Svobodné noviny na internetu

Ještě mi zní v uších všechny ty rádoby ideologické žvásty v duchu dnes tak módního, pozdního, již hodně vyčpělého antikomunismu, jakož i dehonestační útoky na politiky předvolebního uskupení „Stačilo!“. Třebaže tyto kampaně vycházely z chybných a jednostranně interpretovaných historických faktů, nikdo z renomovaných historiků, dokonce ani ředitel ÚSTR L. Kudrna, se neozval, aby věci uvedl na pravou míru. Byl jsem tehdy patrně jediný (o nikom jiném nevím), kdo tak na stránkách SN učinil.

Nikdo mi tehdy za tuto nutnou korekci veřejně hlásaných lží a nesmyslů nepoděkoval. Přesto série mých kritických článků nezůstala bez odezvy: časem totiž ony útoky v duchu toho jediného správného „narativu“ ustaly. Zpětně vzato: všechno to úsilí vyznělo naprázdno. I tak to nicméně splnilo svůj účel. Útoky, vedené přes sdělovací prostředky, dokázaly pošpinit kandidáty jediné levicové formace v parlamentních volbách natolik, že se do PS nedostali. Dlužno dodat, že ke škodě nás všech. V důsledku toho se bude již druhé volební období u nás vládnout bez politické levice. To je výsledek, na který nemůžeme být pyšní.

O tom, jak jsou celkově zmatené poměry na naší politické scéně, nejlépe svědčí fakt, že po „středopravicové“ vládě P. Fialy, na níž pravicového nebylo ani zblo, zástupci právě se formující Babišovy vlády rovněž tvrdí, že tento kabinet bude „středopravicový“. Proč ne? Jestliže udělá Babiš svou typickou ideologickou „otočku“ směrem doprava (za přispění obou menších koaličních partnerů, SPD a Motoristů sobě), patrně se dočkáme opravdové pravicové politiky s některými levicovými body vládního programu. Až konkrétní činy poté, kdy bude tato vláda jmenována, ukáží, zda to bude skutečná změna oproti Fialovu „dotačnímu socialismu pro kámoše“.

Jak jsem již uvedl, v době nejzuřivějších útoků proti oběma předsedkyním levicových stran, Kateřině Konečné (KSČM) a Janě Maláčové (SOCDEM), se ředitel ÚSTR L. Kudrna ani jiný historik neozval, aby upozornil na evidentní zneužívání naší nedávné historie k politickému boji před parlamentními volbami. Něco takového nedělali ani totalitně vládnoucí komunisté. „Fialovým“ demokratům se podařil do té doby nepoužívaný „husarský kousek“: Své útoky vedli proti ženám, o nichž bylo již v té době známo, že trpí vážnou chorobou. (Konečná prozradila, že roztroušenou sklerózu má již dvacet let, tedy po celou dobu působení ve vrcholné politice.) Jedná se o názorný příklad politického hyenismu, jaký u nás za celých 35 let polistopadového režimu nepamatujeme.

Ano, je to náš oblíbený „dvojí metr“, který se stal v politice normou: jednomu člověku dovolíme všechno, ale za totéž jsme schopni mediálně uštvat kohokoliv jiného, a to jenom proto, že nestojí na té naší, to znamená: té jedině správné straně. Říjnové parlamentní volby potvrdily, že jsme vědomě podcenili ještě jiný jev, který se podepsal negativně na výsledcích těchto voleb: Do PS se dostali „po zádech“ koaličních partnerů, ba dokonce spolustraníků, zcela noví politici (mladí a hlavně ženy), kteří „přeskákali“ kolegy z předních pozic společné kandidátky. K nejúspěšnějším „skokanům“ se tak tradičně zařadili lidovci, kteří tímto způsobem opakovaně poškozují především ODS. Tato strana dlouhá léta svou chybnou politikou škodí sama sobě a navíc se pasivně nechává poškozovat od koaličních partnerů. Nejedná se zdaleka jen o politický kanibalismus, ale i o jistou formu masochismu. Před politickým „úchylkářstvím“ varoval svého času již zakladatel bolševické strany – V. I. Uljanov-Lenin.

O L. Kudrnovi, jenž je o generaci mladší než já a který patří k typickým produktům doby tzv. normalizace („Husákovy děti“), nepíši poprvé. Nikdy jsem ho za nic nepochválil a neučiním tak ani nyní. Považuji ho totiž nikoli za historika, ale spíše za propagandistu a politického aktivistu naší doby. Tím jsem se ostatně nikdy netajil: Kudrna nemá ve své funkci ředitele ÚSTR co pohledávat, protože jeho znalosti o problematice, jíž se ÚSTR zabývá, jsou zcela nedostačující, ba nepatrné. (Dokonce i „rozvědčík z Hradu“ usoudil, že Kudrnův „kámoš“ zvaný Čuňas, není osobou, která by byla vhodná pro povýšení.)

Také já jsem toho názoru, že paměťová instituce tohoto typu si zaslouží skutečného, respektovaného odborníka. I v tomto případě platí, že lidé, kteří se ve svém oboru vypracovali a dosáhli určité úrovně, z tohoto ústavu spíše odcházejí (nebo „bývají „odejiti“), kdežto „žáby na prameni“ (v čele s L. Kudrnou) tam i nadále zůstávají. ÚSTR v té podobě, jak se vyprofiloval do dnešních dnů, je zralý na okamžité zrušení. Čím dříve k tomu dojde, tím lépe. Z ÜSTR se mezitím stal „skanzen“, nikoli badatelská instituce, která by měla přinášet veřejnosti dosud neznámá fakta o naší nedávné minulosti.

V této souvislosti odkazuji na již publikované články, v nichž jsem se zabýval neutěšenou situací v tomto ústavu:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2023/kudrnu-vyhodit--ustr-zrusit-a-personal----rozprasit----.html

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-7-2023/ustr-se-distancuje-od-problematicke-ucebnice-.html

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2024/odmitneme-pokusy-o----bulvarizaci----ceskych-dejin-.html

­─────

Historik L. Kudrna patří k těm kariéristům z generace „Husákových dětí“, kteří čas od času poskytnou médiím nějakou tu „bombu“, aby všichni věděli, že ještě žijí a že se s nimi má počítat i do budoucna. Po humbuku se snížením důchodů pro některé prominenty komunistického režimu se L. Kudrna rozhodl na sebe upozornit svým kritickým stanoviskem ohledně pojmenování právě proražené stanice metra „Olbrachtova“ na plánované lince „D“. Odvádí tím pouze pozornost: vítězové voleb zvažují, že ÚSTR bude zrušen. I já tento návrh podporuji.

Ve svém prohlášení na téma názvu nové stanice metra se L. Kudrna ptá: „Proč musí nová stanice metra nést jméno po Ivanu Olbrachtovi, spisovateli, který podporoval komunismus a sám byl komunistou?“ Jeho prohlášení cituji z článku redaktorky Marie Kuželové: Proč po komunistovi? ÚSTR odmítá, aby se stanice metra jmenovala Olbrachtova (Novinky.cz, 31. 20.2025, 15:38). Autorka si na položenou otázku rovnou odpovídá sama:  Proto, že se tato stanice nachází v Krči, a to pod stejnojmennou ulicí.

(Jedná se o podobnou situaci, jakou známe na trase metra „A“ – Želivského. Tato stanice leží na rozhraní Vršovic a Žižkova. Husitský kněz a revolucionář Jan Želivský žil a působil na Novém Městě pražském, avšak ulice, která byla na Žižkově po něm pojmenována, nemá s jeho působením v 15. století nic společného. Městská čtvrť Žižkov vznikla teprve ve 2. polovině 19. století. Dostala název podle Jana Žižky a rovněž ostatní ulice a náměstí mají pojmenování podle významných osobností husitské revoluce.)

Situace okolo názvu nové stanice metra „Olbrachtova“ ovšem není tak dramatická. Každý obyvatel této části Prahy 4 (okolí stanice metra „Budějovická“ na lince „C“) přece dobře ví, že poblíž ulice I. Olbrachta leží jiná ulice, která nese jméno jeho otce – spisovatele Antala Staška. (Původně se jmenoval Antonín Zeman a byl nejen advokátem, ale i autorem řady próz.) V Krči žil i další významný komunistický právník a poválečný pražský primátor – Dr. Václav Vacek. (Funkci primátora vykonával v letech 1946-1954; ještě donedávna byla po něm pojmenována stanice metra „C“ – Primátora Vacka, dnes Roztyly.)

Každý absolvent našich škol před rokem 1989 si pamatuje, že spisovatel Ivan Olbracht (1882-1952) byl sice jedním ze zakládajících členů KSČ, avšak rozhodně nepatřil k oné militantní, promoskevské skupině komunistických funkcionářů, které reprezentoval K. Gottwald. Ten totiž v rámci tzv. bolševizace KSČ všechny „vlažné“ („salonní“) komunisty, včetně I. Olbrachta, nechal ze strany vyloučit. Až později si uvědomil, že naše levicová kultura tyto osobnosti potřebuje, a tak jim znovu, napůl tajně, otevřel stranická vrátka znovu, ale tak, aby si toho veřejnost příliš nevšímala.

Po válce, která si vyžádala okolo 25 tisíc obětí z řad členů KSČ, byla situace po stránce personální velmi vážná. Kdo byl ochoten podílet se na novém režimu a realizovat své původní plány, ten dostal šanci. Přednost měli samozřejmě hlavně členové KSČ, včetně těch „vyhozených“ K. Gottwaldem.  K vzácným výjimkám patřil básník Vítězslav Nezval (1900-1958), který navzdory svému bohémskému stylu života vydržel v KSČ od přijetí v r. 1924 až do smrti.

Bylo proto logické, že komunistický režim spoléhal zejména na osvědčené levicové intelektuály. Proto řada z nich našla své nové působiště (kromě toho, že i nadále psali svá literární díla) na Ministerstvu informací pod vedením zasloužilého stranického funkcionáře a blízkého spolupracovníka K. Gottwalda – Václava Kopeckého. Například I. Olbracht zde v letech 1945-49 působil v publikačním odboru (měl na starosti i cenzuru); V. Nezval šéfoval do r. 1951 filmovému odboru.

Nástupem komunistů k moci (1948) byli ovlivněni i někteří „pochybující“ intelektuálové, např. František Halas (1901-1949), který krátce po Únoru 1948 napsal text k budovatelské kantátě skladatele V. Dobiáše „Budujeme“ („Teď když máme, co jsme chtěli…“). Samotný Halas byl pak jednou z prvních obětí perzekuce: tři měsíce po smrti se stal předmětem ideologické kritiky od L. Štolla.

Tolik na vysvětlenou, aby bylo jasno, jak to s tou prorežimní spoluprací některých bývalých komunistických umělců bylo. Nic nebylo tak divoké, jak to na první pohled vypadá. Co je však ještě důležitější: všichni jmenovaní na tento politický tlak dopláceli zdravotně: Halas i Nezval zemřeli na infarkt (u Nezvala bylo při pitvě zjištěno, že prodělal opakované infarkty), Olbracht zemřel v r. 1952 ve Státním sanatoriu v Praze.

Tón, jaký L. Kudrna zvolil pro své odmítnutí názvu stanice metra „Olbrachtova“, mne vede k přesvědčení, že o Olbrachtovi, jakožto levicovém spisovateli meziválečného období naší literatury, nic neví. Soudím tak podle toho, že z celého jeho literárního díla uvádí pouze „agitační pamflet“ Anna proletářka. Jak by tento historik nazval jinou v té době populární knihu pro děti a mládež od učitele J. V. Plevy – Malý Bobeš? Přitom obě tyto prózy popisují život lidí z chudých rodin. Tuší vůbec L. Kudrna, co to tehdy znamenalo? On, příslušník polistopadové honorace?

Pokud se týká Kudrnova odsudku I. Olbrachta – coby funkcionáře KSČ a nositele titulu „národní umělec“ (1947) ‒,nedávno jsem pro jeden svůj článek o politických procesech z počátku 50. let 20. století použil citaci z jednoho Olbrachtova novinového textu, v němž se vyjadřoval k procesu s R. Slánským. Onen článek byl reakcí již vážně nemocného spisovatele na právě probíhající soudní přelíčení z listopadu 1952. Nutno dodat, že Olbracht patřil k zakládajícím členům KSČ, byl zkušeným literátem, novinářem, ba i člověkem, který toho během života hodně prožil (byl i dvakrát vězněn). A protože jsem poctivě pročetl kdejaký text, týkající se tohoto procesu, bylo pro mne překvapením, že nečtu nic o „zrůdách“ či zrádcích národa, jak byli v té době lidé z okruhu R. Slánského běžně titulováni.

Kdo čekal nějaké ideologické „kázání“, musel být zklamán jak uměřeným jazykovým vyjadřováním, tak i korektním přístupem starého stranického „harcovníka“. Olbracht měl možnost sledovat onen složitý vnitrostranický vývoj u komunistů – a navíc se se Slánským osobně znal. Takoví jedinci většinou nepoužívali „sekernické“ obraty typu: psovi psí smrt. Od toho tady byli noví, mladí spisovatelé, kteří si potřebovali vysloužit „ostruhy“. Rozhodně není pravda to, co Kudrna a spol. naznačují, totiž že Olbracht dostal titul „národního umělce“ až po nástupu KSČ k moci v r. 1948. Bylo to již v roce 1947. Podobně byl oceněn státní cenou za prózu Nikola Šuhaj loupežník v roce 1933. Tu největší slávu měl tedy Olbracht již za sebou a nepotřeboval být nikomu za nic vděčen – na rozdíl od jiných, kteří to potřebovali. Jen tak na okraj: k 70. narozeninám dostal písemnou gratulaci přímo od K. Gottwalda.

Necelý měsíc po zveřejnění článku I. Olbrachta k procesu s R. Slánským tento spisovatel umírá – ve Státním sanatoriu v Praze (30. 12. 1952). Onen proces se jistě podepsal i na jeho zhoršujícím se zdravotním stavu a neodvratné smrti. Možná se mu už nechtělo žít – jako mnohým jiným, kteří si uvědomovali, jak tragické důsledky tento proces bude mít pro další vývoj v KSČ. Až dosud se soudilo, že historickým mezníkem našeho poválečného vývoje byla smrt J. V. Stalina (5. 3. 1953) a K. Gottwalda (14. 3. 1953). Ve skutečnosti byl tím mezníkem Slánského proces, který srazil tuto stranu až na plné dno. Byla tím vyvolána hluboká morálně-politická krize, k níž se přidružily i ekonomické problémy. Ty vyvrcholily bezprostředně po smrti obou zmíněných politiků měnovou reformou a vážnými potížemi při zakládání JZD.

Ivan Olbracht nebyl jen tak ledajakým komunistou. Patřil ke staré „gardě“ zakládajících členů KSČ, kteří si dobře pamatovali to, co vzniku této strany předcházelo, ale i poměry v KSČ před nástupem K. Gottwalda (1929). Kdo tyto skutečnosti nebere na vědomí, ten o Olbrachtovi nic neví a neměl by se k jeho osobě vůbec vyjadřovat. Můj vzkaz L. Kudrnovi je proto prostý: Strčte si ta svá ideologická „moudra“ za klobouk a raději si něco z díla tohoto levicového spisovatele přečtěte!

Škoda, že jste při těch svých odsudcích zapomněl připomenout, že z matčiny strany byl Olbracht židovského původu. S tím souvisí i jeho kniha pro mládež, kterou vydal v době začínající perzekuce Židů – „Biblické příběhy“. Zapomněl jste i na prózy z prostředí Podkarpatské Rusi (Nikola Šuhaj loupežník, Golet v údolí). To jiný komunistický spisovatel, kterého v době tzv. heydrichiády Němci popravili (1. 6.1942), Vladislav Vančura, spolupracoval na scénáři k filmu o „Nikolovi Šuhajovi“.

Pro mne, jako čtenáře podobných pamfletů, jaký dokázal L. Kudrna vyplodit, aby si plivnul na památku levicového spisovatele I. Olbrachta, je podstatná jiná skutečnost: Celá česká (československá) kultura doby mezi dvěma světovými válkami byla levicová, převážně komunistická. Komunismus tehdy nebyl slovem neslušným ani zakázaným. Většina tehdejších intelektuálů by se hodně podivovala tomu, co že to dnes předvádíme s tím naším ideologickým tažením proti komunismu. V té době byl i fašismus a nacismus považován za jeden z ideových proudů evropské politiky.

Ve svém textu na sociálních sítích L. Kudrna naznačuje, že by se slušelo zmíněnou stanici metra (namísto názvu „Olbrachtova“) pojmenovat například po J. Toufarovi nebo J. Bryksovi. V tomto svatém nadšení musím tohoto historika mírnit. Číhošťský farář J. Toufar neměl s Prahou nic společného. Snad jen s výjimkou toho, že zde dne 25. 2. 1950 zemřel poté, kdy byl neúspěšně operován v tzv. Borůvkově sanatoriu v Legerově ulici. Tragický konec života letce RAF J. Brykse dojímá i mě. Podle svědectví spoluvězňů z jednoho uranového lágru na Jáchymovsku byl prý doslova umlácen k smrti bachaři v době, kdy ostatní zde ubytovaní vězni pracovali na šachtě. Po J. Bryksovi je aspoň pojmenována jedna ulice na sídlišti Černý Most.

Jediné, v čem souhlasím s ředitelem ÚSTR L. Kudrnou, je to, že k pojmenování stanice metra měla proběhnout veřejná debata obyvatel, kteří v této části hlavního města žijí. Oni by měli rozhodnout, zda je levicový spisovatel I. Olbracht natolik „toxickou“ osobou, že by po ní nemělo být pojmenováno vůbec nic. Ostatně – závěrečné sdělení L. Kudrny je spíše potvrzením toho, jakými chodníčky se ubírá jeho myšlení: „Pokud novou linku pojmenujeme po komunistickém agitátorovi, vysíláme mladé generaci chybný signál.“ Ani tady historika Kudrnu nepotěším. Vzhledem k tomu, že skoro celý život jsem jako učitel pracoval s mládeží, vím to docela jistě: naší mladé generaci je to šumafuk.

A ještě jednu poznámku: nejedná se o „linku metra“, nýbrž o „stanici metra“. Linka metra již název má: „D“.

­─────

A protože Kudrnův „výkřik do tmy“ oběhl všechna naše média, psalo se o tom téměř všude. Se svou troškou do mlýna přišel i internetový deník „Parlamentní Listy“, a to v článku s titulkem: Pojmenovat po komunistovi? ÚSTR vyzval k veřejné debatě a pak vypnul komentáře (PL, 31. 10. 2025, 18:15). Na svém facebookovém profilu k této záležitosti zaujal stanovisko i známý fanoušek „fialového hnusu“ – novinář ze Seznamu Zprávy – Jindřich Šídlo. Ten napsal toto: „Myslím, že je opravdu fajn, když zrovna ÚSTR omezí debatu pod svým silným názorem, v němž vyzývá k ‚veřejné diskusi‘.“ (Facebook, 31. 10. 2025) Já si zase myslím, že je to názorná ukázka „demokracie à la Fiala“.

V diskusi pod článkem v PL vyjádřil svůj názor i čtenář „spartyza8“: „Komunista na Hradě a tady někdo vymýšlí blbosti.“ Volně přetlumočeno: Máme komunistu, dokonce rozvědčíka, na Hradě a kdosi se tady zabývá tím, zda po jiném komunistovi můžeme pojmenovat stanici metra! To je doopravdy Absurdistán ve stylu V. Havla!

Velice přesně charakterizuje situaci v ÚSTR čtenář „Achtung“: „Ivan Olbracht podporoval komunismus a sám byl komunistou, ale s židovskými kořeny. V předtuše neodvratného zrušení se ÚSTR zřejmě rozhodl spáchat harakiri ještě za vlády Fialy.“ (PL, 31. 10. 2025, 19:27:53)

4. 11. 2025

‒ RJ ‒