Jdi na obsah Jdi na menu
 


Politické střípky z Babišistánu (květen 2018)

3. 6. 2018

Vítejte v Babišistánu!

Naše republika se během 28 let od Listopadu 1989 postupně proměňuje: nejprve to byl Havlův „Absurdistán“, pak „Klausistátn“ a nyní „Babišistán“. Pro ten posledně jmenovaný státní útvar v hranicích České republiky (nikoli Babišova „Česka“) je příznačné, že v něm „české“ národní zájmy hájí pozoruhodná trojice politiků (či spíše podivných individuí, která jsou schopna „pružně“ měnit své názory ze dne na den): Slovák A. Babiš, Japonec T. Okamura a agent Kremlu ve funkci prezidenta republiky – M. Zeman.

Žádná „Svatá trojice“, jak ji známe z křesťanského náboženství, nýbrž tři političtí „vykukové“ a dobrodruzi, kteří si spletli tuto parlamentní republiku s pokusnou laboratoří na hledání nových forem „demokracie“: už ne té liberální, nýbrž takové, která bude vyhovovat jejich mocenským ambicím a samovládným choutkám.

V této „laboratoři“ nyní zkoušejí své alchymistické „umění“ ‒ jako kdysi magistr E. Kelley na dvoře císaře Rudolfa II. Elixír života ani Kámen mudrců se jim zatím vyrobit nepodařilo, ba ani „novičok“, aby mohli podpořit svého přítele v Kremlu jasnými „důkazy“, zato dokázali v posledních týdnech a měsících (od voleb z října 2017) dokonale rozdělit společnost a většinu spořádaných občanů pořádně naštvat. (Něco ve stylu: „nas*aní proti ještě nas*anějším“.)

●●●

Pozor na předčasné volby!

Dokonce i „nejchytřejšímu z chytrých“, A. Babišovi, toho času „okupujícímu“ post českého premiéra, z toho prý tečou nervy. Sám přitom vydatně přikládal pod kotel a teď se diví, k jakým koncům to vedlo. Proto v záchvatech beznaděje a špatně potlačované zuřivosti hrozí tu a tam předčasnými volbami.

A protože je to horkokrevný Slovák (za ty „divoké“ geny mohou hordy nejrůznějších nájezdníků, kteří se za více než 1500 let prohnali maďarskými pláněmi i přilehlou slovenskou periferií Uher), nedokáže krotit své emoce. Navíc: myšlení (neplést si s vymýšlením a chytračením!) nepatří k jeho silným stránkám. Líp mu jde vydělávání peněz nebo vyřizování žádostí o dotace. Kdyby něco věděl o politice, jako že neví nic, na úvahy o předčasných volbách by rychle zapomněl.

Jak známo: Ten, kdo takové volby vyvolá, zcela jistě neuspěje. Voliči totiž „viníka“ vždy potrestají nízkým volebním ziskem, někdy i odchodem ze Sněmovny. S tím už by Babiš (těžko si představit, že by po tomto debaklu mohl zůstat v čele, i když je „majitelem“ tohoto účelového politického uskupení) ani ANO 2011 žádnou příští vládu sestavovat nemohli. Důvod je prostý: všichni potencionální partneři by tuto stranu/hnutí ignorovali. S nulovým potenciálem se koalice ani vlády sestavovat nedají. Ani v Babišistánu ne!

V případných předčasných volbách prohrají všichni. Babiš se mylně domnívá, že v nich jeho hnutí/strana ANO 2011 „posílí“. Jak osudově se mýlí! Nikoli poprvé a jistě ani naposledy. Výsledek doplňovacích voleb do Senátu na Zlínsku (za F. Čubu) jasně signalizuje, že vzestup Babišova politického uskupení skončil. Následovat bude již jen setrvalý pokles – až k pětiprocentní hranici.

Čím později se volby budou konat (uvažuje se o jaře 2019 společně s volbami do Evropského parlamentu), tím bude výsledek horší. Se ziskem 10-15 procent, což je velice realistický odhad, nebude Babiš ani vítězem, ani partnerem v příštích možných koalicích. Ocitne se trvale „mimo hru“. Jeho „výlet“ do oblasti politiky tím definitivně skončí.

●●●

Komunisté už zase zvedají hlavu?

Každý, kdo tomu trochu rozumí a ví něco o historii této strany (KSČ, KSČM), jen nevěřícně kroutí hlavou. Komunisté, vzdor nejhoršímu volebnímu výsledku od založení strany v roce 1921, už znovu zvedají hlavu.

Stala se věc naprosto nečekaná: Díky bývalému komunistovi, který je navíc kompromitován jako bývalý agent StB, se jim dostalo „pozvání“ k podílu na exekutivní moci. Zatím nikoli přímo, protože toho se i A. Babiš bojí (kvůli vlastním členům a voličům), ale zprostředkovaně: kladením si podmínek při sestavování vlády i zajištěním lukrativních postů v dozorčích radách i jinde ve státní správě. (Lidově se tomuto výsledku říká: „Kterak se dá z ho*na uplést bič.“)

Po parlamentních volbách z října 2017 se polomrtvá KSČM probudila, slezla hrobníkovi z lopaty a jala se konat. Jako nejaktivnější se projevila stalinistická úderka (Semelová, Skála, Grospič, Grebeníček), která se na nedávném sjezdu KSČM v Nymburce (21. 4. 2018) sice nedokázala probojovat do čela strany, avšak umí dostatečně efektivně tlačit na pilu a držet nůž na krku oportunistům v čele s V. Filipem a P. Kováčikem.

