Svobodné noviny na internetu

(Pokračování)

Pro obsáhlost textu bylo nutné popis této oslavy na počest 25 let svobody rozdělit. Nerad bych čtenáře internetových SN odrazoval, domnívám se však, že odkaz daný v závěru předchozího článku („Absolutní ztráta soudnosti a zkreslování skutečnosti“), je i nadále velice aktuální. Dovolím si proto znovu připomenout „Analýzu 17. listopadu“ autora Ing. M. Dolejšího.

Víkend 15. a 16. listopadu

Věřím, že většina občanů jihočeské metropole si tyto dny snažila užít ryze po svém. Svatý Martin na bílém koni nepřijel, v přírodě polojasno, teploty nad desítkou, ledacos zanedbaného se ještě stačilo dodělat. Na obhlídku či ochutnávku dobrého jídla se dalo vyrazit třeba na tradiční „Gastro festival“. V celostátním pohledu pak bylo možné v popoledním klídku pokochat se čtením nejrůznějších statí. Nejen s úsměvem na rtech, ale i se slzou v oku. Jako příklad uvádím statě s pohledy nadějného zástupce šéfredaktora Marka S. z Reflexu na dění kolem nás - snad všichni jsou blbci, jen novináři (zejména Reflexu) jsou gerojové. Marek Napoleon, Stoniš Bonaparte, jeden pověřený za všechny poslušně nezávislé. Informace o „Žvástech izraelského občana nebo cigaretového Radara“ (J. B.) jsou až k popukání. Nicméně rozhovor s Miloušem (Jakešem, článek „Byla to zrada“ v č. 43) byl velice poučný, stejně jako jemu podobný (Lidové noviny 8/11 s nadpisem „Listopad šlo zastavit tanky“). Opět odkazuji na „Analýzu 17. listopadu“ a s odstupem uplynulých let i na ostudné výsledky parlamentní komise k listopadovým událostem. Nechť nám moudrost a novinářská čest slouží věčně! Jen výš, jen dál, k lepším a radostnějším zítřkům! Třeba se ještě dočkáme, že jako prezident usedne na Hradě dřívější šéfredaktor a národní buditel Pavel Šafr (mj. i zachránce Blesku, knihovník, tajemník poslaneckého klubu, vlastník poradenské agentury) coby osvícený panovník s kancléřem, tajemníkem a protokolářem v jedné osobě J. X. D.

Ostatně po Červeném Hrádku si směšnou slinu vypustil v Deníku i pan doktor Ivo Šmoldas. Dospěli jsme tedy podle jeho zjištění od Milouše k Milošovi, a kdo ví, zda už nevzchází nepozorovaně nová éra. Doma není sice nikdo prorokem, ale já bych s klidem a plnou odpovědností uvedl, že už je tady celé čtvrtstoletí. Bezbřehá svoboda, podivuhodná švajnedemokracie.

Je mi líto, že podobně kritický pohled jsem musel zaujmout i k večernímu vysílání Jč televize. V krátkém popisu zaslaném do redakce jsem uvedl sled tehdejších událostí od 13. 11. 1989 (Řím, pád Berlínské zdi), přes úterý 21. 11. 1989 (první shromáždění u Samsona), k prvnímu „Diskusnímu fóru v Metropolu“ 29. 11. 1989 (za ochranné či výzvědné asistence StB) až ke komunálním volbám koncem listopadu roku 1990… Dovětek – vše autentické svědectví.

Zářným a poučným svědectvím však byly i některé záznamy rozhovorů s tehdejšími aktéry, které otevřeně uvedly zklamání i k jednání Václava Havla a jeho kabaleros. Ostatně, kdo si přečetl alespoň něco z „Životopisu V. H.“ od Michala Žantovského, nemusel by se zase až tak divit. Pouze utvrdit ve svých kritických názorech… Odpouštím si v tomto okamžiku souvislejší zmínku, vylitou na triko teoretického spisovatele Petra Zídka (LN), který „Žanťáka“ náležitě přizemnil. Autora pasuje na kronikáře a zapisovatele vtipných historek. Asi to sedí od někoho, kdo vystudoval jako vysokoškolský funkcionář SSM a od té doby listuje a jen šmíruje v papírech. Budiž mu poučením anketa „Kniha roku“, kde byla oceněna druhým místem (T. Němeček LN 13/12)! I související slova P. Pitharta ke knize „Prezident“. Především však lze připomenout slova dřívějšího revolucionáře Martina Mejstříka o tom, jak Klaus a Zeman vybudovali mafiánský systém, kolaboranti nebyli vyloučeni z veřejného života a plně se projevila amorálnost politických elit… Můžeme tomu dát rámeček myšlenky „velkého hráče“ Michala Horáčka, který se zmínil o růžových brýlích mámení, zatímco naším problémem je spíš to, že se mámíme brýlemi šedivými až běda (Téma 5/14).

Pondělí 17. listopadu - státní svátek

Dalo by se říci „sváteční“ poledne jako každé jiné. V odpoledních hodinách se však v malém sálu nedávno rekonstruovaného Jihočeského muzea uskutečnilo setkání s vybranými osobnostmi listopadových událostí r. 1989. Zahájení a přivítání přítomných obstaral nový ředitel Ing. F. Štang, další průběh moderoval (velice slabě) pracovník muzea Dr. Petráš včetně představení přizvaných hostů.

Po připomínce listopadu 1939 s následnou smrtí Jana Opletala, zavření vysokých škol, zatčení a popravou dalších studentů, s propojením událostí na Albertově (1939 + 1989) včetně krátkého hudebního doprovodu skupiny DRC, následovala „zpověď“ k položeným otázkám (jen ve zkratce).

● Dr. Prokop, nejvýraznější postava událostí a poté první starosta, přiznal, jak zcela náhodou zašel do Malého divadla, setkal se s herci a následně s Ivanem Třískou si řekli: „Půjdeme na náměstí.“

● J. Průdek, jako šéf opery JčD, odešel v roce 1994 do ND, kde se stal šéfem opery.

● Monika (Němcová), tehdy studentka, následně odjela do Kanady, v dalším čase založila vlastní firmu, věnovala se rodině.

● Bohunka (Maříková) byla fotografkou v Jč divadle, v průběhu událostí pořídila množství dokumentárních záběrů; jsou k dispozici na výstavě v DK Metropol.

● Dr. Mlčoch dál sledoval životní prostředí a po událostech odešel na ministerstvo ŽP.

● J. Šesták byl šéfem opery v JčD, později se stal ředitelem, v posledních letech vstoupil do komunální politiky, byl zvolen senátorem za Budějovicko a Třeboňsko.

● J. Křišťanová a I. Haman přiblížili tehdejší scénu Malého divadla, které slavilo své výročí, vyhlásili stávku a následně pomáhali vzniku OF a zajišťovali vše, co bylo potřebné (letáky, ozvučení apod.).

● S notnou dávkou pocitu společenského nevděku připomínám paní Pánovou-Soukupovou, která poněkud s rozpaky uvedla, že byla prodavačkou a věnovala se své rodině. Přitom to byla právě ona, která byla režimem odsouzena a byla propuštěna až v prosinci. Bez toho, že by se pak drala do popředí, do nějaké výnosné funkce. Naopak: právě toho jsme byli svědky po vzniku OF i v jihočeské metropoli.

Pro další otázku byla připomenuta situace osmdesátých let s odchodem vojsk SSSR z Afghánistánu, příchodu M. Gorbačova, zhroucení režimů v Jižní Americe, přípravě „perestrojky“ v ČSSR, vznik občanských iniciativ a zásahy VB na ochranu socialistického pořádku, situace v Polsku, Maďarsku a nakonec v NDR.

Ve volnější diskusi bylo uvedeno vyhlášení stávky v Malém divadle (neděle 19. 11. 1989), které slavilo 50. výročí založení.

● J. Průdek uvedl své pocity, když pro něj přijeli na chalupu, o žádných událostech nevěděl.

● Dr. Mlčoch, jako aktivista Českého svazu ochránců přírody, a V. Špidla se zabývali vydanou zprávou o stavu ŽP v ČSSR, v pondělní (20. 11. 1989) byl na náměstí normální provoz, pár lidí, ale žádná organizovaná akce.

● Údaje, zapsané v Kronice města, a údaje Dr. Petráše o počtu lidí (3 tisíce) jsou nepravdivé, jak uvedla Bohunka Maříková i autor tohoto článku.

● Ve svém vystoupení jsem dále podrobněji uvedl návrat z Říma a úterní situaci, kdy na náměstí přišli studenti a u kašny se četla výzva kardinála F. Tomáška. Šel jsem tehdy přes Mariánské náměstí, kde stály dva plné autobusy ozbrojených milicionářů. U kašny bylo 200 až 300 lidí, dosti právě z Temelína (Škoda Praha), žádný průvod herců z divadla. Byla to do smrti nezapomenutelná chvíle a řada z nás potom odcházela do klášterního kostela na „poutní bohoslužbu“.  Bylo 21. 11. 1989, krátce před 18,30 hod. Události byly následně písemně zdokumentovány, v té době zasílány pro exilový tisk do USA. Jihočeská pravda to nebrala, měla svoje oddané soudružky (Bosáková, Nouzová, Pirnosová). Dále Dr. Prokop podrobněji rozvedl okolnosti vzniku OF, svého příchodu na radnici, převzetí funkce starosty a zajištění chodu, jak byla organizovaná generální stávka.

● Pan Šesták potvrdil obavy herců, zda pokračovat ve stávce.

● Paní Kavanová ocenila pomoc obyčejných lidí, kteří přicházeli pomoci, donášeli jídlo i peníze, roznášeli letáky.

● Dřívější student přiblížil okamžiky, kdy bylo svoláno vůbec první shromáždění studentů v menze VŠ.

Před ukončením ještě Dr. Zahradník (poslanec, zastupitel, dřívější hejtman) zmínil činnost studentů (Ehrlich, Soukup) při přenesení Betlémského světla z Lince. K tomu rád znovu přidávám informaci o souvislostech: „instruktáž“ v Římě, generální stávka (27. 11. 1989), diskusní Fórum v divadle (první 29. 11. 1989), kdy se již v čele jako představitelé OF představili dřívější straníci (KSČ) nebo uchazeči o kandidaturu a členové Obrody (vyloučení komunisté), protest studentů na JETE (5. 12. 1989). Jako poučení pro JčTv, že snad ani neví, že v budově, kde dnes provozuje svoji činnost, bylo první sídlo OF. Odtud jsme vyjížděli k mítinkům na venkov (lze rovněž dosti podrobně dokumentovat). Přes veškerou angažovanost od prvních chvil, teprve až v pondělí 18. prosince 1989 mi bylo umožněno promluvit ke shromáždění na náměstí! Když jsem v kanceláři OF upozornil na další soudruhy, progresivně se angažujících s visačkami OF, byl jsem „poučen“, že to není nikterak na závadu…!! Od té doby bych znovu mohl vypočítávat příkoří nového režimu na mé osobě, zatímco pan Dr. Zahradník v poklidu čekal v zákulisí, až mu do klína spadne hejtmanské žezlo. O způsobu zprivatizování gymnázia Karla Šatala (dnes J. V. Jirsíka) se vždy raději jen mlčelo.

Při odchodu ze sálu jsem byl osloven novým ředitelem Jč muzea, zda bych písemnou dokumentaci mohl poskytnout. Vyjádřil jsem se dosti striktně v tom smyslu, že vše už jsem dříve předal, ale pokud budou naše archiválie a dokumentační materiál spravovat „bývalí“, je to v jeteli (vyjádřeno expresivně). Jako snad spolehlivějšímu správci již byla část předána státnímu archivu.

25 let svobody

Velkoplošná obrazovka zářivě zvěstovala toto letošní otřepané klišé k pomalu se zaplňujícímu náměstí Přemysla Otakara II., jakožto závěr oslav tohoto končícího dne i celého uplynulého týdne. Obrazovka ve zkratce znovu připomněla průběh některých událostí v ČBu. Slova dvou přizvaných na pódium (Dr. Mlčoch a B. Maříková) zcela zanikala v hlučícím davu, třetí účastník listopadu 1989 (vlastník Rádia Faktor) prostřednictvím obrazovky promluvil až z daleké Floridy… Někomu „revoluce“ dala, někoho zase jen přitlačila. Takový je ale život pozemský.

U kašny Samsona, památného to místa tehdejších událostí (studentského protestu s přetvořením do sametového přechodu moci z ruček těch nepravých do ruček těch pravých), stejně jako v letech minulých, hořel plamínek jediné osiřelé svíčičky. Ten můj.

Jakmile nastal vhodný čas, náměstí se proměnilo ve hřmotný kotel. Představila se populární skupina „Katapult“, kvůli které vlastně 99 % lidí na náměstí vůbec přišlo.

