„Dukla 61“ (2. část)
Život horníků nebýval jen „černobílý“
Ve filmu „Dukla 61“ šlo o to, aby byl divák „vtažen“ doprostřed dramatického děje. To se tvůrcům vcelku úspěšně podařilo. Rozvíjí se tu jakási dějová dvojkolejnost: v jedné linii můžeme sledovat příběh kolektivu horníků, kteří se stanou obětí důlního neštěstí; v linii druhé je to příběh mladé dvojice, která čeká narození potomka. Obě dějové linie končí smrtí hlavních protagonistů.
Ve své podstatě se jedná o dvojnásobnou rodinnou tragédii: obětí důlního neštěstí jsou oba Šachtové – otec i syn. Hloubkou tragiky se tento filmový příběh blíží antické tragédii. Američané by z této látky vytěžili maximum a stvořili by nový velkofilm typu „Titanic“ nebo „Pearl Harbor“. My to stále ještě neumíme.
Co se týká hereckých výkonů, ty nepřesáhly průměr. Zatímco hlavní postavy, M. Šlachta (M. Taclík) a jeho manželka (M. Issová), zvládli svou roli velmi dobře a ani „ostravština“ jim žádné problémy „nerobila“, horší to bylo u pražských herců. Jako vůbec neslabší je nutno hodnotiti výkon a chování podnikového ředitele L. Klimši (J. Langmajer), který neměl v den důlního neštěstí na práci nic lepšího než jít s vybranými soudruhy na hon. (Tato praxe na severní Moravě přetrvávala až do konce období tzv. normalizace: někteří dobře prokádrovaní soudruzi se zúčastňovali podobných honů spolu s veliteli okupačních vojsk z posádek v Olomouci nebo z Bruntálu.)
Naprosto bezradně působil ve filmu jeden z členů „managementu“ dolu „Dukla“ (V. Neužil). Z epizodních rolí nejlépe zvládl svou „postavu“ vedoucí důlních záchranářů (P. Batěk). Nevýhodou tohoto herce byl relativně nízký věk na tak zodpovědnou funkci: předáci na všech úrovních bývali vždy starší a zkušení chlapi, nikoli „tintítka“.
Představa lidí z pražského centra o tom, že všechno se dá naplánovat a zvládnout od zeleného stolu v kavárně nebo v ateliérech, je zcela naivní a nerealistická. Tak to možná funguje dnes, ale tehdy rozhodně nikoli. Důležitější než dosažené vzdělání (dnes to lidé považují za alfu a omegu všeho, i když to není pravda) bývaly v těch časech pracovní a životní zkušenosti.
Co však zcela odporovalo atmosféře té doby, byla až podezřele malá účast policistů (tehdy příslušníků SNB) na veškerém dění: těch uniformovaných (ještě v modrých filcových uniformách, vojáci mívali rovněž filcové uniformy – zelené) i těch bez uniforem (tj. „tajných“). Také tady přece bylo všechno pod dohledem, a to jak po stranické, tak i estébácké linii. Kde jinde by to mělo být než právě v bedlivě střežených oborech těžkého průmyslu, kde se komunisté oprávněně obávali sabotáží.
Hornictví a hutnictví v době příprav na III. světovou válku (počítalo se s ní ještě v době Karibské krize v r. 1962, tedy rok po důlním neštěstí na Dukle) bylo politickou i ekonomickou prioritou. Aby se mohly vyrábět zbraně (a těžit uran na výrobu sovětských atomových bomb), musely podniky těžkého průmyslu v ČSR perfektně fungovat: zajišťovali to spolehliví a dobře prověření členové KSČ ve funkcích podnikových ředitelů a armáda „neviditelných“ špiclů (spolupracovníci StB, pomocné stráže VB i domovní důvěrnice v každém bytovém domě na hornických sídlištích).
Víceméně náhodou tento fakt potvrdili i tvůrci filmu v jedné scéně, v níž příslušník StB v civilu rozhoduje o tom, že nejprve z hořící šachty budou výtahem vyvezeny vozíky s uhlím a až pak ohrožení horníci. To nebyl vtip, ale běžná praxe za komunistického režimu. Komunistům na obyčejných lidech nikdy nezáleželo.
Nejen na Ostravsku, ale i jinde dbali komunističtí mocipáni o to, aby bylo spolehlivě hlídáno každé pracoviště i každý bytový dům, v němž zaměstnanci bydleli. Proč? Z důvodů „státo-bezpečnostních“. Je třeba si uvědomit, že mezi horníky bylo mnoho bývalých politických vězňů či příslušníků PTP, kteří po r. 1948 přicházeli do dolů proto, aby se vyhnuli trestu vězení. (Pro ně to byl „alternativní“ trest.) Estébáci je hlídali i poté, kdy se stali řádnými zaměstnanci OKD, protože se rozhodli na šachtě zůstat i po odpykání „trestu“. Nic z toho jsme se z filmu o této praxi nedozvěděli. Zdá se, že jeho tvůrci nejspíš ani netuší, že se něco takového dělo. Ano, dělo! A byly i horší věci…
─────
„Havířina“, práce („robota“) v „havírně“, jak se v hornickém slangu dolům (šachtám) říkalo, bývala vždy těžká, vyčerpávající dřina, spojená s obrovskými riziky vážných, devastujících úrazů (včetně smrtelných) i důlních neštěstí. Každý, kdo na šachtu nastupoval, musel s tím počítat. A za to dostával „nadstandardní“ plat – někdy až desetinásobek průměrné mzdy běžného zaměstnance v jiné profesi. V této sumě byl započten i onen „rizikový“ příplatek.
Ve filmu „Dukla 61“ jsem nezaregistroval žádnou „nadbytečnou“ scénu. Točilo se úsporně a zbytečně se tam „nekecalo“. Ostatně – havíři nikdy na „kecání“ moc nebyli. Proto jediné, co ve filmu působilo zcela nepřesvědčivě, byli vedoucí pracovníci dolu. Podnikový ředitel L. Klimša (v podání J. Langmajera) mi připomněl jiného ředitele továrny z filmu „Milenci a vrazi“ (podle prózy V. Párala). Byl to podobný, přestárlý „floutek“, špatně maskovaný sukničkář, zkrátka něco jako „odkvetlý tulipán“. Skoro bych se vsadil, že tu roli psal Langmajerovi někdo „na míru“. S realitou ovšem takový ředitel neměl nic společného. Na začátku 60. let 20. století určitě ne, možná tak okolo roku 1968, kdy se poměry již značně „uvolnily“.
Jak jsem již výše uvedl, chtělo by to speciální, celodenní pořad na ČT 24, a to z archivu ČST Ostrava. Není bez zajímavosti, že ostravské televizní studio začalo vysílat jako druhé po Praze, a to v roce 1956. (Z Brna a z Bratislavy se vysílalo teprve od r. 1961.)
Ve zmíněném archivu musí být materiálu na několik celodenních televizních „speciálů“. Dalo by to sice dost práce, ale ta by se bohatě vyplatila a diváci, zejména z Ostravska, by to jistě ocenili. Pár vzpomínek pamětníků, které byly v ČT odvysílány v souvislosti s filmem „Dukla 61“, takto široce koncipovaný pořad nemohou nahradit. Je to příliš málo. Navíc: jakékoli individuální vzpomínky je potřeba zasadit do širšího rámce. I vzpomínky na tutéž událost se totiž mohou diametrálně lišit a vždy záleží na výběru pamětníků.
V souvislosti s hodnocením hereckých výkonů nemohu přejít bez povšimnutí ještě jeden moment. Jsou to negativní reakce lidí na internetu, které se týkají herečky M. Issové. Pominu fakt, že režisér D. Ondříček obsadil do titulní role svoji manželku: to už je takový český „folklór“ (podobně politici zaměstnávají jako své „asistenty“ rodinné příslušníky nebo známé). Tyto negativní reakce jsou nepochybně motivovány starší vzpomínkou na účinkování M. Issové (spolu s J. Mádlem) v předvolebním klipu „Přemluv bábu…“
Chápu, že na tradičně levicovém, komunistickém Ostravsku to bylo, jako když jdete s rudým hadrem proti býkovi. Byla to chyba. Řada obyvatel tohoto regionu byla a zůstává identifikována s politickou levicí, a to bez ohledu na to, že tato formální „levice“ (ČSSD, KSČM) pro tyto občany a voliče již dlouhá léta nedělá NIC. Zřejmě si toho někteří lidé dosud nestačili všimnout. Zaspali dobu a nadále žijí v iluzích, i když všechno už je dávno jinak. I to se stává.
●●●
Život horníků na Ostravsku z pohledu filmařů
Jak „tenký led“ představovalo hornictví za komunistického režimu, jakož i práce s tím spojená, to si velmi dobře uvědomoval i úspěšný televizní dramaturg a dramatik – Jaroslav Dietl. Byl autorem mnoha televizních seriálů (počínaje „Třemi chlapy v chalupě“), z nichž některé byly psány na politickou „objednávku“ tehdejších mocných.
Ze všech svých seriálů věnoval J. Dietl Ostravsku pouze jediný. Dnes už si na něj vzpomene málokdo. Byl ještě černobílý, jmenoval se „Dispečer“ (1971) a hlavní roli v něm ztvárnil známý ostravský herec, konferenciér a vypravěč (nejen anekdot) – Josef Kobr. Jednalo se o seriál nikoli o práci v dolech, ale o aktivitách party hornických muzikantů (z dechovky) v jejich volném čase.
Přesto: na hlubší, ideovější zpracování této tematiky si ani zkušený J. Dietl netroufl. Nebyl schopen překročit svůj stín typického pražského intelektuála a zdatného fabulátora. Navíc doba byla zlá: seriál vznikal na samém počátku období tzv. normalizace. Každý se tehdy bál „šlápnout vedle“. Ani Dietl nebyl výjimkou. Až pak nastala „zlatá éra“ jeho slavných seriálů.
Co se týká vlastní televizní dramatické tvorby ostravského studia ČST, v 70. letech 20. století zde vznikla několikadílná televizní inscenace podle románu ostravského spisovatele V. Martínka: „Kamenný řád“. Seriál byl rovněž černobílý a v hlavních rolích se objevili regionálně známí herci: S. Matyáš a Š. Ranošová. V době, kdy se na televizi nedalo dívat, byla i toto typická normalizační „nuda na pokračování“.
Co se týká Ostravska, ani pracovníci FS Barrandov se nepřetrhli aktivitou. Námětů na příběhy o budovatelích „světlých zítřků“ by tu jistě našli dost, ale nikomu se do toho moc nechtělo. Jediný film, kde se Ostrava jen mihne při cestě rychlíkem (doslova), je známý film z „dvojkomedie“: „Dovolená s Andělem“ a „Anděl na horách“. Druhý z těchto filmů, „Anděl na horách“ (1955), se Ostravy skutečně týká, i když okrajově, nepřímo.
Známý bručoun a mrzout Gustav Anděl (J. Marvan), dispečer pražského Dopravního podniku, se cestou na odborářskou rekreaci do Vysokých Tater (Tatranská Lomnice) ve vlaku potká se svým známým z předchozí rekreace (film „Dovolená s Andělem“) – Bohoušem Vyhlídkou (J. Kemr) a jeho manželkou Máničkou (S. Zázvorková). Vyhlídka se mezitím odstěhoval do Ostravy a stal se z něho horník. To je celý „příběh“ o Ostravě: přehlídka banalit a ideologických žvástů.
Oba zmíněné filmy jsou dokladem obrovského úpadku české (tehdy ještě československé) kinematografie po jejím znárodnění v roce 1945. Po komunistickém převratu (1948), kdy ještě neexistovalo televizní vysílání, se stal film jedním z největších nástrojů komunistické propagandy. Komunisté (jmenovitě ministr osvěty V. Kopecký i jeho vedoucí odboru filmové tvorby, básník V. Nezval), neváhali v zájmu komunistické indoktrinace vložit velké peníze do natáčení podobných barevných rádoby komedií, jako byla dvojice filmů s J. Marvanem.
Filmové „perly“ („Pan Novák“, „Parta brusiče Karhana“, „Trampoty oficiála Tříšky“ atd.) měly jediný cíl: zobrazit přerod někdejších maloměšťáků, všelijakých ustrašených a ušlápnutých úředníčků s klotovými rukávy z předúnorového režimu, v uvědomělé „budovatele socialismu“ a propagátory „lepších komunistických zítřků“. (Nejen Babiš, ale i komunisté chtěli po r. 1948, aby bylo obyčejným lidem líp. Bohužel to nevyšlo a z následků se vzpamatováváme dodnes.)
Abychom si uvědomili absurdnost tohoto počínání, je třeba uvést, že ještě v 60. a 70. letech 20. století se filmy natáčely zcela běžně jako černobílé. Dokonce i vítězné, „oskarové“, filmy („Obchod na korze“, „Ostře sledované vlaky“) nebo filmy ze „zlatého fondu čs. kinematografie“ („Markéta Lazarová“, „Údolí včel“) byly černobílé.