Komunisté opět předvedli to, co známe z jejich minulosti: Když zavětří „historickou“ příležitost, vzpomenou si na slova Intenacionály („Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod!“) a jdou do toho.

„Exhumace“ KSČM, kterou již mnozí politici a novináři považovali za odepsanou a politicky mrtvou, je skutečností. Stala se jakýmsi malým politickým „zázrakem“, třebaže komunisté takovým věcem nevěří. Svou roli v tom jistě sehrála „hybridní válka“, kterou v posledních letech se zvýšenou intenzitou provádí putinovské, postsovětské Rusko proti Evropě (EU) i vyspělému světu v čele s USA. Babišovo vítězství i Okamurův úspěch ve volbách 2017 povzbudil české stalinisty z KSČM k nebývalé a zdravým rozumem nepochopitelné aktivitě.

Komunisté, uvyklí na více než čtyřicetiletou totalitní nadvládu nad společností, pobývali posledních téměř třicet let v nuceném politickém ghettu. Slušností bývalo s nimi nemluvit. Jen ti neslušní toto pravidlo porušovali. To se však postupem času radikálně změnilo. Hlasy poslanců KSČM nepohrdl V. Klaus ani M. Zeman. Dnes se bez nich neobejde ani A. Babiš.

V jeho případě je to jednodušší, než by bylo u jiného, skutečně demokratického politika. Tím Babiš není a nijak se tím netrápí, i když by měl. Bez demokratické „legitimace“ totiž Babiše nikdo z evropských ani světových politiků nebude brát vážně a zůstane politickým outsiderem. Díky Babišovi mohou čeští komunisté zase vládnout či aspoň Babišovi do jeho samovlády „kecat“, byť nepřímo, nepřiznaně, „za oponou“. Transparentnost těchto politických „kšeftů“ je to poslední, co pokračovatelka někdejší KSČ potřebuje.

Stáváme se svědky komické situace: Ti, kteří posledních 28 let tvrdili, že jsou jediní, kdo se „neumazal“ během polistopadového rozkradení majetku státu, vytvořeného celými generacemi našich občanů v předchozím období, teď podporují jednoho z největších „kmotrů“. Toho, jenž na této „krádeži století“, jak tomu komunisté s oblibou říkají, také zbohatl.

Jak chtějí funkcionáři dnešní KSČM takové chování obhájit před svými voliči? Před těmi, jimž hlava ještě myslí a kteří neztratili historickou paměť? Opravdu si Filip, Kováčik a Dolejš myslí, že je jejich přestárlí (a senilní) voliči budou dál podporovat? Proč by to dělali? Nebudou! Přidají se k Babišovi, protože spíš uvěří jeho báchorkám o neustálém růstu důchodů. Kdo by v této situaci myslel na horší časy, které jistě přijdou? Ekonomové předpovídají, že již brzy…

●●●

Čeká Babiš na přílet Marťanů?

Co myslíte? A dočká se? Protože nejsem „nelida“, moc mu to přeji. Nejsem si však jistý tím, zda se do konce svého života dočká. Spíše ne. Ve vesmíru jsou totiž vzdálenosti, které obyčejný pozemšťan jen těžko pochopí.

Babiš spěchá a nemá čas, aby čekal několik světelných let. Do léta má být jeho vláda hotová. Tak mu to „nalinkoval“ pan prezident. Ten by to taky rád stihl. Když se tak dívám na tu chátrající trosku, kterou už musejí vodit nebo rovnou nosit, je zřejmé, že důvodů ke spěchu je víc než dost.

Ještě před pár dny prohlašoval R. Vondráček, předseda Poslanecké sněmovny, že Babiš odstoupí, když podají demisi (ve smyslu připravované koaliční smlouvy mezi ANO 2011 a ČSSD) sociálně demokratičtí ministři (všech pět). Následující den to A. Babiš popřel a opět otočil o 180 stupňů. Není to poprvé.

Vondráčkův výrok, který se objevil v jeho rozhovoru pro server Aktuálně.cz dne 1. 5. 2018, vyvolal nejprve velká očekávání, avšak následně další zklamání. Vondráček se dokonce zostra pustil do požadavků ČSSD těmito slovy: „Příště budeme v koaliční smlouvě řešit i přílet Marťanů.“ Možná tím klepl hřebík na hlavičku. Klepnout po hlavě by však potřeboval nejen on, ale i Babiš, aby se jim konečně v těch jejich „makovicích“ rozsvítilo.

V této atmosféře se „anonisté“ rozhodli zasednout na nejvyšší úrovni a „poradit se“, jak dál. Výsledkem je opět to staré známé: „Hora porodila myš.“ V politickém subjektu, kde o všem rozhoduje jeden člověk (= A. Babiš), protože je jeho „majitelem“ a hlavním sponzorem, to ani jinak dopadnout nemůže. Všichni ostatní členové ANO 2011 dělají pouze užitečné idioty a tlampače „jediného chytrého“, kterým je samozřejmě A. Babiš. Situace je dokonale neprůchodná: všechno začíná a končí u Babiše. On je alfou a omegou, klíčem k zámku, který se nedaří odemknout.

