Svobodné noviny na internetu

Postřeh čtenáře z internetu: „Kdyby existovala nějaká jiná strana, která by jim (= lidovcům) zajistila koryta, byli by tam.“ K tomu dodávám: „Jejich činovníci netrpělivě čekají u mnoha řitních otvorů našich a evropských politiků, avšak momentálně je ‚volno‘ pouze u mohutného zadku B. Posselta.“ (R. J.)

„Právě jsem se vrátil z Hrušek…“

U lidovců je již delší dobu zle. Vloni jsem to vydedukoval z toho, že jeden z nejslušnějších a zcela nenápadných poslanců KDU-ČSL, vysokoškolský pedagog z Masarykovy univerzity v Brně, J. Mihola, začal psát do Šafrova internetového deníku „Forum24“. Dnes už tam nepíše: byla to jen taková „nárazovka“. Zmíněný politik kdysi býval šéfem poslaneckého klubu této strany, než ho z této funkce „vyšoupl“ ambiciózní kariérista a nejodpudivější zjev, jaký mají lidovci „na skladě“ – J. Bartošek.

A protože na slušnost už v naší zemi „dojeli“ mnohem větší „borci“, dočítám se, že na společné kandidátce koalice SPOLU, která byla „ušita na míru“ právě podobným bezskrupulózním jedincům, jako je J. Bartošek, se bohužel nenašlo místo ani pro jednoho z Brňáků, J. Miholu a V. Juránka (druhý jmenovaný býval kdysi „pojmem“, než ho zastínila ta drzá „partička“ okolo zvěrolékaře P. Bělobrádka, jenž dříve pracoval na jatkách), ani pro politického „dobrodruha“ J. Čižinského, jehož chtěli ještě nedávno lidovci podstrčit na pražskou kandidátku jako náhradníka za padlou politickou hvězdu – D. Feriho (TOP 09).

A protože se KDU-ČSL pod soustředěným náporem příslušníků z generace tzv. Husákových dětí stala tou nejsmradlavější politickou žumpou, jakou u nás máme, její propad až na dno pokračuje dál svižným tempem. Dnes už je to strana zločinecká, jelikož si nedávno prosadila do čela kandidátky ve Zlínském kraji vesnického podvodníka a lháře O. Benešíka. Jeho kauzou se již zabývá Policie ČR, a to na základě trestního oznámení kvůli podílu na zorganizování podvodných oslav údajného 700. výročí nejstarší písemné zmínky o obci Strání. K této „světodějné“ události, která nemá v novodobých dějinách naší země obdoby, došlo v roce 2018.

Situace od posledního průzkumu volebních preferencí z června 2021 se nijak nezměnila. Navzdory společné kandidátce mají lidovci svá stabilní tři procenta. Ani členství v koalici SPOLU s tím nic neudělalo. Popravdě: ani nemohlo. Voliči totiž toto podivně splácané, programově nekompatibilní uskupení odmítají a volit je nebudou. Chce to jediné: vzít rozum do hrsti, koalici rozpustit a kandidovat samostatně – každá strana sama za sebe. Tak je to v politice normální. A také to, že koalice se sestavují nikoli před volbami, ale až po nich.

Dovedu si proto představit, co se asi odehrává v hlavě onoho politického zoufalce, který se neváhal v lednu 2020 postavit do čela KDU-ČSL – M. Jurečky. Z velkých očekávání není po půl druhém roce téměř nic. Pandemie „koronaviru“ a k tomu ještě nedávné tornádo na jižní Moravě, kde mají lidovci svého hejtmana, zamíchaly kartami tak dokonale, že vidina účasti v příští vládě se rozplývá jako pára nad hrncem. Nic z toho zřejmě nebude. Ti, kteří ještě dnes sedí v poslaneckých lavicích, si budou muset najít nějakou práci, která je i s početnými rodinami uživí.

Nechtěl bych být v kůži ani M. Jurečky, ani J. Grolicha. To by muselo zlomit vaz i mnohem zkušenějším politikům, než je traktorista z Rokytnice u Přerova, který se potýká s problémy pravopisu, nebo jmenovaný jihomoravský hejtman. Předpokládám totiž, že tento bývalý starosta malé vesničky Velatice u Brna již mnohokrát litoval, že se nechal nalákat na nabídku brněnských „pučistů“ (Piráti, ODS, STAN), kteří ho „uvrtali“ do funkce hejtmana, ačkoli muselo být každému jasné, že na to nemá věk ani potřebné zkušenosti. (Kde se objeví „Don Pablo“ od Špilasu, tam to nemůže dopadnout nikdy dobře.)

A protože je M. Jurečka bodrý Hanák, i když trochu pomalejší, neváhal a vyrazil na pomoc svému stranickému kolegovi na jižní Moravu – do obce Hrušky, které byly dne 24. 6. 2021 jako první poničeny tornádem. Sedl na traktor (moravsky: trachtor), naložený dřevem na opravu střech poškozených domů. Byl tam asi čtyři dny, ale mediálního rozruchu ze strany „spřátelené“ České televize (ČT) bylo okolo toho tolik, jako by tam strávil půl roku. Místní obyvatelé si včas uvědomili, že politici jim nepřijeli pomáhat, ale pouze si udělat „selfíčka“ a ta následně využít ve volební kampani. Proto ten zájem o „pomoc“ tak rychle skončil. Ve skutečnosti pomáhali především hasiči a vojáci. Ostatní se na tom jen mediálně přiživovali – včetně „presstitutů“ z České televize.

Poté, kdy se M. Jurečka vrátil i s traktorem, který si pořídil z dotací, z oné „záchranné“ mise v Hruškách na Břeclavsku domů, překvapil všechny občany, kteří se už těší, až ten stávající spolek politických vyžírek a vyčůránků zmizí po volbách v propadlišti dějin, tímto novým nápadem: „Lidem, kteří pracovali pro minulý režim (= komunistický), snížíme důchody.“ Tak to hlásal titulek článku, jenž byl zveřejněn na webu „iDNES.cz“ (7. 7.2021, 14:47).

