Jdi na obsah Jdi na menu
 


Konec básníků v Čechách? – Marie Lesná

14. 8. 2013

Antoine de Saint-Exupéry (1900-1944), autor Malého prince a Citadely, říká, že správně vidíme jen srdcem. Zahynul za 2. světové války při vzdušné obraně Francie. Životem i dílem rehabilitoval čest Francie, krutě stíhané od „velké“ revoluce. Pravdu o stavu společnosti bez účasti srdce nelze odhalit. Dosvědčuje je to „Pád Paříže“ od internacionalisty Ilji Erenburga (1891-1967). Přijde-li skutečně „konec básníků“, pak to nebude jen v Čechách, jak si to přeje jeden náš soudobý film, a lidé neztratí jen rozměr citu, ale i pravdu, která s citem souvisí jako květ s plodem.

Pravda je kategorií subjektivní i objektivní. Subjektivní proto, že ji vyslovuje vždy člověk, jedinec. Objektivní proto, že před námi odhaluje smysl dění, do něhož jsme vrženi svým zrozením, v době i místě, které si nevolíme. Kvalitou svého já dáváme pravdě smysl. Proto je důležité, abychom na sobě celoživotně pracovali, rozvíjeli svůj rozum, cit a vůli. Bez tohoto rozvoje vlastních, bytostných sil naše pravda degeneruje stejně, jako my sami.

Zatímco lidé mluví již po staletí o nedostačivém rozumu, rozumové slabosti či debilitě, o citové slabosti či debilitě se mlčí. A přece je to ona, která připravuje člověku ty největší nesnáze, ba pohromy. Je to citová debilita, která umožňuje „člověka schopného všeho“. Moudří jedinci už staletí usilují o takovou výchovu člověka, v níž by byl v harmonii rozum, cit a vůle. Patří mezi ně i Johann Heinrich Pestalozzi (1746-1827). Klade velký důraz na výchovu citovou a říká, že tam, kde se jí nedostává, rozvine se u člověka podvod a povrchnost.

Marxismus se svou pravdou o třídním boji a diktatuře proletariátu, jako východiska ke spravedlivě uspořádané společnosti, znamená pro člověka těžkou citovou deformaci. Člověk, vyznávající tuto pravdu, zcela zakrňuje v pozitivním citu, v lásce a důvěře v druhého člověka, hypertroficky bují nenávist, nedůvěra a strach člověka před člověkem. Právě z tohoto důvodu je marxismus smrtelně člověku nebezpečný. Ti, kteří mu podlehli v dobré víře změnit svět k lepšímu, nakonec se stávají vykonavateli jeho třídní nenávisti a doplácejí na svou víru nejlepší stránkou své osobnosti – láskou člověka k člověku. Sami se stávají oběťmi Marxovy iluze o nebi a zemi. Ti však, kteří používají marxismu jako drogy ke zhloupnutí a oloupení druhých, proviňují se na lidství zločinem. Cílená výchova k bezcitnosti a pudovému uvolnění je nejtěžším zločinem na člověku od úsvitu dějin. Jedině v tomto smyslu je marxismus a freudismus původní.

Citová hloubka by měla být vlastní všem povoláním, který vyžadují vhled do druhého člověka. Učitelům, lékařům, právníkům a bezesporu těm, kteří jsou od pradávna nazýváni svědomím doby: básníkům. Hlásají-li však „rozkoš, nebo smrt“ (D'Anunzio), zlobu nenávist a zmar, jsou v rozporu nejen s lidským údělem, ale se životem vůbec. Život potřebuje světlo, jas. Odchylují se tedy i od potřeb přírody, nejen od potřeb člověka. Zde, na tomto místě, je nutno konstatovat, že ten, kdo ještě pochybuje o „kvalitě“ sametové revoluce v Československu, měl by vzít na vědomí především jedno: že okamžitě otevřela dveře markýzi de Sade, citové zvrácenosti, perverzi. To nejhorší z lidské podstaty je lidem předkládáno jako vzor. Pojmy, jako láska, mateřství, věrnost,hrdost, práce, naděje a víra, jsou uváděny jen v cynických souvislostech. V médiích pak tento cynismus zatlačil do pozadí vše lidské.

Citová plytkost zbavuje zodpovědnosti a uschopňuje ke zlu. Nejen dnes, ale i dříve. Jejím prototypem byl před dvěma sty lety ve Francii kníže Charles Maurice Talleyrand de Périgord (1756-1838). Talleyrand zradil církev revoluci, revoluci Napoleonovi, Napoleona Metternichovi a pak Bourbonům, Bourbony Orleansům... A kdyb roce 1838 nezemřel, byl by zrazoval dál. Ještě za jeho života o něm napsala Georges Sandová: „Tento člověk, výjimka v přírodě, je takovou nevídanou obludou, že lidstvo, i když jím opovrhuje, přece naň zírá s hloupým nadšením. (…) Jaké ostudné hanebnosti přikrývá nádherný plášť diplomacie!“ (Sandová, 1834) Chateaubriand v něm viděl „ideál naprosté amorálnosti“ a Gercen, tehdy žijící v Paříži, se o Talleyrandovi vyjádřil, že „není schopen nenávidět, ale jen opovrhovat lidmi a využívat je k vlastním cílům“. Mimochodem: jeho zámek ve Valensay byl nejnákladněji vybaveným sídlem ve Francii. Obecně se tvrdilo, že kníže Talleyrand stačil dát občanské právo každé zvůli, každé neřesti, každému násilí. Nepřipomíná nám to současné „mocné“?

O koho vlastně šlo? O vnějškově řízeného člověka, který byl ve své době ještě výjimkou. Ne tak už ve století našem. Vnějškově řízených lidí stále přibývá, proto se ani oni sami necítí již výjimkou – jako kdysi Talleyrand. Ten ke konci života řekl dvorní dámě císařovny Josefíny, paní de Rémusat: „To, jak plynou první léta našeho života, má velký vliv na celý náš život, a kdybych Vám odhalil, jak jsem prožil své dětství a mládí, divila byste se mnohem méně mnohým věcem v mé povaze.“

V našem století bychom našli mnohé význačné lidi, které bychom také mohli dát za příklad citové plytkosti. Zvolme alespoň jeden případ, opět z Francie – Paula Claudela (1868-1955). Za 2. světové války pohotově napsal „Ódu na maršála Pétaina“ a po 2. světové válce opět pohotově „Ódu na de Gaulla“. Claudel se již za výjimku nepovažuje. V tomto směru jde tedy o společenský posun, ovšem velmi neblahý. Někteří sociologové chápou dnes již citovou plytkost za atribut člověka 20. století. Ona pak umožňuje jeho řízení z vnějšku, stále rafinovanější řízení, které se shoduje více a více s vlastním chtěním citově chudého člověka. Vzpomeňme jen na Hitlerův boj s mravním svědomím! S oním svědomím, které jako „božstvo v nás“ objevil 400 let před Kristem filozof Sokrates. Pro Sokrata byl prospěch řecké obce nejvyšším mravním zákonem. Z dějinného pohledu je tedy Marxova iluze o celosvětové říši nejen útokem na národní kultury, vznikající v našem tisíciletí, ale i útokem na nejvyšší mravní zákon Sokratův, starý 2400 let. Pěkný to propad v dějinách lidstva!

U každého člověka, a zvláště pak je-li básníkem, je nesmírně důležitá citová hloubka, citový ponor. Na citové mělčině ztroskotá i ta nejvybroušenější myšlenka. Je jen eskamotérským počinem, bez schopnosti rozezvučet v druhém strunu lidství, strunu dobra, krásy a pravdy. Je zrnem, které zůstalo na povrchu – nevzejde z něho užitek. Bohatství citu, jehož se nám dostává v rodině i mimo ni, v kultuře dané společnosti, nás významně a nezastupitelně formuje. A právě proto má pro nás takový význam i poezie. Básníci, odpradávna zvaní svědomím doby, brousí v nás plošky našeho vlastního svědomí. V nich se pak zrcadlí veškeré naše konání.

Podíváme-li se na naše století, vidíme neblahou věc. Vidíme poznamenání poezie Marxovým iluzionismem. Nezasáhl jen vědu, ale i umění a poezii zvláště. Marxistická věda tlumila lidské myšlení, zbavovala je tvořivosti, originálnosti a také soudnosti a kritiky. Marxistické umění působilo na cit ve směru třídní nenávisti a fantazii používalo k rozpoutání jediné vášně – nesmiřitelnosti člověka s člověkem. Především útočilo ve jménu rovnosti na odlišnost, originalitu člověka s člověkem. Obojí pak – marxistická věda i marxistické umění – utvářelo zcela novou morálku, zbavenou odpovědnosti za život na naší planetě. Morálku robota, vnějškově manipulovatelného.

Toto obecné konstatování si dokumentujme na básnickém vývoji Jiřího Wolkera (1900-1924). Jeho kratičký život je přehledný a jeho tvorba také. Narodil se na Hané – v Prostějově. V zámožné rodině, bohaté na cit. Nebyl jen milující otec, matka a bratr, ale také milující stařečci z obou stran. Wolker, mnohostranně milován, sám se brzy citově rozvinul. Měl rád lidi, blízké i vzdálenější, přírodu, věci... Vše, co na jeho mladičké srdce působilo. Matka Zdena Wolkerová vzpomíná, jak trpěl, když jednou neobdarovala žebráka. V tradici cyrilometodějské Moravy byl žebrák hostem do domu (takto vítala  žebráka i babička autorky úvahy).

Šťastné dětství a mládí se obráží ve Wolkerově první sbírce básní, příznačně nazvané Host do domu. Vyšla v roce 1921 u Beníška v Plzni. Každá báseň v této sbírce je drobným vyznáním lásky a víry v člověka.

Na prostějovském gymnáziu byl Wolker výborný student, pilný, všestranně nadaný. Bylo zcela přirozené, že se rozhodl pro studium práv na UK v Praze. Vracívá se pravidelně domů, a proto i další básně z počátečních let vysokoškolského studia se vztahují k jeho rodné Hané, především ke kouzelnému Svatému Kopečku u Olomouce, kde bydleli stařečci Skládalovi. Miloval je. V básni Svatý Kopeček čteme: „Dubnové stromy, silnice bílá a přec smutného něco tu je, jdu navštívit babičku chorou a dědečka, který ji ošetřuje.“ Silný citový vztah měl i k dědečkovi Machnerovi z otcovy strany. Při jeho odchodu píše: „Stařeček umřel. Dočkal se prvních slunečních dní. Země jej volala. Odešel k ní – neslyšně – jakoby na porady. Zadníma dvířkama do zahrady.“ Žádná chmura, žádný strach. „Není smrti, jsou jenom staří a mladí“ - čteme v básni Hřbitov.

Tento jasný, optimistický duch, plný lásky k přírodě i lidem, se však v Praze dostává pod vliv marxistického umění a jeho představitelů, především S. K. Neumanna (nar. v Praze 1875) a Ivana Olbrachta (nar. v Semilech 1882), tedy podstatně starších a zasvěcených do role umění v celospolečenském dění. Oba jmenovaní byli internaconalisté, Neumann vyložený anarchista, přívrženec násilí, revoluce. Oba marxisticky ladění avanturisté. Pro Neumanna „Lenin je vrchol, my však jen pole smrti“. Pole smrti máme i v sobě, necháváme-li v sobě na pokoji „měšťáka“, a proto „bijme ho v sobě, bijme zrádce, kněžoura lží a stínů pasáka, držme ho na oprátce!“ (S. K. Neumann, Bitevní pole v nás) Jak vzdálené je toto vše Wolkerovu prostředí klidné Hané, jeho milým stařečkům, kteří o zradě a pasácích neměli potuchy. Znali jen krásnou přírodu, její věčné zákony, práci, věrnost kraji a rodu. Nelhali, nekradli, netoužili po cizím.

O kvalitě Ivana Olbrachta, autora Anny proletářky, nechť nám podá svědectví jeho současník – Ferdinand Peroutka. V Budování státu (1920-21) píše: „Instinkt spisovatelův, mělo by se za to, je dívat se, pozorovat. Avšak Ivan Olbracht četl v uzavřeném pokoji v Moskvě, v dobrovolné samovazbě, knížky. Nebyl v Rusku, byl v pokoji. Kdyby ho sovětští vládci chtěli oklamat, jak snadný by to byl podnik! Neboť není nic lehčího, než o poměrech v zemi oklamat člověka, jejž jeho instinkt pudí k třínedělnímu osamělému vysedávání mezi čtyřmi stěnami. Výsledek byl ovšem, že posílal do Čech jen reprodukci bolševické teorie, s níž by se byl mohl pohodlně seznámit také v Praze. Žádný div, že se mu při tom přihodily nehody. Vzkazoval do Čech (1920): „Není zde nadměrného blahobytu. Je jen dostatek. Povídání o bídě a hladomoru v Rusku nevěřte. Životní úroveň pracujícího člověka v Moskvě je vyšší než u nás a nepoměrně vyšší než v Rakousku a Německu.“ Toto pozorování bez pozorování – píše dále Peroutka – snadno mohlo být vyvráceno projevy samotných sovětských funkcionářů. V téže době, co Olbracht toto psal, mluvil Lenin na sjezdu dopravních dělníků: 'Nemůžeme očekávat. Země je rozvrácena, bída dosáhla takové míry, že to nemůže déle trvat. Žádná věrnost, žádné sebeobětování nás nespasí, nezachráníme-li fyzickou existenci dělníků. Sama existence sovětské Rusi je ve hře.' V téže době také sovětský komisař pro kulturu Lunačarskij veřejně mluvil o tom, že učitelé z hladu se zabíjejí a upadají v šílenství. Byv tázán, jak vysvětlí tento nesoulad mezi svým líčením a líčením Leninovým a Lunačarského, Olbracht se odmlčel. Nemohl říci: to pochází z toho, že jsem tři týdny seděl v pokoji.“ (F. P., str. 1164 a násl.)

Komentáře k uvedenému netřeba. Vliv Neumannův a Olbrachtův i neblahé přátelství s extravagantním Konstantinem Bieblem vykonaly své. Plně se odrazil v poslední básnické etapě Wolkerově, která byla navíc poznamenána stále postupující chrobou, na niž 3. ledna 1924 – ani ne 24letý – umírá, tuberkulózou. Tyto básně vyšly pod názvem Těžká hodina. Zde čteme: „Musí se zabít, musí se žít, ruce jsou zbraně, srdce štít“ nebo „Květiny mírné a veselé vyrostou na hrobech mečů, na stvolech z ocele“. To zní hodně marxisticky, ale správné to není, řekl by T. G. Masaryk, náš nejlepší znalec Marxova iluzionismu.

My pak ještě dnes – po 70 letech – jsme při čtení Wolkrových básní svědky toho, jak nesasytná hydra třídního boje a diktatury proletariátu požírá lidský cit. Tak vroucí, silný a něžný, jaký měl Jiří Wolker. Ve Svatém Kopečku je básník šťastný pozemšťan, dychtivě a s radostí přijímající život. „U rentgenu“ (báseň z Těžké hodiny) objevuje nenávist – jako princip přestavby světa: „nejhlouběji, chudý, vidím nenávist“. Přitakání marxismu jde u básníka ruku v ruce se smrtí.

Zbavit se marxismu znamená zbavit se nenávisti člověka k člověku. Pokud bude mezi lidmi dominovat prostý lidský cit, láska a porozumění, budou i ti, kteří tento cit dovedou nejlépe slovně ztvárnit: básníci. Proč by všichni lidé nemohli být básníky?

Marie Lesná

(Nedělní hlasatel, 23. 7. 1995, str.  10-11)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Po letní odmlce...

(M.J., 16. 8. 2013 20:58)

...rovnou dvojitá porce článků paní docentky. Ani po bezmála dvaceti letech neztrácejí nic ze své aktuálnosti, spíše naopak. Díky za ně!

Re: Po letní odmlce...

(Lidka, 22. 9. 2013 13:20)

Ach, jo.