●●●
Místo „useknutého“ konce…
Za jeden z hlavních nedostatků filmu o důlním neštěstí v roce 1961 na „Dukle“ v Havířově považuji to, že autoři zcela nepřirozeným způsobem konec filmu „usekli“. Proto zůstal bez potřebného závěru, epilogu, z něhož by se diváci dozvěděli, co následovalo a jak byli viníci této tragédie potrestání. Přes námitku, že mnohé zůstalo nevysloveno nebo neobjasněno, připojuji následující řádky:
Film „Dukla 61“ podává mimořádně cenné svědectví, a to nikoli jen o tragické události z roku 1961. Reakce televizních diváků na tento film je totiž daleko zajímavějším svědectvím. O tom, jak zásadním způsobem se náš život proměnil – v tom pozitivním slova smyslu.
Zvykli jsme si totiž na život v míru, pohodě a bezstarostnosti: bez velkých konfliktů a viditelných problémů. (Dokonce i několik let trvající sucho zaregistrovali někteří naši politici až nyní. Přes svá panděra neměli dosud příležitost vidět, že koryta potoků a řek mají minimální průtok vody a že studny v nejpostiženějších regionech vysychají.) Inu, i dobře vykrmená „prasátka“ vodu občas potřebují.
Ano, to všechno způsobilo, že jsme zpohodlněli, přestali být ostražití a obezřetní. Někteří jedinci (včetně politiků, kteří jsou za to placeni z našich daní) přestávají dokonce vnímat realitu okolo sebe a rozhodli se žít ve svém světě „paralelním“. Nejzřetelněji nám to již několik let předvádí prezident M. Zeman.
A protože se máme relativně dobře, ba nejlépe za dlouhá desetiletí (již více než sedmdesát let žijeme v míru), zapomínáme na to, že ne vždy tomu tak bylo. Abychom dnes mohli prožívat svůj život v dostatku a prosperitě, musela naše společnost ujít pořádně dlouhý kus cesty – včetně celého období před rokem 1989.
Řekněme to jasně a otevřeně: Česká společnost se nezrodila ani v roce 1968, jak se nám dlouhou dobu pokoušeli namluvit tzv. osmašedesátníci, ani v roce 1989, o němž někteří nespokojenci tvrdí, že se jednalo o „sametový podvod“ v režii tajných služeb a tzv. havlofašistů. Na objektivní a spravedlivý verdikt historiků si budeme muset ještě pár let (spíše desítky let) počkat.
Na počátku moderní české státnosti bylo nejen vyhlášení Československé republiky (28. 10. 1918), ale tomuto aktu předcházel dlouhý vývoj od revoluce 1848 až po První světovou válku (1914-18), pro který je příznačný proces emancipace Habsburky ujařmeného českého národa.
Máme za sebou dvacetiletí existence tzv. První republiky (1918-38), během něhož mladá, poválečná československá demokracie nebyla schopna ubránit se nástupu fašismu a nacismu, jenž dovedl Evropu i okolní svět k nové světové válce. Po období německé okupace (1939-45) a krátkém „nadechnutí“ v době Třetí republiky (1945-48) jsme se na čtyři desítky let znovu propadli do nové totality – komunistického režimu (1948-89).
Uplynulých sto let od vzniku ČSR je pro většinu Čechů spojeno se snahou o hledání a upevňování svobody a demokracie, jakož i úsilím o znovuvybudování svobodné, netotalitní společnosti poté, kdy jsme ji jako národ nebyli schopni uhájit. Po posledních parlamentních volbách (2017) to začíná být s naší svobodou a demokracií opět nahnuté – jako před Únorem 1948. Je načase vzít tento fakt na vědomí a postavit se rozhodně a nekompromisně do předních řad obránců těchto hodnot.
Po roce 1989 se nám z mnoha důvodů objektivních, ale i kvůli obyčejné občanské nestatečnosti a lenosti nepodařilo vyrovnat se s neblahou komunistickou minulostí, s chybami a křivdami bývalého režimu. Součástí tohoto vyrovnání měl být již bezprostředně po roce 1989 zákaz a rozpuštění Komunistické strany Československa (KSČ) a postavení komunistické ideologie (stejně jako té nacistické) mimo zákon.