Sebevědomé a odhodlané prohlášení jednoho stranického předsedy z trojhlavého uskupení SPOLU bylo představeno na tiskové konferenci před zahájením jednání Poslanecké sněmovny (PS). Předseda KDU-ČSL M. Jurečka se k němu vrátil ještě krátkým sdělením na Twitteru (7. 7. 2021, 14:16): „Podal jsem dnes návrh na snížení důchodů komunistickým pohlavárům a jejich pomahačům. Je třeba tuto historickou křivdu narovnat! Perzekuovali národ, není důvod, aby za tuto perzekuci byli navíc odměněni ještě dnes!“

[Jako češtinář se domnívám, že předloha tohoto textu pochází ze slovenštiny. Že by v tom měl prsty manžel M. Pekarové-Adamové nebo někdo z jeho „kámošů“? Rodilý Čech nikdy nepoužije formulaci „perzekuovali“, nýbrž „perzekvovali“. Jurečka, o němž je známo, že je pologramot, to zřejmě ani netuší.]

Ať tak či onak: Jurečkovo prohlášení do mikrofonu v PS mně připomnělo známou hlášku komunistického premiéra K. Gottwalda z 25. 2. 1948: „Právě se vracím z Hradu…“ V Jurečkově případě by se to dalo parafrázovat takto: „Právě jsem se vrátil z Hrušek a mám z toho traktoru voľajako vyklepaný mozek v hlavě.“ No – nedivte se! Čtyři dny na traktoru dají člověku pořádně zabrat. To pak utrpí nejen hlava, ale i jiné části těla.

Ale teď vážně: S návrhem jako takovým lze souhlasit. Škoda jen, že to přichází až třicet let po změně režimu! Tuší vůbec tento politik, kolik těch „pohlavárů“ ještě žije? Většina z nich je dávno po smrti nebo jsou to nemohoucí osmdesátníci a devadesátníci. Lékařské posudky na některé „prominenty“, jež byly zpracovány kvůli soudnímu řízení s nimi, tvrdí, že již nevnímají svět okolo sebe. Tímto opatřením by byli potrestáni především ti úředníci, kteří by se touto záležitostí museli zabývat. Oněm „pohlavárům“ je to dnes většinou „šumafuk“.

Co se týká mne, i já s tímto návrhem souhlasím. Ovšem – s jedinou výhradou: k oněm „přisluhovačům“ totiž v letech 1948-1989 patřila i tehdejší Československá strana lidová (ČSL), a to včetně všech jejích členů a funkcionářů. Při tom nesmíme zapomenout na M. Kalouska ani na otce dnešního poslance M. Výborného či na mnohé ministry za KDU-ČSL, kteří byli před rokem 1989 členy ČSL. Týká se to jak expředsedy této strany J. Luxe, tak i jeho předchůdce v této funkci J. Bartončíka či polistopadového ministra vnitra R. Sachera aj.

●●●

Výše důchodů rozhodne o výsledku podzimních voleb!                         

Podzimní parlamentní volby se blíží a některé politické strany se mohou přetrhnout, aby aspoň něčím na sebe upozornily voliče. Mnohé z nich jsou již ve stadiu klinické smrti (ČSSD, KSČM, KDU-ČSL, TOP 09). Nalákat občany na tytéž „recykláty“, stokrát okoukané ksichty beznadějně profláknutých politiků, to bude úkol téměř nadlidský a nelidský. A tak našim politikům většinou nezbývá nic jiného, než aby se předháněli v tom, kdo pronese „výživnější“ výrok nebo kdo nabídne předvolební „dáreček“, který se jen těžko odmítá.

Zdá se, že podobně jako vloni na podzim se odehraje také letošní volební řež jako „přetahovaná“ o tutéž voličskou skupinu našich spoluobčanů: o voliče-důchodce. Znovu se staneme svědky závodů o to, kdo nabídne našim seniorům vyšší „přilepšení“ k zákonem garantované valorizaci penzí. I pár stokorun může rozhodnout o tom, kdo tady bude příští čtyři roky spravovat státní kasu a „látat“ díry ve státním rozpočtu. Po pandemii „covidu-19“ musí být každému, kdo to přežil, jasné, že líp už bylo – a dlouho zase nebude.

Urputná bitva o navýšení penzí se odehrává na úplně poslední schůzi Poslanecké sněmovny (PS) ‒ již v době parlamentních prázdnin. Přesto byly na dny 28.-30. 7. 2021 svolány tři mimořádné schůze PS. V pátek 30. 7. 2021 se má jednat o důchodech. Bohužel – na poslední řádné schůzi, dne 16. 7. 2021, to poslanci nestihli projednat, protože jsou již tak rozhádaní, že nejsou schopni se na ničem dohodnout. Sněmovna je zralá na rozpuštění a vypuštění – doslova.

Kdybychom žili v Anglii 17. století, lord O. Cromwell by tu smečku politických „vyžírek“ rozehnal a některé z výtečníků poslal rovnou do vězení nebo na popraviště. Nicméně – naše nefungující demokracie a rozpadající se stát již nejsou schopny vůbec ničeho. Potřebovali bychom O. Cromwella, ale kde ho vzít?

Je zřejmé, že hlasování o důchodech bude pro naše politiky záležitostí „kruciální“. Když příspěvek „navíc“ neprojde, bude to znamenat konec řady současných poslanců, kteří byli až dosud zvyklí na pohodlný život z peněz daňových poplatníků. Žádná škoda jich nebude. Ať jdou pracovat někam do fabriky za 10-12 tisíc Kč, které dostávají mnozí naši dělníci, protože politikům je úplně jedno, jak žijí obyčejní občané. Hlavně že oni mají nadstandardní platy! Přesto: konec blahobytu těchto lidských parazitů se blíží! Už bylo načase!

