Fialova vláda „Národní fronty“ – vzor 2021?
Ještě neuplynul ani měsíc od parlamentních voleb, ale naši snaživí, prorežimní novináři (presstituti), kteří jsou ochotni sloužit komukoliv, kdo se dostane ke korytu, se od rána do večera pokoušejí „rozšifrovat“, jak bude vypadat povolební situace u nás. Jisté je pouze to, kdo se za použití volebního triku s „koalicemi“ stal vítězem těchto voleb. Všechno ostatní je a bude až záležitostí povolebních vyjednávání – s aktivní rolí prezidenta republiky. Ten sice „přežil“ již dopředu avizovanou „smrt“, ale ani zdaleka není jisté, jak se zachová.
Od zkušeného politika jeho formátu se můžeme nadít nejednoho překvapení. Ne sice v tom, kdo bude stát v čele této ohlašované vlády (poté, kdy A. Babiš dobrovolně odstoupil z možné politické soutěže), ale v tom, kteří lidé (údajní „odborníci“) v této vládě zasednou. To, že tam budou sedět, ještě ani zdaleka neznamená, že svou práci zvládnou. Mám o tom osobně velké pochybnosti, dívám-li se na tu katastrofální „nabídku“ nejrůznějších neosobností a „veleodborníků na všechno“ (např. rentgenolog jako ministr zdravotnictví).
Již delší dobu, zhruba od spuštění „kauzy Vrbětice“, ve svých článcích poukazuji na příliš nápadnou podobu vývoje, který vedl ke svržení A. Babiše ‒ za vydatné pomoci „aktivistického“ předsedy Ústavního soudu P. Rychetského, bývalého komunisty a synka komunistických rodičů, s vývojem po Únoru 1948. (Matka tohoto celoživotního „bolševika“ pracovala v kanceláři prezidenta A. Zápotockého, za jehož vládnutí byli stále ještě posíláni na šibenici odpůrci komunistického režimu.) Je to podobnost mezi tím, co se děje dnes, a tím, čím musela po Únoru 1948 nedobrovolně projít tehdejší československá společnost.
Po celou dobu od nástupu A. Babiše do čela vlády jsem se pokoušel vystopovat případné hrozící nebezpečí, spočívající v tom, že by se v nových historických podmínkách mohl „opakovat“ Únor 1948. Leccos tomu tehdy, v letech 2017-18 nasvědčovalo, ale nakonec se ukázalo, že ze strany A. Babiše se jednalo pouze o jeho politický „pragmatismus“, který ho nakonec přivedl až k „vyznání lásky“ V. Havlovi a k tichému přitakávání všemu, co nám diktují z Bruselu. Nepleťme si dojmy a pojmy: Babiš patří k největším příjemcům dotací z EU.
Ale nemylme se! Harašení zbraněmi „studené války“ z doby po r. 1946 tady skutečně zaznívá. Přichází však nečekaně z úplně jiné strany než před rokem 1989. Tyto nové „studenoválečníky“ můžeme snadno identifikovat, a to podle metod, jimiž se hodlají uchopit moci puncovaní „demokraté“ z naší tzv. opozice. Jimi používané metody jsou natolik podobné těm z doby po Únoru 1948, že jsem před nimi naléhavě varoval již v článku Přiznání medvědice Máši (SN č. 5/2021, vloženo 2. 5. 2021, ZDE). Tímto textem jsem reagoval na fantasmagorické „odhalení“ o zapojení údajných agentů GRU do výbuchů v muničních sladech ve Vrběticích na Zlínsku. S tím vším souvisí ještě jeden článek z poslední doby s titulkem: Noví kádrováci již povstali… (SN č. 10/2021, vloženo 5. 10. 2021, ZDE).
[Protože region Valašskokloboucka, který vždy patřil k těm nejchudším a nejzaostalejším, velmi dobře znám (můj otec pocházel ze sousední vesnice, z Bohuslavic nad Vláří, a s kluky z Vrbětic v mládí hrával fotbal), bylo mně jasné, že celá konstrukce o výbuších ve skladech v katastru této obce „smrdí“ od samého začátku. Dnes se již okolo této kauzy chodí opatrně po špičkách, nebo se o ní docela nepokrytě mlčí. Džin z lahve byl sice neprozřetelně vypuštěn, ale nikdo jej již zpátky nedostane. Zato škody na bilaterálních vztazích s Ruskou federací jsou nevratné a budou nám komplikovat naše postavení v Evropě po dlouhá desetiletí. (Stranou nechávám současnou kritickou situaci v zásobování ruskou ropou a zemním plynem.) Taková je zkrátka nelichotivá „pravda“ o této věci. Tak trochu mi to připomnělo „dobrovolnou sovětizaci“ ČSR ze strany „stavitele mostů“, E. Beneše, jenže v opačném gardu.]
─────
Dnes mě na internetu zaujal názor jednoho čtenáře, který se hodně podobá tomu, o čem jsem opakovaně psal. Konstatuje se v něm toto: „Kopie 48? Připomenu jen jeho pořadí: demokratické vytlačení minulé vlády, donucení prezidenta nový stav přijmout, čistka na úřadech, školách a v armádě a policii. Vytvoření jednotné lidové fronty. Chybí [už jen] politické procesy a Lidové milice.“ (Prvnízprávy.cz, 7. 11. 2021)
S autorem těchto řádků jsem nucen bezvýhradně souhlasit. Posloupnost „kroků“ nové politické garnitury víc než nápadně připomíná všechnu tu hrůzu, která se začala odehrávat v prvních měsících po Únoru 1948: komunisté tehdy měli všechno dobře promyšleno a připraveno. Nebyli to takoví chaoti a amatéři, jako je ta dnešní „bývalá opozice“. Tady ovšem musím zároveň upozornit na to, o čem jsem psal v jiném článku, na nějž uvádím odkaz za tímto textem: vedení KSČ zpočátku doopravdy hodlalo nastolovat režim jakési „československé cesty k socialismu“. Z ní se však během několika následujících měsíců (po návštěvě Gottwaldova zetě A. Čepičky v SSSR) stala ona „tvrdá“, stalinistická verze, kopírující všechno, co přicházelo z Východu.
