Kdo napsal ten titulek, je ukázkový pitomec!
Kdyby mě onen titulek s chybou jako hrom (nikoli pravopisnou, ale faktografickou) neuhodil do očí, vůbec bych tento fakt nezaregistroval. Denně je totiž u nás publikováno tak velké množství textů nejrůznějšího charakteru a zcela rozdílné úrovně, že není v lidských silách všechno to přečíst a o všem vědět.
To je i tento případ, který se liší od těch ostatních pouhou maličkostí: Jméno herce, o němž je v dotyčném titulku i v samotném článku řeč, je natolik známé, že to jednoduše nelze přehlédnout a nechat jen tak bez povšimnutí. Proto jsem se rozhodl reagovat, i když jsou v naší zemi mnohem důležitější záležitosti, které by si zasloužily okamžité řešení.
Tento článek a jeho chybný titulek mě znovu utvrdily v přesvědčení., že hlavním viníkem tohoto neutěšeného stavu znalostí z historie u našich občanů je Česká televize, která již mnoho let zcela rezignovala na svou „edukační“ roli. Věnuje se výhradně propagandě „liberální demokracie“ a s ní spojených nesmyslů, a zcela pomíjí roli, kterou by měla veřejnoprávní televize plnit každý den.
Zkuste si vzpomenout, kdy jste naposledy v ČT viděli nějaký film, jehož námět čerpá z českých dějin! Dokonce ani pravidelně, každoročně opakované seriály, jako „Byl jednou jeden dům“ nebo „Sňatky z rozumu“, ČT nedávala již několik let. A co teprve seriál s H. Růžičkovu a S. Zindulkou o řádění sudetských Němců před válkou a během ní? Tento oblíbený seriál se jmenoval: „Vlak dětství a naděje“. Že jej ČT neuvedla letos, to bych pochopil s ohledem na sjezd sudeťáků v Brně. Pražská, ale i brněnská „kavárna“ se chtěly dvousetkilovému B. Posseltovi zavděčit. Možná splácejí nějaký „dluh“, o němž nevíme.
Co však pominout nelze, je fakt, že právě chyba, týkající se populárního herce V. Menšíka, názorně dokládá, jak rychle zapomínáme a jak zdeformovaný máme v důsledku žalostného působení médií (lidé málo čtou a to se zásadně promítá do nízké úrovně jejich vzdělanosti) náš pohled na dějiny, dokonce i na ty docela nedávné.
Článek časopisu „Kinotip2.cz“, o němž hodlám psát a u kterého je uveden jako autor Karel Provazník, má tento titulek: Vladimír Menšík: Vyloučen z KSČM pro pasivitu. (Kinotip2.cz, 2. 7. 2026, 12:05) A abyste nemuseli zbytečně dlouho přemýšlet, o jakou chybu se jedná, napíšu to hned a zároveň se pokusím vysvětlit, v čem ta chyba spočívá.
Vladimír Menšík, podobně jako většina našich umělců, pozdějších signatářů tzv. Anticharty, patřil již od 50. let 20. století, kdy začínal u E. F. Buriana, k angažovaným hercům, kteří šli z jedné filmové role do druhé. Možná i kvůli tomuto návalu pracovních povinností bral členství v KSČ jako nutné zlo. Byla to nicméně podmínka pro zachování přízně ze strany vedení divadel, ale i Filmového studia Barrandov. Členství v KSČ (autor článku to výslovně takto uvádí) bylo Menšíkovi zrušeno v roce 1970, kdy probíhaly stranické prověrky a výměna legitimací, a to formou vyloučení.
Zdá se, že kdosi měl na Menšíka velkou „pifku“: Jinak většina našich herců a dalších umělců byla pouze vyškrtnuta z KSČ a mohla na svém pracovišti zůstat i nadále. Menšík nebyl v trvalém angažmá v žádném divadle, a proto jeho „vyloučení“ z KSČ tolik nevadilo při obsazování do filmových rolí. Navíc měl tento herec velké přímluvce. Jak je v článku uvedeno, i přes tento neodpustitelný „hřích“ se stal na zásah G. Husáka (!) národním umělcem. To byla naprosto neslýchaná věc: výjimku Menšíkovi umožnil samotný generální tajemník ÚV KSČ. Nikdo si netroufl ani pípnout.
Tou stranou, která v letech 1948-1989 vládla v Československu spolu s dalšími stranami „Národní fronty“, byla Komunistická strana Československa (KSČ), nikoliv KSČM! Vláda této levicové strany skončila po událostech ze 17. 11. 1989, kdy v důsledku masových lidových protestů došlo k dílčím personálním změnám ve vedení této vládnoucí strany, až ke známému rozhodnutí o zrušení vedoucí úlohy KSČ podle článku č. 4 Ústavy ČSSR z roku 1960.
Po zvolení A. Dubčeka do čela Národního shromáždění a V. Havla do funkce prezidenta ČSSR vzal vývoj v KSČ rychlý konec: Původní strana přestala existovat a namísto ní se zformovala strana nová (KSČM). Ustavující sjezd Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) se uskutečnil dne 31. 3. 1990. V prvních svobodných volbách v červnu 1990 získala tato strana 13 % hlasů voličů, tedy téměř jeden milion hlasů. Ano, KSČM po změně režimu na konci 80. let 20. století vznikla jako nový politický subjekt, byť členská základna se jen „přelila“ do této nové strany z oné původní – KSČ. „Papírově“ to byli sice noví členové, ale ve skutečnosti před rokem 1989 tvořili onu původní, totalitní KSČ.
Chybě, jež se objevila v uvedeném titulku časopisu „Kinotip2.cz“, by se nejspíš bývalá předsedkyně této strany, K. Konečná, od srdce zasmála. Každý přece ví, že KSČM vznikla až po r. 1989 poté, kdy původní strana, KSČ, nebyla již schopna provést potřebnou „transformaci“ na stranu skutečně demokratickou. Proto tato původní strana zanikla. V r. 1990 byla založena KSČM, která převzala od této původní strany velkou část členské základny.
─────
A ještě pár doplňujících informací, které s tímto tématem souvisí, byť se o nich opět – bůhvíproč – v našich médiích mlčí. Původní celostátní stranický deník KSČ, „Rudé právo“ (vycházel od r. 1920), se po r. 1989 změnil v důsledku privatizace na „Právo“. Noví „komunisté“ pod vedením filmového režiséra J. Svobody si založili svůj deník – „Haló noviny“ (1991-2022), které byly později nahrazeny internetovým portálem: „iportal24.cz“.
Nezapomeňme na důležitý fakt: V období První republiky musela ČSR čelit až milionové nezaměstnanosti obyvatelstva a poměrně nízké životní úrovni velké části občanů. Byl to stát sice ukázkově demokratický, avšak většina občanů nebyla se svým způsobem života spokojena. Proto se po válce již nikdo nechtěl vracet k tomu, co tady bylo před rokem 1939.
Tato fakta dnešní média úmyslně zamlčují, stejně jako skutečnost, že celou naši meziválečnou kulturu (až na literáty z okruhu „Lidových novin“ či autory katolické a ruralistické literatury) tvořili levicově smýšlející lidé (Olbracht, Vančura, Neumann, Wolker, Nezval, Halas, Majerová, Pujmanová, Glazarová atd.). Na tomto jejich zaměření se nic nezměnilo ani poté, kdy nové vedení KSČ v čele s K. Gottwaldem velkou část těchto „salónních“ komunistů ze strany vyloučilo. Oni přesto hlásali své levicové názory dál. Bez tvorby těchto levicových spisovatelů, ale i avantgardní divadelní scény (V+W, E. F. Burian, Červená sedma, DAV na Slovensku), by byla naše meziválečná kultura a literatura chudá, chudičká.
Levicové naladění společnosti nemělo přímou souvislost s členstvím v KSČ, nýbrž vycházelo z nelehkých poměrů, v nichž žila většina obyvatel: Lidé nechtěli živořit, ale naopak žít důstojným způsobem v prosperující zemi. Něco takového ovšem předmnichovská ČSR nebyla schopna zajistit.
2. 7. 2026
‒ RJ ‒
─────
Odkaz na uvedený článek:
