Jdi na obsah Jdi na menu
 


Základ kultury – Marie Lesná

3. 12. 2014

Autor slavného díla Demokracie v Americe, Alexis de Tocqueville, říká o náboženství, že „je zvláštní formou naděje a je právě tak přirozené pro člověka jako naděje sama. Jen v důsledku nějakého rozumového poblouznění a mravního násilí, jehož se dopouštějí na své přirozenosti, se lidé odvracejí od náboženské víry. Nevíra je tedy náhoda, víra je trvalý stav lidstva“.

Ztratí-li člověk naději, je ochuzen ve svém lidství. Toto, 150 let staré, mínění Tocquevillovo nám potvrzuje současný stav lidstva. Marxismus na Východě, freudismus na Západě zbavil člověka duchovního rozměru. Člověk sestoupil k tvorům, kteří jsou ovládáni pudy: sebezáchovy a pohlaví. Se ztrátou víry probíhá tedy i odkulturnění, odduchovnění člověka.

Náboženství, jako zvláštní forma naděje, bylo a zůstává bázovou vrstvou kultury, pokud ji chápeme jako to, co člověk na této zemi vytvořil. Včleňovalo a včleňuje člověka do širší dimenze – společenské, přírodní a vesmírné. V náboženství se pak liší jednotlivé kultury tím nejpodstatnějším a také se v tom nejpodstatnějším stýkají, neboť odlišení a totožnost jsou dvě stránky téže věci. Proto také všechna světová náboženství, ač odlišná, cítí společně tíhu ateismu. Ten omezuje člověka na sebe sama, izoluje ho uprostřed druhých, uprostřed přírody i vesmíru. V této izolaci je pak nutno vidět kořeny soudobého zla: narkomanie, terorismu a rasismu.

Izolace je pro člověka nesmírně těžká, proto „božská prozřetelnost nedovoluje, aby v kterékoliv době byla kterákoliv část světa zcela zbavena náboženství, i když připouští, aby na různých místech a v různých dobách byly zachovány různé způsoby uctívání Boha. Tak je možné, aby z této rozmanitosti, panující ve světě, se podle božského příkazu rodila úchvatná krása“. (Marsilius Ficino, 1568) Toto, vpravdě renesanční, pojetí náboženství, můžeme přijmout i pro dnešek. Staví na vzájemné úctě, vylučuje nesnášenlivost a pohrdání.

Z tohoto zorného úhlu musíme také vidět soudobý útok na rodinu, jenž je zároveň útokem na kvalitu širšího společenství, národa. „Vezmi a znič ptáku hnízdo, zničíš i jeho. Znič lidem rodinný krb, zničíš národ,“ říká již v 19. století J. H. Pestalozzi. Národ a jeho dům – stát si toho musí být vědom. Dnes si je toho, bohužel, vědomý jediný stát: Izrael. Židovské náboženství je tu chápáno jako pevný základ národní kultury. Sekty a náboženské menšiny, které by rozleptávaly národní kulturu, nejsou možné. Izrael chrání svou identitu, bojuje o každou píď země.

Útok na rodinu, vedený ve jménu svobody individua, je především útokem na citovou výchovu jedince, jež je nezastupitelná školou či širším společenstvím. Z dětství mnoha významných lidí můžeme pochopit, co pro celoživotní dráhu člověka znamená šťastné, na cit bohaté rodinné prostředí. Jako příklad si uveďme Alberta Schweitzera. Volné soužití muže a ženy, bez ohledu na potomstvo, propagoval v minulém století [= devatenáctém – pozn. red.] Bedřich Engels. Dnes v něm pokračují stoupenci freudismu a sexuální výchovy ve škole.

Všechna velká náboženství vedou člověka také k úctě ke stáří, které je završením života. Ateismus odpoutává jedince od této úcty, propaguje kult mládí a síly, která není v ničem zakotvena. Manipulovatelný je především mladý člověk. Síla nezakotveného mládí je snadno zneužitelná pro revoluce a války. Kdo ostatně šel v Německu za Hitlerem? Především mládež! Totéž vidíme i v Mussoliniho Itálii a v Gottwaldově Československu.

