Svatotrojická – František Růžička
Ještě dříve, než slavíme církevní svátek Božího Těla (11 dnů po Božím hodu svatodušním, dnes jako slavnost Těla a Krve Páně), přináší liturgie slavnost Nejsvětější trojice. Nutno poukázat, že ve Starém zákoně tento pojem nikde nenajdeme. Stejně tak v textech Nového zákona. Nicméně, již z pouhé náboženské výuky dobře známe tři Božské osoby ‒ Otce, Syna a Ducha svatého a v jejich jménu se také žehnáme při znamení kříže.
Lze uvést, že názor prvních křesťanů na Boží Trojici vycházel postupně a především z neopakovatelného svědectví o Božím synovství Ježíše, např. „Já a Otec jedno jsme“ (J); „Nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn“ (Mt, L). Vedle toho je podstatné spojení mezi Božím Duchem a Ježíšem. Další vazba, výklad a zdůvodnění je dáno mnohými teologickými texty. Oslavné díkůvzdání nám, věřícím, ukazuje, jak nás Bůh bohatě obdaroval Ježíšem a vtiskl pečeť Ducha svatého.
S názvem „Svatotrojická“ se v běžném životě setkáváme na různých místech. Například v jihočeské metropoli máme Svatotrojický kostelík, či odvozeně od tohoto místa Svatotrojickou ulici. I když z důvodů politicko-ideologických se to „svaté“ z názvů v uplynulém století mnohdy zcela vytratilo. V parafrázi: „Nic už nám není svaté“. Nacházíme se v době, kdy také za mnohými pamětihodnostmi vyrážíme do zahraničí, aniž bychom dobře věděli, co máme za vlastními humny.
Jednu takovou lokalitu můžeme najít na konci údolí Brložského potoka v zalesněném hřebenu Kluka, oddělujícím Budějovickou pánev od Českokrumlovska. Bude na vlastní libovůli, kudy se vydat: zda z Chmelné, nebo Jankova. Právě na vrcholu nad Jankovem najdeme místo zvané Svatá Trojice. Podle místní pověsti náleželo původně ďáblu, který sem přilétal v podobě trojhlavého kohouta. Posléze byl jedním mládencem sestřelen a více se neobjevil. No vidíte, další důkaz stručného novodobého výkladu. V knize Karla Pince „Kytička pověstí jihočeských“ najdeme popis, jak ohnivý kohout zle pokloval lidi, kteří se ubírali přes kopec. Se strachem vždy utekli. Jednou se proti němu vypravilo pět nejudatnějších mužů, ozbrojených kosami a vidlemi. Čím byli kopci blíže, tím v nich bylo méně odvahy. Tři z nich se strachu nepoddali a v kopci se uschovali do hromady chvojí. O půlnoci schovaní hrdinové slyšeli třepot kohoutích křídel a uviděli oslepující záři. Nevyčkali ani jeho příchodu a dali se na útěk. Kohout se za nimi pustil a zle je pokloval. Byli samá modřina a každý z nich měl na zádech červenou kohoutí hlavu… Dlouhé roky měl kohout pokoj od odvážlivců. Až jednou se zase na kopec vypravil odvážný mladík. Počíhal si na kohouta a sestřelil ho ve chvíli, když se na něj sápal. Kohout padl k zemi. Než dopadl, byl z něho čert, který hrůzostrašně řval. Když dopadl, zem se pod ním otevřela a on zmizel v jejích temnotách… Lidé se toho místa báli. Vyhýbali se mu a na ochranu, jíž si vyprošovali, pověsili na starou borovici obraz Svaté Trojice. Od té doby se tu říká: na „Svaté Trojici“.
Ještě několik roků po druhé světové válce chodívali zbožní lidé z Jankova a Chmelné procesím na toto místo ‒ pomodlit se na zemřelé, za úrodu, mír a pokoj v tomto kraji. Jde o lokalitu velice pozitivní. Je zde větší kámen se soškou Panny Marie s Ježíškem a s dalšími tvoří symbol Trojice. Na velkém kameni je nápis: „Viditelné patří času, neviditelné věčnosti.“ Jak příznačné.
Na protilehlé straně je zarámovaný obrázek se siluetou trojhlavého ohnivého kohouta a připojena slova z Janova evangelia. – Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“.
Jesus saith unto him, J am the way, and the truth, and the life: no one cometh unto the Father, but by me.
Jesus spricht zu ihm: Ich bin der Weg und die Wahrheit und das Leben, Normand kommt zum Vater denn durch mich.
Poutník František
Svatá Trojice v lesním zátiší
Kamenný monument u lavičky k tichému rozjímání