Kdyby k tomu tehdy V. Havel a politici spjatí s tzv. sametovou revolucí 1989 našli odvahu, mohl být náš stát (= nerozdělené Československo) nejen příkladným „ostrovem demokracie“, ale i prosperujícím „Švýcarskem střední Evropy“. Bohužel, ničím z toho dnešní Česká republika není a ještě dlouho nebude.
Komunistický „Augiášův chlév“ jsme nedokázali vymést. Navíc za tři desítky let od Listopadu 1989 jsme zabředli do problémů nových. Ty už nemáme na koho svádět. Za přehmaty, chybná rozhodnutí a nové křivdy si můžeme sami. Rovněž tím, že jsme jako svobodní a svéprávní občané pustili k moci osoby, jež toho nebyly hodny, které nedisponovaly dostatečnými zkušenostmi s „provozem“ demokratického státu a jež pod vývěsním štítem „ekonomické transformace“ pomáhaly (někteří politici se na tom dokonce osobně podíleli) rozkrást i to, co tu zbylo po tolik kritizovaném „správcování“ komunistů. Budu objektivní: zbylo toho dost a všechno je fuč.
To, o čem tady píšu, není pochvala pro největší zloděje a likvidátory naší svobody a demokracie po roce 1948, nýbrž obžaloba těch, kteří je v páchání zla dokázali „trumfnout“.
─────
Výsledky parlamentních voleb z října 2017 i těch prezidentských z ledna 2018 ukázaly, že obyvatele „utlumeného“ Ostravska, tohoto někdejšího „ocelového srdce republiky“, jsou hluboce rozčarováni z vývoje po roce 1989. Nakolik je tento jejich pocit oprávněný, ukáže teprve další vývoj. K objektivnímu zhodnocení společensko-politických procesů, k nimž za posledních bezmála třicet let došlo, potřebujeme delší časový odstup. Věci jsou stále ještě živé a pro někoho i zraňující.
Ať tak či onak ‒ faktem zůstává, že ne všechno se nám po roce 1989 podařilo. Bylo toho rozhodně míň, než si ve své domýšlivosti namlouváme. Za největší zločin polistopadového režimu lze považovat fakt, že představitelé nové, posttotalitní moci nechali ekonomicky padnout všechny důležité podniky (totéž se týká tzv. socialistické zemědělské velkovýroby), jež po celých 150 let naší moderní historie (od dob Rakouska-Uherska, před období První republiky, německé okupace i komunistického režimu) tvořily základ průmyslového potenciálu naší země.
Zda si to viníci těchto chybných rozhodnutí (včetně dnešního prezidenta M. Zemana, který k tomu rovněž přispěl svým dílem) uvědomují, není jasné. Čím si však můžeme být jisti, je skutečnost, že před dějinami se něco takového ospravedlnit nedá. Nelze se proto divit tomu, že v obyvatelích Ostravska zůstává jak nostalgie po „starých, dobrých časech“, tak i hořkost nad tím, co všechno zde bylo zmarněno, znehodnoceno, třebaže to mohlo sloužit dál.
Dobří hospodáři vždy říkávali, že touží předat svůj statek (grunt), své dědictví, svou zemi potomkům v lepším stavu, než jak je sami kdysi přebírali. To bývalo odvěké pravidlo a nikdo o jeho platnosti nepochyboval. Na Ostravsku, ale i jinde v naší republice to platit přestalo. Nikdo neví, proč k tomu došlo. Dnes stojíme před naléhavými otázkami: Co s tím uděláme? Jak to napravíme? Bude k tomu mít dnešní mladá generace dost schopností, odhodlání a sil?
Tak jako platí, že ne každý den je posvícení a že vždycky může být hůř než teď, lze si docela dobře představit i opačnou variantu. Proto se přičiňme o to, aby brzy mohlo být i na Ostravsku lépe (nikoli líp po babišovsku)! Aby tento těžce zkoušený kraj znovu našel sám sebe i svou budoucnost.
Jak jsem měl možnost poznat zdejší lidi i historii tohoto regionu, troufnu si odhadnout, že to nebude premiér bez důvěry parlamentu, slovenský imigrant A. Babiš, a jeho parta bezzásadových „podržtašků“, kdo to zařídí. Babiš na to měl poslední čtyři roky a teď dalšího půl roku. Nezařídil nic. Jenom sliboval a žvanil – podobně jako politici před ním. Zdá se, že si to Ostraváci budou muset zařídit sami. A udělat to vlastníma rukama ‒ jako doposud.
7. 6. 2018
PhDr. Rostislav Janošík
