Svobodné noviny na internetu

Prezidentu republiky Petru Pavlovi nelze upřít, že patří k těm akčním „hrdinům“, kteří toho chtějí stihnout za svůj život co nejvíce. Dříve, než i on skončí navěky v propadlišti dějin. Po posledních „kiksech“ v souvislosti se jmenováním nových ústavních soudců, jakož i mezi vyjížďkou na motocyklu za B. Posseltem a nejnovější projížďkou na podobném „oři“ na dvou kolech bez přilby (jak výchovné pro naše motoristy!), stačil náš pan prezident, který je stejný „kabrňák“ jako soudce R. Fremr (akorát to nebylo nafilmováno jako v jeho případě), přijmout zahraniční návštěvu z Afriky. Po trapné a zcela zbytečné cestě po některých afrických zemích ministra V. Rakušana má diplomatická aktivita P. Pavla jasný „rukopis“. Na Pražském hradě totiž přijal poměrně početnou delegaci představitelů Mosambické republiky v čele s prezidentem Filipem Nyusim.

Není to tak dávno, co jsem kritizoval premiéra P. Fialu za jeho až přehnanou aktivitu při navazování staronových kontaktů s bývalými postsovětskými (= muslimskými) republikami a se socialistickým Vietnamem. V případě Vietnamu jde přece jen o jiný příběh: Vietnamci u nás žili a pracovali již před rokem 1989 a udržují si dobrý vztah k naší zemi i v nových politických podmínkách. Dnes nás nespojuje podobná ideologie, ale obyčejné, přátelské vztahy: Vietnamci byli a zůstávají velmi dobře vnímanými spoluobčany, nikoli trpěným etnikem, které nám nic nepřináší. Nebýt vietnamských tržnic a „kamenných“ obchodů, v některých místech republiky by si občané neměli kde nakoupit.

Návštěva z Mosambiku patří do úplně jiného „soudku“. Naši politici z Fialovy vlády se zřejmě domnívají, že všichni naši občané jsou pitomci, kteří si nic nepamatují a zbaští vládním propagandistům všechno, co jim Fialovi „demokraté“ (spíše však „neostalinisté“) předloží. Možná není od věci připomenout, že od časů legendární cesty „okolo světa“ pod vedením portugalského mořeplavce Vasco da Gamy patřily Mosambik a Angola k nejstarším koloniím v Africe a na světě vůbec. Až mnohem později začali na tomto kontinentě budovat svou koloniální říši Angličané a Francouzi.

Když v r. 1974 skončil fašistický režim A. Salazara de Oliveira v Portugalsku, získaly bývalé kolonie Mosambik a Angola nezávislost. (Také v této druhé zemi probíhala občanská válka; v r. 1983 zde byla zajata početná skupina občanů ČSSR, kteří se stali rukojmími jedné z válčících politických frakcí.) V r. 1975 byla sice vyhlášena Mosambická lidová republika, avšak země se ocitla v občanské válce, v níž o moc soupeřily politické frakce RENAMO a FRELIMO. Země se dostala pod sílící vliv SSSR, Castrovy Kuby a později i Číny (ČLR). Marxistická „nákaza“ se v 70. a 80. letech 20. století nebezpečně šířila celým africkým kontinentem. Občanská válka v Mosambiku byla ukončena uzavřením mírové smlouvy v r. 1992.

Ani dnes ovšem tato země není prosta vlivu bývalých marxistů. Svědčí o tom i současná návštěva mosambického prezidenta v Praze. Třebaže nám to naše sdělovací prostředky nepodaly dostatečně jasně, obě hlavy státu se osobně znají z doby, kdy tito soudruzi studovali na Vysoké vojenské škole v Brně. Před rokem 1989 se jmenovala: „Vojenská akademie Antonína Zápotockého v Brně“; po změně režimu (= převlečení uniforem“) se název změnil na: „Vojenskou akademii v Brně“. Toto studium tehdejší režim v ČSSR umožňoval zvláště uvědomělým soudruhům ze spřátelených afrických a dalších zemí.

[Prezident Filip Nyusi studoval v letech 1985-1990 strojní inženýrství na Vojenské akademii v Brně. (Rovněž adeptům na vedoucí funkci v čele vojenské junty se hodilo, když měli vysokou školu, aby zajistili své zemi „modernizaci“.) P. Pavel na téže škole (jako mladý důstojník ČSLA) studoval v letech 1988-1991, aby získal vysokoškolskou kvalifikaci jako voják z povolání. Jeho studium nemělo ovšem se strojírenstvím nic společného.]

Situace v Mosambiku se dost podobá tomu, co máme u nás: v čele státu stojí vysoký důstojník armády v civilním oblečení. (V době, kdy u nás F. Nyusi studoval, probíhala v Mosambiku stále ještě občanská válka, v níž byli všichni vojáky.) V naší zemi se jedná o nepochopitelný politický exces, který nenajdeme v žádné jiné demokratické zemi. V Africe, kde se to vojenskými juntami jenom hemží, se jedná v podstatě o normální stav. Prohlášení P. Pavla o tom, že ČR má po zkušenosti s vojenskou misí v Mali co Mosambiku nabídnout, je docela obyčejný blábol. Nebo že by se někdo chtěl „zaháčkovat“ v další z problematických afrických zemí, kde se vedou po desítky let občanské války? Větší nesmysl si lze jen těžko představit. Ale s vojákem v čele státu není nic nemožného.

V každém případě je to velmi nebezpečná politická hra, jejíž rozšifrování není vůbec obtížné: Rusko i Čína mají v této části Afriky stále velký vliv. Začal již za časů L. I. Brežněva, kdy marxistické režimy přebíraly moc v mnoha bývalých koloniích Afriky, které se jen obtížně zbavovaly staleté zaostalosti po koloniálních vládcích. Nechme se překvapit, co se z tohoto dalšího politického dobrodružství vyklube. To, že se u této návštěvy „motali“ rovněž V. Rakušan, J. Drahoš a M. Pekarová-Adamová, je spolehlivou zárukou nového velkého politického průšvihu. Jako by nám to dosavadní „angažmá“ ve prospěch Ukrajiny nestačilo!

Jsme svědky dalšího potvrzení toho, že volba P. Pavla prezidentem republiky nebyla dobrým rozhodnutím. Počkejme si nicméně na další „příběhy“ tohoto lidového „baviče“. Máme se jistě na co těšit. PePa je totiž nevyčerpatelnou studnicí nejrůznějších, často sebešílenějších nápadů. Exhibování na motorkách je jen taková chlapecká hra. Jistě nám časem nabídne něco mnohem „výživnějšího“. Počkejme si!

8. 8. 2023

‒ RJ ‒

─────

P. S.

Hned v sousedství Mosambiku leží jiný africký stát: Zimbabwe. Tamější marxističtí vládci přivedli tuto zemi za dlouhá léta vládnutí až k astronomické inflaci a státnímu bankrotu. Kdy P. Pavel spolu s P. Fialou a Z. Stanjurou navštíví tuto africkou „oázu“?

‒ RJ ‒