Svobodné noviny na internetu

Dne 29. září uplyne sto let od úmrtí významné postavy římskokatolické církve na Moravě – olomouckého arcibiskupa Msgr. ThDr. Antonína Cyrila STOJANA.

Narodil se dne 22. 5. 1851 v Beňově u Přerova na Moravě jako jedno z osmi dětí chudého domkáře Františka Stojana a jeho manželky Josefy, rozené Kubíčkové. Byl pokřtěn ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Horní Moštěnici: dostal jméno Antonín Paduánský (Cyril bylo jeho jméno biřmovací). Jeho otec byl rovněž obuvníkem a později se stal kostelníkem v Beňově. Proto byl Antonín Stojan vychován v upřímné a vroucí zbožnosti; již jako chlapec napodoboval kněze u oltáře. Obecnou školu navštěvoval v Beňově (1857-1862). Protože toužil stát se knězem, byl poslán k piaristům na hlavní školu do Staré Vody (1862-1864). Nižší třídy gymnázia studoval na piaristickém gymnáziu v Příboře (1864-1868), vyšší gymnázium pak v Kroměříži ‒ rovněž u piaristů (1868-1872).

Po maturitě se A. Stojan přihlásil do arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci. Již tehdy se zajímal o cyrilometodějskou ideu, o Velehrad i o Svatý Hostýn. Na kněze byl vysvěcen o svátku sv. Cyrila a Metoděje, dne 5. 7. 1876, v Olomouci, a to arcibiskupem B. Fürstenbergem. Svou první mši sloužil dne 9. 7. 1876 v rodném Beňově. Kněžské působení zahájil v Šilperku (dnes Štíty na Šumpersku). Dalším Stojanovým působištěm se na 11 let stal Příbor, kde se zasazoval o zřízení gymnázia. Odtud byl „za trest“ přeložen do Svébohova (1887-1888). Nejdéle pak působil jako farář v Dražovicích v brněnské diecézi (1888-1908).

Během této doby dal Stojan postavit nový kostel v Dražovicích a také filiální kostel v Podbřežicích. V r. 1896 dosáhl doktorátu teologie na teologické fakultě v Olomouci. V té době začal organizovat velké náboženské spolky: Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, Matici svatohostýnskou, Cyrilometodějské družstvo Velehrad a Cyrilometodějský tiskový spolek. Současně se veřejně angažoval i jako poslanec za Katolicko-národní stranu v říšské radě ve Vídni a v zemském sněmu v Brně. V r. 1908 byl A. C. Stojan jmenován nesídelním kanovníkem olomouckým a proboštem kolegiátní kapituly u sv. Mořice v Kroměříži. V prosinci 1917 ho jmenovali sídelním kanovníkem olomouckým. V dubnu 1918 se přestěhoval z Kroměříže do Olomouce. Dne 1. 10. 1920 byl zvolen kapitulním vikářem a 10. 3.1921 olomouckým arcibiskupem. Správy olomoucké arcidiecéze se ujal 22. 3. 1921. Dne 3. 4. 1921 byl vysvěcen v Olomouci na biskupa.

Stojanovou největší touhou bylo, aby započaté dílo sv. Cyrila a Metoděje mezi slovanskými národy bylo dokončeno. Nabyl totiž přesvědčení, že nové obrodné a sjednocovací cyrilometodějské hnutí musí vycházet z Velehradu – jakožto původního střediska působení obou slovanských věrozvěstů. Proto po celý život pečoval o zvelebení Velehradu. Za nejúčinnější prostředek duchovní obnovy považoval exercicie, duchovní cvičení pro věřící. V exercičním domě „Stojanov“, o jehož vybudování se po První světové válce zasloužil, se těchto cvičení zúčastnilo v letech 1924-1948 na 60 000 osob.

Stojan učinil Velehrad také střediskem snah o sjednocení slovanských národů ve víře. Zprvu začal šířit Bratrstvo sv. Cyrila a Metoděje. V r. 1892 dosáhl schválení nové organizace, kterou nazval „Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje po ochranou bl. Panny Marie“. Činnost této organizace sám řídil, a to zpočátku jako jednatel a od r. 1919 jako předseda. Za pomoci Apoštolátu uspořádal tři mezinárodní unionistické kongresy na Velehradě (1907, 1909 a 1911) a tři menší unionistické konference s mezinárodní účastí (1914, 1921 a 1922).