Úterý 18. listopadu

V prostorách respiria Domu kultury Metropol byla zahájena výstava „Sametová revoluce 1989-1990“, kterou k 25. výročí listopadových dní připravila Bohuslava Maříková. Výstava mapuje události a atmosféru roku 1989 a 1990 v Č. Budějovicích a v Praze. Je doplněna o další zajímavé materiály: dobové letáky, plakáty, noviny OF. Je určena nejen široké veřejnosti, ale je cílena především na mladou generaci, která tuto dobu nezažila a s vystavenými dokumenty se může seznámit poprvé.

Současně se od 17.00 hodin v Kruhovém sále uskutečnilo setkání s pamětníky (B. Maříková a Dr. S. Mlčoch) s diskusí a promítáním zajímavých dokumentů.

V tento den se také uskutečnila beseda v Gymnáziu J.V. Jirsíka se známým spisovatelem a „politickým publicistou“ Ludvíkem Vaculíkem, který přiznal, že psaní mu pomáhá přemoci věci, které nelze přemoci jinak. Negativně se zmínil o současné situaci, kdy na otevřené scéně létají vajíčka, pokládá to za rozpor s dobrými mravy. Byl zde na pozvání již pošesté. Přítomni byli i někteří poněkud dávní studenti tohoto ústavu, např. Mons. Václav Kulhánek.

Čtvrtek 20. listopadu

Do listopadových oslav se přidali i pracovníci a dobrovolníci Městské charity, kteří se zapojili do akce „Noc venku“, která měla připomenout těžký úděl lidí, kteří jsou odkázáni jen na ulici. Zajisté jsou mezi nimi ti, kteří svůj životní styl jednoznačně a dobrovolně vtiskli do tohoto koloritu, jsou však i mnozí, kteří se v něm ocitli jen díky nepříznivým společenským událostem (ztráta zaměstnání, bydlení a posléze i životního partnera). Součástí byla i potravinová akce. Počasí bylo tentokráte dosti milosrdné, přesto by se mi na té kočičí dlažbě na Piaristickém náměstí „moc pohodlně“ určitě nespalo.

Pátek 21. listopadu

Den 21. 11. jsem již připomněl rokem 1989. Právě v tom roce se připomněla nejen slavná kanonizace Anežky České, ale také původ této poutní bohoslužby. V dřívějších dobách přicházeli nejen občané, ale i konšelé města poděkovat za přízeň, které se jim dostalo pod ochranou Panny Marie-Ochránkyně v době kruté morové rány. Její obraz na hlavním oltáři se stal paládiem města (původ z roku 1410). Postava P. Marie se sepjatýma rukama je oděna do splývavých šatů se zvonovitými záhyby u nohou, výraznou výzdobou jsou jednotlivé zlacené obilné klásky. I v letech dalších se zde ojediněle objevil někdo z konšelů. Dnes byste je zde hledali marně.

I bez nich se ale klášterní kostel zcela zaplnil. Po předchozí přednášce na téma „Černé legendy o církvi“ byl hlavním celebrantem Doc. PhDr. Tomáš Petráček z Hradce Králové. Ve své promluvě oslovil a plně zaujal všechny přítomné: „Přišli jste sem slavit, ale celá naše společnost tento projev úcty nezvládá. Nerozlišuje jednotlivé části roku, ani to, že po šesti dnech práce přichází den odpočinku. Neslaví se nejen neděle, ale ani jiné významné události, například Velký pátek se oslavuje opékáním prasete na náměstí. (…) Přestala se povznášet na vyšší duchovní úroveň. Byli jsme zasvěceni (ve křtu), máme tedy přijímat i obětovat se (v lásce) okolnímu světu. (…) Vždyť čím více dáváme, tím více dostáváme. Je potřebné seřadit své priority a zájmy. Právě Panna Marie je vzorem pro všechny lidi, pro celý svět. Ona ukázala vrchol lidství svým „fiat“. Měli bychom ji všichni následovat…“ Vzpomínka na Řím roku 1989 několika přímým účastníkům připomněla nejen tu vzácnou chvíli, ale současně vehnala slzy do očí. Vždyť vůbec nevěděli, zda je pustí zpět do vlasti.

Epilog „Vůně revoluce“

Možná by se dalo říci, že tu oslavu slavného čtvrtstoletí budování postsocialistického, ryze českého kapitalismu s vůní kadidla i hořkých mandlí máme svobodně a vzorně demokraticky za sebou.