Lidem už dochází s Babišem trpělivost. Je to pořád dokola a řešení to nemá. Babišovi nakonec nezbude nic jiného, než aby sáhl k záložní variantě, i když tvrdí, že „varianta B“ neexistuje: bude se čekat na přílet Marťanů. Je to tak lepší, než čekat na Godota. Marťani (na rozdíl od Godota) možná opravdu přiletí, aby ten náš povolební binec konečně vyřešili. Za nás, když jsme tak neschopní…

Lidová moudrost říká: „Kdo si počká, ten se dočká.“ Babiš stále čeká – a pořád nic. Průpovídka o Marťanech není ničím originálním. Svého času s ní přišel J. Paroubek, který s nimi chtěl dokonce vládnout a schvalovat zákony. Nakonec se jejich příletu nedočkal. Výsledkem pak byla Nečasova vláda, která posléze skončila v propadlišti dějin – po mediálním cirkusu se zatýkáním přímo na Úřadu vlády.

Jak skončí Babiš, je ve hvězdách. Také jeho čeká brzy propadliště dějin. Jen on o tom ještě neví. Historická spravedlnost je totiž neúprosná a nezkorumpovatelná.

●●●

Babišův R. Vondráček by rád hodil „zpátečku“, ale neví, jak na to…

Pokaždé, když vidím a slyším v televizi tohoto Babišova „podržtašku“ a mudrlanta z Kroměříže, kde se údajně před vstupem do politiky živil jako advokát (zajímalo by mě, kolik klientů tento právní diletant „vysekal“ z jejich malérů), je mi tohoto příslušníka generace „Husákových dětí“ (je to to nejhorší, co se u nás od roku 1945 „urodilo“) upřímně líto.

Profesní, intelektuální a hlavně morální pád těchto jedinců musí být obrovský, hluboký jako Macocha nebo spíš Mariánský příkop v Atlantiku. Říkám si, když podobné zoufalce vidím, zda těch pár čtvrthodinek televizní slávy v odlesku Babišových reflektorů stojí za tu doživotní hanbu a opovržení ze strany slušných občanů tohoto státu. Mysleli tito jedinci, když přijímali angažmá v tom Babišově politickém cirkusu, na své nejbližší – na manželku (manžela) a na děti? Vždyť i oni s tím budou muset žít až do smrti. Jen nesvéprávný hlupáček se „splachovací“ povahou si může myslet, že se to dá přežít. Až ten cirkus skončí, veselé to nebude. Spíše smutné.

Neodpustím si, abych nepřipojil jeden názor čtenáře z diskuse pod článkem o R. Vondráčkovi na internetu: „Pane Vondráčku, jak se vám líže estébácká prd*l?“ Jiný přispěvatel k tomu pohotově dodává, že „ta oligarchova bude jistě vydezinfikovaná a navoněná“. Aspoň že tak, podotýkám já.

Předsedu PS Vondráčka v poslední době moc vidět není. Spolu s dalšími poslanci, kteří pokračují v tradici „cestovní kanceláře PS“, si mezitím odskočil na výlet na Dálný východ, ale už je zase zpátky. Nejnověji se zúčastnil dokonce i hlasování o „kauze novičok“. Přesněji: o vyřazení tohoto bodu z programu schůze Poslanecké sněmovny. Prý proto, aby nebyla dehonestována osoba prezidenta M. Zemana. Tím, kdo se zesměšňuje v přímém televizním přenosu, je především Zeman sám. Udělal by nejlépe, kdyby moudře mlčel, ale to on neumí.

Na předmětném hlasování poslanců se R. Vondráček zdržel hlasování. Zatím ještě nenašel odvahu postavit se proti tomu. Jak se zdá, Babišovi i jeho podivnému, nedemokratickému hnutí/straně ANO 2011 už řadu týdnů „hoří koudel u zadku“. Až se hlasování s SPD a KSČM stane pravidlem, teprve pak ten pravý cirkus začne. Konečně se totiž ukáže, kdo má „koule“ a kdo o tom jenom kecá (např. K. Šlechtová).

Stále se marně čeká na okamžik, kdy se ANO 2011 kvůli odlišnému hlasování poslanců rozpadne na dvě nebo na tři skupiny. V té chvíli dojde na naší vnitropolitické scéně k výraznému posunu, k „revoluci“. Je jasné, že dříve nebo později k tomu dojít musí. I tady platí přírodní zákony. Až pak se dozvíme, kdo bude spolu s Babišem veřejně lynčován.

●●●

Největším ohrožením naší demokracie je ANO 2011

Pokud bychom tvrdili, že tou největší hrozbou pro liberální demokracii u nás jsou extremistické strany, KSČM a SPD, nebude to pravda. Oba tyto politické subjekty, zejména SPD, pouze konzistentně hájí svůj program, s nímž šly do voleb.

U KSČM je tomu poněkud jinak. Také tato strana má svůj program a její požadavky jsou předvídatelné, i když nepřijatelné. Proruská KSČM je „měkkou“ verzí totalitní KSČ. Je to strana papalášská, odtržená od života běžných občanů této země, ale i od členské základny. Dnes již hájí jen plná koryta svých funkcionářů. Proto to nadbíhání Babišovi, které je v příkrém rozporu jak s tradiční komunistickou „ideologií“, tak i s historií této strany a její předchůdkyně.

Tím skutečným nebezpečím pro naši demokracii je bezzásadové hnutí/strana ANO 2011, které se točí jako korouhvička podle toho, jak veliký Andrej zavelí. Nejedná se jen o bezbřehý populismus. Horší je bezprogramovost, ideová nezakotvenost a proměnlivá voličská základna. Z někdejšího vítěze voleb 2017 se může velice brzy stát „velký poražený“ v následující soutěži politických stran. Tam kde žádný program není, stěží všechno vyřeší marketing.

Již volby na podzim letošního roku (do části Senátu i komunální) ukáží, jak na tom toto Babišovo „politické dítě“ doopravdy je. Podobné politické projekty na jedno použití poté, kdy „přesluhují“, obvykle končívají stejně: špatně, někdy tragicky. Takový konec již záhy potká i Babiše a všechny kariéristy, kteří ho obklopují. To bude pláč a skřípění zubů…

●●●

„Proizraelský“ aktivista M. Zeman?

Ještě než čert odnese neznaboha M. Zemana do pekla, rozhodl se tento agent Kremlu, že se vlichotí do přízně světového židovstva a Státu Izrael. Tento novodobý státní útvar si v květnu letošního roku připomíná 70. výročí svého založení.

Při této příležitosti uspořádal M. Zeman na Pražském hradě dne 25. 4. 2018 recepci. Falešnou politickou hru okolo Židů a Izraele rozehrává M. Zeman po celou dobu svého účinkování v politice. Dokonce i jako premiér prosadil jistou izraelskou firmu, aby vybudovala dálnici D 47 na severní Moravě. Z tohoto „hurá podniku“ byl nakonec jen velký skandál a fiasko. Zeman svou zvláštní preferenci osob židovského původu projevil již ve zmíněném premiérském období (1998-2002): několik lidí s židovskými kořeny dělalo ministry v jeho vládě.

Důvody toto zvláštního chování jsou záhadou. Pokud je známo, Zeman sám židovský původ nemá. Jeho prožidovská a proizraelská preference je pouhou „vladařovou“ libůstkou. Zeman je totiž jen bezskrupulózní politický komediant a pozér. Nic víc. Židé a Izrael s tím nemají nic společného. Na přítele Židů a Státu Izrael si Zeman pouze pokrytecky hraje, aby na sebe upozornil a aby se odlišil od ostatních, zejména evropských politiků, kteří mají vůči politice Izraele výhrady. Naivní izraelští politici mu na tuto jeho komedii naskakují, protože jejich pozice v Evropě i jinde ve světě není silná. I v tomto směru je Zeman pouhým solitérem, zoufalcem uprostřed pouště.

V podobném duchu vyznívá i nedávný dopis izraelského premiéra B. Netanjahua, který adresoval Zemanovi. Jeho jediným účelem bylo pomoci Zemanovi z jeho beznadějné politické izolace, do níž se dostal díky svým vlastizrádným výrokům, které slouží výhradně propagandě Kremlu. Úsilí izraelského premiéra je pochopitelné, ale Zemanovi nijak nepomůže. Jeho politická mrtvola už začíná na Hradě pořádně páchnout. Je nejvyšší čas odvézt ji na hřbitov a Pražský hrad pořádně vyvětrat a deratizovat.

Je sympatické, že Židé, kteří přežili holocaust a po skončení Druhé světové války se rozhodli vybudovat si svůj stát na místě původní pravlasti starověkých Izraelitů, nezapomínají na roli poválečného Československa při budování Státu Izrael i v první židovské válce, kterou s československou pomocí vyhráli. Po nástupu komunistů k moci (1948) se vztah ČSR k Izraeli radikálně změnil (pod nátlakem SSSR a osobně Stalina, velkého nepřítele a likvidátora Židů) a až do pádu komunistického režimu (1989) zůstal protiizraelský.

Zemanova hra na přítele Židů a Státu Izrael je jen součástí politických hrátek, režírovaných přímo Kremlem a Putinem. Stejně tak okázalé přijetí Netanjahua v Moskvě zapadá do této falešné hry, kterou se Putin snaží zajistit pro Rusko lepší pozici mezi ostatními regionálními hráči na Blízkém a Středním východě. Nelze být zároveň přítelem Izraele na jedné straně a muslimských států v tomto regionu na straně druhé. Taková pozice je zhola nemožná a vyloučená. Toto „příměří“ jistě brzy skončí a Putin se bude muset rozhodnout, na kterou stranu se přikloní. Jeho volba je po ruském angažmá v Sýrii vcelku jasná: Izrael to nebude.

●●●

„My Prahu nedáme, radši ji zbouráme…“

Ano, to se zpívá v jedné zlidovělé písni od K. Hašlera. Není to vtip, ale realita těchto dnů. Je tomu přesně tak: za vlády Babišova nedemokratického hnutí/strany ANO 2011 začínají v Praze padat mosty. Po lávce v Troji je prý na spadnutí Libeňský most a v havarijním stavu se nachází i železniční most, spojující Výtoň s levým břehem Vltavy.

Zkrátka: staré mosty dosluhují a padají, avšak nové se nestavějí. Na řadu zřejmě opět přijdou brody – jako v dávných dobách pravěku a časného středověku. Vždyť Praha prý dostala svůj název od „prahů“, kamenných výčnělků v korytě řeky Vltavy, po nichž se dalo přejít z jednoho běhu na druhý. (Bylo to možné jen při nízkém stavu vody.)

Za této dramatické situace rozhodl dne 24. 4. 2018 pražský magistrát o tom, že raději nechá Libeňský most zbourat – místo toho, aby byl nákladně opraven. Stavba má trvat pět let a náklady jsou odhadovány na 500 milionů Kč. Oprava by se prý prodražila a rekonstruovaný most by nemusel mít životnost tak dlouhou jako ten nový. Nikdo z „expertů“, kteří pro magistrát pracují, ovšem nespočítal, na tolik přijde stavba provizorního přemostění a demolice mostu stávajícího. Jistě to v té částce 500 milionů Kč zahrnuto není, že ano?

Kontroverzní rozhodnutí o jednom s frekventovaných pražských mostů učinili poslanci magistrátu za ANO 2011 a ČSSD. Proti němu hlasovala tzv. Trojkoalice: KDU-ČSL, Strana zelených, STAN. (Novinky.cz, 24. 4. 2018, 10:05)

Ti tvrdí, že ANO 2011 a ČSSD znemožnily Pražanům, aby se mohli zúčastnit jednání o Libeňském mostě. Primátorka A. Krnáčová tak v praxi předvedla, jak si nedemokratické hnutí/strana ANO 2011 představuje své „vládnutí“. Samozřejmě – po „babišovsku“: jako v autokracii, kde „šéf“ rozhoduje o všem a na nic se nikoho neptá.

Naštěstí budou na podzim 2018 komunální volby a v nich Pražané vystaví současné magistrátní koalici „stopku“. Nejen Krnáčová, ale i její socanský poskok P. Dolínek (pokoušel se prý studovat na deseti vysokých školách, ale žádnou z nich nedokončil) skončí po zásluze v propadlišti dějin.

Je s podivem, že toto podivné „vládnutí“ (s počátečním téměř půlročním „nevládnutím“) vydrželo celé funkcí období. Je to především ostuda Pražanů (jejich zástupců), že tak dlouho trpěli aroganci a svévoli této slovenské imigrantky. Nelze to v žádném případě považovat za projev „tolerance“, nýbrž naopak za hanbu a potupu těch, kteří měli zodpovědně Pražany zastupovat. Měli, ale nedělali to! Pouze to předstírali a brali za to neoprávněně peníze.

Doufejme, že se po „bezvládí“, které v Praze nastolila A. Krnáčová a její socanský „trouba“ P. Dolínek, dostane do čela magistrátu konečně někdo kompetentní. Jeden takový politik by tu byl. Jedná se o mladého, sympatického a komunikativního starostu Prahy 7, J. Čižinského (KDU-ČSL), který má všechny předpoklady stát se důstojným představitelem největšího a nejdůležitějšího města v této zemi.

V roce 400. výročí pražské defenestrace by se dalo očekávat, že nespokojení Pražané vezmou spravedlnost do svých rukou a po vzoru svých předků vyhodí z oken magistrátu nehodné „konšely“. Pokud by dopadli na kamennou dlažbu, jejich šance na přežití by byla minimální. O to vyšší by pak byla naděje na volbu nových, slušných a schopných zástupců hlavního města Prahy.

●●●

Politické „perpetuum mobile“ zvané A. Babiš

Kdo pozorně sleduje Babišovo počínání v politice, nestačí se divit jeho každodenním názorovým kotrmelcům. Babiš „sestavuje“ vládu s ČSSD ve stylu „chytré horákyně“. Současně si však v ohýnku hřeje dvě želízka (KSČM, SPD) pro případ, že by tento „vládní projekt“ zkrachoval. U socanů totiž nikdy nevíte, jak to dopadne.

Že by takto „zflikovaná“ vláda mohla vůbec fungovat a nerozpadla se po pár týdnech jako domeček z karet, tomu může uvěřit jen malé dítě ‒ bez politického fištrónu. Není nic nepravděpodobnějšího. To pouze Babiš a hlouček jeho věrných z uskupení „Svědkové Babišovi“ stále ještě věří tomu, že by se to mohlo podařit. Lidem, kteří o politice něco vědí, je jasné, že to musí skončit velkým fiaskem a pořádnou „nakládačkou“ v příštích volbách.

A tak stejně jako celé Babišovo vládnutí/nevládnutí stojí a bude stát za starou belu, podobně je tomu i se současně probíhajícími přípravami na předčasné volby. Podzimní termín se už nejspíš nestihne (a nikdo s tím ani moc nepočítá), a tak v úvahu přichází až nejbližší možný termín na jaře 2019 – spolu s volbami do Evropského parlamentu.

Slovenský „nepolitik“ A. Babiš, který se omylem dostal až na post dočasného premiéra „Česka“, je pořád stejný, protože „starého psa novým kouskům nenaučíš“. Už zase „jede“ tu svou předvolební kampaň – během výjezdů vlády do regionů. Omílá stále dokola (jako obehraná gramofonová deska) ty své povídačky, rozdává a podepisuje svou „vizionářskou“ knihu, která je úplně „mimo mísu“ a se skutečnou budoucností této země se míjí o stovky kilometrů a o desítky let. A na všech mítincích, „setkáních s občany“, jak svým výletům za peníze daňových poplatníků velkohubě říká prezident M. Zeman, nešetří Babiš dalšími a dalšími sliby a „rozdává“ miliony, které sotva bude mít, když už teď je hospodaření vlády v mínusu.

(Skuteční ekonomové, nikoli ti komunističtí vykladači politické ekonomie v duchu K. Marxe a B. Engelse, jen nevěřícně kroutí hlavami nad tím, jak může stát v době nevídaného ekonomického růstu být v mínusu a ještě plánovat příští rozpočet jako deficitní. Co bude dělat, až přijde hospodářský pokles a dostaví se skutečné ekonomické problémy?)

●●●

Pirát V. Pikal říká, že to „pos*al“

Po posledních aktivitách poslanců České pirátské strany (zkráceně: Pirátů) jsem nucen vrátit se ke svému původnímu hodnocení: je to levicová strana (občas s extrémními stanovisky), která brzy nahradí KSČM poté, kdy tuto stranu spolkne politický „krokodýl“ A.Babiš.

Piráti nutně působí na voliče jako těžko „čitelná“ strana. Nejenže se vlamují do soukromí občanů, ale někteří z jejich poslanců oslavují vítězství nad fašismem a nacismem na ruském velvyslanectví v Praze den po oficiálním konci Druhé světové války (9. 5.). Nejnověji prý podpořili vyznamenání komunistického básníka K. Sýse. Toho, jehož těsně před pádem komunistického režimu (1989) vyznamenal samotný soudruh největší – G. Husák.

Divím se, že Piráti nenavrhli na nejvyšší státní vyznamenání (in memoriam) přímo tohoto posrpnového kolaboranta a vlastizrádce, jehož Sověti na jaře 1969 vybrali, aby pomohl „normalizovat“ jimi okupované Československo.

Tuto nejnovější akci má prý na svědomí místopředseda Poslanecké sněmovny za Piráty – Vojtěch Pikal. Jedná se o téhož poslance, který nezná pravopis. (Jeho text plný chyb koloval svého času po internetu. Také Pikalovo nejnovější vyjádření obsahuje dvě hrubé pravopisné chyby. Takže: ke zlepšení nedošlo. A takoví maturanti dnes studují na vysokých školách. Hrůza a děs!) Podobné je to i s Pikalovými vědomostmi z historie. Jak se vzápětí objevilo na zpravodajských serverech, Pikal vůbec neví, jakou roli hráli čeští letci v RAF. Zdá se, že toho netuší mnohem víc.

Tím vším Piráti dnes jen prokazují, že na vysokou politiku nemají: ani vyhovující lidi (netroufám si použít slovo „osobnosti“, protože nic takového ve svých řadách nemají), ani nosné ideje. Mají jen velké sebevědomí a odhodlání. To však na trvalé udržení v nejvyšších patrech politiky nestačí. Asi brzy spadnou z hrušky dolů a „půjdou fukarovat dýně do Maroka“. (Babiš jim ukáže, jak se to dělá, protože již za bolševika v Maroku byl a má s tím bohaté zkušenosti.)

Co se týká nominace komunistického, normalizačního básníka K. Sýse, přišel s ní údajně poslanec L. Luzar (KSČM) a podpořil ji jak S. Berkovec (ANO 2011), tak i A. Staněk (ČSSD). Všichni z „rudého bratrstva“: zleva doprava. Spoléhat se na moudrost starších kolegů se v tomto případě, milý Vojtěchu, nevyplácí.

Mladý a nezkušený poslanec V. Pikal totiž neví, že cokoli pochází od komunistů, je to totéž, jako když za tím stojí samotný ďábel. Je třeba to odmítnout. Tak velí pud politické sebezáchovy.

Ve slovníku našich politiků je v poslední době hodně frekventovaným výrazem „makání“, „kecání“ a další nespisovná slova. Začínají se ovšem objevovat i výrazy expresivní, vulgární, které patří do oblasti „fekální“ slovní zásoby. Nejnověji se k těmto „průkopníkům“ zařadil i Pirát Bc. Vojtěch Pikal. Na internetu si posypal hlavu popelem a prohlásil, že „to pos*al“. Omluvil se spolustraníkům, což dnes není u politiků vůbec běžné, a dokonce věnoval 50 tisíc Kč na projekt „Paměť národa“. Chvályhodný čin!

Ten titul před jménem má tento poslanec uveden v oficiálním životopise na internetu. Uvádím to úmyslně, protože se u nás stalo novým národním sportem, že „blbci“ (Bc.) a „magoři“ (Mgr.) své tituly rádi používají, nic zlého netušíce. Kdyby tušili, příště by to neudělali. Jsou lidem jen pro smích.

Ale abych pouze nekritizoval. Poslanec V. Pikal, jak jsem mohl na vlastní oči v televizi vidět, se příkladně zúčastňoval pietních akcí k výročí konce Druhé světové války (Vítkov, Terezín). Za to si zaslouží pochvalu. Teď už jen nějaké to doučování z českého pravopisu a z dějepisu. Všechny nedostatky se dají napravit, když člověk chce a není líný.

─────

Komunistické „Haló noviny“ zveřejnily dne 2. 6. 2018 rozhovor s K. Sýsem. Vzpomíná v něm i na poměry těsně před pádem komunistického režimu – v souvislosti se jmenováním národních a zasloužilých umělců. Říká toto: „Z mé generace se titulu [zasloužilého umělce] dostalo nejdříve básníku Jiřímu Žáčkovi. Já jsem byl v historicky poslední várce – 9. května 1989. Stál jsem vedle Bohumila Hrabala, Vladimíra Párala, Vladimíra Körnera a třeba vedle milovaného malíře Vladimíra Komárka. Vesměs samí kolaboranti. Na Slovensku to nebylo lepší: Július Satinský, Milan Lasica, Lubomír Feldek – opět bezcharakterní slouhové režimu.“

Komentáře netřeba. Ten si každý soudný čtenář udělá sám. Není nad to, když víme, na čem jsme.

●●●

„Za vola a poskoka nebudu!“

To prohlásila ministryně obrany v demisi K. Šlechtová poté, kdy její šéf, A. Babiš, poslal do světa prostřednictvím spřátelených novinářů informaci o tom, že s ní v další vládě nepočítá. Kdyby nebyla tak přehnaně sebevědomá a zároveň natvrdlá, musela k tomuto závěru dospět sama. Šlechtová se tak stala dalším z Babišových „mouřenínů“, kteří posloužili a teď budou muset jít. Takový bývá osud všech politických mouřenínů. Tato ministryně nebude výjimkou.

