Jdi na obsah Jdi na menu
 


700 let obce Strání (1. část) – PhDr. Rostislav Janošík

24. 9. 2018

Úvodní poznámka autora:

Tento článek je jiný, než na jaké jsou pravidelní čtenáři SN zvyklí. Je určen výhradně obyvatelům obce Strání na Uherskobrodsku – před nadcházejícími komunálními volbami. Ostatním čtenářům se bude nejspíš jevit jako nezajímavý, protože se zabývá jen a jen problémy této obce. Na rozdíl od všech ostatních je rovněž víc (možná až příliš) osobní. Má to svůj důvod: pro tentokrát musím udělat výjimku, protože vzniklá situace si to vyžaduje.

●●●

Strání – „dědina pod Javorinú“

znak-obce-strani.pngZačnu pozitivně: Obec Strání, čítající aktuálně asi 3 500 obyvatel, je malebná vesnice na moravsko-slovenském pomezí. Lišky tu zatím ještě nedávají dobrou noc, ale půjde-li všechno tak jako doposud, brzy budou.

A pak ještě jedno konstatování: Navzdory temnému období komunistického režimu, bolševické diktatury, která věznila i jednoho ze zdejších farářů, zůstává místní obyvatelstvo příkladně zbožné a může sloužit jako vzor pro ostatní vesnice v okolí. Obec dále vytrvale a neúnavně rozvíjí své folklórní tradice a je na ně náležitě pyšná. Podotýkám, že to není jen celostátně proslulý „Fašank“, ale i jiné národopisné slavnosti.

Tady výčet pozitiv končí. To ostatní, o čem budu v následujících řádcích psát, už tak radostné a optimistické nebude.

●●●

Život tropí hlouposti…

Cesty života, obzvláště toho politického, bývají, jak známo, všelijak klikaté, ba křivolaké. Někdy je to „ode zdi ke zdi“. A když se jede „šusem“ z kopečka (také radnice ve Strání se nachází v ulici Na Kopci),musí se začít včas „šlajfovat“, aby z toho nakonec nebyl veliký karambol.

Za čtrnáct dní (5.-6. 10.2018) se budou po celé naší vlasti konat volby do obecních zastupitelstev. Nevyhnou se ani obci Strání. V katastru této obce (na Velké Javořině) se po dlouhá desetiletí pravidelně setkávají Češi a Slováci, dva blízké národy, jež prožily tři čtvrtě století ve společném státě. I po rozdělení masarykovského Československa zůstávají přáteli a dobrými sousedy, kteří si pomáhají, když je třeba. O to víc to platí v letošním, jubilejním roce 100. výročí vyhlášení Československé republiky (původně: Republiky československé).

A protože bratrského a sousedského setkávání, zpívání lidových písní, juchání a koštování burčáku či slivovice není nikdy dost, napadlo kohosi z místních politiků, „Straňáků“, jak si říkají, aby se odlišili od všelijakých „náplav“ (včetně Pražáků a mě), že by bylo dobré ještě před těmi „komunálkami“ uspořádat nějakou „show“ – v podobě oslav 700. výročí obce. Takové hezké číslo: bude se to dobře pamatovat. A každý zdejší občan je pochválí za to, jak hezky to vymysleli.

Jenže: ouha! Chybička se vloudila. Už byli sezváni všichni hosté a do toho jako blesk z čistého nebe přišel jeden Pražák (= já) s tím, že obec Strání žádné výročí 700 let od první písemné zprávy neslaví. A pokud se taková slavnost přece jen uskuteční, bude to podvod na občanech: bude se totiž oslavovat neexistující výročí.

Třebaže jsem na tuto skutečnost pana starostu obce Strání, Antonína Popelku, upozornil dokonce dvakrát (poprvé když jsme se potkali u bankomatu, jenž je umístěn na budově Obecního úřadu; podruhé na zasedání Zastupitelstva obce Strání dne 27. 6. 2018), místní potentáti nad mým sdělením jen mávli rukou.

To by tak hrálo, aby se kvůli jednomu „šťouralovi“ oslavy nakonec nekonaly! Hospodyňky už mají napečeno, klobásky jsou dobře vyuzené a slivovice vypálená. Kdo by to pak zkonzumoval? A taky pan farář (je tu sice teprve druhý rok, ale už se s místními docela sblížil) se už těší, protože bude pod širým nebem sloužit mši svatou.

A tak pod tíhou těchto pádných argumentů padl konečný verdikt: Oslavy se konat budou, i kdyby měl čert na koze jezdit! A ve dnech 30. 6. a 1. 7. 2018 skutečně proběhly.

●●●

Co předcházelo napsání tohoto článku?

Tento článek na internetu měl původně vyjít již v červenci nebo v srpnu 2018. Protože jsem však nevěděl, zda bude zveřejněna i moje stať na téma 700. výročí obce Strání ve „Zpravodaji Obce Strání“, umístění na internet jsem dočasně odložil. Mezitím se stalo, že tato stať v rozsahu 4 stran formátu A4 byla ve zmíněném časopise otištěna celá (původní příslib zněl: alespoň první část), mám nyní možnost publikovat všechna fakta jak o tomto výročí, tak i o „zákulisí“, které se zveřejnění tohoto „nežádoucího“ materiálu týkalo.

Začnu „od Adama“. Třebaže již 35 let trvale bydlím v Praze (pocházím ze Zlína, ale delší dobu jsem žil a pracoval i v Ostravě), posledních pět let, kdy si užívám zaslouženého důchodu, část roku trávím ve Strání, kde jsem v roce 2006 koupil chalupu. Vedle postupné rekonstrukce tohoto (rekreačního) objektu stačím i registrovat to, co se okolo mne, v obci, odehrává.

I kdyby člověk nechtěl, nezabrání tomu, aby se k jeho uším nedostaly nejrůznější informace – včetně nelichotivých vyjádření o představitelích zdejší obce (minulých i současných). A také „zaručené“ zprávy o „defraudacích“, jež se prý úspěšně podařilo sprovodit ze světa. Zatím poslední informací tohoto druhu je tvrzení o tom, že úřednický aparát Obecního úřadu prý bere plat 40 000 Kč měsíčně.

Kdyby tyto zprávy byly doopravdy pravdivé (věřím, že nejsou), museli by starostové O. Benešík i A. Popelka dávno sedět v kriminále. To uvádím jen pro zajímavost, aby čtenáři tohoto článku věděli, že poctivě třídím nejen odpad (včetně toho lidského), ale i informace, jež se ke mně dostávají.