Pád úcty ke stáří je zároveň odklonem od tradic a zvyklostí ve všech oblastech kultury: pracovní, etické, estetické i náboženské. Nectíme-li stáří, nectíme ani jeho životní moudrost, to, co bylo žitím prověřeno a uznáno za dobré. Věda se pak může dostat do směšné situace: objevuje to, co staří znali. Doporučování zdravé výživy je toho denně dokladem.

Každé velké náboženství má své svaté a ti se vyznačují výraznou duchovní vlastností: soucitem. Touto vlastností jsou všechna náboženství spojena v jednotnou základnu lidské kultury. Jednota v rozmanitosti je základní princip bytí živé přírody, a platí tedy i pro lidský rod. Dalším poutem všech kultur a jejich náboženství je tzv. odčinění. Jednal-li člověk špatně, může svůj čin napravit, odčinit. Rafinovaným postupem vůči odčinění je zbavení člověka svobody vůle. Z něho pak plyne tzv. kolektivní vina. Člověk se nerodí jako kolektiv, ale jako jedinec. Má svůj rozum, cit a vůli. Vše, co má, mu může být ovšem zcizeno – lstí, klamem, špatnými informacemi. Psychologická válka neusiluje o svobodu těla, ale o svobodu ducha. Bez této svobody ducha je manipulovatelný zvnějšku a použitelný ke zcela určitému cíli či záměru. Jak jinak by člověk prováděl revoluce a války, jež ho vrhají do neutěšených životních podmínek?

Prostý člověk,  bez vyššího vzdělání a studia, chápe často své povinnosti vůči druhým lépe než člověk učený. Soucítění a odčinění nejsou u něho plodem poučeného rozumu, ale zdravé fantazie, představivosti a s ní spjaté vnímavosti ke všemu, co ho obklopuje. Stane-li se ovšem jeho  fantazie chorobnou, není schopen ani soucitu, ani odčinění. Proto jsou média, působící především na představivost člověka, jeho velkým nebezpečím. Ti pak, kteří v nich působí, nesou zodpovědnost za kvalitu představivosti člověka.

Marxova třídní nenávist zabíjela v člověku lásku, a tím ho zbavovala přirozené vazby na druhého člověka. To je nejhlubší zlo Marxovy iluze o nebi na zemi. Stojí proti všem světovým náboženstvím. Poněvadž však vzniklo v křesťanském světě (v Německu a v Anglii), vyhlásilo boj především evangeliu. Evangelium staví lásku nade vše a činí tak z křesťanství náboženství lásky. Projevuje se láskou člověka k člověku, láskou člověka k zemi a její kultuře. Láskou člověka k veškerému životu. Jeho součástí je i ona „úcta k životu“, hlásaná Albertem Schweitzerem.

Cestou lásky k člověku dospíváme k Bohu, stvořiteli a uchovateli vesmíru. „Ježíšovo evangelium se obrací k člověku jako takovému. Ukazuje mu, jak ten, který ve světě žije a činně se na něm podílí, musí být přesto od něho vnitřně osvobozen. Zduchovnělá svoboda je dosažitelná pro každého.“ (A. Schweitzer: Křesťanství a světová náboženství, str. 178)

Život Alberta Schweitzera (1875-1965) a jeho dílo je působivou korekcí života a díla zakladatele Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny, Šrí Prabhupáda (1896-1977). Odumře-li v člověku činorodá láska k lidem, k vlasti, k národu, pak i Bůh je čirá, bezobsahová skutečnost. „Když se indický duch vyrovnává s námi, vnímá tuto svou chudobu. Vždy znovu se pokouší osvítit svou studenou mystiku teplejším světlem etického zabarvení. Je to však marné, neboť indická nábožnost si právem nárokuje, že vychází z logického myšlení, a proto může nést jen to, co leží v jejím myšlenkovém rámci. Kde se s ní setkáme, nedopusťme, aby se prezentovala jinak, než čím skutečně je. Je totiž popřením života a světa, které chce být náboženstvím a etikou.“ Tolik Albert Schweitzer v roce 1925.

Schweitzer předjímal vnímavostí svého srdce a čistotou svých úmyslů mnohé, co přichází až dnes. Jeho slova jsou nejpádnější odpovědí Šrí Prabhupádovi, zakladateli Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny, jež byla založena v roce 1966 v USA. Její vznik je v podstatě reakcí na Ameriku, která podlehla sexuální revoluci, tedy freudismu. Je to Amerika kvalitativně jiná než ta, kterou uprostřed 19. století navštívil Alexis de Tocqueville a o níž napsal své slavné dílo Demokracie v Americe.

