Jdi na obsah Jdi na menu
 


Památník Vojna – František Růžička

4. 8. 2018

Opouštět Příbramsko a nezastavit se u Památníku Vojna v Lešeticích by snad bylo přímo nemorální. Toto místo je nikoliv mrtvým, ale stále živým Muzeem obětí komunismu a dějin uranového hornictví. Je to autenticky dochovaný vězeňský areál situovaný mezi nejstaršími uranovými šachtami na Příbramsku z roku 1948, svého druhu ojedinělý ve střední Evropě. Původně byl zajateckým táborem pro německé válečné zločince, v dalších letech 1949-1951 jako tábor nucených prací (TNP) pro nejnebezpečnější vězně, kriminální živly, odsouzené jako retribuční nebo za černý obchod. Následně až do roku 1961 byl vězeňským zařízením pro politické odpůrce komunistického režimu. Mezi Hitlerovými válečnými zločinci, příslušníky nacistického aparátu, kolaboranty a zloději se tak nacházeli mnozí nevinní: vědci, umělci, duchovní, politici, sportovci, mnozí hrdinové protifašistického odboje, kteří se zasloužili o stát.

Tábor se nachází uprostřed lesů ve vzdálenosti 5 km od Příbrami; je rozložen na katastrech obcí Lazsko, Lešetice a Závržice. Dostal název podle nedalekého vrchu Vojna (666 m n. m.) a byl označován „U“, nedaleký Bytíz pak „Z“. Po amnestii v roce 1960 byl tábor Vojna zrušen a vězni převedeni na Bytíz. V letech 1961-2000 objekt využívala armáda.

Protože se jednalo o poslední lokalitu s některými autenticky dochovanými vězeňskými objekty z doby komunistické perzekuce, rozhodla česká vláda v roce 1999 o vybudování památníku jako pietního místa připomínajícího utrpení občanů v době komunistického režimu. V lednu 2001 byl areál vyhlášen kulturní památkou a v roce 2005 po náročné rekonstrukci zpřístupněn veřejnosti. Památník je spravován Hornickým muzeem Příbram, které je příspěvkovou organizací Středočeského kraje.

Z celkového počtu šestnácti historicky nejdůležitějších staveb, které se dochovaly, je veřejnosti zpřístupněna budova velitelství tábora, tzv. bunkr, ubytovací objekt G, korekce, studená místnost z holého betonu bez vytápění, kam byli až na několik dní zavíráni problematičtí vězni. Dále pak kulturní dům, někdejší vězeňská ošetřovna a některé další budovy. I po rekonstrukci tábor působí autentickým dojmem, a to i díky dovedně naaranžovaným interiérům. Opakovaně památník posloužil i filmařům. Natáčelo se zde např. několik dílů seriálu Zdivočelá země, film Bumerang, německý televizní film Nahý mezi vlky, nebo vyprávějící příběh bývalých politických vězňů. Autorem scénářů byl Jiří Stránský, který lágrem v 50. letech sám prošel.

Součástí interiérových expozic je například připomenutí posledních dnů 2. světové války u Slivice (výstava potrvá celý rok). Datum 21. 6. je připomenut jako Den památky obětí komunistického režimu, symbolicky vyhlášený k uctění JUDr. Milady Horákové, odsouzené ve vykonstruovaném monstrprocesu, za údajnou velezradu a špionáž k trestu smrti, který byl vykonán 27. 6. 1950.

Dodejme, že v rámci československého uranového průmyslu zastřešovala TNP (Jáchymov, Horní Slavkov, Příbram) Stanice SVS (Sboru vězeňské stráže), z jejíž kompetence byly lágry Vojna a Bytíz vyňaty. V letech 1949-61 tudy prošlo kolem 70 tisíc mužů ve výkonu trestu. Označení „mukl“ – muž určený k likvidaci, často používala Dr. Naďa Kavalírová při svých promluvách za KPV. Dokumentace uvádí, že přesného počtu se již nikdy nedopátráme.

Početní stavy tábora Vojna uvádějí: rok 1951- 368 osob, rok 1953- 1420 osob, zemřelí 53, z toho 3 zastřelení. Rok 1956: Vojna 1825, Bytíz 1716. Rok 1959: Vojna 1725, Bytíz 1796. Je trpkou ironií osudu, že v dlouhé řadě jmen politických vězňů, kteří se výrazným způsobem zasloužili o náš stát, se jim poúnorové vedení státu odměnilo pracovním nasazením při těžbě a zpracování uranu za ostnatými dráty. Dlouhá léta strádání a krutého zacházení se těžce podepsala na jejich životech. O působení radioaktivní uranové rudy nemluvě.

Uran se již v průběhu světové války a následně po jejím skončení stal strategickou surovinou pro výrobu jaderných zbraní a sehrál důležitou roli při mocenském soupeření Sovětského svazu a USA, především v době tzv. studené války. Mezinárodní dohodou z listopadu 1945 mezi Československem a SSSR si náš osvoboditel vynutil zajištění intenzivní těžby našich uranových ložisek a výlučné dodávky radioaktivních surovin. Tento fakt byl neměnný s ohledem na politické poměry v zemi po nastolení totalitního režimu pod sovětskou sférou vlivu… Poválečné Československo se stejně jako řada jiných států potýkalo s chybějící pracovní sílou v hornictví i dalších odvětvích národního hospodářství. Zpočátku se problém řešil nasazením německých válečných zajatců, později brigádnickou pomocí ze závodů, institucí, armády i organizovaným náborem. Od roku 1949 právě nasazením odsouzených.

Obdobně, jako v úvodním odstavci bylo konstatováno – opustit Památník Vojna a nezmínit se o panu Františku Zahrádkovi, by bylo stejně nemorální. Narodil se v říjnu roku 1930 v Děčíně, kde vyrůstal spolu s německými dětmi, jeho otec byl francouzský legionář. V roce 1938 se vše změnilo, celá rodina byla vyhnána. Ještě před vypuknutím války jeho mladší bratr Luděk utrpěl těžký úraz, matka se z tíživé situace zhroutila. V roce 1939 jej teta odvezla do Veselí nad Lužnicí. Se svými rodiči se sešel až po atentátu na zastupujícího říšského protektora. Od roku 1942 žil v Českých Budějovicích, celá rodina byla v roce 1944 zatčena Gestapem. Po ukončení války byl nadšeným skautem. Dosud na něj vzpomínají, jak vedl jeden z oddílů v objektu Železná panna. Následně byl aktivním účastníkem protikomunistického odboje, rozšiřoval letáky, časopisy, byl převaděčem exulantů, navázal styk s americkou CIC. Při své činnosti byl v roce 1949 dopaden a odsouzen na 20 let žaláře, k peněžitému trestu 20 000 korun a ke ztrátě občanských práv na 10 let.

Po svém odsouzení byl z Ruzyně odvezen na Bory, v roce 1951 (vážil pouhých 45 kg) do Jáchymova a v roce 1956 do lágru Vojna. Při amnestii roku 1960 nebyl rehabilitován, v roce 1961 byl převezen na Pankrác. Propuštěn byl až v roce 1962, pak nastoupil do zaměstnání na UD v Příbrami.

V roce 1968 se podílel na zakládání K 231, byl jejím tajemníkem a znovu se stal třídním nepřítelem. V roce 1990 byl spoluzakladatelem KPV v Příbrami a spolu s Jiřím Málkem byl zde iniciátorem vzniku Památníku Vojna. S velkými otazníky nutno doplnit, že v roce 2009 byl pro spory s paní Dr. Naďou Kavalírovou z konfederace vyloučen… Na závěr svého života žil u příbuzných v Českých Budějovicích, kde po těžké nemoci dne 15. prosince 2017 zemřel. Rozloučení se konalo v krematoriu u sv. Otýlie.

Jen krátce na závěr doplňuji, že ani jeho bratr Luděk neměl na růžích ustláno, především pro svůj pobyt v cizinecké legii. Po dlouhé roky vedl podnik „Zlatý hrozen“ a mnohokráte naznačoval, jak je „pod bedlivým dohledem“. Stejně tak jeho manželka Miluška, ke které jsme rádi zacházeli na drink v pozdějších večerních hodinách do vinárny „U Haška“. I toto „zábavné“ místo bylo pod „náležitým dohledem“. Mnozí z nás o tom vědí své. S politováním konstatuji, že není možné uveřejnit rozsáhlejší fotodokumentaci.

František Růžička (Hlas svědomí)

p13407281.jpg

Tichá vzpomínka se jmény

p13407601.jpg

Beze slov

p13407631.jpg

Komunistický koncentrák

p13407661.jpg

Jako za nacistů

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář