Zabetonovanou ČT zachrání jedině parta chlapů se sbíječkami!
Od začátku letošního roku sleduji se znepokojením podivné politické hrátky televizních presstitutů v čele s mimořádně neschopným ředitelem H. Chudárkem a všelijakými, všehoschopnými dacany typu M. Kubala a M. Řezníčka. Jako nejméně důležitá figura v tom permanentním „cirkusu“ na Kavčích horách se zatím jeví ministr kultury Oto Klempíř (Motoristé sobě). Ten, kterého tvůrci pořadu „Reportéři ČT“ znectili takovým způsobem, že bychom stěží našli v celé Evropě obdobu. Přesto tento pořad nebyl zakázán, ačkoliv měl být, protože si troufl nestydatě podkopávat pozici právě jmenované vlády.
Ano, Babišovu vládu lze kritizovat, ale nikoli na ni páchat „atentát“ tímto ohavným způsobem. Specifikem naší situace je to, že jak Klempíř, tak i Babiš tuto „prasárnu“ politicky přežili. A přežil ji i nový ředitel ČT, který měl být bezprostředně nato odvolán z funkce. Přesto: odvolán nebyl. Proč asi? To už nemá s demokracií nic společného. Jedná se o docela obyčejnou svévoli skupinky darebáků, kteří si osobují právo rozhodovat o celé televizi (kdo je tím pověřil?), a s politickým krytím bůhvíkde.
Je mně tohoto nešťastníka upřímně líto. Koho napadlo, aby právě takovou kontroverzní osobu vůbec na ministerský post navrhl? Vždyť pro to nemá ani odbornou průpravu, ani nenasbíral dostatek profesních a politických zkušeností, aby mohl obstát. Ti, kteří jej nominovali, mu zapomněli říci, že šéfovat úřadu se stovkami pracovníků bude nepochybně úkol mnohem náročnější, než dělat frontmana jakékoli hudební skupině. Ostatně – ani předsedovi strany „Motoristé sobě“ P. Macinkovi nijak nepomohlo v jeho pozici v Babišově vládě, že taky kdysi hrál na kytaru.
Ale teď vážně! Špatně skrývaná „válka“ mezi „rozvědčíkem z Hradu“ a Babišovou vládou se pozvolna dostává do ještě víc konfrontační fáze. Už se nikoli jen „nálepkuje“, ale začínají se objevovat i pokusy o vtipné dehonestace, a to jak vlády jako takové, tak i jednotlivých ministrů. Dne 12. 8. 2026, kdy jsme si připomněli 145. výročí požáru Národního divadla v Praze, se „politický turista“ J. Čižinský (dříve KDU-ČSL, nyní „Praha sobě“), který se nadále hodlá udržet v pražské komunální politice, jelikož není nikdo, kdo by ho sesadil z křesla starosty Prahy 7, využil zmíněného výročí z kulturních dějin Prahy k dalšímu útoku na ministra kultury O. Klempíře.
Čižinského příspěvek je sice vtipný, ale čouhá z čeho jako sláma z bot právě onen pokus o zesměšnění jmenovaného ministra. Jako bychom po roce 1989 měli v čele tohoto úřadu jen samé vynikající osobnosti. Já si vzpomínám pouze na dvě postavy, které bych za osobnosti označil: Pavla Tigrida a Martina Štěpánka. Byli tam ovšem i „borci“ a „borkyně“, kteří měli profesně ke kultuře hodně daleko. Vůbec nejhorší byla jistá družinářka z Vizovic, která si hned po jmenování do funkce troufla k zásadním změnám právě v Národním divadle. O lékaři J. Besserovi raději nebudu ztrácet slov. Politici napříč spektrem se domnívají, že jmenováním do funkce se z nich stávají zároveň i „odborníci na všechno“.
Namísto hry se slovíčky na sociálních sítích bych od J. Čižinského ocenil, kdyby čtenářům svých příspěvků (potažmo i ostatním občanům) vysvětlil, v čem spočívala rivalita mezi Čechy a Němci doby. Udělal by tím kus tolik potřebné „edukační“ práce ‒ místo České televize, která na to již dávno kašle a raději se rozhodla, že se bude věnovat lživé propagandě a vymývání mozků těch diváků, kteří se na tu televizní hrůzu ještě stále dívají – na vlastní nebezpečí.
Čistě pro pořádek uvedu celý text Čižinského příspěvku. Jen připomenu, že v záplavě informací na internetu již nestačí, aby byl autor nějakého textu pouze vtipný. Je třeba se zároveň popasovat i s tím, že občas se vyskytnou jedinci, kteří se z vlastní iniciativy snaží tu „laťku“ posouvat stále výš a výš.
O okolnostech zveřejnění příspěvku J. Čižinského se více dozvíme z článku bývalého redaktora ČT Marka Wollnera s tímto zajímavým titulkem: Po projevu konfidenta Babiše projev konfidenta Klempíře. Ministrova koncepce i arogance sklízí výsměch (Forum24, 12. 8. 2026).
Čižinského text je v tom zmíněn rovněž, ale autor považoval za důležitější, než je připomínka 145. výročí požáru Národního divadla, právě hodnocení dosavadní práce jmenovaného ministra kultury, a to z pera někdejšího člena Rady ČT – Jiřího Padevěta. Starosta Prahy 7 Jan Čižinský napsal k požáru Národního divadla toto: „Před 145 lety dva klempíři nedbalostí zapálili Národní divadlo. Dnes na úmyslnou likvidaci naší kultury a médií stačí bohužel Klempíř jen jeden.“ (Síť X, 12. 8. 2026, 7:20).