Série akcí, jež K. Šlechtové podtrhly její ministerské křeslo, je téměř nekonečná: od kladného postoje k vyhoštění ruských diplomatů, přes schvalování útoků spojenců z NATO v Sýrii až po nejnovější „Akci novičok“ a vyhazov ředitele výzkumného ústavu, který údajně ve zprávě pro prezidenta republiky tvrdil, že se u nás tento smrtící nervový plyn „vyráběl“.

Na „popravu“ jedné nepohodlné ministryně je to „munice“ dostatečná. Všechno vyvrcholilo tím, že Šlechtová poslala na svého předchůdce, M. Stropnického, policii kvůli prošetřování nákupu radarů a vrtulníků.

Stáváme se svědky zcela nových jevů v politice. Na jedné straně dochází k „válce“ mezi ministry, kteří upadli u Babiše v nemilost a s nimiž již pro svou budoucí vládu nepočítá. Na straně druhé můžeme takřka v přímém přenosu sledovat, že Babišovo „predátorství“ se za pochodu proměňuje v „politický kanibalismus“, v likvidaci vlastních lidí, kteří mu nejsou po chuti. Takové poměry již nejsou typické pro demokratické politické uspořádání, nýbrž spíše pro struktury vysloveně mafiánské. Něco jako „české Palermo“, o němž před řadou měsíců Babiš sám v Poslanecké sněmovně mluvil.

V české politice si zvykáme po roce 2010 na věci, které byly dříve nemyslitelné. Už jsme zažili zatýkání na Úřadu vlády, ale tohle ještě ne: jeden ministr posílá policii na jiného ministra z téže vlády. Je to jen názorný příklad „estébáckých“ praktik, jimž se Šlechtová přiučila ve „službě“ u Babiše. Zdá se, že je to dobrá žačka. Příště by mohla být ještě lepší než její „učitel“. Proto: pryč s ní!

Svým emotivním vyjádřením pro média ministryně K. Šlechtová pouze rozvířila hladinu, ale nic víc ve své situaci udělat nemůže. Je odepsaná a všichni kromě ní už to vědí. Tím „poskokem“ se stala dávno a dobrovolně, když angažmá v Babišově vládě přijímala. Opravdu nevěděla, do čeho jde? Že by byla tak hloupá nebo nekonečně naivní? To se mi opravdu nechce věřit. Spíš se jednalo o typickou českou vlastnost: vyčůranost. Ovšem i ta má své limity. Šlechtová na ně evidentně narazila.

Mediální rozruch okolo excentrické české ministryně obrany bude ještě nějakou dobu plnit stránky novin, časopisů a internetu. Brzy to však odezní. Přijdou další aféry a skandály, kterých není nikdy dost.

„Pragmatik“ Babiš již dávno pochopil, že takovou pozornost médií nepotřebuje. Šlechtová proto marně spoléhá na to, že její kariéru „zachrání“ M. Zeman. Ten bude zachraňovat spíš sám sebe. I jeho politický konec se blíží…

Další „mouřenín“ dosloužil a teď může jít. Před branami Agrofertu čekají desítky dalších.

●●●

Kam nemůže Babiš, nastrčí Pilného?

Jedno české přísloví praví: „Kam čert nemůže, nastrčí ženskou.“ Tuto věčnou pravdu můžeme aplikovat na poměry ve vítězném politickém subjektu z říjnových voleb 2017: Kam nemůže A. Babiš, nastrčí někoho ze svých politických „klonů“. Je vcelku lhostejné, jak se jmenuje.

Poznáme to zcela spolehlivě. Pokaždé, když se v ANO 2011 objeví nějaký problém, okamžitě se nějaký ten vhodný „klon“ objeví. Stačí, aby to byl někdo méně profláknutý než Babiš. Čím si dnes můžeme být jisti, je fakt, že to určitě nebude nikdo z „odcházejících“ ministrů první Babišovy vlády (Pelikán, Stropnický, Ťok, Šlechtová), ba ani ti, kteří mají být „obětováni“ dohodě se socany o nové vládě (Němcová, Šmíd, Metnar).

Dosud býval tímto nejpoužívanějším Babišovým „klonem“ jeho univerzální J. Faltýnek. V posledních týdnech se v této pozici stále více uplatňuje „konsenzuální“ R. Vondráček. Ten si tak dobře rozumí se zástupci ČSSD, že by mohl do této strany přestoupit, jakmile to v ANO 2011 „praskne“ a začne masový útěk zděšených pasažérů potápějícího se Titaniku (= ANO 2011).

Po neúspěchu Babišova kandidáta na uvolněné místo senátora za Zlínský kraj (za Zemanova kamaráda F. Čubu) se najednou na scéně objevil znovu bývalý poslanec I. Pilný. Ten, který po Babišově vynuceném odchodu z Ministerstva financí dělal na tomto úřadě až do jmenování první Babišovy vlády (13. 12. 2017) dočasného správce.

Ohlášená kandidatura I. Pilného do Senátu ČR v letošních podzimních volbách mnohé lidi překvapila. Také proto, že tento bývalý poslanec tvrdil, že v politice končí. Zdá se, že také v ANO 2011 platí staré známé: „Nikdy neříkej: nikdy!“ Osobně se domnívám, že nejvíce byl touto kandidaturou překvapen samotný „kandidát“ – I. Pilný. Zdá se, že někdo rozhodl za něj, možná proti jeho vůli.