Šrí Prabhupáda přijel do New Yorku z Indie v roce 1965 a pobyl zde jen čtyři roky. V roce 1969 přesídlil do Anglie. Zde se stal hostem Johna Lennona. Jiný člen skupiny Beatles, George Harrison, daroval Šrí Prabhupádovi nádhernou venkovskou rezidenci, která se nyní nazývá Bhaktivédanda Manor a je hlavním střediskem hnutí Haré Kršna v Anglii. Toto hnutí hlásá popření života a světa. Povrchnost a rozporuplnost tohoto hnutí jasně plyne z následujícího rozhovoru mezi reportérkou Sandy Nixonovou a zakladatelem hnutí, Šrí Prabhupádou.

Sandy Nixonová: „Řekl jste, že nejste Bůh, a přece se mi jako nezaujaté zdá, že Vaši oddaní (stoupenci) se k Vám chovají, jako byste byl Bůh.“

Šrí Prabhupáda: „Ano, to je jejich povinnost. Duchovní mistr má být uctíván stejně jako Nejvyšší Pán, neboť je jeho nejdůležitější služebník. Schvalují to všechna zjevená písma a následují to všechny autority.“

Sandy Nixonová: „Přemýšlím o spoustě krásných hmotných věcí, které Vám oddaní přinášejí. Např. z letiště jste odjel v krásném, luxusním autě…“

Šrí Prabhupáda: „Žáci se učí, jak si vážit svého duchovního mistra, stejně jako Boha. Pokud respektujete duchovního mistra jako Boha, pak mu musíte nabídnout stejné pohodlí a bohatství, jaké byste nabídli Bohu.“

Komentář k uvedenému dialogu jistě není potřebný. Marxismus a freudismus zbavil člověka duchovního rozměru. Člověk však bez něho nemůže žít. Hledá jej. Duchovní rozměr je však vázán na kulturu, její tradice a zvykovost. Proto nelze Konfuciovo učení přenést do Afriky a staroindické védy do USA nebo do Anglie. Zajisté je těžká situace lidí, kteří se zřeknou tradic a zvyků, duchovního dědictví po předcích. Jsou vykořeněni, a proto ovlivnitelní kýmkoliv a čímkoliv.

Toto obecné konstatování platí i pro nás, narozené v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Celé dvacáté století jsme byli zbavováni našich národních tradic. Po první světové válce především tradice cyrilometodějské, která byla jedním z kořenů evropského duchovního univerza. Po druhé světové válce pak dalších národních tradic, tradic tak důležitých, že si bez nich nelze představit naše národní specifikum. Kolektivizací zemědělství jsme byli zbaveni staleté tradice soukromého, velmi intenzivního hospodaření na vlastní půdě, které dával za vzor i H. G. Wells ve světoznámé publikaci Práce, blahobyt a štěstí lidstva. Byli jsme zbaveni staré řemeslné tradice, oněch světoznámých „zlatých českých rukou“, zespolečenštěním kdejakého ševcovského kopýtka a krejčovské jehly. Marxistickou vědou, důsledně stavěnou proti náboženství, jsme ztratili etické tradice, vázané na křesťanské „Modli se a pracuj“. Padly estetické tradice, jež byly udržovány a rozvíjeny místní kulturou.

Do padesátých let [20. století – pozn. red.] uměl náš venkov zpívat, tančit, hrát na hudební nástroje, důstojně se bavit po dobře vykonané práci. Sebe těžší práce nelikvidovala duchovní rozměr člověka především proto, že žil kulturně, na bázi tradic a zvykovosti evropské duchovní kultury. Ta byla po celé tisíciletí křesťanská. V ní pak se dařilo jednotlivým národním kulturám rozvinout se do osobité krásy. Kolik jen to bylo krásných lidových písní, jimiž prostý člověk vyjadřoval svou radost i bol v průběhu svého žití.

Podléhá-li člověk iluzi, postupně ztrácí schopnost navazovat na zdravé národní tradice, takže jsme po roce 1989, ač jsme se formálně přihlásili k demokracii, nebyli schopni navázat ani na demokratickou tradici naší 1. republiky, představovanou především naším druhým prezidentem, Dr. Edvardem Benešem. Jeho vynikající kniha Demokracie dnes a zítra nebyla vůbec po roce 1989 vydána a je pouze v antikvariátech ve vydání z roku 1946.

Náprava této neblahé situace je sice možná, je však velmi obtížná. Souvisí totiž se základním problémem současné, především západní kultury, a tím je problém demokracie jako takové. Demokracie jako vláda lidu, lidem a pro lid (tak ji definoval Abraham Lincoln uprostřed 19. století) je, bohužel, velikým klamem. Tento klam souvisí s nevyřešeným zastupitelským systémem moci. Upozornil na něj již před Lincolnem počátkem 19. století spoluzakladatel americké demokracie a zároveň spolutvůrce její první ústavy – Alexandr Hamilton (1757-1804).

Celé dvacáté století je dokladem toho, že stranické řízení státu je škodlivé. Svědectví o tom podává nejen Dr. Edvard Beneš v již zmíněné publikaci, ale i významný španělský filozof Ortega y Gasset. Ten chápe demokracii na bázi stranictví vždy jako občanskou válku, tu mírnější, tu krutější. Odhaluje také skutečného držitele moci, když říká: „Demokracii na bázi stranictví si vymyslel bankéř Grote.“ Zajisté ne ku prospěchu lidu a z lásky k člověku. Lid, držitel veškeré moci, je ve skutečnosti zcela bezmocný.

Marie Lesná

(Nedělní hlasatel, 16. 3. 1997, str. 1, 4-7)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Only Money - o víře naší Západní kultury

(Bc. Mgr. Radek Přepiora, 1. 1. 2015 14:02)

I já sám jsem byl po sametové revoluci jako třináctiletý mladík stržen
vírem báječné svobody a nových možností. Ani já jsem tehdy ne vždy dokázal odlišit to, co je správné a kde již začíná svoboda druhého, úcta k bližnímu. Postupem let a s přibývajícími zkušenostmi však přicházely otázky po smyslu existence a naplnění života. Obrovský vliv na mne tehdy mělo setkání s mým učitelem občanské nauky na gymnáziu, který mnoho let jako jáhen pobýval v zahraničí. Měl dokonalý přehled o etických východiscích, filosofických směrech, víře naší Západní kultury. Tyto vynikající hodiny s velkým myšlenkovým, svobodným potenciálem, byly pro nás tehdy (v porovnání s hodinami, kde se jen učily nazpaměť poučky, mechanicky opisovaly knížky a dvacet let nezměněné učební texty učitelů) naprosto nevídaným prostorem pro diskusi. Otevřely nám tehdy oči a předvedly širokou škálu nejen názorů, zkušeností, svobody, nýbrž také odpovědnosti, tradice, etiky a víry. Avšak teprve v konfrontaci s praktickým životem, prvními zaměstnáními, zradami, které lidé na sobě navzájem páchali v rámci neetické svobody nebo naučených postupů z let před rokem 1989, člověk pochopil pravý význam toho, s čím nás onen učitel z gymnázia kdysi seznamoval. Pochopili jste, jak těžké je dodržovat etické zásady, podnikat, chtít hrát fér hru, žít svobodně, nebýt otrokem státu, honby za penězi a nežít přitom v ústraní moderní doby s postupně se hodnotově relativizující společností, kde rozlišovací schopnost mezi dobrem a zlem je silně zastřena, nýbrž aktivně se zapojovat do společenského dění. Pomáhat vybojovat inteligencí, pevnou vůlí, vírou, férovostí a pozitivním přístupem souboj s lidmi, kteří podporují systém „Only Money“.
radek.prepiora@sky-tech.cz
Mgr. Bc. Radek Přepiora
Některé fotografické ukázky z naší (veřejné) činnosti z někdejších let, články, úvahy, videa, knihy aj. naleznete na našich partnerských stránkách: http://skydancer.sweb.cz a http://www.sky-tech.cz/ceniky/archiv.htm. Děkujeme Vám za Vaši přízeň. S přáním všeho dobrého

Majitel společnosti SKY-Tech, SKY PRODUCTION