Nutno dodat, že z toho místní politici nevycházejí dobře. Jejich pověst je velmi špatná, zato touha zůstat u „koryt“ veliká. A některá prasata, jak známo, je třeba od koryt odehnat včas, aby se nepřežrala a nechala něco i pro ta prasata ostatní, která zatím kvičí hlady.

Nedivím se proto celkové naštvanosti místních občanů. Setkal jsem se s ní na zmíněném zasedání Zastupitelstva obce Strání dne 27. 6. 2018. Já bych tomuto nepříjemnému tlaku obtížně odolával. Zkrátka: starosta Strání musí mít nervy ze železa, když to vydrží. Ale protože v obci existuje stále ještě demokracie, mohou se obyvatelé Strání těchto jednání zúčastňovat jako diváci.

Až místní „nadbíhači“ slovenskému oligarchovi A. Babišovi (zatím je to neplnohodnotný „fašistický“ diktátor), k nimž ještě do voleb v říjnu 2017 patřil i současný poslanec a exstarosta O. Benešík, prosadí Babišovu verzi „redukované demokracie“, možné to už nebude. „Zlaté časy“ naší polistopadové svobody a demokracie tak skončí a bude tu nová totalita. Ale i o tom si naštěstí stále ještě mohou rozhodnout sami voliči v blížících se komunálních volbách. Bude to záležet jen a jen na nich.

●●●

Nejen starosta A. Popelka, ale ani B. Macková moji kritiku nevítali…

Když jsem se domlouval s paní Barborou Mackovou, která má na starosti vydávání „Zpravodaje Obce Strání“, na zveřejnění svého článku o počátcích obce Strání, ze všeho nejvíce ji zajímalo, zda v jeho textu není něco proti obci. Opravdu nebylo, jak se mohou čtenáři přesvědčit. A taky proč? Je tam pouze čistá pravda – bez příkras. Mimo jiné o tom, že Strání žádných 700 let od první písemné zprávy neslaví.

Dohodnutý článek jsem paní B. Mackové odevzdal v elektronické podobě, aby s tím neměla zbytečnou práci, dne 16. 7.2018, přesně v den uzávěrky 2. čísla „Zpravodaje Obce Strání“. Časopis měl vyjít (podle zveřejněného avíza) začátkem srpna 2018. Nevyšel. A „ticho po pěšině“ bylo celý měsíc srpen. Teprve těsně před „Straňanskými hody“, které byly naplánovány na dny 14.-16. 9. 2018, bylo nové číslo (vlastně dvojčíslo 2-3/2018) na světě. Dokonce v nové grafické úpravě – s barevnými fotografiemi na křídovém papíře. (Skutečný tisk, nikoli xerox.)

Ačkoliv jsme byli s paní Mackovou domluveni tak, že zveřejní alespoň 1. část mého článku, nakonec byl publikován celý, a to dokonce s „vyjádřením“ údajného recenzenta, PhDr. Jiřího Lapáčka, málo známého archiváře z Přerova.

K tomu musím poznamenat, že něco takového se u popularizačních článků běžně nedělá. (Recenzní posudky se vypracovávají pouze při publikací v odborných časopisech nebo při posuzování knih před jejich zadáním do tiskárny, aby měl autor možnost k případným připomínkám přihlédnout a zapracovat je do svého textu. Je to běžná praxe.)

Zdá se, že asi někdo (hádejte, kdo to mohl být?) potřeboval mít „krytá záda“. Bohužel – J. Lapáček v tom zklamal a očekávání „zadavatele“ nesplnil. Nejspíš ve spěchu, který toto podivné jednání provázel, někdo panu „recenzentovi“ zapomněl dát ty „správné noty“. Holt – měli si vybrat někoho lepšího ‒ než obyčejného archiváře z Přerova!

●●●

Kdo je J. Lapáček a jak se k tomuto „maléru“ nachomýtl?

Jméno tohoto archiváře poprvé padlo v rozhovoru s paní Mackovou, když jsem jí předával ke zveřejnění svůj článek. Tehdy jsem se poprvé dozvěděl, že tím „odborníkem“, který prý potvrdil rok 1318 jako datum nejstarší písemné zmínky o obci Strání, je právě on.

Od pana starosty A. Popelky i od místostarosty A. Reňáka jsem předtím zjistil, že to mají potvrzeno údajně od tří odborníků. Nakonec se ze tří vyklubal jen jeden, a to ještě nikoli opravdový odborník na zdejší regionální dějiny, ale pouhý archivář z úplně jiného okresu.

V tu chvíli mi to přišlo jako hodně špatný vtip. V životě jsem potkal mnoho renomovaných odborníků. Archivářů (původní profesí) mezi nimi bylo minimum. Byli to jen ti, kteří se vypracovali v uznávané profesionální historiky.

Uvádím to proto, že mám za sebou padesát let trvající činnost historika a archeologa. I když jsem se živil 35 let jako středoškolský učitel, svou původní profesi jsem nikdy nepověsil na hřebík, ale dál jsem se jí soukromě zabýval. A činím tak dodnes, o čemž svědčí právě moje aktivity ve Strání, jež některé lidi zřejmě hodně znervózňují.

Z rozhovoru s B. Mackovou jsem se také dozvěděl o tom, že základem tvrzení o nejstarší písemné zmínce o obci (rok 1318) je starší Lapáčkův článek, zveřejněný ve „Zpravodaji Obce Strání“ v roce 2015. Ten jsem sice z dřívějška znal, ale dobře jsem si pamatoval, že tam žádné takové tvrzení o roce 1318 uvedeno není. Znovu jsem si to ověřoval a ukázalo se, že jsem si to zapamatoval správně. Na rozdíl od J. Lapáčka, kterému už zjevně neslouží paměť tak jako zamlada. (O tomto jeho starším článku budu psát na jiném místě.)

Protože jsem člověk krajně nedůvěřivý, vyhledal jsem si příslušné údaje o J. Lapáčkovi na internetu. Zkrátka: „vygoogloval“ jsem si ho. Kdyby on udělal totéž u mě, určitě by se se mnou nepouštěl do jakýchkoliv sporů. Muselo by mu být jasné, že takový konflikt pro něho nemůže dopadnout dobře: nejen chlupy, ale i cucky z něho budou létat, až se do sebe pustíme. Dobře mu tak! Sám si naběhl „na vidle“.

●●●

„Nač chodit do Brodu, když máme kamaráda v Přerově?“

Příběh, který čtenářům nabídnu, bude zpočátku vypadat jako kombinace sci-fi a detektivky z prostředí mafiánských struktur à la Palermo, jak o tom před časem hovořil momentální „premiér Česka“ – A. Babiš. U slovenského oligarchy jsme si zvykli za posledních pár měsíců na cokoliv. Pokusme se představit si něco v okresní „verzi“ – v pohraniční vesnici, kde brzy začnou lišky dávat dobrou noc.

Jako historik dobře vím, jak obtížné je získat potřebná fakta (důkazy), správně je „přečíst“ (interpretovat) a následně je analyzovat, vyhodnotit a zasadit do celkové mozaiky našich dosavadních poznatků. Někdy to doopravdy bývá jako detektivka od A. Christie či G. Simenona. A vím také, jak složité a někdy i nemožné je přesvědčit někoho, aby pro ty druhé, případně i pro obec, něco udělal. Lidem se nechce nic dělat a čekají, až to udělá někdo za ně. Tato pohodlnost, ba lenost, je výsledkem naší relativně vysoké životní úrovně. Je to daň za náš blahobyt.

Ale teď zpátky k počátkům dějin obce Strání. Když jsem se totiž v polovině července letošního roku, ještě před uzávěrkou 2. čísla „Zpravodaje“, pokoušel u B. Mackové zjistit nějaké podrobnosti o autorovi tvrzení o onom „magickém“ roce 1318, dozvěděl jsem se od ní, že o zpracování nejstarších dějin Strání prý požádal archiváře Lapáčka z Přerova místní, straňanský farář – P. Jan Hrudík. Tento duchovní před dvěma lety přesídlil jinak – prý do Bystřice pod Hostýnem v okrese Kroměříž. (J. Lapáček bydlí v Přerově.)

Budu upřímný: Proč by to tento farář dělal, když musel tušit (ne-li vědět), že z obce brzy odejde. Kdyby byl tak „angažován“ v této záležitosti, jistě by si tu „slávu“ 700. výročí obce nenechal ujít a zúčastnil by se jí, byť jako koncelebrant slavnostní mše svaté. Vyjadřovat se k tvrzením některých žen je zbytečné: často lžou od rána do večera a už si ani nepamatují, o čem lhaly předchozí den. Dá se nad tím pouze mávnout rukou. Za víc to nestojí.

Možná si řeknete se mnou: Proč chodit ke kováříčkovi, když mohu navštívit samotného kováře? Proto se logicky nabízí tento postup: obec (starosta nebo jím pověřená osoba), případně i pan farář, se obrátí nejprve na někoho z příslušného okresu, nikoli na málo známého archiváře odkudsi z Přerova. Vždyť odborníků je okrese Uh. Hradiště dost, a to nejen v Muzeu J. A. Komenského v Uh. Brodě, ale i ve Slováckém muzeu v Uh. Hradišti, případně v Městském muzeu v Bojkovicích. Tam všude jsou zaměstnáni profesionální historikové.

Navíc: Ze Strání pochází dlouholetý ředitel uherskobrodského muzea – etnograf a folklorista PhDr. Pavel Popelka. Pokud je mi známo, pravidelně se účastní každoročně pořádaných folkloristických slavností „Fašank“. Že by se na něho nikdo neobrátil jako vůbec na první kompetentní osobu, to si neumím představit. Bylo by to asi to první, co bych já sám udělal.

●●●

A co když to bylo všechno úplně jinak…?

Ale je docela možné, že se to všechno odehrálo úplně jinak a že pouze já nemám k dispozici všechny potřebné informace. Nastíním proto úplně jinou úvahu. Celé se to mohlo odehrát také takto: Těch oslovených osob mohlo být hned několik, ale žádná z nich nebyla ochotna vzít na sebe to riziko a potvrdit něco, co není pravda. Dát dobrozdání o neexistující první písemné zmínce o obci Strání z roku 1318, to by nejspíš udělal jedině „sebevrah“.

Pro toho, kdo ve své profesi něco znamená a živí se jí, by to byla profesní diskvalifikace na celý život. Mezi muzejními kolegy jsem prožil několik let pracovního života a vím, že taková informace by se neutajila. Záhy by o tom věděla celá republika. Kdo by riskoval takovou blamáž?

Když tedy selhaly všechny možnosti v nejbližším okolí, přišel na řadu J. Lapáček. (Takový králík vytažený z klobouku.) A je pravděpodobné, že zpočátku ani on neměl tušení, do čeho se ho jistý „muž v pozadí“, v jehož hlavě se ten „ďábelský“ nápad zrodil, pokouší „namočit“.

Na samém počátku totiž byl nápad na sepsání článku o počátcích obce Strání. K tomu se J. Lapáček údajně nechal přemluvit v r. 2015, kdy o to byl kýmsi požádán. On tento článek napsal: byl v něm uveden i onen údaj o roce 1318. A právě o tento letopočet tehdy někomu šlo, protože myslel „dopředu“, což politici dělají: jejich život se totiž odehrává ve čtyřletých volebních cyklech.

Již tehdy, v r. 2015, ten „někdo“ tušil, že politická situace se nebude vyvíjet příznivě a že jeho strana (KDU-ČSL?) bude potřebovat, aby se „zviditelnila“. (V době, kdy píšu tento článek, něco podobného uskutečnila europoslankyně M. Šojdrová z této strany v případě syrských sirotků. U politiků je to běžné chování, protože jim jde výhradně o zachování jejich „koryt“.) Teď už je zřejmé, že to byl předpoklad správný, protože tato strana pod Bělobrádkovým vedením míří ven z Poslanecké sněmovny. Již na podzim dostane v senátních a komunálních volbách pořádný „výprask“.

Dovolím si vyslovit předpoklad, že občané Strání i bez nápovědy poznali, o jakém vykutáleném politickém ptáčku-zpěváčkovi je řeč. Je to bohužel jeden z těch lidoveckých tichošlápků, „křiváků“ (Babiš o nich mluví jako o „podrazácích“), politických „korouhviček“ i obyčejných „vyčůránků", kteří by si rádi svůj pobyt v Poslanecké sněmovně nebo v Europarlamentu prodloužili o další funkční období. Jedná se o velice dobře honorovaný „džob“. Pracovat se tam moc nemusí. Stačí občas něco odvyprávět do televizních kamer – a je vyděláno.

