Svobodné noviny na internetu

Psal jsem o tom již několikrát, ale odezva z kompetentních míst nebyla žádná. Zdá se, že ta se dostaví teprve ve chvíli, kdy „veřejnoprávní“ Českou televizi (ČT) opustí její současný ředitel – člen předlistopadové KSČ Petr Dvořák. Až všechny tyto a jemu podobné „žáby na prameni“ naší „invalidní“ demokracie, jež skáče pouze po jedné noze ode zdi ke zdi (jednou po levé, podruhé po pravé), budou pochytány a zneškodněny, teprve pak se snad i u nás dočkáme skutečné svobody slova. Do té doby sotva.

Hned dvakrát v jednom dni jsem si přečetl na webu „prvnízprávy.cz“ docela podnětný článek, který se týká naší aktuální politické situace. První pocházel z pera poslance L. Luzara (KSČM) a měl název Cedulky. V něm autor podrobil kritice tzv. dodatečné tabulky k sochám (I. S. Koněv) či k pamětním deskám z doby bezprostředně po osvobození v r. 1945. (prvnízrávy.cz, 30. 8. 2019)

Ano, bývaly doby, kdy žádných vysvětlujících tabulek či „cedulek“ nebylo třeba. Každý věděl například to, že ona známá socha L. Šalouna na Staroměstském náměstí v Praze z roku 1915 (k 500. výročí upálení) znázorňuje M. J. Husa. Přesto ani dnes se historici neshodnou v tom, zda byl Hus asketický, vyhublý muž vysoké postavy, nebo naopak menší, zavalitý človíček s pleší, jak ho zobrazují některé ikonografické prameny z 15. a 16. století.

Bývá téměř pravidlem, že podoba většiny populárních historických osobností (s výjimkou panovníků) z českého středověku je pouze přibližná, fiktivní. Daleko důležitější než tento „detail“ je přece poselství, jež nám M. J. Hus zanechal. Je to totiž onen nápis na podstavci této sochy, který se týká PRAVDY. O pravdě se ostatně píše i na prezidentské standartě. Je to ovšem jiná „pravda“ než ta Zemanova.

Žijeme v příliš turbulentní, uspěchané době, kdy na pravdu útočí velké množství osob, jimž se nehodí do krámu. Lépe se totiž vládne a manipuluje se lží a nenávistí – než s pravdou a láskou. Atmosféru vytváření nepřátelských nálad ve společnosti a hledání vnitřního i vnějšího nepřítele jsme zažívali v našich dějinách nejednou: rozdělování společnosti na lidi dobré (= poslušné) a ty ostatní (= zlé, nežádoucí, nepoddajné) je tu přítomno po staletí, nikoli až dnes. Není to „vynález“ ani Babiše, ani Zemana, dokonce ani Putina. Příkladů bychom opět našli bezpočet v celé české historii od nejstarších dob až po dnešek.

Více než vysvětlujícím tabulkám bychom se měli věnovat kontrole toho, aby veřejnoprávní média (ČT, ČRo) podávala vskutku objektivní informace (včetně vývoje po roce 1989), ale rovněž samotných událostí z doby před třiceti lety.

Komunistický poslanec L. Luzar poukázal ve svém článku na jednu důležitou věc: Dodnes je postava M. J. Husa vnímána jako kontroverzní. Přesto tomuto reformnímu kazateli nikdo neupírá právo, aby jeho socha v hlavním městě stála. Ani to, aby byly po něm pojmenovány ulice a náměstí po celé naší vlasti.

Stejně tak by to mělo být v případě znovuvztyčení Mariánského sloupu z roku 1650. Ten byl totiž postaven na počest nikoli „vítězných“ katolických Habsburků, nýbrž Panny Marie, ochránkyně Pražanů před švédskými, nekatolickými dobyvateli. Švédové Prahu nedobyli, protože mezitím byl uzavřen Vestfálský mír. Stačili pouze dobýt Malou Stranu a Hradčany a z Pražského hradu odvézt uloupená umělecká díla a další cennosti ze sbírek podivínského, leč umění milovného císaře Rudolfa II. Habsburského (1576-1612).

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze byl z hlediska historicko-stavebního mnohem starší uměleckou památkou než socha M. J. Husa. Ta vznikla až o 265 let později. Také je vám divné, že „katoličtí“ Habsburkové v době První světové války (1914-1918) umožnili realizovat vybudování pomníku tak kontroverzní postavě „kacíře“ M. J. Husa?

Proto argumentace některých dnešních odpůrců Mariánského sloupu je více než podivná. V době, kdy Pražané umožnili německému sochaři J. J. Bendlovi (1610-1680), aby vytvořil Mariánský sloup (s postavou Panny Marie na vrcholku a s dalšími figurami na podstavci), přece nemohl nikdo tušit, že o čtvrt tisíciletí později bude na témže náměstí stát i socha M. J. Husa. Z čistě ideologického pohledu se jedná o „kontrapunkt“, avšak z pohledu dějinného vývoje jsou obě sochy pouhým vyjádřením rozdílných dobových nálad obyvatel Prahy.

[Co se týká Jana Jiřího Bendla, ten vytvořil ještě jiné známé sochařské dílo: jezdeckou sochu sv. Václava, která stála až do poloviny 19. století na tehdejším Koňském trhu (= Václavské náměstí), odkud byla přemístěna na Vyšehrad. Bendlův Mariánský sloup nebyl jedinou připomínkou obrany obyvatel Starého Města pražského proti obléhání ze strany Švédů. Rovněž císař Ferdinand III. odměnil obyvatele tohoto pražského města r. 1649 tím, že „polepšil“ městský znak Starého Města pražského: do otevřené brány byla přidána pravá mužská ruka s obnaženým mečem – jako ocenění statečné obrany města před Švédy.]

Kdoví, co by stálo na tomto náměstí, kdybychom popustili uzdu fantazii některých mladých tvůrců. Vždyť i oni by si zasloužili, aby dostali příležitost (podobně jako kdysi J. J. Bendl) vtisknout tomuto historickému náměstí svou osobitou pečeť! Zamyslel se vůbec někdo nad touto možností? Zbouraná část náměstí vedle Staroměstské radnice by pro takové umělecké dílo skýtala dostatek místa: šlo by pouze o to, aby byl zvolen vhodný námět a odpovídající forma. Například nějaký futuristický projekt, jenž by dovršil přehlídku stavebních slohů, jež se „potkaly“ na tak malém prostoru uvnitř historické části hlavního města (gotika, renesance, baroko, secese).

─────

Druhý článek z téhož webu má název: Co Česká televize za to, že jí posíláme 135 korun měsíčně, (po)dělala. Je to článek redakční, v němž autor, podepsaný šifrou „ps“, kritizuje ČT za její nezvládnuté informování o oslavách 75. výročí Slovenského národního povstání (SNP), které patří ke klíčovým událostem moderních dějin Slováků (v rámci společného státu – ČSR). Autor kritizuje zejména fakt, že ČT nebyla schopna českým divákům nabídnout přímý, 90 minut trvající přenos přehlídky, jíž se zúčastnili také zástupci ČR (A. Babiš, R. Vondráček, J. Kubera, L. Metnar).

A teď to nejdůležitější. Jako protiklad k tomuto totálnímu selhání ČT (spíše se jedná o úmyslný nezájem o pravdivé informování o poměrech v „bratrské“ Slovenské republice) uvádí autor toto: „Je podivuhodné, že každým druhým vydáním televizního týdeníku Objektiv provází ve slovenštině televizní moderátorka, aniž by to bylo z důvodu, že by tento pořad přebírala některá ze slovenských televizí…“ (prvnízprávy.cz, 30. 8. 2019, 8:15)

Autor tohoto kritického postřehu dotyčnou moderátorku nejmenuje. Udělám to za něj. Jmenuje se Anetta Kubalová a je to manželka „elitního“ moderátora hlavních zpravodajských pořadů ČT (Události; Události, komentáře) ‒ Michala Kubala.

Aby bylo jasno: moje kritika není žádným osobním útokem ani na tohoto televizního redaktora, ani na jeho slovenskou manželku. Je čistě jeho soukromou záležitostí, zda si za manželku vzal Slovenku, Rusku či Američanku, případně Eskymačku. Jde v zásadě o dvě věci.

Za prvé: Mám za to, že v Listopadu 1989 jsme snad odzvonili „rodinkaření“, a to nejen ve veřejnoprávní televizi, které také já každý měsíc posílám oněch 135 korun českých. Jsem toho názoru, za ty peníze ČT odvádí prachmizernou práci, která s objektivním informováním má jen málo společného.

Za druhé: Když už A. Kubalová v ČT pracuje, dokonce coby moderátorka, je z principu nepřijatelné, aby v „české“ televizi hovořila slovensky. Dokonce ani tehdy, když by rozmlouvala s jiným Slovákem – jako hostem svého pořadu.

Patřím ke generaci, která byla vychována již ve škole k tomu, aby porozuměla slovenskému jazyku – řeči i textu. Dokáži se slovensky domluvit a četba slovenských textů mi nedělá problémy. Přesto tvrdím, že počínání moderátorky A. Kubalové je nepřijatelné a nemá v solidní televizi co dělat. Nikde na světě by se něco takového nemohlo stát. Nechápu proto, proč je tomu u nás jinak.

V tomto směru musím, ač nerad, ocenit, že A. Babiš, třebaže je rodilý Slovák, hovoří na veřejnosti (i v ČT) výhradně česky a nenechá se ovlivnit ani tím, když ho na Slovensku vítá R. Fico svým familiárním pozdravem: „Tož vítaj na Slovensku!“ Možná to Babiš s tou „prezentací“ sebe sama jako „Čecha“ přehání, protože to nepůsobí autenticky, ale z hlediska politického je to správný a jediný možný postup.

[Velice komicky působila návštěva A. Babiše a P. Pellegriniho v Paříži v r. 2018, kdy oba politiky přijal prezident E. Macron – u příležitosti vzniku Československa. Bývalý společný stát tu paradoxně reprezentovali dva Slováci. Politicky a historicky (i z hlediska diplomacie) to byl naprostý nonsens.]

Uvádím to zcela záměrně, aby si Michal Kubal i jeho manželka Anetta Kubalová uvědomili, jak „jsou mimo mísu“. Pokud se domnívají, že je to tak v pořádku, musím je upozornit, že nikoliv. V pořádku to není! Ostatně – autor výše zmíněného článku to napsal podobně jako já. A věřím, že jen zbytečné ohledy na Slováky (kvůli minulosti ve společném státě) brání mnoha dalším občanům, aby se začali na tento problém dívat podobně kriticky jako já.

Co se týká M. Kubala, považuji ho za jednoho z nejlepších reportérů a redaktorů ČT. Oceňuji zvláště jeho osobní statečnost, kterou prokázal jako válečný zpravodaj na Blízkém východě. Víc ho však chválit nebudu, aby mu sláva příliš nestoupla do hlavy. A ještě jeden postřeh. Ve zpravodajských pořadech v hlavním vysílacím čase ČT jsou tři moderátoři, které považuji za typické kariéristy z generace tzv. Husákových dětí. Jsou to: S. Witowská, M. Kubal a M. Řezníček.

[Moderátorka Witowská si nedávno udělala ostudu tím, že včas nezareagovala na „úlet“ redaktora J. Hynka, který označil A. Babiše za „bývalého premiéra“. Já bych byl taky raději, kdyby už tím bývalým premiérem byl, ale budeme si muset ještě nějakou dobu na tento okamžik počkat.]

Za vskutku „korektní“ a všestranně vyvážené pokládám pouze moderování J. Železného, M. Augustové a D. Písařovicové. Nejde zdaleka jen o dobrou odbornou a novinářskou přípravu, ale především o přesvědčivost projevu. Z těch ostatních redaktorů si dobře počínají také D. Takáč, Z. Tvarůžková či B. Klepetko.

Na adresu M. Kubala musím konstatovat ještě toto: Když už si vzal za manželku Slovenku (asi žádná Češka nebyla k dispozici) a měl zájem na tom, aby pracovala také ona v ČT, měl jí vysvětlit, že tam bude muset hovořit výhradně česky. Jsme přece v Babišově „Česku“ a tam se mluví česky. A na Slovensku zase slovensky. Pochopil by to i člověk s IQ tykve. Jenže: někteří jedinci to stále ještě nechápou. Asi mají to IQ nižší než ta tykev. Jinak si vysvětlit nedovedu.

A teď docela vážně. Nejen řada našich politiků (např. J. Kubera), ale i já sám zastávám názor, že by ČT měla nabízet více slovenských filmů či pořadů, aby si zejména nejmladší generace opět zvykala na slovenštinu. (Mohly by se „obnovit“ známé „slovenské televizní pondělky“, jak je pamatuje starší a střední generace z doby před rokem 1989.)

České děti jsou na tom s porozuměním slovenské řeči a textu daleko hůř než jejich slovenští vrstevníci ve vztahu k češtině. Musím proto ocenit to, že většina slovenských televizních stanic vysílá nedabované české filmy a přináší objektivní reportáže o současném vývoji v ČR. Bývaly doby, kdy ČT reprízovala zpravodajské pořady Slovenské televize. Dávno tomu. Zřejmě se někteří čeští politici bojí, abychom se nedozvěděli pravdu o poměrech na Slovensku. S výjimkou informací o vraždě novináře J. Kuciaka a jeho snoubenky panuje u nás ono známé „ticho po pěšině“. Asi to všem vyhovuje.

Předkládám vedení ČT tento návrh, který by mohl napomoci k lepšímu vztahu českých diváků vůči slovenštině.  Ať ČT zavede do vysílacího schématu pro rok 2020 takový pořad, v němž budou vystupovat dva moderátoři: jeden český (může to být kdokoliv) a druhý slovenský (A. Kubalová, M. Kramár, M. Kňažko aj.). V něm by se mohlo hovořit o nejrůznějších otázkách – kvůli odlišné slovní zásobě obou jazyků. Byl by to takový česko-slovenský jazykový „ping-pong“, v němž by se vysvětlovaly odlišnosti obou jazyků.

Dovedu si představit A. Kubalovou jako velmi zdatnou „učitelku“ slovenštiny pro české diváky v tomto druhu televizního pořadu. Jsem přesvědčen o tom, že podobný formát s porozuměním přijmou i desetitisíce Slováků, kteří žijí v českých zemích a občas „zápasí“ se záludnostmi českého jazyka. Nebojme se přiznat si, že ne všemu rozumíme! Na to máme děda Vševěda z Pražského hradu, který by se mohl rovněž do tohoto pořadu občas zapojit ‒ namísto svých namemorovaných monologů, které týden co týden pronáší v televizi Barrandov.

A na závěr ještě toto konstatování: ČT není žádný zaopatřovací ústav pro zaměstnávání manželek prominentních redaktorů (Kubal, Řezníček). Rodinné vztahy do televize netahejme! Anetta Kubalová by mohla s ČT i nadále spolupracovat jako externistka, nikoli však jako kmenová zaměstnankyně.

Věřím, že slovenština A. Kubalové najde v ČT i jiné uplatnění, než je samoúčelné slovenské moderování v „české“ televizi. To samo o sobě nedává žádný smysl a pouze to vyvolává zbytečné rozpaky a protislovenské nálady.

7. 9. 2019

‒ RJ ‒