Je to sice vtipné a hlavně stručné, ale jednu podstatnou informaci nám autor zamlčel. Při dokončovacích pracích na střeše českého Národního divadla pracovali rovněž dva němečtí klempíři, kteří svou nedbalostí způsobili tento požár. Za to, že se z této epizody stala doslova národní kulturní tragédie, ovšem může souběh mnoha okolností, kvůli nimž oheň zachvátil celou střechu a následně poničil i zbytek celé stavby.
[O okolnostech požáru Národního divadla v Praze napsal velmi zajímavou knihu autor literatury faktu Miroslav Ivanov: Požár Národního divadla aneb Příliš mnoho náhod (1981).]
Jediné, co chápu na tomto dobře načasovaném příspěvku J. Čižinského, je jeho snaha zamlčet účast Němců na tomto požáru. Po té ostudě, kterou lidovci udělali okolo návštěvy mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení B. Posselta, se nedivím, že část našich opozičních politiků raději o Němcích mlčí. Každý, kdo se jen trochu vyzná v českých dějinách, dobře ví, že Němci pro Čechy znamenali doslova pohromu. Pokud nám v něčem prospěli, byla to spíše náhoda. Daleko více bylo těch případů, kdy nám soustavně škodili a komplikovali naši cestu vpřed. Hlavně se jim ovšem nepodařilo Čechy poněmčit.
Jak prozradil již zveřejněný titulek M. Wollnera, z politiků (nebo těch, kteří by se jimi rádi stali), s tím posouváním „laťky“ vstřícnosti vůči Němcům, ale i stoupencům programu AntiBabiš, zatím dospěl nejdál uchazeč o dobře placené místečko v Senátu – „spisovatel“ a ředitel nakladatelství „Akademia“ – Jiří Paděvět. Ten pojal kritiku Babišovy vlády doopravdy poněkud svérázně. I jeho příspěvek si zaslouží ocitovat celý, nikoli jen tu část, kterou M. Wollner použil jako titulek svého článku.
K tomu pouze doplním, že Padevětova formulace sice zdánlivě napodobuje poměry za Protektorátu, avšak i on jistě dobře ví, že v období tzv. normalizace nic z toho možné nebylo. Jde jen o hru se slovíčky, byť se kdosi z opozice mylně domnívá, jak se mu podařilo „demaskovat“ Babiše i jeho vládu.
Zde je podstatná část Padevětova příspěvku, jak nás o ní informuje deník „Forum24“: „Jeho (= Klempířova) fiktivní ‚nová verze‘ kulturní politiky už připomíná grotesku z normalizace: povinné projevy vládních představitelů v obecních rozhlasech, návrat normalizačních filmů do kin, povinné vydávání oslavných knih o Babišovi, Klausovi či Zemanovi a divadelní repertoár sestavený podle politického vkusu současné vlády. V groteskním výčtu (v podání J. Padevěta) se objeví i takové rarity: ‚povinné vysílání městských a obecních rozhlasů každý den ve 14.00 [hod.]. Po projevu konfidenta Babiše bude vždy následovat projev konfidenta Klempíře, vysílání bude po 18.00 [hod.] pokračovat písní Dopis svobodné Evropě‘.“ (Forum24, 12. 8. 2026).
Řekl bych, že kandidát na senátora za STAN J. Padevět popustil své fantazii opratě víc, než je zdrávo. Dám mu dobrou radu: ať si raději dokončí své vysokoškolské studium. Chová se jako by měl přinejmenším doktorát z Harvardu, ale problémy mu dělá absolvovat nepříliš náročné studium u nás. Těžko si pak hrát na velkého intelektuála, když mu chybí potřebný diplom, že ano?
Až dosud jsem neměl důvod J. Čižinského ani J. Padevěta kritizovat, i když by bylo i tak za co. Tito dva nepříliš průbojní představitele „Pavlovy opozice“ pomáhali až doposud plk. O. Foltýnovi hloubit jeho příkopy, aby byli „dezoláti“, „proruští švábi“, „zombíci“ a „svině“ dostatečně odděleni od „nepomýlené“ části našich spoluobčanů. Poté, kdy se Babišova vláda rozloučila se zbytečným Stratkomem, stal se z Foltýna najednou „odborník na bezpečnost“. Rekvalifikovat se proto museli i jeho dosavadní pomocníci (spíše „pomahači“).
To, co zveřejnil v rámci své předvolební kampaně J. Padevět, se nestalo jistě jen tak. Před minulými senátními volbami uvolnil tento kandidát své místo komusi z koalice SPOLU. Za to se tento poslušný muž stal (asi za odměnu) členem Rady ČT. Letos se tento scénář zopakoval: tentokrát před senátními volbami týž J. Padevět absolvoval podobnou „šaškárnu“ znovu. Aby mohl opět kandidovat do Senátu (za STAN), musel přenechat místo v Radě ČT někomu jinému. Inu: pokaždé je to „něco za něco“. Že by právě to byla ona „hodnotová“ politika naší opozice? Věřme, že nikoliv.
17. 8.2026
‒ RJ ‒
Odkaz na původní článek:
