Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pád Berlína – František Růžička

26. 11. 2014

V přeneseném slova smyslu bych mohl uvést lidovou moudrost, kterou nám ve škole tak často vštěpovali do našich prázdných hlaviček: „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“ Toho času, coby dítko školou povinné, jsem se s ostatními spolužáky také zúčastnil filmového promítání jako součásti školního vyučování. Z filmu jednoznačně ideologického významu si pamatuji na dvojici sovětských hrdinů (Aljoša a jeho družka) při vítězném vstupu s následným vztyčením rudé vlajky nad Berlínem.

Ponechme složité události stranou a přenesme se do dnešní doby, kdy Berlín spontánně oslavuje pád Berlínské zdi. Byly připraveny velkolepé oslavy s mnoha dílčími akcemi, otevřením muzea s rozsáhlou expozicí s prvním návštěvníkem – kancléřkou Angelou Merkelovou. Jako vrchol byla připravena na místě původní zdi instalace tisíců nafukovacích balonků pod heslem „Symbol naděje pro svět bez zdi“ s osvětlením celé dvanáctikilometrové trasy. Velkolepé oslavy se zúčastnilo asi milion lidiček, včetně populárního Michaila Gorbačova.

Připomeňme si, že zeď vyrostla v noci na 13. srpna 1961, kdy jednotky východoněmecké policie, armády a lidové milice během několika hodin rozdělily město kotouči ostnatého drátu a kamennými náspy. K přechodům do západního sektoru Berlína sice najely americké tanky, ale zůstalo jen u namířených hlavní proti sobě. Tím se veškerý provoz přes demarkační čáru v podstatě zastavil. V provozu zůstalo jen několik přechodů a občané NDR mohli vstoupit do Západního Berlína jen na zvláštní povolení. Tato stavba na dalších 28 let rozdělila osudy statisíců lidí a jejich rodin. Celkově délka zdi činila 155 km, z toho 43 km mezi východem a západem města. Průměrná výška 3,60 m, šířka 1,20 m s počtem 302 strážných věží. Zaevidováno bylo přes 5 tisíc zdařilých útěků, oficiální počet obětí je 190, ale později zveřejněné údaje uvádějí přes 200.

Vesele jsme hromadně jezdili do NDR na nákupy (pro dederonové zboží) a za kulturními či historickými poznatky (Postupim, Drážďany), obdivovali výsledky sportovců, byť nám bylo jasné, za jakých obětí jich dosazují. Snad celý socialistický tábor žil v domnění, že Berlín zůstane rozděleným městem na věčné časy. Vždyť se o to i soudruh Leonid Iljič Brežněv tolik snažil. Nikdy jsem nezapomněl na slova otce, který opakovaně říkal, že Němec zůstane Němcem a jednou se zase stejně spojí. Nicméně projevem postupného rozkladu režimu se stala vlna uprchlíků, kteří v létě 1989 odsadili západoněmecké ambasády v Praze a v Budapešti s cílem dostat se na Západ. Tehdy byla připravena nová pravidla pro cestování do ciziny. Ta měla pro občany NDR začít platit od 10. listopadu. Na tiskové konferenci, kde údajně novináři usínali a posléze odcházeli, se uřekl soudruh první tajemník s tím, že pravidla platí okamžitě. Zapůsobilo to jako další výstřel z Aurory. Nikoli s povelem útoku na Zimní palác, ale k hraničním přechodům, které se postupně otevíraly. Lidé začali do betonové berlínské zdi vyrážet další průchody, betonový symbol studené války se začal rozpadat. K definitivnímu konci rozdělené země došlo v říjnu 1990 vyhlášením sjednoceného Německa.

Kdo měl možnost navštívit Berlín „tehdy“ a „dnes“, může nejlépe posoudit, k jakým proměnám zde došlo. Sdělovací prostředky se dnes předhánějí v informacích, kdo byl kde v den pádu zdi 9. listopadu 1989. Rád se přidávám. Ve své knížce „Fragmenty římské“ podrobně uvádím cestu, na kterou jsme se vydali v pátek 10. listopadu 1989 časně ráno směrem k Římu, abychom se zúčastnili kanonizace Anežky Přemyslovny. Strastiplná cesta, nedostatek financí, přesto plni očekávání. V sobotu 11. 11. 1989 prohlídka Říma, v neděli 12. 11. 1989 účast na bohoslužbě ve Svatopetrské bazilice. Na prostranství před bazilikou setkání s krajany z Austrálie a USA. První kontakt s tiskem Czechoslovak Daily Herald – Denní Hlasatel s převzetím balíčku Svědectví Pavla Tigrida, který máme vzít do vlasti (tehdy zveřejněn článek prognostika Miloše Zemana)… Poslední den naší životní pouti, v pondělí 13. listopadu 1989, s audiencí u Svatého otce Pana Pavla II. Na svatopetrském náměstí jako vždy plno lidí. Nás však zajímají především novinové stánky. Do rukou se nám dostává Právo lidu, československý sociálně demokratický čtvrtletník tištěný v NSR. „Padla Berlínská zeď! Německé srdce bude opět bít!“

Napadají nás nejrůznější myšlenky. Vždyť my, starší, jsme již jednou zažili „Berlínské události“ (1961). Se slzami v očích pospícháme do Sixtinské kaple. „Co bude dál? Pustí nás vůbec zpět přes hranice?“ Dnes už můžeme říci: bláhové obavy. Proroctví Anežčino se naplnilo.

Po uplynulých 25 letech se však znovu musíme ptát: zavládlo v Čechách skutečně ono „lépe“? Jistě zajímavé téma pro další statě. Zatímco v Německu se spolu s jednotně slaveným svátkem 3. 10. (Sjednocení Německa) slaví svátků 15 (na Slovensku 16, v Číně 14), u nás „jen“ 12. Patří mezi ně i svátky Tří králů, Nanebevstoupení Ježíše Krista, Svatodušní pondělí, Boží Tělo, Nanebevzetí Panny Marie, Všech svatých a Den pokání a modliteb. Zcela jistě k zamyšlení! Uvádím to zcela záměrně, neboť právě o neděli 9. listopadu 2014 (liturgicky 32. neděle v mezidobí) se vedle slaveného svátku (Posvěcení lateránské baziliky) v mnohých kostelech připomínal „Pád Berlínské zdi“ i „Kanonizace Anežky České“ a „Dvacet pět let od pádu komunistického totalitního režimu“.

František Růžička, Hlas svědomí, České Budějovice

p1210239.jpg

Běžná berlínská demonstrace

p1210249.jpg

Parodie na rozdělené město 

p1210255.jpg

Zde stávala Berlínská zeď

p1210181.jpg

Symbol rozděleného města

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář