Voda, voda… ‒ František Růžička
Spíše bychom měli říkat: sucho, sucho a zase jen sucho. I když jsou lokality, kde jim voda nadělala pěkné zle a starosti. Bezesporu na mnoho dní. Kdo prošel nějakou tou mokrou vlnou, bude dobře vědět, co je to za mokré peklo. A přitom ani nemusí přijít o většinu svého majetku, nebo dokonce zaznamenat ztrátu nejvyšší ‒ na životě. O tom ale v této stati nebudeme psát.
Vodu zmínil v rámci konané výstavy „Země živitelka“ ministr zemědělství Ing. Miroslav Toman. Postavme vedle toho slova ekologa Doc. RNDr. Jana Pokorného, CSc. Uvádí, že bylo odvodněno přes milion hektarů zemědělské půdy. Byly zdevastovány drobné nivy potoků a byly zastavěny rozsáhlé plochy kolem obcí a měst. Vše dokazuje srovnání s katastrálními mapami z 19. století. V tom také vidí příčinu tropických veder a stékání půdy než ve skleníkovém efektu, jak tvrdí klimatologové a trvají na snižování produkce oxidu uhličitého…
Ve svém zdůvodnění uvádí, že rostliny chladí sebe a své okolí výparem vody, což se dnes ve škole neučí. Podle Světové organizace pro potraviny a zemědělství se za posledních 150 let znehodnotila polovina půdy na planetě Zemi. Současně stoupá tlak na odlesňování a přeměnu lesa na zemědělskou půdu. Jen v ČR ročně ubude 4 600 ha zemědělské půdy a další tisíce hektarů se zadláždí, zpevní a stanou se nepropustnými. Problémem je degradace zemědělské půdy jak erozí, tak i chemickými pochody, kdy okyselováním se půda spéká do struktury podobné pískovci a je nepropustná pro vodu.
Již staří sedláci říkali, že na suché pole neprší. Nad rozsáhlými suchými plochami se utváří vysoký tlak vzduchu, který brání přísunu vlhkého vzduchu od moře. Objem vodní páry mění člověk svým hospodařením v krajině. Přehřátý vzduch rychle stoupá a odnáší vodní páru. Připomeňme Mezopotámii, údolí Indu či antické Řecko, přestože se nepoužívala fosilní paliva.
Podmínkou rozvoje civilizace je dostatečná zemědělská produkce. Zemědělství musí uživit města, armádu. Les však uživí jen daleko méně osob, takže se odlesňuje. Hlavní plodinou je obilí, které pochází ze stepní trávy a nesnáší zatopení vodou. Tu je třeba proto odvodnit. Podobně je tomu ve městech, kde se budují stále hlubší studně a zavlažovací kanály. Půda přestává plodit, protože výpar převažuje nad dešťovými srážkami. Tak postupně zanikaly mnohé civilizace… Na závěr autor klade otázku, zda jsme se poučili. Asi ne, zní jeho odpověď.
Poznámka autora poukazuje na skutečnost, že ani vysoce fundovaní a specializovaní odborníci se neshodnou na podstatě věci. Lze uznat, že to není vůbec jednoduché. Jak se potom mají shodnout naši vyvolenci – pravice a levice. Nebo ultrapravice a ultralevice? Natož potom celá vláda mezi sebou a už vůbec s opozicí. Vždycky bude někdo stát na opačném břehu a vůbec nebude podstatné, kterým směrem je třeba plout… Konec konců, vždyť o pradávné „neshodě“ (ze závisti?) nás mohlo varovat již bratrství Kaina a Abela.
František Růžička (Hlas svědomí)
