Trapné gesto antichartisty a normalizačního herce T. Töpfera
Od svého znovuzvolení do Senátu PČR v roce 2022 sedí (stále ještě) ředitel Divadla Na Vinohradech, Tomáš Töpfer, ve své lavici v bývalé konírně Vadštejnského paláce na Malé Straně potichu jako myška. Kdo ty tehdejší volby nesledoval, ten dodnes ani netuší, že někdo takový tam je. Ano, tento herec, jehož počáteční kariéra je spjata s Ostravou a severní Moravou, má jistě mnoho důvodů na sebe příliš neupozorňovat. Být na jeho místě, choval bych se stejně. Není toho příliš, čím by se mohl pochlubit.
Kdo o jeho minulosti nic neví, toho možná překvapilo podivné sdělení v našich médiích o tom, že ÚDV, zabývající se zločiny komunismu, začal stíhat několik bývalých pracovníků StB za to, že pronásledovali tohoto herce kvůli jeho názorům v době tzv. normalizace. Na tuto překvapivou informaci jsem zareagoval i já, protože i pro mne byla nová „fakta“ o minulosti tohoto vcelku nenápadného herce tak trochu překvapením. Já si ho totiž pamatuji spíše jako angažovaného herce z ostravských seriálů ČST z první poloviny 70. let 20. století a pozdějšího signatáře Anticharty.
Ve svém článku jsem se proto oprávněně ptal na to, zda již byli „odstíháni“ i ostatní „estébáci“, kteří pronásledovali jiné odpůrce komunistického režimu. Myslím tím odpůrce skutečné, kteří za to byli tímto režimem odsouzeni a potrestáni. Samozřejmě že nebyli. „Exkluzivní“ stíhání („na objednávku“) jen pro vybranou skupinku „provinilců“, to je další výjimečnost naší doby. Je to totiž takové „stíhání na míru“, které se týká pouze „vybrané společnosti“ čili „pražské kavárny“. (Viz třetí odkaz za tímto článkem.)
Aby bylo jasno: T. Töpfer žádným „disidentem“ nebyl. StB se o něho zajímala (jako o mnoho jiných občanů) proto, že byl židovského původu. Töpfer byl možná jen obvyklým protikomunistickým „remcalem“, kterými se to mezi tehdejšími politicky poplatnými rádoby umělci jen hemžilo. Asi proto pak všichni potřebovali podepsat Antichartu, aby po Listopadu 1989 zase mohli tvrdit, že prý podepisovali jen jakousi „prezenční listinu“. Povídali, že mu hráli!
To, na základě čeho byli stíháni oni estébáci, jsou jen fotokopie jakýchsi stránek (zřejmě z mnoha spisů, jež StB vedla na různé odpůrce režimu), jak nám ukázala propagandistická ČT, jež stále ještě pracuje pro P. Fialu. Kdyby byl T. Töpfer skutečným „bojovníkem proti komunismu“, vedla by StB na něj samostatný spis, na jehož základě by byl obviněn, postaven před soud a odsouzen. A samozřejmě po r. 1990 také řádně rehabilitován.
Ničím z toho tento „hrdina“ nedisponuje. Proto se musí uchylovat k takovým trapným výstupům, jako bylo jeho darování výtisku „Rudého práva“ ministru P. Macinkovi. Možná to byl jeden z těch exemplářů, které si Töpfer pročítal jako herec působící v Ostravě v těch nejhorších letech tzv. normalizace a jež měl pečlivě uschované doma – na památku. O tom, že T. Töpfer patřil mezi signatáře Anticharty, se čtenáři SN mohou přesvědčit kliknutím na druhý odkaz za tímto článkem. Jeho jméno lze dohledat v příslušném vydání „Rudého práva“ z ledna 1977. (Opět to „Rudé právo“, že pane řediteli Vinohradského divadla!)
Co se týká hereckého působení T. Töpfera, na internetu je dost důkazů o jeho činnosti v tehdejších divadlech či seriálech ostravského studia Čs. televize. Hned na počátku své kariéry upoutal pozornost jednou z titulních rolí v šestidílném seriálu „Haldy“ (podle románu A. M. Tilschové) nebo „Kamenný řád“ (podle románu V. Martínka). To bylo v letech 1974-1975. V době premiéry toho druhého seriálu jsem již žil a pracoval (jako „nepřítel socialismu“ – na rozdíl od T. Töpfera) v Ostravě. Dobře si to pamatuji.
Zdá se, že špatnou paměť má jen T. Töpfer. Neměl by podceňovat skutečné, dosud žijící pamětníky, kterým ještě mozek slouží. Na jeho místě bych nerozdával výtisky „Rudého práva“, ale spíše bych zpytoval vlastní svědomí. Podobných „disidentů“, jako je on, máme u nás mraky. Zvláště mezi „pravicovými“ politiky se s nimi roztrhl v poslední době pytel. (Plánovaný sjezd sudeťáků v Brně je toho nejlepším potvrzením.) Mohli bychom je začít vyvážet do Němec – po vzoru svatého Václava.
Ono politické „divadýlko“ s „Rudým právem“ se našemu mnohoobročníkovi z Vinohradského divadla, který si ke svému malému platu potřebuje ještě přivydělat pár korunek v Senátu PČR, kde od r. 2022 zastupuje ODS, se tomuto herci, divadelnímu řediteli a nenápadnému senátorovi moc nepovedlo. Příště to snad bude lepší!
Tomáši Töpfere, jako 75letý důchodce byste měl vědět, kdy máte skončit! Je nejvyšší čas! Děláte jenom ostudu! Styďte se a raději zmizte!
5. 3. 2026
‒ RJ ‒
Popisek: stojící T. Töpfer, sedící – druhá zleva: M. Hudečková, čtvrtý S. Matyáš.)
Odkazy na články o T. Töpferovi:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2022/charta-77--antichartiste-a-postkomunisticti-komedianti.html
─────
P. S.
V Ostravě začínali i jiní „angažovaní“ herci! „Umazal se“ i Adamíra…
Na dnešní den připadá výročí smrti J. V. Stalina (†5. 3. 1953). Také „ocelové srdce republiky“, hornická a hutnická Ostrava, oplakávalo tehdy jeho odchod ve velkém stylu. Již dva dny po Stalinově smrti se k jeho odkazu přihlásil tehdejší herec Státního divadla v Ostravě Jiří Holý, který do Ostravy přišel v r. 1952 z Divadla pracujících v Gottwaldově (dnešním Zlíně). Tento herec v Ostravě působil v letech 1952-1958. Spolu s ním zde účinkoval i Jiří Adamíra (1952-1962), Ilja Prachař (1952-1954) a režisér Jiří Dalík (1952 – jako šéf činohry); všichni tři předtím působili v Gottwaldově.
K politicky nejangažovanějším z této skupiny patřil Jiří Holý, který již 7. 3. 1953 publikoval v deníku KV KSČ Nová svoboda článek s názvem: Stalinův genius žije a bude žít. V něm se mimo jiné uvádí: „Jak těžké je to, že nás opustil člověk prostý, lidský, největší možnou láskou lidstvo milující učitel a rádce milionů, otec pracujících celého světa Josef Vissarionovič Stalin. (…) Žije genius Stalinův, tak jako žije leninismus a bezpečně nás vede jimi vybudovaná, moudrá a mohutná, nade vše milovaná strana.“ (Nová svoboda, 7. 3. 1953).
O den později, 8. 3. 1953, se konala v Divadle Z. Nejedlého v Ostravě tryzna za zesnulého vůdce sovětských komunistů. O jejím průběhu se víc dozvídáme z téhož krajského deníku KSČ, a to v článku s titulkem: Tryzna v Divadle Zdeňka Nejedlého v Ostravě. Píše se tam toto: „V neděli 8. 3. [1953] se konala tryzna. Po naší a sovětské hymně vystoupil V. Kolář, vedoucí tajemník KV KSČ. (…) Členové Státního divadla, Jana Kalášková, Jiří Adamíra a Jiří Holý, laureát státní ceny [Klementa Gottwalda], předčítají básně [M.] Pujmanové a [V.] Nezvala, i úryvek z Pavlenkova románu Štěstí. Provolání krajského výboru strany (= KSČ), KNV a krajského akčního výboru NF v Ostravě přečetl tajemník KV KSČ Oldřich Černík.“ (Nová svoboda, roč. IX, 10. 3. 1953, č. 59, str. 5)
Když pak za necelé dva týdny zemřel i předseda KSČ a prezident republiky K. Gottwald (†14. 3. 1953), truchlili ostravští divadelní umělci znovu. Informuje o tom týž list KV KSČ v článku s titulkem: Ostravští divadelníci k úmrtí soudruha Klementa Gottwalda. Opět zde vystoupil člen činohry Státního divadla v Ostravě Jiří Holý, který řekl: „… Ano! Čím bolestnější, do srdce i mozku se zadírající je ztráta milovaného soudruha presidenta Klementa Gottwalda, tím pevnější je naše odhodlání, tím větší je naše síla. Na mysli neklesáme! Udržíme mír! Socialismus v naší vlasti vybudujeme! Rozvineme naši národní kulturu do nebývalého rozkvětu. To dnes, v chvílích nejbolestnějších, slavně přísaháme.“ (Nová svoboda, roč. IX, 18. 3. 1953, č. 67, str. 5)
Abychom tomuto vzpomínání dodali potřebný dobový kontext, uvedu ještě úryvek z článku, v němž vyzdvihuje význam soudruhů J. V. Stalina a K. Gottwalda již zmíněný uvědomělý soudruh – Oldřich Černík, který v roce jejich úmrtí, 1953, zastával již významnou funkci krajského tajemníka KSČ v Ostravě. V roce 1968 to tento „kovaný stalinista“ dotáhl až na jednoho z „mužů Pražského jara“. S textem jeho projevu k úmrtí obou vedoucích činitelů komunistického hnutí (Stalina i Gottwalda) nás seznamuje článek s titulkem: Z celozávodní konference strany ve Vítkovicích železárnách Kl. Gottwalda. V něm se uvádí:
„… V minulých týdnech postihla naši stranu a náš pracující lid těžká ztráta. Ještě nikdy v minulosti neměli jsme tolik zármutku, než jaké nám přinesly pochmurné březnové dny. Odešli od nás soudruh Stalin i soudruh Gottwald. Odešli naši vůdcové, kteří byli ztělesněním všech našich tužeb, cílů a přání.
Naše hoře je veliké. Nechť si však všichni ti Eisenhowerové, Churchillové, Zenklové a jejich prodejné hyeny nemyslí, že naše úsilí o vybudování radostnějšího zítřku poleví.
Přetavíme svůj žal a bolest nad ztrátou soudruhů Stalina a Gottwalda v nové tuny oceli, železa a váleného zboží nad plán, vybudujeme nové továrny, vyrobíme hojnost spotřebního zboží tak, aby naše vlast byla ještě krásnější a bohatší.“ (Nová svoboda, roč. IX, 2. 4. 1953, č. 80, str. 1-2)
Až bude herec T. Töpfer zase listovat ve starších exemplářích „Rudého práva“ nebo jiných komunistických tiskovin, měl by si přečíst i takováto poučná slova. Člověk nikdy neví, kdy se mu to bude hodit.
5. 3. 2026
‒ RJ ‒