Pan prezident M. Zeman, s nímž nesouhlasím skoro v ničem, o politicích tohoto druhu často říkal a říká, že jsou to „politické vyžírky“. V tomto hodnocení jsem s ním vzácně zajedno. Do této kategorie patří, bohužel, většina politiků z generace „Husákových dětí“ – včetně P. Bělobrádka, M. Jurečky či O. Benešíka.

Já sám mezi nimi rozdíl nedělám, protože jsou všichni stejní: mocichtiví a lační po penězích. Čím víc funkcí, tím víc peněz. Pracovně této kategorii „vysedávačů“ v poslaneckých lavicích říkám: „maloměstské mátohy“. To proto, že se jen občas a naprosto výjimečně „zmátoří“ k nějakému činu. I tak to bývá většinou jen plácnutí do vody.

O úrovni zástupců z Uherskobrodska v Poslanecké sněmovně nemám valného mínění: jsou průměrní či spíše podprůměrní. Gazdík ani Benešík nejsou žádní „lumeni“. Pamatuji za těch bezmála třicet let fungování polistopadové demokracie lepší politiky. Dnešní osazenstvo PS PČR patří z poloviny k tomu, co označuji za „politický odpad“. Vím, že to není hezké hodnocení, ale tak to je. Je to zatím ta nejhorší sestava, jakou jsme tady od roku 1989 měli.

●●●

Kam, lidovci, kam jdete…?

Příkladem politické obojakosti, křivosti a bezpáteřnosti KDU-ČSL je bohužel i poslanec, pocházející ze Strání – Mgr. Ondřej Benešík. Protože část roku pobývám v této obci, velice dobře vím o jeho zdejších politických aktivitách. I o tom, že se kamarádí s J. Čunkem, který je ostudou všech lidovců, a také o tom, že Čunkovým prostřednictvím až do říjnových voleb 2017 nadbíhal A. Babišovi. Byl rovněž jedním z mála lidoveckých poslanců, které Babiš již v r. 2017 znal jménem.

Dokonce bych nevyloučil ani to, že si spolu tykají, i když to na veřejnosti tají. Politici to tak dělají a před televizními kamerami se tváří, jako by se viděli poprvé v životě. (Například i Kalousek s Babišem si tykají. A rovněž Zeman – pouze s některými politiky.)

Když byl vloni na jaře, v době Velikonoc, Babiš ve Vlčnově, kde ho místní občané hostili, jako by on byl tou hlavní postavou připravované „Jízdy králů“, nedalo se vyloučit, že se tam okolo něho „nemotal“ i někdo z lidovců: Čunek určitě a možná i Benešík. Nebo že by ho pozval samotný exstarosta J. Pijáček (ODS)? Vyloučit opravdu nelze nic.

Celá ta „idyla“ s nadbíháním Babišovi postupně vzala zasvé po volbách 2017, kdy se lidovci málem do Poslanecké sněmovny nedostali. Bylo to doslova o fous. Když se pak hlasovalo o důvěře pro druhý Babišův kabinet (11. 7. 2018), byl už Benešík na druhé straně pomyslné „barikády“ a do mikrofonu v PS se zapřísahal, že „on Babiše neporodil“. (To Kalousek byl odvážnější: řekl, že by novorozeného Babiše uškrtil na pupeční šňůře. Znělo to velmi přesvědčivě a Babiš při těch slovech ani nedutal. Asi si představoval, jaké by to bylo.)

Opravdu ho neporodil, jen mu mnoho měsíců nadbíhal – jako mu nadbíhali také funkcionáři ODS, STANu či KSČM. Kdoví, co mu za to slíbil? Babiš totiž vždycky slibuje – každému. Že by nějaké ministerstvo v jeho vládě? Z Babišových „nadbíhačů“ nakonec nezískal nikdo nic, pouze se politicky znemožnil: jak V. Klaus ml., tak i J. Čunek či O. Benešík. Taková smůla!

Poslanec O. Benešík, kterému pracovně říkám „Sobotka č. 3“, je prototypem politika vyrostlého ve stranických sekretariátech. Patří k lidem, kteří rovnou ze školních lavic (podobně jako Gross, Buzková, Hamáček, Sobotka aj.) šli do politiky a už tam zůstali. Nikdo ze jmenovaných neprošel řádným pracovním procesem a jejich profesní „kariérou“ se stalo výhradně zastávání různých funkcí od okresní až po celostátní úroveň a dále vysedávání v Poslanecké sněmovně, případně ve vládě. Vzdělání těchto politiků je prachmizerné. I když mají vysokoškolský diplom ze všelijakých obskurních soukromých škol, jeho hodnota je fakticky nulová. Kdyby to věděli, použili by ho namísto toaletního papíru (i ten má vyšší cenu).

Jediné, co těmto lidem jde dobře, je „kecání o ničem“. Mistrem v tomto oboru byl Sobotka, ale je jím i Hamáček, který to zvládne i bez vysoké školy. To už je totální úpadek české politiky. Brzy se vrátíme k tomu, že v parlamentu budou zasedat dojičky z kravína nebo přidavači na stavbách. Jen dál – stále je kam padat. Ještě nejsme na úplném dně. Například O. Benešík se naučil celkem obstojně hovořit o Evropské unii. Snad uvěřil tomu, že by mu to mohlo vystačit až do konce života. Mohu ho ujistit, že nevystačí a že by se měl již v předstihu poohlédnout po nějakém pořádném zaměstnání, které ho uživí.

Když jsem si připravoval podklady pro tento článek, zaslechl jsem v rádiu informaci o tom, že Univerzita Palackého připravuje namátkovou kontrolu diplomových prací. Zdá se, že šílenství okolo diplomek nekončí. Co kdyby někoho napadlo zkontrolovat také Benešíkovu diplomku z té jeho „vysoké“ školy, kterou absolvoval. Jistě nejsem sám, kdo nevěří tomu, že by se zrovna tam nešvindlovalo s diplomkami. Švindlovalo se všude.

Kdyby neexistovala povinnost zveřejňování diplomových prací na internetu, nic takového, jako je ono šílenství ohledně plagiátorství, by se nemohlo stát. Oč líp jsme na tom byli my, někdejší studenti z klasických škol, kdy internet ještě neexistoval. Já sám mám tři vysokoškolské diplomy ze solidních, „kamenných“ univerzit. Když vidím ten cirkus okolo údajného „plagiátorství“ diplomek, jsem rád, že jsem všechny tři školy absolvoval (jako „nepřítel socialismu“) ještě za komunistického režimu. Byl to sice režim zločinný a zavrženíhodný, ale úroveň vysokých škol byla docela dobrá – až na tu zbytečnou marxistickou ideologii.

●●●

Co bylo na počátku pátrání po „bájném“ roce 1318?

Kdo sleduje, co se děje na naší vnitropolitické scéně, kdy se denně dozvídáme o tom, jak to bylo s těmi králíky, o nichž psala ve své diplomce dnes již bývalá Babišova ministryně spravedlnosti T. Malá, a kolik že těch bobků vlastně vykadili, je „klasické“ historické bádání o hlubokém středověku docela velká nuda. Novináři se na nic neptají a autoři těchto vědeckých prací ani nemusí svolávat tiskové konference. Proč?

Je to prosté: Nemusíte tam počítat králičí bobky, stačí pouze to, když si vyhledáte příslušné písemné prameny, přečtete je a provedete jejich analýzu a interpretaci. A protože je většina těchto starších dokladů (listin, kronik atd.) napsána latinsky nebo německy, nezbude vám nic jiného, než si to přeložit do češtiny. Je s tím spousta práce, a proto se do toho nikdo nehrne. Odborníků na starší dějiny (celostátní i regionální) je jako šafránu. Většinou se znají osobně nebo o sobě alespoň navzájem vědí.

A tady se dostáváme k „jádru pudla“. Vzhledem k tomu, že se v tom našem mikrosvětě archeologů a historiků pohybuji skoro půl století (započítám-li do toho i léta studia na vysoké škole), překvapilo mě v souvislosti s onou „kauzou“ 700 let Strání, že hlavním „odborníkem“ na dějiny této obce je jakýsi archivář z Přerova, s jehož jménem jsem se až do té doby nikdy nesetkal. Nu což, říkám si! I takové věci se stávají. Nemůžeš znát každého. Žijeme přece jen v desetimilionovém státě!

Napíšu to naprosto bez obalu a upřímně: Historika, znalého svého oboru, jakož i náležitostí vědecké práce, jiný historik pozná již po nahlédnutí do nějaké jeho písemné práce. A nemusí to být zrovna přísně „vědecké“ pojednání na určité odborné téma. Často stačí běžný, popularizační článek, jakých jsem já sám za těch padesát let, co publikuji, napsal a uveřejnil nepočítaně. Ne desítky, ale stovky.

Proto když jsem si vyhledal a přečetl „inkriminovaný“ článek o počátcích obce Strání, kde má být uveden onen „magický“ letopočet 1318, s údivem jsem zjistil, že dotyčný autor, jakýsi PhDr. Jiří Lapáček, sice uvádí zmínku z roku 1318, avšak netvrdí, že je to první písemná zmínka o obci Strání. Pouze konstatuje, že s touto hypotézou přišla učitelka Ludmila Kapinusová ze Strání. Třebaže tato žena odsud nepocházela, ale školské úřady ji sem za komunistického režimu prostě poslaly, aby tady učila, přesto se tato autorka dílčí statě o obci Strání cítila být dostatečně „kompetentní“ k tomu, aby si zahrála na historičku (nikoli hysteričku).

Dovedu si představit, že tato paní/soudružka, která učila rovněž B. Mackovou a mnohé další „Straňáky“, patřila jistě k těm pedagogům, které měli žáci rádi a vážili si jich. Bohužel nedávno zemřela, takže se jí nemůžeme zeptat, jak to vlastně s tím rokem 1318 myslela. Možná to jen nedomyslela, což se občas stává, zvláště neodborníkům. Ať tak či onak – bylo by ode mne neslušné, abych ji ex post pomlouval. Nicméně musím konstatovat, že to byla právě ona, kdo celou šlamastyku, o níž v tomto článku píšu, zavinil.

A nemohu se také nezmínit o svém prvním dojmu z Lapáčkova článku, jak si jej po letech vybavuji ve své paměti. Nejprve mě totiž zarazilo to, že tento muž má doktorát. Říkal jsem si: buď je to velmi starý pán, kterého jsem neměl možnost poznat, nebo naopak nějaký čerstvý absolvent. Ti ovšem zase nemívají doktoráty a většinou se spokojují jen s titulem Mgr.

Až mnohem později, vlastně docela nedávno, jsem na internetu zjistil, že je o deset let mladší než já a v době, kdy jsem se profesně stýkal s kolegy historiky a archeology Severomoravského kraje (pravidelně jsme se setkávali každý měsíc v jiném okresním městě), teprve studoval na střední škole. Kdybych chtěl být hodně jedovatý, napsal bych, že v době, kdy jsem měl za sebou již první úspěchy v oboru, on ještě tahal za sebou kačera.

Článek o počátcích obce Strání od J. Lapáčka v rozsahu tří tiskových stran, na mě udělal dojem narychlo „spíchnutého“ elaborátu, aby to autor měl rychle za sebou. Zkrátka: byl to takový kompilát z několika různých knih. Údaje byly pouze prostě seřazeny za sebou a chybělo jim vzájemné propojení. O nějaké „koncepci“ či komplexním pohledu na tuto problematiku nelze vůbec hovořit. Byla to výhradně popisná záležitost – bez jakékoli snahy o výklad této problematiky.

Můj tehdejší rozpačitý dojem z této práce se nezměnil ani po třech letech od jejího vydání. Poté, kdy jsem si ji znovu přečetl. Je to obyčejná „amatérština". Takovým způsobem profesionální historik nepracuje a ani pracovat nesmí. I mnohý student střední školy by to napsal lépe.

●●●

Ne z každého archiváře bývá dobrý historik

A teď budu osobní možná až moc. Bez ohledu na to, zda se to J. Lapáčkovi bude líbit, či nikoliv. To je mi v tuto chvíli šumafuk. Kdyby se nenechal přemluvit k tomu, aby psal úplně zbytečné „vyjádření“ k mému článku o dějinách obce Strání, mohli jsme si tu nepříjemnou výměnu názorů ušetřit.

Když jsem si totiž J. Lapáčka „vygoogloval“ na internetu a viděl jeho fotku, bezděčně mi ujelo: „A jéje, šedá myš!“ Ten pojem často používá i prezident M. Zeman, který vždy míval (a to mu neupírám, i když ho jinak kritizuji od rána do večera) dobrý „čuch“ na lidi, obzvláště na ty „vyčůrané“ nebo ty s „tulení nemocí“.

Vrátím se na chvíli do časů svého vysokoškolského studia na FF UK v Praze. Tehdy, krátce po srpnové vojenské invazi, jsem začal studovat obor dějepis-prehistorie a k mým spolužákům patřili například bývalý ministr v Zemanově vládě J. Bašta či premiér a šéf ČSSD V. Špidla.

Studenti historie v té době patřili k „elitě“ v rámci společenskovědních oborů. A protože existovala určitá rivalita mezi posluchači této fakulty a objevovaly se mezi nimi i všelijaké animozity, přesto byly rozdíly i mezi studenty příbuzných oborů. My, „historici“, jsme se téměř jednotně dívali s velikým despektem na kolegy ze studia archivnictví. Některými jedinci jsme doslova opovrhovali a říkali jsme o nich, že jsou od těch zaprášených lejster také „zaprášení zvnějšku i zevnitř“.

U mladých studentů, kteří mívají často velice přímočarý, ba zjednodušený pohled na svět, bývá běžné a docela přirozené, že nic nepředstírají. Prostě řeknou to, co doopravdy cítí. Nám tehdy k podobnému odsudku stačilo, že tito studenti s námi odmítali chodit po přednáškách do hospody. (To „správní“ studenti dělají i dnes.)  Pro nás to byli jen „žabaři“ a „suchaři“. Mnozí z těchto kolegů byli ve skutečnosti velcí podivíni a nešťastníci, kteří i později, po odchodu z fakulty, zůstali sami jako poustevníci a nebyli schopni si najít ani životního partnera či partnerku.

Bohužel – vztah k archivářům se u mne od té doby nezměnil. Mými favority nikdy nebyli a nebudou, byť by si ty své klotové rukávy nechali vyšít zlatou nití. Nechci být nespravedlivý a ani nemám v úmyslu házet všechny lidi do jednoho pytle. Faktem však zůstává, že velká část archivářů, jak jsem je měl možnost od té doby poznat, byli vesměs lidé nezajímaví, šediví, bez charizmatu a spíše úředníci než historici.

Těch „historiků“, kteří se vypracovali z původní profese archivářů a jichž jsem si mohl vážit, bylo tak málo, že bych je spočítal na prstech jedné ruky. Za všechny budu jmenovat pouze jednoho. Byl to bývalý kolega, muzejní historik z Opavy – PhDr. Jaroslav Bakala, CSc. (1931-2008; neplést s „uhlobaronem“, který vytuneloval OKD). Dodnes na něho s úctou a vděčností vzpomínám, protože pro nás, mladší kolegy, byl nejen starším kamarádem, skvělým vypravěčem nejrůznějších příhod, ale i skromným a trpělivým rádcem a „učitelem“. Dnes už se něco takového nevidí. Žijeme příliš rychle, málo komunikujeme a nemáme na sebe čas. Tohoto kolegu normalizační režim pořádně „skřípnul“ (ani my jsme na tom většinou nebyli o moc líp) a nedovolil mu větší odborný rozlet. Namísto něho mohli na vysoké škole učit podprůměrní kariéristé s legitimací KSČ.

A k archivářům ještě jednu poznámku: Před rokem 1989 to byli vesměs slouhové komunistického režimu: buď s onou legitimací KSČ, nebo coby tajní spolupracovníci StB. Patřili pod Ministerstvo vnitra a tam mohly pracovat výhradně dobře politicky prověřené osoby. Z toho titulu byli také lépe honorováni. My, muzejní historikové, jsme dostávali jen „almužnu“ s porovnání s nimi.

Omlouvám se čtenářům za tu „vycházku“ do mé osobní i profesní minulosti. Bez ní by však nepochopili, proč můj vztah k archiváři J. Lapáčkovi, kterého jsem nikdy v životě na vlastní oči neviděl, je tak negativní. Mrzí mě to, ale nemohu jinak. Srdci prostě neporučíš.

●●●

FF UP Olomouc – centrum bádání o regionálních dějinách

A když už jsem u toho vzpomínání, nemohu se nezastavit u své „alma mater“ (to se dnes používá ve Wikipedii u hesel pojednávaných osob) – olomoucké univerzity. Ve druhé polovině 70. let 20. století jsem na zdejší filozofické fakultě absolvoval doktorandské studium historie (rigorózní zkoušku jsem složil dne 30. 11. 1979).

Jeho součástí byla i obhajoba dizertační práce o nejstarších dějinách Zlínska (tehdy Gottwaldovska). Na této závěrečné práci jsem tehdy intenzivně „makal“ (jak by řekl A. Babiš) celé dva roky – při zaměstnání. Výsledkem byl elaborát o více než 400 stránkách. Poctivě jsem si to tehdy „odpracoval“. Počítače ještě nebyly a diplomky o králících (T. Malá) se stahovat z internetu nedaly. Člověk to musel napsat sám a pak ještě přepsat (podle normy) na psacím stroji.

Olomoucká katedra historie byla tehdy, navzdory dusné atmosféře období normalizace, svým způsobem špičkovým a zároveň unikátním pracovištěm. Pouze tam se pedagogové zabývali regionálními dějinami – jako jediní v celé republice. A absolventi tohoto studia byli považováni za skutečné odborníky ve svém oboru.

Studentů, kteří odsud odcházeli do praxe, bylo jen pár a vesměs se osobně znali a i později udržovali kontakty. V 70. a v první polovině 80. let 20. století, než jsem se přestěhoval do Prahy, měl jsem možnost pohybovat se v prostředí historiků a archeologů tehdejšího Severomoravského kraje. J. Lapáček mezi nimi tehdy ještě nebyl. Teprve studoval na střední a posléze na vysoké škole. Proto jsme se nemohli ani znát.

Výhodou mé generace v porovnání s mladšími studenty bylo to, že jsme od základní až po vysokou školu zažili aspoň část učitelů, vyškolených ještě za První republiky. Měli sice solidní vzdělání a bohatou publikační činnost, avšak komunistický režim je postupně dusil, až je buď vypudil „k lopatě“ či do exilu, nebo doslova „udusil“. Všechno to skončilo v polovině 70. let 20. století, kdy vysoké školy ovládli „normalizátoři“. Místo „vypuzených“ lidí nastoupili nevzdělaní, necharizmatičtí, leč poslušní přisluhovači kolaborantského režimu, z nichž někteří na škole vydrželi až do důchodu. Například na pražské FF UK řada z nich dřepěla ještě do roku 2000. Nikomu tehdy nevadilo, že mnozí z nich byli bývalými agenty StB.

Všechno se to přirozeně projevilo i na úrovni výchovy a vzdělávání – pravopisem počínaje a nedostatkem odborné erudice konče. O vědecké akribii nemá smysl ani psát, protože normalizátoři ani netušili, co to slovo znamená. Tento popsaný osud studentů z časů normalizace, z oněch dnes tak často vychvalovaných „osmdesátek“, postihl i studenta J. Lapáčka, i když on ani jeho spolužáci si to možná ani neuvědomovali. Nekvalitní učitelé nemohou poskytnout studentům kvalitní vzdělání. Je to prosté a platí to stále. V tom také spočívá tajemství (či lépe: prokletí) pokračujícího úpadku našeho školství, který se nedaří zastavit.

●●●

Kterak se archivář J. Lapáček „polapil“ do vlastní pasti

Někdy v průběhu roku 2015 se dal J. Lapáček od kohosi ze Strání přesvědčit o tom, aby napsal článek o počátcích dějin této obce. Když se k tomuto úkolu zavazoval, jistě netušil, jaké nepříjemnosti mu to způsobí. Bylo to stejné, jako kdyby mě někdo požádal o napsání obdobného článku o nějaké zapadlé vísce někde na Šumavě.

Historik-rutinér se k tomuto úkolu postaví tak, že si shromáždí všechny dostupné podklady z literatury a z pramenů a pak to sepíše. Bez garance, že se tam nevyskytne podobný „kiks“ jako v případě obce Strání a první zmínky o ní. Toť vše. Nejsou v tom žádné čáry. V Babišově „Lepším Česku“ je přece možné úplně všechno. Skoro jako v Trumpově Americe.

Chápu, že historik, který se zabývá dějinami Přerova (podobně jsem já v roce 2001 vydal monografii o dějinách krajského města Zlína), nemůže do detailu znát dějiny obce Strání. Nikdo to po něm ani nemůže žádat.

Jak jsem již uvedl, J. Lapáček byl dvakrát „požádán“, aby se angažoval ve věci nejstarších dějin obce Strání. Poprvé v roce 2015, kdy napsal a zveřejnil svůj článek. A v roce 2018 byl „požádán“, tentokrát nejspíš B. Mackovou, aby pro „Zpravodaj Obce Strání“ napsal „vyjádření“ k článku, který jsem o počátcích Strání napsal já. Když byl „požádán“ poprvé, zřejmě ani neměl ponětí o tom, k čemu ho jistí lidé použijí a zneužijí. Jeho zmínka o roce 1318, na kterou upozornila učitelka L. Kapinusová, nikoli on, posloužila komusi jako „záminka“ k oslavám 700. výročí neexistující první písemné zprávy o této obci.

To, do čeho se J. Lapáček, jistě nevědomky, namočil, je pořádná „polízanice“. Navíc u člověka, který je ve státní službě (a měl by ctít zákony této země) a jenž se kromě toho politicky angažuje za KDU-ČSL, stranu „na sestupu“. (Nenechme se mýlit sebevědomými prohlášeními P. Bělobrádka o tom, že chce dělat předsedu Senátu ČR. Tento čtyřicátník by už měl mít rozum a neplácat takové nesmysly.)

Když se totiž k nelibosti vedení obce Strání objevilo nebezpečí, že bude zveřejněn můj článek, v němž dokazuji, že Strání žádných 700 let neslaví, byl J. Lapáček „požádán“, aby na to reagoval. Archivář z Přerova to opět sepsal a dal k uveřejnění. Bohužel ani teď netuší, na jak „tenký led“ se tímto svým krokem pustil. Lejno, do kterého šlápl, bude ještě dlouho smrdět. Snad tomuto pánovi časem „docvakne“, že se profesně zcela znemožnil a že jeho „lapsus“ nezůstane v odborné obci nepovšimnut. S takovým „škraloupem“ ho žádná kariéra profesní ani politická již nečeká. Brzy se o tom přesvědčí.

Psát pamflety na starší a zkušené kolegy z „branže“, to se ve slušné společnosti nedělá. Například mě by ani na okamžik nenapadlo, abych archiváři Lapáčkovi z Přerova uděloval rady, jak má či nemá ta svá zaprášená lejstra správně ukládat do archivářských krabic. Na rozdíl od něho nepotřebuji ze sebe dělat archiváře „na vedlejšák“, jak to činí on v případě svých knížecích rad z oboru archeologie.

Archivář J. Lapáček tímto hloupým a trapným chováním jen dokazuje, že o této problematice nic neví a jen tak plácá a plácá. Ostatně – polemizovat či věcně argumentovat lze jen s někým, kdo o věci něco ví, nikoli s tím, kdo pouze „vaří z vody“.

Inu, ne každý archivář musí být zároveň dobrý historik (těch doopravdy bývá jako šafránu) a počet vydaných knih (ve stylu „každý pes jiná ves“) na tom nic nezmění. Schází-li mu širší rozhled ve zkoumané problematice, může to s ním dopadnout stejně jako v případě tohoto archiváře z Přerova. Může mi ho být jenom upřímně líto.

A ještě pár slov k „vyjádření“ recenzenta. Po desítkách let mi jeho dikce připomněla obdobné, dehonestující elaboráty, které kdysi na mě v době tzv. normalizace, jakožto na politicky nepohodlnou osobu, „nepřítele socialismu“, jak se tomu tehdy říkalo, psávali nejrůznější poskoci husákovského kolaborantského režimu. Mám to před očima jako dnes: znectít toho druhého, aby na něm nezůstala niť suchá. Tak se to tenkrát dělávalo a zřejmě i dnes se to některým lidem stále ještě líbí.

Zkrátka: Polovinu Lapáčkova „vyjádření“ tvoří jakési převyprávění (lepší výraz je: „přežvýkání“ pro pologramotné čtenáře) toho, co jsem v článku napsal (včetně přímé citace části mého textu); zbytek je opakováním toho, co je již známo z Lapáčkova článku z roku 2015. Pouze poslední část (třetí) je originálním sdělením, oním skutečným „vyjádřením“.

V prvním odstavci této části autor uvádí, že je ve shodě se mnou, co se týká první písemné zmínky: ta pochází prokazatelně až z roku 1353. Ani tentokrát J. Lapáček netvrdí, že pochází z roku 1318!

Na druhé straně, zcela nelogicky a proti smyslu předchozího konstatování recenzent stále o tomto datu spekuluje a nemůže se od něho oprostit. Rozum nad tím zůstává stát, ale dělat se s tím nedá nic. Jedině navštívit příslušného odborného lékaře.

A tak mě v této souvislosti napadá: Netrpí snad tento pán schizofrenií? To je teď taková politická móda: šíří se to od pana prezidenta dál a dál. Napadených jedinců jsou prý už stovky. Proto bych J. Lapáčkovi doporučil, aby navštívil psychiatra, ať se to podezření vyvrátí. S něčím takovým by stěží mohl dělat ředitele archivu v Přerově. No, uznejte!

Na adresu J. Lapáčka si neodpustím ještě jednu „kousavou“ poznámku. Před deseti lety by „šedá myš“, jako je on, seděla nanejvýš ve vrátnici nějaké fabriky a zapisovala čísla projíždějících aut. Dnes tato osoba (a jí podobné „nuly“) zastává funkci ředitele okresního archivu.

Tato nepochopitelná skutečnost jen dokládá, jak hluboko jsme klesli za těch bezmála třicet let polistopadového vývoje a do jakých sra*ek jsme se propadli. Ten nevábný a páchnoucí obsah žumpy nám už sahá až po krk. Ještě dýcháme, ale brzy se začneme topit. Bude to ošklivá smrt.

●●●

„Partyzánština“, nebo jen politické babráctví z dílny KDU-ČSL?

Všechno to, o čem jsem psal v předchozích částech tohoto článku, působí dojmem, jako by šlo o špatnou detektivku. Ale protože žijeme v Babišově „Lepším Česku“, nemělo by nás nic překvapit. Čím dramatičtější tyto naše příběhy budou, o to líp se nám pod knutou slovenského oligarchy bude žít.

Komedie okolo 700. výročí údajně nejstarší písemné zmínky o obci Strání jde výhradně, jak jinak, na vrub zástupců KDU-ČSL ze zdejšího zastupitelstva a zřejmě i celého lidoveckého vedení od okresní až po celostátní úroveň. Pokud se to prokáže (udělat to mohou jen orgány činné v trestním řízení, nikoli já sám), bude se celé současné vedení KDU-ČSL poroučet. S takovou ostudou tam déle zůstat nemůže.

Zkoumám-li totiž okolnosti, jež doprovázejí celou záležitost, protože se nepříjemně dotýkají i mé osoby, ačkoliv s tímto komplotem zlých lidí nemám zhola nic společného, je přímá linka od zastupitelů KDU-ČSL až k J. Lapáčkovi, který byl a je v loňských i letošních volbách nominantem této strany, je zřejmá a měla by být potvrzena i dostatkem důkazů o datové komunikaci mezi zúčastněnými osobami.

Skandální akce s neexistujícím 700. výročí první písemné zmínky o obci Strání by se nikdy nemohla odehrát, kdyby se po říjnových volbách 2017 nedostali do Poslanecké sněmovny exstarosta Strání O. Benešík (místo politicky korektního a lidsky slušného L. Hovorky) za KDU-ČSL a bývalá stranická harcovnice za ČSSD – A. Gajdůšková (namísto neprůbojného A. Sedi). Ideová a personální vyprázdněnost obou těchto stran je do očí bijící, ale nikdo stále nemá odvahu tyto problémy řešit. Vyřeší je nejspíš až zánik těchto stran, který se mílovými kroky blíží.

Pokud se mnou vyslovená podezření o komplotu některých politiků z obce Strání potvrdí, a to řádným vyšetřováním Policie ČR a státního zastupitelství, bude to mít těžké následky pro postavení jistých politických stran na komunální i celostátní úrovni.

Dnešní KDU-ČSL pod vedením neschopného (a zároveň všeho schopného P. Bělobrádka) kráčí ve šlépějích neprávem oslavovaného „guru“, někdejšího předsedy strany a ministra zemědělství z 90. let 20. století – J. Luxe. (Říkalo se mu: „had na tři“.)

O zákulisních praktikách této strany vím své – právě z doby před dvaceti a více lety, kdy byl Lux na vrcholu své kariéry. Do redakce tehdy ještě tištěných SN často chodívali zástupci restituentů, kteří se měsíc co měsíc pravidelně scházeli s tímto ministrem, který se navenek stavěl jako jejich velký ochránce. Opak byl však pravdou. Nejednou jsem od těchto osob, jež okradl komunistický režim o všechno a některé z nich poslal i do vězení, slyšel vypravovat o těžkostech jejich restitučních kauz.

Většina z těchto osob se spravedlnosti nikdy nedočkala, mnozí jsou již po smrti. Jejich stížnosti se většinou týkaly nejen ministerských úředníků, ale zejména osoby samotného J. Luxe, tohoto věčně se usmívajícího farizeje, který si dlouhá léta hrál na politický „jazýček vah“. Restituenti na jeho adresu pronášeli tvrdá slova: „Je to haj*l.“

Podíváme-li se na resorty, které lidovci spravovali v Sobotkově vládě, ale i v těch předešlých, bývala tam situace vždy neutěšená. Jak na obraně, kde se vyskytovaly takové trapné figurky, jako A. Baudyš či V. Parkanová, tak i v resortech kultury či zemědělství. O „příteli“ sudetských Němců D. Hermanovi netřeba ztrácet slov: táhne KDU-ČSL ke dnu a do Senátu ČR se nedostane, stejně jako P. Bělobrádek.

Co se týká bývalého ministra zemědělství a přítele boubelatých prasátek, M. Jurečky (hovoří česky, ale podle jména je to Slovák), ten pouze pokračuje v praxi, jaká na tomto ministerstvu panovala již za J. Luxe. Jurečka také dával vydělat svým kamarádům, dokonce zaměstnal svého bratra na tomto úřadu coby „poradce“.

Klientelismus, nepotismus, jakož i kšeftování s dotacemi, mají svůj původ v časech J. Luxe. I to jsem se dozvídal od již zmíněných restituentů před dvaceti lety. Proto se nelze divit, že tento politik tak náhle onemocněl a „zhasnul“. Zlí jazykové tehdy tvrdili, že to byla politická vražda. Prý měl velmi mnoho nepřátel, i když se do televizních kamer rád usmíval. Inu, abych parafrázoval slova P. Bělobrádka: „Na každé prase se vaří voda.“

21. 9. 2018

PhDr. Rostislav Janošík

(Pokračování)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář