Svobodné noviny na internetu

Otázka současnosti. Žhavá jako právě panující počasí. V pátečním dopoledni posledního dne školního roku se předala žákům a studentům vysvědčení, učitelům, ředitelům, profesorům, někde i dobrým kuchařkám pak kytice a poděkování. I nějaká ta slzička ukápla. Povětšinou však s radostným úsměvem. No, není ale vždycky posvícení. A to nebudou mít ani mnozí starostliví rodičové.

Je nedělní žhavé odpoledne, ve stínu nějakých pětatřicet, takže činnost může být různorodá. Český rozhlas právě položil otázku, jak zabavit děti o prázdninách… Nová doba chce i nové aktivity. Leč také přináší nové starosti. Co s tím naděláte? Jednoduše nostalgicky zavzpomínáte.

Také vaši rodiče řešili otázku, co s vámi o prázdninách? Pravda, žil jsem na jihočeském venkově, nevelkém městečku, či tehdejší „střediskové vesnici“. Pracovité rodiče (dělalo se tehdy i v sobotu, myšleno zaměstnání) taková otázka snad ani nenapadla. Dostali jsme najíst, takže jsme museli také přiložit ručky k dílu. Tedy: budování socialismu. Někdo pomáhal dědečkovi na zahrádce, někdo babičce s pasením housat na okraji louky, která ještě kvetla vším možným, takže byla obletována pestrobarevnými motýlky. Jiný na brigádě v místním kolchoze s hráběmi hrabal a kupil seno, nebo si sám obstaral jinou brigádu. Ovšemže placenou. Asi korunu dvacet na hodinu. Naštěstí další vyžití bylo v lese, kam se na kole snadno dorazilo. Za natrhané borůvky, nebo maliny do smaltované bandičky se také nechala utržit nějaká ta měna. I když nebyla devizová. Na zmrzlinu, nebo tehdy ještě dobrou, „krkací“, limonádu to vystačilo.

To byla ta pracovní část našich prázdnin. Ta rekreační a odpočinková? V ojedinělých případech synek putoval do polepšovny, ten se slabším zdravím do ozdravovny, kdo měl rodiče ideově vyhovující, tak do „pionýráku“. Individuálně se jelo na vodu, pod stany. Ale hlavně: od rána až do večera byla stále nějaká zábava. Rozhodně žádná nuda. Po ránu nebo večer k řece na ryby, v ostatním volném čase na hřiště. Žádný stadion jsme ale neměli. Ráno tenis, večer volejbal nebo basket. Na hřišti, jehož soustavná úprava si vyžadovala nemálo času a potu. Stejně tak bylo upravené doskočiště, místo laťky špagát. Nůžky, horein, strédl, vše se vyzkoušelo, flop ještě nebyl vynalezen… Ani při nepřízni počasí se nezahálelo. V kdejakém průjezdu jsme hráli hlavičky, střílelo ze vzduchovky atd. Protože jsme bydleli v tom zmíněném městečku, měli jsme vedle školičky postavený také „pionýrák“. Tedy pionýrský dům. K nezaplacení. Byla tam družina, stoly na „pinčes“, vedle mičurinská políčka. Jeho historický vznik nelze opominout. V nedaleké Příbrami se bouralo (za ostnatým drátem) staveništní zařízení. Dnes se tomu říká „likusáky“, tehdy to byly finské domky. Jeden z nich jsme tam my, starší, pod bedlivým dohledem rozebrali a přivezli na volné prostranství za školou. Pochopitelně s obecní podporou a souhlasem.

No řekněte: mohli mít snad naši rodičové takové otázky, jak zabavit své děti? A nezapomínejte, že bývalo počasí každý rok téměř shodné. A především vzorné. Takže odpoledne k řece – ke skále nebo k jezu, ať to místní poznají. A ministranti ob den podle rozpisu, pěkně zakleknout do místního kostelíka. Bez problému s ranním vstáváním, čas byl Boží, tedy podle Stvořitele, nikoliv podle nařízení Evropské unie. Takže i to sluníčko zapadalo před stmíváním a to byl zase čas pro lodičky. Tatínkové měli také své starosti. Byly žně, takže pěkně podle rozpisu, museli držet protipožární hlídky. Jo, jo, takové to bylo dříve na venkově. Dnes tam nemáte ani pojízdnou prodejnu s potravinami, autobusy nejezdí, vlaky jen omezeně. Nejhorší, že už zanikla i ta řemesla, kam jsme chodili okukovat a něco se přiučit. Třeba do kovárny, pekárny, cihelny, nebo i pivovaru.

A nemyslete si, že ti z velkoměsta na tom byli nějak špatně. Měl jsem dva bratrance a jednu sestřenici, přímo z Dejvic. Na týden přijeli k nám, na týden k tetičce, potom tzv. na letní byt. Taky na jihočeský venkov. Na oplátku jsem si zase mohl zakopat na Letenské pláni, nebo si zajet elektrikou na Václavák. Za „nějakejch“ 60 halířů.

Ale jakápak nostalgie! Na hřiště už není ani pomyšlení, takže si v klidu můžeme sedět u monitoru svého počítače a vyklepávat tyto řádky… Tak příjemné prázdniny!

P. S.

Ještě jsem si vzpomněl na rodiče, jak říkali, že na zdi u řeky bylo svého času napsáno: „Závist horší vraždy“… Dnes je tam něco jiného. Inu, doba nová chce i nové činy.

Přiznejte si – obojí je tak nadčasové!

František Růžička (Hlas svědomí)