Přiznání medvědice Máši
„Vážení občané České republiky!
Jmenuji se medvědice Máša. Pocházím se Slovenska a při svých toulkách přírodou občas zabloudím také na moravskou stranu našich pohraničních hor. Již mnohokrát jsem pobývala v Beskydech, ve Vizovických vrších i v Bílých Karpatech. Obydleným místům se raději vyhýbám, protože se lidí bojím, ale tu a tam se dostanu až do blízkosti osaměle stojících lidských příbytků a přilehlých hospodářských budov.
Naposledy jsem takto putovala zdejší krajinou v roce 2020. Tehdy se zdejší občané vyděsili tak, že zlínský hejtman J. Čunek (KDU-ČSL) žádal po myslivcích, aby mě zastřelili. Naštěstí se tak nestalo, protože dobromyslní a nábožensky založení občané byli proti tomu. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než abych se vrátila zpátky na Slovensko. Našla jsem si totiž ve zdejších lesích přítele.
Nedávno jsem se od svého kamaráda, klokana Vendelína, který pravidelně navštěvuje zoo v Lešné u Zlína, dozvěděla, že došlo k vážné diplomatické roztržce mezi ČR a Ruskou federací (RF) kvůli tomu, že dva agenti vojenské rozvědky (GRU) měli údajně vyhodit do vzduchu muniční sklady ve Vrběticích na Zlínsku. Myslela jsem si, že tato záležitost byla již dávno vyšetřena a uzavřena. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že nikoliv. Neměla jsem vůbec tušení, že i po letech vznikne okolo této zapomenuté události tolik rozruchu. Novináři aspoň budou mít o čem psát.
Nejnovější vývoj okolo Vrbětic mě přiměl k tomu, abych se přiznala ke spáchání tohoto závažného zločinu. Ano, byla jsem já, medvědice Máša, kdo způsobil v roce 2014 dvě exploze v muničních skladech ve Vrběticích. Během jedné návštěvy Zlínského kraje jsem se totiž dne 16. 10. 2014 dostala až do prostoru těchto skladů. Přes děravý drátěný plot, který nebyl nikým střežen ani nijak zabezpečen, jsem vnikla dovnitř. Dostala jsem se až k budově č. 16, kde jsem narazila na dva pracovníky, kteří na mě vytáhli zbraň a chtěli mě zastřelit. V sebeobraně jsem je zneškodnila a při potyčce došlo následně k výbuchu munice. Hned nato jsem utekla a vrátila se zpátky na Slovensko.
Místo činu jsem navštívila ještě jednou, a to 3. 12. 2014, kdy jsem způsobila explozi v budově č. 12, abych zabránila odhalení své účasti na těchto explozích a svedla stopu na jiné pachatele. I tentokrát jsem se rychle vzdálila z místa výbuchu, aby mě tam nikdo viděl a nemohl zastřelit. Od té doby jsem na Moravu nezavítala – až do r. 2020, kdy na mě pořádal doslova hon hejtman J. Čunek. Asi mu za to někdo něco slíbil nebo dobře zaplatil. Politici přece nedělají nikdy nic jen tak.
Když jsem se od klokana Vendelína dozvěděla, co se to teď děje okolo Vrbětic, rozhodla jsem se, že se po letech k tomuto činu přiznám. Myslela jsem si, že se na to již dávno zapomnělo. Teprve teď, po tolika letech, to prý nějací novináři „vyšťourali“, aby z toho vytřískali pro své politické kamarády „kapitál“. Inu, volby se blíží a každá aféra se může hodit do předvolební kampaně.
Ráda bych celou tuto nepříjemnou záležitost nějak odčinila, ale bojím se, že bych se stala terčem nepřátelských útoků a nenávisti ze strany zfanatizované veřejnosti. Moji nepřátelé by mohli usilovat o to, abych byla zabita. Protože mám strach o sebe i o svá medvíďata, raději zůstanu v úkrytu a v doživotní anonymitě. Ani nejzkušenější myslivci mě nenajdou. Tím jsem si jista. Přesto jsem musela jít s pravdou ven, aby kvůli mně nebyli z tohoto činu obviňováni lidé, kteří nic nespáchali. Byla jsem to já!
Voličům ze Zlínského kraje, který mi tak přirostli k srdci, přeji, aby se nenechali balamutit propagandou prorežimních sdělovacích prostředků, hlavně ze strany probruselské České televize, ale aby se vždy raději řídili zdravým rozumem. Soukmenovec Dr. J. Goebbels by z těchto mediálních poskoků měl upřímnou radost. Já však radost nemám. Jsem velice smutná a musím se za tyto jedince z hloubi své medvědí duše stydět.
Vaše medvědice Máša“
(Text toho prohlášení zprostředkoval naší redakci náš zvířecí kamarád – klokan Vendelín. Ten nám rovněž tlumočil poděkování od medvědice Máši za to, že jsme se jí zastávali proti hejtmanu J. Čunkovi v době, kdy na ni poštval jak veřejnost Zlínského kraje, tak i myslivce a nejrůznější pytláky, kteří ji chtěli v r. 2020 zastřelit. Hanba všem nepřátelům zvířat!)
─────
Poslední slovo obviněného R. Slánského, pronesené sedmý den soudního přelíčení (26. 11. 1952):
„Řeč státního prokurátora a jeho návrh na rozsudek jsem slyšel. Vím, že rozsudek, jaký navrhuje státní prokurátor, bude rozsudek nanejvýš spravedlivý za všechny ty strašné zločiny, které jsem spáchal. Nesu hlavní a nejtěžší vinu ze všech obviněných. Nesu ji proto, poněvadž jsem stál v čele protistátního spikleneckého a špionážního centra, toto centrum vytvořil, jeho činnost řídil a dával svým spoluviníkům linii, která nebyla jen mou linií, ale která byla linií zrady a spiknutí, sabotáží, diversí a špionáží. Nesu odpovědnost nejenom za své vlastní těžké zločiny, ale i za všechny zločiny svých spoluobviněných, protože jsem je vtáhl do protistátního centra. Nikdy by jejich činnost nemohla nabýt tak velkého rozsahu, kdyby nebylo té ochrany, kterou jsem jim poskytoval ze své vysoké funkce v komunistické straně, do níž jsem pronikl. Nikdy by nemohla jejich zrada dojít tak daleko, kdyby nebylo mne a mého vlivu.
Dopustil jsem se nejtěžšího, nejhroznějšího a nejhanebnějšího zločinu. Zavinil jsem smrt Jana Švermy a ukládal jsem o život presidenta republiky. Byl jsem hlavním špionem amerických imperialistů, kteří prostřednictvím Zilliaca, amerického špiona, a tento mým prostřednictvím, řídili spikleneckou špionážní činnost. Způsobil jsem rozsáhlé materiální škody československému lidu, brzdil jsem zvyšování jeho životní úrovně. Připravoval jsem strašlivý osud československému lidu, imperialistickou válku, zničení jeho samostatnosti a fašistickou diktaturu. Vím, že je dnes mé jméno, jméno Slánský, proklínáno vším poctivým lidem. Jestliže někde je jinak hodnoceno opačně, jestliže je někde bráno v ochranu, pak to může být jen u těch na Západě, u imperialistů, u těch, kterým jsem sloužil a kterým jsem vykonával cenné a platné služby. Vykonával jsem jim cenné a platné služby, poněvadž jsem byl nepřítelem uvnitř hradeb. Nepřítel uvnitř hradeb je nejnebezpečnějším nepřítelem, poněvadž může otevřít brány. Byl jsem nepřítelem uvnitř komunistické strany, uvnitř československého státu, uvnitř celého tábora míru. Má pravdu státní prokurátor, když říká, že jsem se maskoval. Musel jsem se maskovat, abych se udržel jako nepřítel uvnitř hradeb. Mluvil jsem jinak, než jsem myslel a než jsem dělal. Říkal jsem, že jsem proti imperialistické válce, ale tuto válku jsem připravoval, prováděl jsem sabotáže, nasazoval a chránil špiony, kteří by tvořili pátou kolonu v případě války. Dušoval jsem se, že jsem proti kapitalistickým vykořisťovatelům, ale připravoval jsem nové zotročení československého lidu. Maskoval jsem se titovskou mluvou o zvláštní cestě k socialismu, ale připravoval jsem fašistickou diktaturu. Pracoval jsem špinavými trockistickými methodami, methodami obojetnictví, klamu a podvodu, intrikami.
Dopustil jsem se nejpodlejších zločinů, jakých se může kdo dopustit. Vím, že pro mne není žádných polehčujících okolností, žádné omluvy, žádné shovívavosti. Zasluhuji právem opovržení. Nezasluhuji jiný konec svého zločinného života, než konec, jaký navrhuje státní prokurátor.“
(Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Vydalo Ministerstvo spravedlnosti v nakladatelství Orbis, Praha 1953, str. 540-541.)
─────
Stop dalšímu „hájkování“ v českých dějinách!
Motto: „Hledej opravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, braň pravdu až do smrti…“ (Jan Hus)
Lidi, přemýšlejte! Ještě je čas otevřít oči a přestat věřit propagandě, která je v rozporu se zdravým rozumem. Není náhodou, že se právě na něj dnes kdekdo odvolává nebo vymlouvá. Nezapomeňme se řídit slovy M. J. Husa, jež by se měla stát kompasem pro ty váhající a malověrné, kteří toho vědí málo, a proto musí všemu věřit, i když to není pravda. Již J. Hus věděl, jak těžké je dokázat pravdu a uhájit ji. Proto věřte jen prokázaným faktům! Na nich stojí historie – nikoli na vyfabulovaných povídačkách, které kdysi šířil o českých dějinách jistý Václav Hájek z Libočan (†1553).
Je nejvyšší čas udělat konec pokračování toho, co historikové nazývají „hájkováním“ v českých dějinách. Jak by se nám dnes, v naší „koronavirové“ krizi a začínající krizi diplomatické, hodil jistý učený piarista jménem Gelasius Dobner (1719-1790)! Ten by to zašmodrchané klubko faktů okolo muničních skladů ve Vrběticích nepochybně rozpletl a vyvedl by nás všechny z omylu! Podobně jako na sklonku 18. století vnesl jasno do záhad okolo počátků českých dějin. Jedna špionážní historka z posledních dnů se těm Hájkovým povídačkám nápadně podobá. Udělejme všechno pro to, aby byla poslední! Neztrapňujme se před „dějinami“! Nemáme toho zapotřebí.
2. 5. 2021
‒ RJ ‒