Zatím nejrealističtější je návrh vládní koalice, která chce důchodcům přidat k valorizované částce 458 Kč ještě dalších 300 Kč. Dokonce i jinak skoupí „Piráti“, kteří toho zatím hodně nažvanili, ale málo vykonali, připouštějí, že navzdory obrovskému deficitu státního rozpočtu pro příští rok si důchodci zaslouží, aby jim byly zvýšené životní náklady nějak kompenzovány. Každý přece tuší, že po volbách půjdou ceny úplně všeho nahoru. Jen zatím nevíme, o kolik…

Aby se „Piráti“ představili jako „lidumilové“, kteří si chtějí napravit svou hodně pošramocenou pověst, jež jim způsobuje odliv voličů, přišli s marketingovým trikem: Navrhují, aby důchodci dostali jednorázové „přilepšení“ ve výši 1000 Kč z peněz, které stát neoprávněně vyplatil na dotacích Agrofertu. Má to však jeden háček: Neříkají, kdo to bude na této Babišově firmě vymáhat, ani to, zda k tomu někdy dojde. Jedná se jen o další populistické „plácnutí do vody“. Co se taky dalo čekat od zmatených, probruselských svazáků? Zatím je výsledek v nedohlednu. Koncem týdne se dozvíme, jak to celé dopadlo.

●●●

Jurečkův předvolební populismus: důchody prominentů

Někdejší „klidná síla“ z časů J. Luxe je dnes pouhou karikaturou toho, co kdysi bývala. Poté, kdy se v r. 2010 tato strana poprvé nedostala do PS, byla nucena prožít několik neradostných let v opozici. Během této doby se vedení této strany zmocnila „partička“ bezskrupulózních kariéristů z generace tzv. Husákových dětí, která ji ovládá dodnes – více než deset let. To je i na stoletou stranu smrtící. Tlupa těchto mocichtivých jedinců (Bartošek, Bělobrádek, Benešík, Jurečka, Výborný, Zdechovský) se postarala o to, že se tato tradiční strana od základu proměnila – ve „výtah k moci“ pro vybrané jedince. Rozhodla se jít stejnou cestou jako kdysi ODS a ČSSD. Inu, příklady, jak známo, táhnou. A některé vedou rovnou do pekel.

Výše jmenovaným „borcům“ se podařilo (ve skutečně demokratické straně by to bylo zhola nemožné) téměř nepozorovaně „transformovat“ tuto demokratickou stranu v poloautoritářskou partaj se silně okleštěnou vnitrostranickou demokracií a jen formálně přetrvávajícími demokratickými instituty a procedurami, ve které rozhodující slovo má předseda, jemuž se účelově navolené předsednictvo (a jemu sekundující celostátní výbor) bezvýhradně ve všem podřizují. To nemá s demokracií nic společného – ani vzdáleně. (Obdobným procesem prošla i někdejší demokratická ČSSD i demokratizující se KSČM. Obě tyto strany zůstaly „papalášskými“ partajemi až do hořkého konce, který je na podzim čeká.)

Z KDU-ČSL se tak v průběhu posledního desetiletí stala strana ryze populistická, jež rezignovala na svůj původní, křesťanský, program, který ji po desítky let odlišoval od všech ostatních politických subjektů. A nejen to. Strana opovrhla svým tradičním, katolicky zaměřeným, venkovským voličstvem a rozhodla se raději hledat za ně odpovídající náhradu. Její dobrodružná cesta skončila stejně žalostně jako „experiment" u socanů: fiaskem. Dnes ani jednu z těchto stran, KDU-ČSL a ČSSD, téměř nikdo nevolí. V politickém „středu“, kam se obě tyto partaje „nacpaly“, ačkoli o ně nikdo nestál, je taková tlačenice, že začal nelítostný boj o tentýž elektorát. V takto vzniklé konkurenci představují lidovci jen „zasmrádlé“ zboží, které nikdo nekupuje, protože doba jeho spotřeby již uplynula.

Kdo čekal, že začlenění KDU-ČSL do koalice SPOLU přinese nové impulsy pro práci této strany, hlavně pro její lenivé (na Moravě používáme výraz „zhnilé“) funkcionáře, ten musí být pořádně zklamán. Naslibovali voličům hory doly, dokonce si pořídili volební autobus na způsob „Zemáku“, se kterým M. Zeman dokázal v r. 1998 vyhrát parlamentní volby, ale celková prezentace je bídná, nudná a nezajímavá.

Na ty miliony, které v tom tato koalice „utopila“, je to spíše ostuda. Voliči se posmívají jak hlavním protagonistům této trojkoalice nebo jejich trapným fotkám na sociálních sítích ze společných cest napříč republikou, tak i údajně komickým scénkám, jež měly přitáhnout pozornost občanů. Kdyby to svěřili „stand-up“ komikovi z vesničky Velatice, J. Grolichovi, jenž momentálně vykonává funkci jihomoravského hejtmana, udělali by lépe: mohli to mít za režijní cenu nebo úplně gratis a ušetřené peníze zaslat jako pomoc vesnicím, které byly před měsícem postiženy tornádem.

Před nadcházejícími volbami jsme se kromě „recyklovaných“ politiků na společné kandidátce koalice SPOLU nedočkali od lidovců ničeho nového: jako by jim došla zásoba nápadů, jimiž předtím obtěžovali téměř denně občany. Bylo to ve stylu: jeden den se to řekne do médií a druhý den už o tom nikdo neví. A tak to šlo pořád dokola. S tímto „vynálezem“ přišel po svém zvolení předsedou M. Výborný, veledůležitý, leč totálně neschopný žvanil. Bohužel – neosvědčilo se to. Lidovci a jejich „nápady“ nikoho nezajímají. Proto mají tři procenta preferencí, a to již druhý rok.

A tak jsme se znovu dočkali jen „osvědčených“, léty prověřených témat: stranických „evergreenů“, které se tu objeví pokaždé před volbami ‒ celých těch třicet polistopadových let. Je to nejen staré známé „třikrát a dost“, ale i požadavek, na nějž Ministerstvo financí ČR zatím stále „neslyší“ a vytrvale jej odmítá jako nesystémový, totiž aby ženy-důchodkyně dostávaly za každé vychované dítě 500 Kč měsíčně navíc.

I když je to požadavek logický a spravedlivý, jeho realizace by vyžadovala reformu celého penzijního systému. A k té zatím nenašel odvahu nikdo za celých těch 30 let: nejen, aby ji schválil, ale i uskutečnil. A protože námitkám ministryně A. Schillerové lidovci nechtějí rozumět, prokazují tím jediné: jsou buď nedoslýchaví, nebo natvrdlí. O ničem jiném to není.

A protože zmíněné „evergreeny“ ani tentokrát, dva měsíce před volbami, nezabraly, rozhodl se předseda KDU-ČSL M. Jurečka, že přijde s nějakou „peckou“, které si bude muset každý všimnout. Proto navrhl, aby v rámci druhého čtení novely zákona o důchodech byl do jeho znění zapracován výše zmíněný návrh na snížení důchodů pro prominenty bývalého, komunistického režimu. Zapomněl přitom dodat, že by to znamenalo de facto revizi všech důchodů, jelikož není jasné, co „práce pro minulý režim“ obnášela a na které jedince by se to vztahovalo.

Co se týká skupiny „prominentních“ penzistů, z nich dnes žije již jen nepatrný zlomek. Z těch ostatních jsou to lidé starší 80 a 90 let. Revize by se spíš dotkla vdov po těchto osobách, pokud jim po smrti partnera (manžela, druha) byla penze navýšena formou vdovského důchodu. Kdyby se do toho přece jen někdo pustil, znamenalo by to, že kvůli revizi celého systému penzí by bylo nutno zaměstnat další úředníky, kteří by se tím zabývali. Výdaje na jejich mzdy a provoz nového systému by nepochybně spolykaly všechno, co by se touto „revizí“ ušetřilo.

A tak nezbývá, než abychom konstatovali, že další z lidoveckých návrhů je jen nedomyšlené, populistické „plácnutí do vody“ – krátce před volbami, aby se pár důvěřivců nechalo nalákat na kandidátku koalice SPOLU. Tento návrh sice mediálně prezentoval M. Jurečka, avšak ve skutečnosti se jednalo o společný návrh celé této koalice. Vyplývá to ostatně i ze zveřejněné fotografie příslušného předvolebního billboardu (viz fotografie).

Politický zisk ze zmíněného návrhu KDU-ČSL by byl pro tuto stranu i pro celou koalici nižší, než když se M. Jurečka rozhodl přivézt traktorem do obce Hrušky dřevo na opravu poškozených střech. Za to mu jistě pár postižených rodin poděkovalo. V případě revize penzí prominentů minulého režimu mu nebude děkovat nikdo. Spíše mu hrozí, že dostane „po čuni“, jak se říká na Moravě, nebo že mu někdo nakope zadek..

Zkrátka: občany není radno dráždit (= „nasí*at“). Mají politiků plné zuby. Pak stačí málo a mohla by z toho být „čtvrtá pražská defenestrace“. Pozor na to, soudruzi lidovci!

●●●

Pohrobci J. Plojhara, zameťte si raději před vlastním prahem!

Je zřejmé, že otázkou důchodů bývalých prominentů se naše porevoluční společnost měla zabývat bezprostředně po změně režimu, a to hned v roce 1990, kdy V. Havel prosadil dva nesmyslné návrhy: zrušení trestu smrti (také pro tyto prominenty, hlavně vlastizrádce) a odmítnutí zákazu činnosti KSČ. Tehdy, na počátku nového režimu, ovšem nebyla „politická vůle“ nových držitelů moci do tohoto citlivého problému sáhnout. A tato neochota s tím něco udělat trvala příliš dlouho – až do dnešních dnů.

Kdosi zřejmě čekal, že se to všechno vyřeší „evoluční“ cestou: stačí počkat, až ti prominenti umřou. A protože k těm politikům, kteří s tím nic nedělali, patřili po r. 1990 také lidovci, upřímně se divím tomu, že M. Jurečka toto kontroverzní téma vůbec otevírá. Pouze tím prokazuje, že pravdu mají ti jeho kritikové, kteří o něm hovoří jako o nejhloupějším českém politikovi. Tím prokazatelně je: „o tom žádná…“

Zbývá proto jen konstatovat: Ať si „černoprdelníci“ zametou před vlastním prahem! Ať se pořádně zamyslí nad minulostí své strany před rokem 1989, ale i nad tou polistopadovou, kdy se mylně domnívali, že stačí jen převléknout politický kabát – a život půjde v pohodě dál. Ano – on skutečně půjde dál, ale lidovci si tu kouli „totalitní minulosti“ potáhnou na noze tak dlouho, dokud se k tomu nepostaví čelem – jako chlapi, nikoli jako zbabělci.

Oněch čtyřicet let posluhování komunistům v „Národní frontě“ (1948-1989) se jen tak z paměti národa vymazat nedá! Kdyby to bylo tak jednoduché, dávno by se to již stalo. Ani „novokomunistům“ z KSČM nijak nepomohlo, že si založili svou „zbrusu novou“ partaj se starými členy z původní KSČ. Jenom blbec by si nevšiml, že jde o tytéž osoby! S lidovci je to podobné.

V případě lidovců (ČSL) a socialistů, členů Československé strany socialistické (ČSS), v jejímž vedení se postupně vystřídali prokomunističtí kolaboranti A. Neuman, E. Šlechta a B. Kučera, šlo o to, že také oni patřili k oněm „prominentům“ totalitního režimu. Tito „nekomunističtí“ funkcionáři seděli v téže „Národní frontě“, v Národním shromáždění i ve vládě spolu s komunisty, a tudíž nesli spoluzodpovědnost za všechno, co se v tomto státě odehrávalo v letech 1948-1989. Samozřejmě – včetně represí vůči občanům, kteří s tzv. Vítězným únorem 1948 nesouhlasili. Jsou spoluviníky za smrt oněch 249 osob, které komunistický režim odsoudil k popravě na šibenici.

Zdá se, že politická schizofrenie a paralýza zachvátily vedení KDU-ČSL již do té míry, že bez pomoci týmu psychiatrů si s tím neporadí. Doporučuji proto, aby se M. Jurečka obrátil přímo na slovenského šéfa bohnické psychiatrické nemocnice – MUDr. M. Hollého. Ten lidovcům od jejich potíží jistě pomůže. Vidím to tak na dlouhodobý pobyt v této léčebně. Za dva nebo tři roky by z toho nejhoršího mohli být ven. Do té doby stejně jejich partaj zmizí v propadlišti dějin.