Kromě Velehradu pečoval Stojan i o povznesení mariánského poutního místa na Svatém Hostýně. Usiloval o zřízení samostatné duchovní správy na Hostýně: v r. 1885 zde byl postaven klášter a o dva roky později byla duchovní správa svěřena kněžím Tovaryšstva Ježíšova. Aby byl rozkvět tohoto mariánského poutního místa zajištěn i do budoucna, založil Stojan spolu s dalšími kněžími v r. 1895 Matici svatohostýnskou; v ní byl jednatelem a od r. 1921 starostou. S velkým úspěchem organizoval na Hostýně lidové pouti a náboženské slavnosti. Za První světové války zde pořádal velké prosebné pouti za světový mír.

Již během svého působení faráře v Příboře a v Dražovicích se Stojan zapojil do veřejného života: byl činný v Katolicko-politické jednotě. V r. 1897 byl poprvé zvolen poslancem rakouské říšské rady za Katolicko-národní stranu; opakovaně byl zvolen r. 1901, 1907 a 1911. V r. 1900 (opět v r. 1902) se stal i poslancem Moravského zemského sněmu; v r. 1907 byl zvolen v doplňovacích volbách za volební obvod Bojkovice a Valašské Klobouky. Po vzniku Československé republiky (1918) byl nejprve členem Okresního národního výboru v Olomouci a od listopadu 1918 i poslancem Národního shromáždění v Praze. Od dubna 1920 až do své smrti vykonával funkci senátora za Československou stranu lidovou (ČSL).

Pro svou pilnost a svědomitost byl Stojan pověřen funkcí zapisovatele Sněmovny a zůstal jím po celou dobu svého působení jak ve Sněmovně, tak i později v Čs. senátu. Patřil k nejpilnějším a nejsvědomitějším zástupcům lidu vůbec. Ne vždy však byla jeho nestranná a nezištná práce pochopena. Tak se např. ujímal učitelů a dožadoval se zvýšení jejich platů, třebaže právě učitelé se většinou k němu stavěli nepřátelsky. Snad to vyplývalo ze Stojanova uplatňování lásky k bližnímu. Jeho snahou totiž bylo pomáhat všem, pracovat pro všechny. Sám o sobě prohlašoval, že je „omnibus“ neboli obecní žebřiňák, kterým má každý právo se svézt. A tak se stávalo, že občas pomáhal i lidem nehodným, kteří si to nezasloužili.

Koncem října 1922 se zdravotní stav arcibiskupa A. C. Stojana zhoršil natolik, že již nemohl konat apoštolské cesty po své diecézi. Dne 11. 5. 1923 utrpěl záchvat mozkové mrtvice, po němž mu ochrnula pravá ruka a noha. V následujících týdnech se záchvat pětkrát opakoval, naposledy 25. 7. 1923. Koncem září 1923 se k tomu přidal zápal plic, jemuž po několika dnech, v sobotu 29. 9. 1923, na svátek sv. archanděla Michaela, podlehl.

Smrt oblíbeného olomouckého arcibiskupa zapůsobila na celou veřejnost mocným dojmem. Jeho pohřeb se stal mohutným a dojemným projevem úcty, lásky a vděčnosti, kterou moravský lid choval ke svému "tatíčku Stojanovi“, jak se mu tehdy říkalo. Smuteční obřady se konaly dne 2. 10. 1923 v metropolitním chrámu sv. Václava v Olomouci, odkud byla rakev s tělesnými ostatky převezena na Velehrad. Zde byl pochován 3. 10. 1923 v Královské kapli velehradského chrámu.

Stojanův hrob byl od začátku cílem mnoha poutníků a prosebníků. Všeobecné mínění lidu i úsudek význačných mužů se shodovaly v tom, že arcibiskup Stojan je hoden toho, aby ho církev prohlásila za svatého. Teprve v r. 1948, u příležitosti 25. výročí Stojanovy smrti, rozhodl tehdejší olomoucký arcibiskup Dr. J. K. Matocha, že podnikne potřebné kroky k zahájení beatifikačního procesu. Nástup komunistického režimu jeho realizaci na mnoho let oddálil. K jeho zahájení došlo teprve dne 14. 7. 1965 za kapitulního vikáře J. Glocara a ukončen byl 10. 10. 1985 za biskupa Mons. J. Vrany. V jeho rámci bylo vyslechnuto 89 svědků.

Zda se A. C. Stojan stane dalším českým světcem, ukáže vývoj v římskokatolické církvi i v celé naší společnosti, která patří (i vinou komunistického „vymývání mozků“ a jeho posttotalitního pokračování) k nejateističtějším v Evropě. Obrat v tomto směru nelze očekávat ani po našem přijetí do Evropské unie.

5. 8. 2003

PhDr. Rostislav Janošík

(Převzato z tištěných SN č.3/2003, str. 5)