Svobodné noviny na internetu

Novoutrakvistický humanista Matouš Kolín z Chotěřiny, jehož původní jméno znělo Matouš Kalina, se narodil v roce 1516 v Kouřimi. Již jako třináctiletý chlapec ztratil otce a záhy se naučil spoléhat sám na sebe. I když měl nékolik sourozenců, byl na vlastní přání a matčinu radu dán na studia. Nejprve se vzdělával v Praze, ale již od roku 1530 se objevuje v německém Wittenbergu, kde tehdy působili slavní Němci: M. Luther a F. Melanchton.

Wittenberg byl místem pobytu tohoto českého studenta celých deset let.  Během této doby chodil M. Collinus (M. Kolín) na přednášky F. Melanchtona, V. Vinshemia, který ho učil řečtině, V. Theodora, V. Amerbacha aj. Collinovo studium bylo možné jen díky podpoře jeho českých příznivců, zejména B. Rhopala, M. Lounského, M. Artemisia a rovněž Jana st. Hodějovského z Hodějova. Přátelsky mu byla nakloněna i rada Starého Města pražského.

Na podzim roku 1540 Collinus ukončil studia a stal se mistrem. Již v říjnu téhož roku se vydal na cestu do vlasti. Vezl s sebou dva doporučující listy svého učitele a přítele F. Melanchtona: radě Starého Města pražského a pražské univerzitě, u níž se přimlouval za to, aby byl Collinus ustanoven profesorem.

   Okolnosti pro uskutečnění Melanchtonova doporučení byly mimořádné příznivé. V této době totiž založil učený pražský měšťan Dr. Jan Franc z Králové Hory nadaci na zřízení místa profesora řeckého jazyka. Její obsazení mistrem Collinem se neobešlo bez obtíží.

Nepřízeň univerzitních kolegů si nový profesor řečtiny způsobil nejen tím, že stál na straně staroměstské obce, nýbrž i spory se staroutrakvistickými knéžími, které pohoršovaly jeho náboženské názory. V důsledku stížností a soudních sporů byly Collinovy spisy, určené studující mládeži, pro „luteránský obsah“ odstraněny ze škol. Vzniklou situaci chtěl Collinus řešit odchodem do Německa, ale nakonec zůstal.

Významnou oporou v životních obtížích mu byl jeho příznivec a přítel - Jan st. Hodějovský z Hodějova. Spolu s jinými přímluvci vymohl v roce 1542 Collinovi a dalším členům své básnické družiny erb s přídomkem „z Chotěřiny“. Toto jméno si dotyční zvolili podle rodiště J. st. Hodějovského, dnešní Kotýřiny u Milevska v jižních Čechách.

Přičiněním vlivných přátel dosáhl Collinus toho, že samotný cisař Ferdinand I. Habsburský mu zvláštním listem zabezpečil místo profesora řečtiny podle Francovy nadace s platem 45 kop grošů a dal mu svolení k tomu, aby se mohl oženit a bydlet mimo univerzitu.

Koncem roku 1543 se tedy Collinus odstěhoval z Karlovy koleje a najal si dům nedaleko Týna, v němž si s podporou Hodějovského a po vzoru ciziny zřídil konvikt pro bohaté studenty ze šlechtických a měšťanských rodin. Mezi jeho žáky patřili: Oldřich Hodějovský, Jiří z Lobkovic, Linhart a Jiří z Lichtenštejna, Vilém z Vřesovic, Karel z Dietrichštejna aj.

V listopadu 1546 se Collinus oženil s Annou, zámožnou nevlastní dcerou staroměstského měšťana Samuela Huby. Jejich manželství bylo sice šťastné, avšak bezdětné.

Když došlo v roce 1547 k protihabsburskému povstání, Collinus se akcí odbojných stavů nezúčastnil, Teprve krutá odplata Ferdinanda I. měla za následek, že jeho sympatie vůči pronásledovaným měšťanům převážily nad zdrženlivostí a loajalitou k panovnické dynastii. Prostřednictvím Hodějovského a mocných dvořanů vytrvale žádal o milost pro své přátele, kteří měli na povstání aktivní podíl.

V roce 1548 Collinus s manželkou koupili od hraběte Jana Kryštofa z Hardeku a jeho bratří na Novém Městě pražském dům, který se nazýval Andělská zahrada (stál v místech dnešní hlavní pošty v Jindřišské ulici). Tato koupě mu umožnila, aby rozšířil svou soukromou školu. V ní ovšem nepůsobil sám, ale měl několik pomocníků, k nimž patřili: Jan Lukáš Vodňanský, Petr Codicillus, Martin Hanno, Jan Šentygar aj.