Když chce někdo předkládat tak „výbušný“ materiál, jako je návrh na krácení důchodů prominentům minulého režimu, měl by si nejdříve „prosondovat“ politický terén – napříč parlamentními stranami. Vždyť i mezi nimi je to názor menšinový, ne-li marginální. A obávám se, že vzhledem k problematickým postojům ODS k této věci v minulosti, nebude dotyčný návrh „průchozí“ ani v koalici SPOLU. Poslanec M. Benda, který patří k „inventáři“ PS, jistě předsedovi KDU-ČSL vysvětlí, proč tomu tak je.

O nějakém „konsensu“ ve společnosti už nemůže být řeč ani náhodou. V zemi, kde ještě na konci roku 1989 bylo 1 700 000 členů KSČ, se to fakticky týká každé rodiny. Mezitím sice mnoho prominentů i řadových členů KSČ zemřelo, ale k žádnému vyrovnání s minulosti, byť jen symbolickému, nedošlo. V lidech je to dál: mnozí nesouhlasili s tím, co tady bylo před rokem 1989, ale neztotožnili se ani s vývojem za posledních třicet let.

Měli bychom si uvědomit ještě jeden moment, na nějž návrh KDU-ČSL vůbec nemyslí: Většinu členské základny tvořili obyčejní lidé, kteří ze svého členství neměli žádný prospěch: chodili poctivě na schůze a na brigády (zdarma) a platili členské příspěvky. Smetanu slízli úplně jiní „kocouři“.

Ostatně – ptal se M. Jurečka a ti, kteří jeho návrh podporují, na názor např. Mařenky Benešové, bývalého vojenského prokurátora Igora Stříže, „budoucího prezidenta republiky“ gen. Petra Pavla a dalších výtečníků, kteří až do roztrhání těla pracovali pro tento minulý režim, jemuž slibovali věrnost, co tomu říkají? Bez onoho slibu věrnosti socialismu a Sovětskému svazu by své funkce vykonávat nemohli.

A třebaže M. Benešová tvrdí, že legitimaci KSČ neměla (I. Stříž to aspoň nepopírá, což beru jako chlapskou pozici), sama musí dobře vědět, že bez ní by se prokurátorkou nikdy nestala. Když neváhá balamutit nás, občany ČR, neměla by lhát aspoň sama sobě. Samozřejmě: nikdo se těchto osob neptal. Nejspíš by M. Jurečku poslali tam, kam i císař pán chodil pěšky a bez doprovodu. (Čtenáři jistě tuší, že by to bylo do „haj*lu“ nebo možná ještě dál.)

●●●

Co na to ODS?

Kdyby s návrhem na snížení důchodů přišel někdo hned po „sametové revoluci“ 1989, a to v rámci celkového vyrovnání se s komunistickou minulostí, byl bych tehdy všemi deseti pro. Ale protože jsem celých těch třicet let pozorně sledoval, kudy se ubírá náš vývoj, bylo již po volbách z června 1990 jasné, že „vyrovnání“ se konat nebude a že nespravedlnost bude pokračovat dál.

Dobře si pamatuji na politické debaty z průběhu celých 90. let 20. století: nejen o ekonomické transformaci, ale i o vyrovnání se s temnou, komunistickou minulostí. A dodnes si dobře vzpomínám i na slova Č. Hofhanzla (ODA), který se názorově rozcházel nejen se svými spolustraníky kvůli jejich laxnímu postoji vůči komunistické minulosti, ale i s celým tehdejším, „kryptokomunistickým“ složením Poslanecké sněmovny.

Zdaleka nešlo jen o neochotu ke zveřejnění seznamu agentů StB, ale i o důsledné vymáhání platnosti tzv. lustračního zákona v praxi. A v neposlední řadě to byly nekonečné tahanice ohledně zpřístupnění materiálů StB, Všechny tyto debaty se odehrávaly v době, kdy ministrem vnitra byl Jan Ruml (ODS, později Unie svobody). Konečné slovo v diskusi o tzv. výsluhách pro bývalé příslušníky StB mělo vnitro, kde se to bývalými komunisty a estébáky jen hemžilo.

[O tom, jak „zamrzlé“ byly poměry v „kachlíkárně“ na Letné, nejlépe svědčí to, že ještě v době, kdy se ministrem vnitra stal I. Langer (ODS), visel v pracovně jednoho z vedoucích činitelů tohoto ministerstva obraz zakladatele ČEKY – F. E. Dzeržinského.]

Byl to právě J. Ruml, jeden z pozdějších „sarajevských atentátníků“, kdo to těm „zlým“ estébákům zařídil tak, aby tyto výsluhy za pronásledování odpůrců komunistického režimu dostali. Chtělo by to zalistovat v dobovém tisku nebo v dokumentech Poslanecké sněmovny, která tyto návrhy tehdy projednávala. Tam bychom se také dozvěděli, jak kdo hlasoval.

Jsem přesvědčen o tom, že i po 25 letech se o tom najde dost materiálů. Možná by se rozpomněl i celoživotní poslanec M. Benda (ODS, dříve KDS), který u toho rovněž byl. Dnes si raději nikdo na nic nepamatuje. Je to tak pohodlnější – kvůli pokračování v politické kariéře. Kdyby se naši politici věnovali službě občanům, nikoli politikaření a „hrabošství“, nemuseli bychom dnes Jurečkův nedomyšlený návrh vůbec řešit. Dávno by bylo „hotovo“ a tento problém by ani nebyl nastolen.

Celou debatu o tzv. výsluhách pro příslušníky StB jsem mohl sledovat na stránkách tištěných SN jako jejich šéfredaktor, a to díky bývalým politickým vězňům komunistického režimu, zvláště pak exposlanci B. Hubálkovi (OF). Ten byl vytrvalým a nesmiřitelným kritikem již zmíněného ministra J. Rumla – dávno před „Sarajevským atentátem“. Proto doporučuji čtenářům tohoto článku, aby si přečetli příslušné texty u hesla „Ruml Jan“ na webových stránkách B. Hubálka. Jím shromážděná dokumentace má i po letech, kdy se na všechno zapomnělo, cenu zlata: proti lhaní a překrucování historie ze strany našich polistopadových vládců. (Viz odkazy za tímto článkem.)

●●●

Návrh koalice SPOLU má racionální jádro, ale…

Protože návrh koalice SPOLU nepovažuji za vážně míněný, nýbrž za pouhé „plácnutí do vody“ v rámci začínající předvolební kampaně, omezím se jen na pár poznámek. Předně: Pokud by byl tento návrh myšlen skutečně vážně, musel by přijít již před 30 lety, nikoli až teď, kdy z oněch „prominentů“ již žije jen několik desítek. V lepším případě by byly postiženy hlavně manželky, vdovy po těchto prominentech. A tam by to zase někdo mohl chápat jako „diskriminaci žen“.

Za základní problém považuji „definici“ toho, kdo všechno by byl zahrnut do kategorie „prominent“ a co by se rozumělo pod pojmem „pracovali pro minulý režim“. Do důsledku vzato: pro ten pracovali nejen členové KSČ a různé nomenklaturní kádry, ale rovněž všichni učitelé, dále pracovníci ČSD a ČSAD či městské dopravy napříč republikou, jakož i zaměstnanci pošt či zdravotníci. Samozřejmě především příslušníci SNB, Čs. lidové armády nebo požárníci (dnešní hasiči). Na ozbrojených složkách a funkcionářích KSČ tento režim stál, nemohl však fungovat bez lidí, kteří „loajálně“ plnili své běžné pracovní povinnosti. Abychom se dostali do „normálních“ poměrů, musel by být revidován celý systém výpočtu a vyplácení důchodů.

Ale protože návrh na snížení důchodů se týká primárně těch lidí, kteří „perzekvovali“ nepřátele komunistického režimu, zůstaňme u těchto „obětí“. Je z principu nepřípustné, aby ti jedinci, kteří mučili, zabíjeli nebo šikanovali „nepřátele socialismu“, měli vyšší důchody než jejich oběti. Ale tak tomu zatím stále ještě je: tuto nespravedlnost neodstranilo žádné navýšení důchodů z posledních let. Stále totiž platí, že kdo má vyšší důchod, má i vyšší přídavek k dosavadnímu důchodu. Je to takřka neřešitelný problém.

A teď to podstatné: kde vlastně leží jádro celého problému? Jak známo, bývalí političtí vězni komunistického režimu byli za svůj nesouhlas s režimem nejen trestáni vězením, ale i po propuštění na svobodu zůstali doživotně znevýhodněni rovněž podřadným společenským postavením a finančním ohodnocením za svou práci. Poté, kdy se ocitli na svobodě, mohli být bývalí političtí vězni zaměstnáni výhradně v těch profesích, které byly fyzicky náročné, s velkým nebezpečím pracovních úrazů, avšak špatně placených (dělnické profese v hornictví, stavebnictví nebo zemědělství). Z nízkých mezd byly logicky vypočítávány nízké důchody. Taková byla celá „filozofie“ pokračujícího, doživotního trestu pro ty, kteří odmítali souhlasit s nelegitimním, protidemokratickým režimem, jejž u nás nastolila KSČ v Únoru 1948.

Neutěšená finanční situace se promítala do celého „ponávratového“ života bývalých politických vězňů. Týkalo se to životní úrovně žen a dětí, ale i bytových poměrů, v nichž političtí vězni a jejich rodiny žili. Řada těchto odpůrců režimu byla trestána tím, že oni a jejich rodiny byli nuceni bydlet ve zdravotně nevyhovujících bytech. Vězni, kteří se vraceli do běžného života s podlomeným zdravím (ti z uranových lágrů umírali na rakovinu), se dožívali nízkého věku a důchodu, byť nespravedlivě nízkého, si často ani neužili.

Lépe se ovšem nežilo ani manželkám-vdovám po těchto bývalých politických vězních: z jejich nízkých důchodů byly vypočítávány vdovské důchody jejich manželek, případně sirotčí jejich potomků. Byla to doslova almužna, z níž se nedalo důstojně žít, leda tak živořit. Bez pomoci příbuzných tyto ženy neměly šanci přežít.

To, o čem píšu, bohužel zůstává mimo okruh zájmů naší blahobytné společnosti i našich lenivých a málo přemýšlivých novinářů, prorežimních presstitutů, kteří za svou podřadnou práci dostávají neodpovídající, nadstandardně vysoké platy. Můžeme si za to sami: máme se moc dobře a nechceme si přiznat, že ještě v nedávné minulosti tomu tak nebylo. A už vůbec si nechceme připustit, že brzy by tomu tak mohlo být znovu. Po letech blahobytu přicházejí obvykle léta „hubená“, jak se o tom píše ve Starém zákoně.

●●●

Kdy se naši/naše politici/političky přihlásí k odkazu politických vězeňkyň?

Pokaždé, když v ČT sleduji, kterak se před bystou F. L. Riegra natřásají a vykecávají naši „mudrlanti“ z Poslanecké sněmovny (PS), sám pro sebe vždy pronesu tutéž větu: „Jestlipak víš, ty pitomečku, co to bylo za politika a jakými zásadami se řídil? Samozřejmě že o tom víš ‚velký kulový‘. V politice jde přece hlavně o ty reflektory a televizní kamery, že ano?“

Občas mě napadne i něco úplně jiného ‒ jako například: Co by se dalo uskutečnit, kdyby místo těch nenažranců, kteří se ještě chtějí napakovat předtím, než definitivně zmizí z politické scény „na věčné časy a nikdy jinak“, seděla skutečná „elita národa“? Proto předkládám novým poslancům, kteří vzejdou z podzimních parlamentních voleb, tyto dva návrhy:

Nechte zhotovit mramorovou desku se jmény všech 249 osob, které nechal komunistický režim popravit z politických důvodů! A na nějaké důstojné místo dejte umístit také pamětní desku nejstatečnějším ženám, které komunistický režim dlouhá léta věznil. Třeba jen za to, že byly vlastenkami a po Únoru 1948 nadále zůstávaly členkami skautských oddílů nebo Sokola.

Nemám teď na mysli pouze JUDr. M. Horákovou, ale i další statečné ženy, z nichž některým komunistický režim po Únoru 1948 „ukradl“ jejich mládí a které kvůli tomu promeškaly šanci stát se milujícími matkami a manželkami. Mají-li naši mladí politici dnes takovou péči o „genderovou vyváženost“, navrhuji jim, aby si vzali zajištění důstojného místa pro bývalé vězeňkyně na starost. Bude to užitečnější, než je ten jejich protinárodní, univerzalistický genderismus, který nám spíše škodí, než prospívá.

V této souvislosti nemohu nevzpomenout alespoň některých jmen, jež by na oné pamětní desce měla být uvedena. V prvé řadě by to mělo být těchto 12 žen z věznice v Pardubicích, které se osobními dopisy obrátily ve dnech 28.-30. 6. 1956, tedy před 65 lety, na tehdejšího generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjöjda, a to v souvislosti s jeho tehdejší návštěvou Československa. Ve svých dopisech si stěžovaly na porušování lidských práv, zejména žen, v našich věznicích. Třebaže v důsledku vězeňské cenzury se tyto dopisy nikdy k adresátovi nedostaly, pro tehdejší režim se staly potvrzením toho, že ani léta věznění nedokázala zničit touhu těchto žen po demokracii a lidskosti.

Jednou z autorek těchto dopisů byla i známá politická vězeňkyně Dagmar Skálová, rozená Šimková (1912-2002), mezi skauty přezdívaná „Rakša“, jež byla v r. 1949 odsouzena na doživotí za spoluúčast na tzv. Prokešově puči. Z vězení byla propuštěna teprve po 16 letech – v roce 1965.

Jména všech dvanácti žen z pardubické ženské věznice by měla být vytesána do mramoru a zvýrazněna zlatým nátěrem, aby si každý politik či politička uvědomili, že také tyto statečné ženy proklestily cestu k obnově svobody a demokracie v naší zemi po roce 1989. Zde jsou jejich jména: Ludmila BALLOUŠOVÁ, Libuše BULÍNOVÁ, Vlasta CHARVÁTOVÁ, Marie JANDOVÁ, Helena KUČEROVÁ, Markéta PAVLÍČKOVÁ, Dagmar SKÁLOVÁ, Helena ŠELLEYOVÁ, Božena TOMÁŠKOVÁ, Dagmar TŮMOVÁ a prof. Růžena VACKOVÁ. Přidal bych k tomuto tuctu politických vězeňkyň ještě další tři jména, rovněž poměrně známá: Růžena KRÁSNÁ, Albína PALKOSKOVÁ a Dagmar ŠIMKOVÁ.

Ve věznici v Pardubicích, kde pobývala v posledních měsících života rovněž Zdena Mašínová st. (1907-1956), manželka gen. Josefa Mašína a matka protikomunistických odbojářů Ctirada a Josefa Mašínových, od jejíž smrti uplynulo v červnu t. r. 65 let, bylo vězněno celkem 420 žen z politických důvodů. V květnu 1960 bylo 344 těchto žen propuštěno na tzv. velkou amnestii prezidenta republiky A. Novotného – u příležitosti 15. výročí osvobození ČSR Rudou armádou.

─────

Na těžký životní úděl žen bývalých politických vězňů jsem upozornil již před rokem v článku nazvaném „Zajímejme se o osudy žen bývalých politických vězňů!“ (SN č. 6/2020, vloženo 30. 6. 2020, ZDE). Bylo to tehdy v souvislosti s mega kampaní k 70. výročí popravy JUDr. M. Horákové. Já sám jsem byl ke svému článku inspirován jiným zveřejněným textem – na blogu historika M. Stehlíka (Aktuálně.cz), který se v něm zabýval životními útrapami žen z „Případu Babice“.

Ke cti manželek bývalých politických vězňů budiž řečeno, že navzdory nátlaku ze strany StB, aby si podaly žádost o rozvod, většina z nich zůstala svému životnímu partnerovi věrná a čekala dlouhá léta na jeho návrat z vězení. Z dnešních žen by v této životní zkoušce obstála jen jedna žena z deseti – a možná ani to ne. Zčásti to bylo ovlivněno křesťanskou morálkou: rozvod býval v tradiční katolické rodině považován vždy až za krajní řešení životních karambolů. Pokaždé se jednalo o zkoušku morální integrity těchto jedinců, hlavně žen.

Jejich život po uvěznění muže-živitele býval neradostný: čekala je léta samoty, státem nařízená izolace od ostatních obyvatel, projevy opovržení a neúcty ze strany ostatních lidí, jakož i nejrůznější (někdy i velmi vynalézavé) formy každodenní šikany. Při tom se tyto ženy dál musely starat o domácnost (= zastat všechny povinnosti „hospodáře“, který tu náhle nebyl), dál pečovat o děti, starat se o jejich řádnou výchovu a zajistit jim alespoň jakous takous budoucnost, když ta přítomnost bývala složitá a bezútěšná.

Komunistický režim si dobře uvědomoval, že věznění žen je v demokratickém světě vnímáno jako humanitární problém. Proto již v r. 1953 zřídil zvláštní věznici v Pardubicích. Pokud se při této příležitosti hovořilo o ženách-vězeňkyních, pak zaznívalo vždy především jméno M. Horákové. Už se většinou nedostalo ani na ty ostatní, které figurovaly v tomtéž procesu jako ona: A. Kleinerovou nebo F. Zemínovou. Popravdě: tyto političky byly v této době „celebritami“. (O Horákové vznikl v USA po její popravě dokonce komiks.)

Bohužel – osud desítek dalších žen, politických vězeňkyň, nikoho v té době, ale ani dnes nijak zvlášť nezajímají. V době všelijakých uměle vyvolávaných módních vln typu hnutí „#Me Too“, státem podporovaného genderismu a feminismu je to spíše k vážnému zamyšlení.