Týkalo se to i oněch známých sovětských bezpečnostních poradců, kteří k nám přišli (slovy jednoho z nich ‒ M. T. Lichačova) „svorotit golovy“. Celý výrok tohoto poradce zněl: „Mne sem Stalin poslal dělat procesy, nemohu ztrácet čas. Nepřišel jsem diskutovat, ale přišel jsem do Československa ‚svorotit golovy‘. Raději vykroutím sto padesát jiných krků, než by měli vykroutit můj vlastní.“ (V. Hejl: Zpráva o organizovaném násilí, Univerzum Praha, 1990, str. 63)
K prvním sovětským poradcům, kteří přišli do ČSR již v říjnu 1949 a kteří měli za úkol hledat „československého Rajka“, patřili: plk. M. T. Lichačev (1913-1954) a plk. N. I. Makarov (1905-1976).
─────
Je dobré si tyto skutečnosti připomenout, aby někdo z politiků, kteří se chystají slepě vládnout podle „not“, jež jim kdosi přeposlal ze Západu (z USA nebo z Bruselu?), nemohl později, až se ten „cirkus“ rozjede naplno, tvrdit, že o ničem nevěděl. Připojuji proto statistiku o „čistkách“, jež komunisté bezprostředně po Únoru 1948 u nás provedli:
V první vlně poúnorových čistek bylo „vyakčněno“, tj. vyhozeno z politických důvodů, na 40 tisíc nekomunistů z národních výborů, jakož i 28 tisíc osob ze státních a veřejných služeb. Z armády musela odejít třetina třídně nepohodlných osob, tj. 5000 důstojníků, dále 2 500 lidí z řad SNB (= policie); v průmyslových závodech a v dalších podnicích byla vyhozena polovina generálních a podnikových ředitelů. Čistkami byly těžce postiženy československé vysoké školy (prověrkové komise řídil jako jejich předseda tehdejší komunistický poslanec J. Pelikán, pozdější ředitel Čs. televize): z nich bylo vyloučeno celkem 10 562 studentů a 580 vysokoškolských profesorů. Na místa všech takto vyhozených osob přicházely tzv. dělnické kádry (bez vzdělání, ale s příslušnou stranickou knížkou): okolo 250-300 tisíc osob nastoupilo tehdy do administrativy, armády a bezpečnosti.
Co se týká soudních represí: jejich rozsah je v porovnání s ostatními tzv. lidově demokratickými zeměmi (s výjimkou SSSR a Číny) hrůzostrašný: V 50. letech 20. století bylo na území ČSR celkem 422 věznic a koncentračních táborů (včetně uranových lágrů). V táborech nucených prací (TNP), jež byly zřizovány již od podzimu 1948, bylo bez soudního rozsudku vězněno 22 tisíc osob. Od r. 1948 až do Pražského jara 1968 bylo u nás celkem odsouzeno za tzv. protistátní činnost na 147 tisíc občanů. Dalších 180 tisíc osob bylo internováno u Pomocných technických praporů (PTP). Celkem 282 osob zahynulo při pokusu o překročení hranic.
Za celé toto období bylo zatčeno a vyšetřováno příslušníky Státní bezpečnosti (StB) dohromady 1 120 000 občanů. Z tohoto počtu bylo 248 osob odsouzeno a popraveno za „politické“ delikty (mezi nimi i Dr. M. Horáková) k trestu smrti oběšením na šibenici, na 13 000 osob bylo umučeno nebo zastřeleno ještě před vynesením rozsudku, okolo 4500 politických vězňů zemřelo ve vězení v průběhu vyšetřovací vazby nebo po vynesení rozsudku. Jen v době před rokem 1968 emigrovalo na 210 tisíc občanů ČSR (uprchli navzdory hlídaným hranicím s drátěnými zátarasy, které byly nabity elektrickým proudem) do zahraničí. V uranových dolech na Jáchymovsku a Příbramsku po r. 1948 pracovalo 25-30 tisíc vězňů (v postavení novodobých otroků), kteří dodávali měsíčně do SSSR 160 tun čisté rudy na výrobu atomových zbraní.
Celkově za dobu trvání komunistického režimu v ČSR (ČSSR) až do „sametové revoluce“ 1989 bylo 2 400 000 občanů politicky pronásledováno (z 12milionového státu to byla pětina všeho obyvatelstva). Dohromady na 344 tisíc osob opustilo v letech 1948-89 republiku. Po změně režimu se vrátila zpátky jen část, protože někteří z nich nesouhlasili s laxním přístupem nového režimu k vyrovnání se s komunistickým dědictvím. K udržování poslušnosti obyvatelstva využíval komunistický režim armádu tajných spolupracovníků StB: k 17. 11. 1989 k nim patřilo asi 200 tisíc osob.
Tato děsivá bilance by měla být pro nás pro všechny obrovským varováním, abychom neopakovali tytéž chyby jako v minulosti. Nová politická „reprezentace“, vzešlá z podzimních parlamentních voleb, má k této recidivě bohužel vážně „nakročeno“. Je proto naší povinnosti tyto osoby, pohybující se ve vrcholné politice, bedlivě hlídat a jakékoli praktiky totalitarismu tvrdě pranýřovat a postihovat.
7. 11. 2021
‒ RJ ‒
─────
Další doplňující informace najdou čtenáři v těchto článcích (viz odkaz):