V době Collinova působení na univerzitě nebyla znalost řečtiny u nás příliš velká. Tomu odpovídal jak počet jeho žáků, tak i úroveň znalostí jejich učitele. O ní se ostatně sám Collinus vyjadřoval značně sebekriticky a netajil se tím, že příprava na vyučování mu zabírá veškerý volný čas. Pro své žáky, mezi něž počítáme J.Orphea, J. Balbina, T. Mitise a Š. Ennia, pořídil rovněž latinský překlad Homérovy Íliady.

Později rozšířil svou působnost i o latinu a ve svých přednáškách podával výklad děl Vergilia, Ovidia, Cicerona, Plauta, Terentia, jakož i humanisty Erasma Rotterdamského. Sám byl autorem jen několika řecky psaných básní. Jinak svá díla psal latinsky. Příležitostí k prohloubení jeho znalostí řečtiny byly kontakty s řecko-italským exulantem Jakubem Palaelogem, kterému ochotné poskytl své pohostinství.

Ten na dobrodiní svého ochránce nezapomněl a rok po Collinově smrti dal na jeho počest zřídit v Karolinu mramorový památník s řeckým nápisem a portrétem (teprve od r.1945 je trvale umístěn v aule Karolina). Po Collinové smrti však J. Palaelog v Čechách dlouho nepobyl.  Musel odejít před jezuity do Polska a odtud na Moravu. Nakonec se dostal do rukou nepřátel, kteří ho vydali papeži. Na smrt zmučený inkvizicí byl v r. 1585 v Římě upálen.

Jezuité zasáhli nelítostně také do života M. Collina. Jejich povoláním do Čech v r. 1556 chtěl Ferdinand I. zlomit moc evangelíků. Již v témže roce zahájili jezuité přednášky na své univerzitě a začali pálit na nádvoří Klementina nekatolické knihy. Nebylo náhodou, že záhy se jim stal solí v očích i „nebezpečný luterán“ Collinus, který po celý život udržoval přátelské styky s humanistickým „učitelem Německa“ - F. Melanchtonem.

Přímý útok jezuitů byl proto jen otázkou času. Collinus byl svými přáteli nabádán k opatrnosti, počítal dokonce s vypovězením z Čech a radil se o svém postavení jak s Melanchtonem, tak i s jiným svým přítelem, Kašparem z Nydbrucka, tajným radou Maxmiliána II.

Obnova konzistoře a převaha nového reformačního směru na pražské univerzitě ho však ukolébaly v přesvědčení, že žádné nebezpečí nehrozí. Collinus si byl dobře vědom toho, že k pozitivnímu obratu dojde až s nástupem Maxmiliána II. na trůn.

Vývoj mu dal plné za pravdu. Poslední léta vlády Ferdinanda I. přinesla Collinovi neštěstí, které se ho hluboce osobné dotklo. Nenadále a bez uvedení důvodu byl v dubnu 1558 zbaven profesury a nadace Dr. France byla zrušena. Nepomohly přímluvy jeho přátel, zejména Hodějovského, přímo u Ferdinanda I. ani jeho osobní cesta k němu do Vídně v květnu 1558. Panovník ho tehdy vůbec nepřijaL Collinus v tom všem viděl, jistě plným právem, mocnou ruku jezuitů.

V té době byl již natolik zámožný, že nebyl odkázán na plat z Francovy nadace. Měl totiž svou soukromou školu v Andělské zahradě. Politická situace ho přitom stále více odváděla od humanistického veršování k práci ve prospěch evangelíků, kteří museli čelit náporu katolických Habsburků. Pro evangelíky sepsal dějiny české reformace. Zápasu o českou konfesi, který spadá až do období vlády Maxmiliána II., se již nedožil

Jeho nepříliš pevné zdraví bylo v roce 1542 otřeseno morovou nákazou. Životní síly mu odčerpávaly zejména neutěšené poměry za vlády Ferdinanda I. Jeho smrt přišla náhle ve věku 50 let. Dne 4. června 1566 byl raněn mrtvicí a ještě téhož dne zemřel. Za velké účasti Pražanů byl již následujícího dne pohřben v Betlémské kapli. Tam byl vybudován náhrobek s nápisem, který oceňuje jeho bezúhonný život, vědeckou i literární činnost a neohroženost, s níž se hlásil ke svému náboženskému přesvědčení.

Protože zemřel bezdětný, připadla hlavní část dědictví synovi Collinovy sestry Janu Simonidesovi a Andělská zahrada nevlastnímu bratru Václavovi.

PhDr. Rostislav Janošík