu Čechy a Morava. Během vyšetřování, jež předcházelo „exekuci“ v Prlově (zapalování domů a upalování obyvatel těchto usedlostí v nich), se domáhali také přítomní maďarští důstojníci toho, aby mohli identifikovat tři místní partyzány. Ti měli údajně několik týdnů před akcí v Prlově přepadnout vojenskou kolonu Maďarů. Když byli tito tři muži identifikováni, Maďaři je odvezli na místo onoho přepadení a tam je oběsili na jabloních poblíž sousední vesnice Bratřejov. Do mrtvých těl oběšenců zběsile nějakou dobu stříleli, aby si na nich vybili svou zlost. V hlavě jednoho z oběšených partyzánů bylo po skončení akce v Prlově nalezeno více než dvacet projektilů. Není pochyb o tom, že se tito Maďaři dopustili vražd. Jejich skutek zůstává i po 81 letech nepromlčitelným zločinem. Platí to nejen u nás, ale i v celém civilizovaném světě. Na vědomí by to měl vzít i maďarský nacionalista ‒ premiér P. Magyar.
14. 5. 2026
‒ RJ ‒
─────
Odkaz na článek o Prlově z r. 2015:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-4-2020/vypaleni-valasskych-obci-nacisty-na-konci-valky.html
─────
Seznam vyobrazení:
1. Příslušníci 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky v čele s mjr. D. B. Murzinem (uprostřed s bradkou).
2. Vypálený Juříčkův mlýn v Leskovci na Vsetínsku. 3. 4. 1945).
3. Jeden z vypálených domů v Prlově (23. 4. 1945).
4. Toto jsou viníci tragédie na Ploštině a v Prlově: Dr. W. Pawlofski a Ing. K. W. Tutter.