●●●

Lidovci – vzor bezpáteřnosti a oportunismu

A jako „třešničku“ k tomuto předvolebnímu tématu nabízím čtenářům SN názory našich spoluobčanů z internetu. Dokládají, že lidé nejsou nesvéprávné stádo ovcí, které konzumují všechny ty lži a výmysly našich politiků, ale že se umí ozvat a pojmenovat věci pravým jménem. Tady jsou některé z jejich názorů:

„Jurečka se zbláznil.“ – „To nemůže projít, vždyť jenom v KDU-ČSL je takových nejmíň půlka.“ – „Nic hloupějšího už vymyslet nemohli.“ – „A co lidi, kteří byli s estébákem ve vládě, Jurečko? Lidovce už dlouho pokládám za vzor bezpáteřnosti a oportunismu.“ – „Třicet let po revoluci? Trochu opožděná reakce, ne? Tady je vidět ta rychlost naší vlády.“ – „Pan generál Pavel žádný důchod nepobírá?“ – „Jestli si Jurečka myslel, že tohle mu přihraje body ve volbách, tak je idiot.“ – „Hlavně snižte důchody bývalým agentům StB v katolické církvi a KDU-ČSL!“ – „To, co navrhuje Jurečka, je jen výkřik do tmy. Nic takového nemá šanci projít.“ –„Evidentně tomu Jurečkovi něco při tom uklízení na Moravě spadlo na hlavu.“ – „Jurečkovi vemte (= vezměte) traktor, má ho z dotací.“ – „Zároveň bych pokrátil důchody všem lidovcům, kteří byli členové vládnoucí Národní fronty.“ – „Jurečkovi měli vylít tři kbelíky ledové vody na ten jeho kokos.“ – „Že u nás soudí soudci, kteří pracovali pro minulý režim, mu nevadí?“ –„Lidovci, kteří pracovali za každého režimu pro kohokoliv, od těch návrh zvláště sedí. Je to ubožák (= Jurečka), který neví, jak by se zviditelnil. Hlavně že poslanci baští z plných korýtek a ani na chvíli neuvažují o snížení svých nehorázných platů.“ – „Pan Jurečka zapomíná, že v letech 1948-1989 KDU-ČSL, jako pevná součást Národní fronty a pod vedením KSČ, pomáhala budovat komunismus.“ – „Pošlete pánbíčkáře k lopatám a do lomu! Nevolte je!“ – „Odkopal se darebák (= Jurečka) ze strany Národní fronty, která spoluvládla. Charakter!“ – „Jurečka jezdil týden na traktoru a asi se mu vyklepal mozek. Asi zapomněl na to, že KDU-ČSL byla v Národní frontě a podílela se na všem, co se tady dělo?“ – „Zbytečné gesto, Jurečko! Je to populismus.“ – „Koho komunisti vyhodili z práce, bude mít ale důchod pořád minimální. To ten návrh neřeší.“ – „Tohle slyšet od šéfa lidovců, kteří byli součástí Národní fronty, je dost zábavné.“ – Neřekl bych, že je to zábavné. Spíš tragikomické. Inu, z duté hlavy ještě nikdy nic pořádného nevzešlo: pouze dutý zvuk. A úplně na závěr. Je to jako předzvěst horších časů, které nás nejspíš teprve čekají: „Jen aby někdo v příštím režimu nesoudil tebe, Jurečko!“

Stále platí důležité životní poučení: Chceš-li mluvit, nejdříve si to sesumíruj v hlavě. Plácat nesmysly si může dovolit „nacamraný“ host v zaplivané hospodě IV. cenové skupiny, nikoli politik před televizní kamerou nebo před rozhlasovým mikrofonem. A když nemáš co říci, raději mlč! Pak budeš vypadat jako filozof. (V případě M. Jurečky to nehrozí. Z toho nikdy filozof nebude. Nanejvýš tak „pasáček vepřů“.)

●●●

Autorem původního návrhu je publicista L. Navara

Aby bylo jasno. Původně s tímto návrhem přišli Slováci, kteří si již stačili tuto právní normu schválit parlamentem. Na jejich iniciativu upozornil na serveru „Aktuálně.cz“ publicista a spisovatel L. Navara, a to v článku „Sáhněte komunistům na peníze. Je čas, aby jejich výhody skončily“ (Aktuálně.cz, 29. 6. 2021, 12:00). Navara konkrétně uvádí: „Slováci teď nabízejí inspiraci: snižují penze komunistickým koryfejům – lidem, kteří jsou spoluzodpovědní za to, co se zde před rokem 1989 dělo!“ Zákon, který to má na Slovensku umožnit, bude platit od srpna letošního roku.

Až po L. Navarovi přišel M. Jurečka – s křížkem po funuse. A protože je to typický český politik „bez bázně a hany“, ale s pořádnou hroudou másla na hlavě, neobtěžoval se ani uvést jméno skutečného „navrhovatele“ a rovnou se za něho prohlásil sám. Je to typická „skromnost“, kterou se vyznačují všichni naši „geniální“ politici. Oni jsou ti nejchytřejší a oni vědí všechno nejlíp. Do té doby, než se ocitnou s rozumem v koncích. A to bývá velmi často.

Doufejme, že po podzimních volbách se dočkáme konečně lepších politiků, než jaké máme teď. Většina jedinců, kteří se roztahují v Poslanecké sněmovně a v Senátu, je nevolitelná. Proto dejme svůj hlas pouze těm osobnostem, které známe a o nichž víme, že jsou to slušní lidé!

4. 8. 2021

‒ RJ ‒

─────

P. S.

Zájemci o články B. Hubálka (1933-2017) se s nimi mohou seznámit na této adrese: www.doklad-hubalek.cz; po otevření titulní stránky rozklikněte heslo „Rejstřík pojednávaných osob, institucí, pojmů“. Pak lze vyhledávat příslušná jména či hesla pod jednotlivými písmeny abecedy, např. „Ruml Jan“ nebo „StB“ apod.

‒ RJ ‒