Přiznám se, že tu vůni revoluce jsem „okopčil“ od populárního hudebníka, pisatele, dokumentaristy i srandisty Josefa Klímy. Měl v ten den letošního státního svátku úžasnou kliku. Jen tak náhodou se vydal na trafouš a jen tak náhodou se přinatrefil k rozdávání červených kartiček, které znenadání zaplavily a okrášlily zašedlou Matku Prahu. Nejspíše také zcela náhodou se ocitl v blízkosti či epicentru rozvášněného davu. Jaký rozdíl od chuligos na fotbale? Ale ne, byl spokojený, policajti ukáznění a voněla tu marijánka. Naprostá pohodička.

Jak pro koho. Když jsem se doma pohodlně usadil do křesla a konečně si nalil žejdlík červeného, k nějaké spokojenosti bylo daleko. Jako rychlík Českých drah na jiných českých kolejích mi hlavou proběhl film všech těch předlistopadových i polistopadových příkoří… Smutek v duši, do slziček v očích nedaleko… Zíral jsem na ten běsnící dav, který uctil svého zvoleného prezidenta v doprovodu dalších prezidentů, tedy významných hostů, jak mu spílá, hází vajíčka… Úžasná svoboda a demokracie davu, nesoucího na čele portrét Václava Havla s díkem „Thank You“.

Poslední slovo (LN, J. Klíma) mi v tu chvíli připadalo jako kadidlo nebo hubertus pro tuhého nebožtíka, za kterého se právě koná rekviem.

Zcela zodpovědně musím sdělit, že současného pana prezidenta jsem nevolil a nejsem jeho propagátorem. Už od doby uzavření jisté opoziční smlouvy. Jsem totiž profesní ekonom a už tatínek byl živnostník znalý kupeckých počtů. Suma sumárum: do toho minulého ani do tohoto současného systému jsem se nějak nehodil. Rebel za každého režimu – a to se nevyplácí. Budiž. Tak zas půjdu s výčitkami spát.

Trochu mne druhého dne potěšila slova komentátora Deníku Ivana Hoffmana. Veřejnost byla ujištěna, že 25 let kráčíme správným směrem, byť s objektivními problémy růstu (jako při budování socialismu) a jsme řádně rozděleni na chudě a bohaté. Já bych to ale napsal opačně. Přednost mají bohatí (jako za socialismu, byť ti tehdy byli bohatí především duchem). Pravdou zůstává, že každá revoluce požírá své děti. Ta sametová ovšem sametově. (Dneska vyhazovem z práce, odsunem do předčasného důchodu, nedořešením restitucí, dalšími nesvobodami úřednické byrokracie, volného loupežnictví a nedostatečně účinné pomoci policejních sborů)… „Ty červené karty v rukou vítězů vypovídají o jejich poraženecké frustraci. Sečteno podtrženo, žádná sláva, žádná čest.“

A co historie? Masaryk prý nechal střílet do dělníků. Havla vypískali bratři v Bratislavě. No a bohorovného Václava Klause přímo v Praze… Takže: vo co go???

Jsem si plně vědom, že na oba články o českobudějovickém Listopadu může být pohlíženo z patra dosti přísně, jako na pláč nad osobními problémy. Ujišťuji, že vůbec nejde o osobní pocity křivdy, ale o způsob „zametání“ s nepohodlnými osobami. Nemám se však za co stydět. Při pohledu shůry bude znát nikdy nekončící snaha „Proti ztrátě paměti“. Opět jsem si vypůjčil heslo z nedávné demonstrace, ke které se mj. vyjádřil (LN 29. 11. 2014) chorvatský kulturní kritik a filozof Boris Buden: „Prožil jsem dosti chvil na území Bosny a Hercegoviny, poznal útrapy a následky zdejšího, zase ne tak dávného konfliktu, ale nikdy nepochopil, proč V. Havel, označovaný jako světový ‚humanista‘, považoval členství ve vojenské organizaci NATO, která vedla v uplynulých letech tak pochybné války, za bohulibé dílo civilizace.“ Nelze nesouhlasit s tím, že nacismus ani komunismus neodešel a neskončil. Neonacisty sice přiměřeně hlídáme, ale komunisty dál hřejeme jako hady na prsou. A proč se právě díky Listopadu a spolupráci s nimi dostal na piedestal až do Kapitololu.

Smutný to Listopad i v roce 2014.

František Růžička, České Budějovice

Plakát ke vzpomínkové oslavě 2014

Pozvaní účastníci besedy

Doc. P. T. Petráček při závěrečném požehnání

Osamělá svíčka u Samsonovy kašny