A protože o všem, co se týká hnutí/strany ANO 2011 rozhoduje jedině A. Babiš, znamená „nasazení“ I. Pilného na kandidátku do Senátu ČR jediné. Je to jasný Babišův vzkaz voličům: „Podívejte se! ANO 2011 má také jiné lidi než mne a moje věrné nohsledy! Například »rebela« I. Pilného! Toho, který nezištně přispěchal, když bylo straně nejhůř a pak už nechtěl ani kandidovat na podzim 2017 v parlamentních volbách. Teď se znovu hlásí do služby. Přece ho nemůžu odmítnout, když v minulosti osvědčil své schopnosti. Na rozdíl od jiných, kteří byli v ANO 2011 jenom kvůli osobnímu prospěchu!“

Taktika nastavování přívětivější tváře se neomezuje pouze na osobu I. Pilného. Nezahálí ani „univerzální“ J. Faltýnek, tento „renesanční“ muž Babišova politického uskupení. Tentokrát se nám hodlá představit coby „umělec“. Bude vystavovat vlastní obrazy. (Nikoli rozdávat a podepisovat knížku, kterou napsalo 200 autorů!)

Podzimní volby do Senátu ČR a do zastupitelstev měst a obcí budou, zdá se, působivým politickým divadlem. Babiš už nebude osobně rozdávat koblihy ani „svou“ knížku, nýbrž nasadí „staronové“ tváře: Pilného, Faltýnka a další. Prý se na kandidátce objeví znovu i osvědčená „mucholapka“ na voliče – bývalá rozvědčice StB R. Kleslová. Tak jako je J. Bohdalová „nesmrtelnou tetou“ českého filmu a televize, představuje R. Kleslová „stálici“ Babišova politického cirkusu.

Vzdor tomuto Babišovu odhodlání se netajím jistými obavami: Jen aby to Andrej Veliký všechno ve zdraví přežil! Už přece není nejmladší a bere si toho na svá bedra víc, než může muž jeho věku unést. Měl by víc myslet také na své děti z druhého manželství. Ani „Bureš“ přece není nesmrtelný, i když by jím chtěl být!

Volby se sice kvapem blíží. Po letních prázdninách a po období parlamentní dovolené se všechno rozběhne na plné obrátky. Nenechme se však zmást Babišovým marketingem. Vždyť ruské jméno Ivan se dávalo výhradně chlapcům z dobrých bolševických rodin. Bylo-li to ještě před koncem Druhé světové války (Pilný se narodil 6. 7. 1944), pak si můžeme být naprosto jisti věrností rodičů takového dítěte SSSR a soudruhu J. V. Stalinovi. Jinak tomu ani být nemohlo, že ano?

Exposlanec a exministr financí Ing. Ivan Pilný není v této situaci sám. „Lítají“ v tom i jiní „borci“, kteří se pohybují v naší vrcholné politice. Jen v současném parlamentu a ve vládě bychom těch ruských (sovětských) křestních jmen napočítali hned několik, např. Ivan Adamec (ODS), Ivan Bartoš (Piráti), Ivan Jáč (ANO 2011), Olga Richterová (Piráti) nebo Taťána Malá (ANO 2011). Ve vládě je taková osoba jediná – nominant za ANO 2011 Ilja Šmíd, zatím ještě stále ministr kultury.

Kolik ze současných poslanců představuje bezpečnostní riziko pro tento stát (hlavně z řad KSČM, SPD a ANO 2011), vědí nejlépe pracovníci našich tajných služeb. A protože se jedná o informace tajné, neveřejné, je lépe se mít před těmito „zákonodárci“ (spíše by bylo vhodnější hovořit o kozlech v roli zahradníků) na pozoru a preventivně jim nevěřit.

Je to lepší, než abychom se tomu později divili, dělali ze sebe „překvapené“ a vymlouvali na to, že jsme o ničem nevěděli. Věděli a víme, ale kašleme na to. Je to tak pohodlnější.

2. 6. 2018

‒ RJ ‒

 

P. S.:

Komunistické vydírání Babiše jako „nekonečný příběh“?

Kdo si myslel, že odhlasováním zahraničních misí našich vojáků pod záštitou spojenců z NATO (1. 6. 2018) bylo hrozící nebezpečí komunistického vydírání a neustálého stupňování jejich požadavků ukončeno, musí být zklamán, ba zděšen. Komunisté si zvykli na to, že se Babiš nechá masochisticky natahovat na skřipec a ještě jim za to poděkuje.

Nejnovější prohlášení P. Kováčika („Bez zdanění náhrad za církevní restituce nepodpoříme vládu“) z party Filipových oportunistů v čele KSČM, publikované dne 3. 6. 2018, ukazuje, že příběh ještě zdaleka nekončí. Bude mít, podobně jako naše oblíbené, „nekonečné“, televizní seriály, ještě pár „výživných“ pokračování. Určitě alespoň tolik, aby to komunistům vydrželo až do voleb. Jim to u voličů pomůže, kdežto Babišovi to naopak uškodí. Zrodila se nová politická taktika: už nikoli „Antibabiš“, nýbrž stupňování požadavků až po krajní mez.

Jak to všechno dopadne, ukáží příští měsíce. Nejsem si jist, zda při tomto tempu vyjednávání o druhé Babišově vládě budeme mít brzy kabinet s parlamentní důvěrou. Spíše nikoli. V každém případě budou naše dějiny po roce 1989 bohatší.

„Exhumovaná“ strana politických dinosaurů jako „jazýček na vahách“. To jsme tady ještě neměli. Šéf lidovců Josef Lux by koukal, co všechno je možné: Nejen z ho*na uplést bič, ale dokonce jím i pořádně zapráskat, aby to každý slyšel. Tomu se říká: maximum možného v soutěži politických stran!

3. 6. 2018

‒ RJ ‒

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář