Svobodné noviny na internetu

Motto: „Na svini platí klacek, na sviňáka pár facek.“ (Finské přísloví)

„Orgie“ prolhanosti nám ČT předvedla již v roce 2020

Tak jako každý rok i letos si připomínáme výročí justiční vraždy JUDr. Milady Horákové (1901-1950). Již před pěti lety, v roce 2020, věnovala Česká televize (ČT), k tehdejšímu 70. výročí monstrprocesu s touto političkou Čs. strany národně socialistické (ČSNS) a její následné popravě velkou pozornost. Bylo to v době začínající a postupně „houstnoucí“ atmosféry kritiky všeho ruského: s historickými fakty se tehdy manipulovalo do té doby nevídaným způsobem. A historici (nikoli prorežimní „historici“) k tomu statečně mlčeli. Asi měli strach upozornit na pravdu, aby kvůli tomu neupadli v nemilost mocných.

O tyto manipulace se v roce 2020 zasloužily hlavně dvě „hvězdy“ první velikosti, které si tehdejší televizní šéfové hýčkali jako nepostradatelné „pilíře“ své „veřejnoprávní“ televize: Světlana Witowská a Nora Fridrichová. Shodou okolností ani jedna z nich již v ČT nepracuje. Obě tyto „investigativní“ novinářky (Witowská je vystudovaná právnička) se již v lednu 2020 aktivně zapojily do mediálního lynče poslankyně Babišova uskupení ANO 2011, Heleny Válkové, a to kvůli jejímu spoluautorství článku s bývalým komunistickým prokurátorem z počátku 50. let 20. století – JUDr. Josefem Urválkem.

Abych nespravedlivě „neházel“ vinu za tuto neuvěřitelnou novinářskou „prasárnu“ na dvě prorežimní redaktorky každé moci sloužící ČT, musím popravdě konstatovat, že tou osobou, jež onen mediální lynč rozpoutala, byl historik z tehdejšího ÚSTR – Petr Blažek. Na základě údajů z jeho účtu na sociálních sítích se pak objevila řada nepravdivých a hrubě zkreslujících informací jak o spolupráci H. Válkové s J. Urválkem (co mohla mít společného čerstvě vystudovaná kariéristka s legitimací KSČ s „krvavým“ prokurátorem z těch nejhorších let našeho stalinismu?), tak i o jejím vystupování proti disidentům v období tzv. normalizace.

Média rozpoutala štvanici, v níž se jinak zkušená právnička a bývalá ministryně spravedlnosti nedokázala argumentačně bránit. Nepamatuji podobný případ v doby polistopadového režimu, kde by se dotyčná „oběť“ nechala v médiích pošpinit tak neuvěřitelným způsobem. Válková po týdnech trapného mlčení přece jen k jisté obraně sáhla: Podala na P. Blažka i na vydavatele příslušného serveru, kde byly jeho „objevné“ informace sděleny, Michala Půra ze serveru „Info.cz“, žalobu na ochranu osobnosti. Právnicky to bylo sice v pořádku, avšak politicky nikoliv, protože dehonestace tuto političku zcela zlikvidovala v očích veřejnosti.

Po dvou letech H. Válková sice kauzu vyhrála a vysoudila i vysokou částku jako kompenzaci za poškození svého jména, avšak tím to skončilo. Ani pak si tato politička nedala práci s tím, aby se veřejnost dozvěděla celou pravdu. Soudní výrok byl sice zveřejněn, avšak většina lidí o tom dodnes neví. Půr následně na serveru „Info.cz“ jako šéfredaktor skončil a pouze se přesunul na CNN Prima News, jako by se nechumelilo. Dál si hraje na „neviňátko“. Podobně zbaběle a neprofesionálně se zachoval i hlavní aktér této kauzy, historik P. Blažek. Ten pouze potvrdil, že je bezskrupulózním kariéristou, který poškozuje dobré jméno naší historické vědy. Bohužel – právě tohoto člověka bez morálky si prosadila do funkce ředitele „Muzea paměti XX. století“ senátorka H. Marvanová (ODS). Ve skutečně demokratické zemi, která dbá o to, aby byla právním státem, by človíček podobných „kvalit“, jimiž disponuje P. Blažek, zůstal až do konce života nezaměstnaným a nezaměstnatelným.

Jen pro úplnost poznamenávám, že s největšími „perlami“ okolo M. Horákové vystoupila v roce 2020, a to v souvislosti s různými odvysílanými pořady ČT24, tehdejší moderátorka Daniela Písařovicová (později provdaná Brzobohatá). Ta tvrdila například to, že M. Horáková byla odsouzena za „vlastizradu“. Jistě na to nepřišla sama na základě vlastního studia, jelikož v ČT působila pouze jako „mluvící hlava“. Tehdy se jasně potvrdilo, že ty osoby, které připravovaly podklady pro dotyčné pořady o M. Horákové, neměly k dispozici žádný z historických dokumentů či alespoň publikovaných textů z období onoho soudního procesu. Tito „odborníci“ z ČT neznali ani text obžaloby, ani znění rozsudku z 8. 6. 1950.

Pro toho, kdo má povědomí o práci historiků s písemnými prameny, je to situace zcela nepochopitelná. Stačilo zalistovat v denním tisku z oněch dnů soudního přelíčení. Nejen celostátní deníky, ale i některé regionální tiskoviny publikovaly denně všechno, co zaznělo během zmíněného přelíčení v budově Státního soudu na Pankráci. Dělat pořad o historické události bez potřebné znalosti základních faktů, to je doopravdy unikát. Ano, tak dnes pracuje ČT: redaktoři si neuvěřují fakta a plácají do kamery, co jim slina na jazyk přinese!

A aby toto nebylo málo, šíření nepravd o M. Horákové pokračovalo i v následujících letech – až do dneška. Známý propagandistický pisálek, který již řadu let přispívá do té nejhorší mediální žumpy, jakou u nás máme, internetového deníku „Forum24“, Pavel Šmejkal, sáhl dokonce v souvislosti s připomínkou kauzy „Válková-Urválek“ k tak neuvěřitelné manipulaci s fakty, že něco podobného by si nedovolili ani totalitně vládnoucí komunisté.

„Historik“ P. Šmejkal totiž zaměnil slova prokurátora J. Urválka z procesu s R. Slánským (1952) za ta, která prohlásil o dva roky dříve, během procesu s M. Horákovou. Bohužel – nikdo ze zodpovědných historiků a politiků na tuto manipulaci nereagoval. Je pohodlnější dělat, že o ničem nevím a že se to mé osoby netýká. Byl jsem tedy zřejmě jediný, kdo na tento skandální postup pisálka P. Šmejkala upozornil. Dodnes se tento manipulátor s fakty za svou „prasárnu“ neomluvil. V každém solidním médiu by po tomto extempore dostal takovýto pisálek vyhazov. U Šafrů je to však „v pořádku“.

Nepravd o procesu s M. Horákovou zaznělo v roce 2020 mnohem víc. Horáková byla ve skutečnosti odsouzena nikoli za „vlastizradu“, nýbrž za „velezradu“ a „vyzvědačství“. Tyto trestné činy obsahoval nově schválený zákon č. 231/1948 Sb. o ochraně lidově demokratické republiky z 6. 10. 1948. Jeho součástí byly paragrafy 1 (velezrada) a 5 (vyzvědačství). Podobně nepravdivé bylo i jiné tvrzení D. Písařovicové o tom, že „obžalobu učinila (co to je za výraz?) prokurátorka Ludmila Brožová“. Není jasné, jak na to tato moderátorka přišla. Text obžaloby ve skutečnosti zpracoval prokurátor Dr. Bohumír Ziegler dne 22. 5. 1950 (datum dohotovení).

Nutno ještě upřesnit i další fakta. Během soudního přelíčení (31. 5. – 8. 6. 1950) zastupovalo státní prokuraturu celkem pět prokurátorů. Hlavním žalobcem byl plk. Juraj Vieska. Dalšími prokurátory byli: JUDr. Josef Urválek, Dr. Jiří Kepák, Antonín Havelka a Ludmila Brožová. Předsedou soudního senátu byl Dr. Karel Trudák; soudci z lidu byli Miloš Kučera a Jan Polanecký; soudci z povolání Dr. Otakar Matoušek a Dr. Karol Bedrna.

Co se týkalo L. Brožové (za svobodna Pidermannové ), ta začínala svou kariéru za války jako písařka u Gestapa, po válce pak působila na ÚV KSČ. Po absolvování jednoleté školy pro komunistické kádry v justici se stala „dělnickou prokurátorkou“. Již v dubnu 1950 se jako žalobkyně účastnila (spolu s J. Urválkem) soudního procesu s opatem A. Machalkou a spol. Následoval proces s M. Horákovou. Po vynesení rozsudku z 8. 6. 1950 byla L. Brožová jako prokurátorka (měla to v popisu práce) přítomna popravě všech čtyř odsouzenců na smrt. Stála poblíž šibenice, aby mohla úředně dosvědčit, že kat delikventy řádně popravil. („Úřední výkon“ obvykle trval 10-15 minut, než mohl lékař konstatovat mozkovou smrt. V úmrtním listě popravených bylo uvedeno: „smrt udušením“.)

[Doporučuji čtenářům, aby si důkladně přečetli článek s titulkem: Flašinet zvaný Česká televize, 2. část (SN č. 12/2020, vloženo 1. 12. 2020, ZDE). Velmi poučný je i článek o pokusu P. Šmejkala manipulovat se slovy projevu prokurátora J. Urválka. Má tento titulek: Naše média dál lžou o „kauze Válková-Urválek“ (SN č. 1/2022, vloženo 10. 1. 2022, ZDE). V uvedeném článku jsou zvláště zdůrazněny ty pasáže Urválkovy řeči, které Šmejkal převzal z jeho projevu z r. 1952 a „antedatoval“ je do roku 1950. To je falzifikace jako hrom! Za to by si zasloužil doživotní vězení! Ještě že se toho Horáková nedožila!]

­─────

Herec Jan Přeučil si rád přihřívá svou polívčičku!

Jak známo, jedním ze 13 obžalovaných v procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ byl i ústřední tajemník Čs. národně socialistické strany (ČSNS) – František Přeučil. Za První republiky byl členem Čs. živnostensko-obchodnické strany středostavovské. Vzhledem k tomu, že její činnost nebyla po válce obnovena, vstoupil F. Přeučil (*9. 10. 1907) již po Květnovém povstání 1945 do ČSNS. Podle pokynů H. Ripky, jenž v r. 1948 emigroval na Západ (Francie, USA, Velká Británie), začal F. Přeučil budovat síť protistátních skupin v Pardubickém a Hradeckém kraji. Byl napojen i na odbojovou skupinu štábního strážmistra SNB Jana Buchala. Až několik let po zatčení, odsouzení a popravě osob okolo M. Horákové a J. Buchala vyšlo najevo, že H. Ripka emigroval na Západ s vědomím K. Gottwalda.

Podobně jako H. Ripka odešel do emigrace i jeden z největších zloduchů, kteří seděli na několika židlích a sloužili několika pánům ‒ Josef Vávra-Stařík. Slepou vírou v „sovětizátora“ E. Beneše, předsedu ČSNS P. Zenkla i H. Ripku trpěla až do konce života právě M. Horáková. Zdá se, že neměla šanci odhalit to, že s ní kdosi hraje falešnou hru, která ji bude stát život. Není bez zajímavosti, že komunistický režim umožnil po r. 1948 emigraci jak P. Zenklovi, tak i V. Benešovi (soc. dem.), staršímu bratru prezidenta republiky Dr. E. Beneše. Naproti tomu ostatní účastníci schůzky na faře ve Vinoři ze září 1948 byli zatčeni a souzeni spolu s M. Horákovou (V. Jandečka, B. Hostička, V. Dundr, Z. Peška, J. Nestával).

­─────

„Herectví“ měli Přeučilové v genech…

U příležitosti letošního 75. výročí monstrprocesu s M. Horákovou se objevil v médiích, jak se stalo za těch 35 let od Listopadu 1989 zvykem, rovněž syn F. Přeučila – 88letý herec Jan Přeučil. Popravdě: připomíná se pravidelně, třebaže o něm současná média spíše mlčí. Naposledy se o něm psalo v článku M. Cardala s tímto titulkem: Rozhovor s Přeučilem o procesu s Horákovou. Autoři neuvedli klíčovou věc, kritizuje historik (CNN Prima News, 4. 6. 2025, 8:48)

K tomu je nutno něco vysvětlit: Tím kritizujícím historikem je již dříve jmenovaný Petr Blažek, bývalý pracovník ÚSTR a dnešní ředitel „Muzea paměti XX. století“. Předmětem oné kritiky byl rozhovor s J. Přeučilem, který STRATKOM (vedený plk. O. Foltýnem) zveřejnil k letošnímu výročí popravy M. Horákové. Blažek autorům nového návodu, kterak je třeba nahlížet na události okolo M. Horákové „po fialovsku“, vytýká, že neuvedli důležitý fakt: členství J. Přeučila v KSČ. Jenže oni nám toho zatajili mnohem víc: Přeučil byl i spolupracovníkem StB.

A aby nám Blažek sdělil všechno důležité, připomněl i další poklesky populárního herce J. Přeučila. Nápadné je již to, že zatímco otec pobýval ve vězení, jeho syn mohl vystudovat herectví a hrát v divadle, ve filmu i v televizi. K nejvíce přitěžujícím okolnostem nicméně podle P. Blažka patřila skutečnost, že J. Přeučil ve svém posluhování komunistickému režimu neodmítl účinkovat v pořadu normalizační Čs. televize, ve kterém pomlouval V. Havla, s nímž se znal z Divadla Na Zábradlí. Společníka mu u toho dělal jiný herec z téhož divadla – V. Sloup. (Zatímco V. Havel byl v tomto divadle zaměstnán jako „kulisák“, V. Sloup byl předsedou ZO KSČ a současně i spolupracovníkem StB.)

Výše zmíněný rozhovor s J. Přeučilem je letos již druhým v pořadí. Ten první byl publikován na serveru „Praha IN.cz“ dne 15. 1. 2025 pod titulkem: Jak někdo může vůbec uvažovat o volbě paní Konečné? V něm herec říká více méně totéž, ale hlavně se podivuje nad tím, že ještě dnes někdo volí KSČM. To bylo ještě v začátcích soustředěných útoků médií vůči K. Konečné. Ta si to tehdy nenechala líbit a na sociálních sítích připomněla Přeučilovo členství v KSČ i jeho další politické „přešlapy“.

Na tuto „přestřelku“ jsem tehdy zareagoval i já, a to v článku s názvem: Herec Jan Přeučil, člen KSČ i spolupracovník StB (SN č. 3/2025, vloženo 4. 3. 2025, ZDE). V článku jsou uvedena i jména dalších agentů StB z řad našich herců a hereček: některá jsou již notoricky známá, kdežto jiná docela překvapí. Mě zase překvapuje, že náš „renomovaný“ historik P. Blažek, který všechno ví, všude byl a od všeho má klíče, zapomněl zmínit Přeučilovu spolupráci s StB.

­─────

„Stanu se malým a ještě menším, až budu nejmenší na světě…“

Psal jsem o tom již v článku o J. Přeučilovi: Ústřední tajemník druhé nejsilnější strany v zemi, která ohrožovala prvenství KSČ v příštích volbách, si podle úvah stranických dogmatiků a byrokratů zasluhoval „špagát“. Proto je jen málo pochopitelné, že F. Přeučil dostal „pouze“ doživotí. Zvrácená logika uskutečňovatelů „třídní spravedlivosti“ nakonec zvítězila i tady: všichni souzení funkcionáři nekomunistických stran, kteří se zúčastnili schůzky ve Vinoři v září 1948, dostali doživotí.

Nedalo mi to, abych si pozorně nepročetl to, co F. Přeučil řekl při hlavním přelíčení – včetně jeho závěrečné řeči před vynesením rozsudku. Jestliže se prokurátoři a soudci nenechali v případě M. Horákové obměkčit tím, že posílají na smrt ženu-matku nezletilé dcery Jany, co je vedlo k tomu, že se v případě F. Přeučila zachovali tak milosrdně? I on měl tehdy nezletilého, 13letého syna Jana. Odpověď na tuto „záhadu“ mně dalo „poslední slovo obžalovaných“.

Přeučilovo závěrečné vyjádření bylo velmi krátké a řečnicky neobratné. Na rozdíl od něho mluvila M. Horáková déle než Přeučil a řekla tam věci ‒ jistě podle pokynů sovětských bezpečnostních poradců ‒, za něž by ji dnes málokdo z jejích obdivovatelů a „uctívačů“ pochválil. Například toto: „Nedělejte to, co jsem dělala a udělala já. Nedělejte to, ledaže byste byli blázni nebo jste chtěli za každou cenu zemřít.“

Ústřední tajemník ČSNS F. Přeučil zvolil na rozdíl od této stranické kolegyně jinou taktiku. Ač patřil k vysokým stranickým funkcionářům, vylíčil sám sebe jako malého, bezvýznamného úředníčka, který musel poslouchat své nadřízené. A zdá se, že to u soudruhů zabralo. Před celou soudní síní pronesl toto: „Pane předsedo, páni přísedící. Já bych prosil, aby mé přiznání, jak jsem ho učinil, bylo opravdu hodnoceno věrohodně a s vírou, že jsem se snažil vnést světlo do celého případu. Zejména bych prosil, aby bylo konstatováno slavným soudem a přihlédnuto ke skutečnosti, že jsem nebyl skutečným vedoucím těch skupin, nýbrž že jsem se snažil najít napojení a prostředníka, poněvadž já sám jsem neměl k tomu předpoklady. Prosím slavný státní soud, aby mi byla dána nějaká příležitost, kde bych mohl dokázat, že svých činů lituji. Děkuji.“ (Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Horáková a společníci. Ministerstvo spravedlnosti, Praha 1950, str. 265-266)

Pokud jste celou závěrečnou řeč F. Přeučila přečetli až do konce, pak ani vás nemůže překvapit, že syn tohoto národně socialistického politika později vstoupil do nenáviděné KSČ (jistě na radu svého otce) a dokonce podepsal i spolupráci s tajnou politickou policií ‒ StB. Ano, nemohl si stěžovat: soudruzi mu tu požadovanou „příležitost“ skutečně nabídli a on jí náležitě využil. Na rozdíl od jiných politických vězňů se F. Přeučil dožil konce režimu, kterým tak opovrhoval, protože se opíral nikoli o masarykovské „hodnoty“, nýbrž o vedoucí roli KSČ při budování socialismu a komunismu.

­─────

STRATKOM chrání občany před „nepohodlnými“ fakty?

Možná jste si toho všimli i vy. V posledních dvou týdnech nám totiž Česká televize (ČT) „servíruje“ informace k 75. výročí monstrprocesu s M. Horákovou jen velmi opatrně a po „kousíčkách“, aby nás tím nezahltila. Ve svém zpravodajství nám prozradila, že začátek soudního přelíčení s touto političkou byl naplánován na 31. května 1950, tedy necelých deset dní po zpracování obžaloby. I na tu dobu se jednalo o termín „šibeniční“.

Dozvěděli jsme se rovněž to, že soudní přelíčení skončilo dne 8. 6. 1950, a to závěrečnou řečí hlavního prokurátora plk. Juraje Viesky, dále řečí prokurátora JUDr. Josefa Urválka, pak projevem (dělnické) prokurátorky Ludmily Brožové (ve svém aktivistickém vystoupení hovořila o rezolucích dělnických kolektivů, jež požadovaly přísné tresty pro Horákovou a spol.), jakož i řečmi obhájců a „posledním slovem obžalovaných“.

Na závěr osmého dne hlavního přelíčení zazněl tento rozsudek: JUDr. Milada Horáková, Jan Buchal, JUDr. Oldřich Pecl a Záviš Kalandra – trest smrti; JUDr. Josef Nestával, JUDr. Jiří Hejda, František Přeučil a Antonie Kleinerová – trest těžkého žaláře na doživotí; JUDr. Bedřich Hostička – 28 let těžkého žaláře; JUDr. Zdeněk Peška – 25 let těžkého žaláře; JUDr. Jiří Křížek – 22 let těžkého žaláře; Františka Zemínová – 20 let těžkého žaláře a Vojtěch Dundr – 15 let těžkého žaláře.

Jelikož naše prolhaná a propagandistická média, zejména Česká televize, přistupují k informacím o této tragické historické události velmi ledabyle a dopouštějí se účelového zamlčování některých faktů, jsem nucen uvést věci na pravou míru. Třebaže ČT24 nedávno odvysílala informaci o 75. výročí narození senátorky za ČSNS Františky Plamínkové (1875-1842), v souvislosti s M. Horákovou jsme se naopak nic nedozvěděli o jejím vztahu k této političce.

Tato o generaci mladší národně socialistická politička totiž po válce převzala po Němci popravené F. Plamínkové, jež byla jejím velkým vzhorem, předsednictví celostátní organizace žen – „Rady čs. žen“. Jako bývalá politická vězeňkyně nacistického režimu zastávala M. Horáková po skončení války i funkci místopředsedkyně „Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu“. Obou těchto funkcí byla zbavena bezprostředně po únorovém převratu 1948: již 27. 2. 1948 byla „vyakčněna“ z vedení „Rady čs. žen“; ve funkci ji nahradila komunistická politička, pobývající za války v Londýně – A. Hodinová-Spurná.

Jiná informace, kterou nám „fialová“ Česká televize zamlčela, se týká zahraničně politických aktivit M. Horákové v období let 1945-48. Tato politička ČSNS se ve dnech 29. 7. – 15. 10. 1946 zúčastnila jako diplomatická delegátka mírové konference spojenců protihitlerovské koalice v Paříži. V říjnu 1946 dokonce navštívila hlavní město SSSR – Moskvu.

V Paříži dělala Horákové doprovod jiná komunistická politička, Dr. Getruda Sekaninová, manželka novináře a právníka Ivana Sekaniny, který obhajoval v tzv. Lipském procesu (21. 9. – 23. 12. 1933) předsedu bulharských komunistů – G. Dimitrova. (Představitelé bulharských komunistů po lidovém protifašistickém povstání ze září 1923 pobývali v exilu v Německu. Mezitím se k moci dostal A. Hitler: po jeho jmenování říšským kancléřem a po zinscenování požáru Říšského sněmu byli rovněž tři bulharští komunisté obviněni ze zapálení této budovy.)

Tato fakta zmiňuji proto, abych uvedl na pravou míru „uvědomělé“ řeči některých politiků z Fialovy koalice. Horáková byla sice členkou „nekomunistické“ ČSNS, avšak ani ona – jakožto bytostná demokratka ‒ neodmítala spolupráci s ostatními levicovými politiky, např. s komunistickou spisovatelkou J. Glazarovou.

V této souvislosti musím znovu vzpomenout na komickou scénku, která se odehrála v lednu 2025. V jedné z televizních politických debat, v pořadu „Otázky V. M.“ (19. 1. 2025) totiž ministr M. Jurečka (KDU-ČSL) tvrdil, že M. Horáková byla členkou sociálně demokratické strany. Dovolával se této političky, aby mohl kritizovat aktuální „namlouvání“ mezi SOCDEM a předvolebním uskupením „Stačilo!“ Jurečka se u toho tvářil smrtelně vážně a odporovat mu nedokázala ani v tomtéž pořadu přítomná předsedkyně SOCDEM J. Maláčová. Jeho omyl zřejmě vůbec nezaregistrovala. (Přisuzuji to jejímu zdravotnímu stavu, o němž začala hovořit v médiích až mnohem později.) S odstupem těch několika měsíců se zdá, že Jurečka nikdy o ČSNS neslyšel. A zapomněl zřejmě i na to, že jeho „rodná“ strana, dnešní KDU-ČSL (před rokem 1989 se nazývala: Čs. strana lidová) byla nedílnou součástí komunistické Národní fronty.

[O výše popsané scénce s M. Jurečkou viz tento článek: Co s politiky, kteří ztrácejí paměť a soudnost? (SN č. 1/2025, vloženo 20. 1. 2025, ZDE).]

Jen tak pro zajímavost: Pozdější „skalní“ stalinistka G. Čakrtová-Sekaninová (1906-1986) patřila spolu s F. Krieglem a několika dalšími „rebely“ k těm komunistickým poslancům Národního shromáždění, kteří dne 18. 10. 1968 našli odvahu a zvedli ruku proti tzv. dočasnému pobytu sovětských okupačních vojsk na území ČSSR. Tímto způsobem hlasovali pouze čtyři poslanci a poslankyně: B. Fuková, G. Čakrtová-Sekaninová, F. Kriegel a F. Vodsloň. Politický život některých komunistů byl doopravdy „pestrý“. Bylo to často ode zdi ke zdi, ale vždy v předních řadách spolustraníků.

­─────

Neuvěřitelné „babráctví“ M. Kubala a jeho „partičky“ z ČT!

Letošní připomínka 75. výročí justiční vraždy JUDr. M. Horákové není zdaleka u konce. Zbývá ještě datum její popravy (27. 6. 1950), které se po Listopadu 1989 stalo „památným dnem“ (Den památky obětí komunistického režimu). Z toho plyne, že se ještě můžeme dočkat dalšího překvapení od nevzdělaných a pologramotných zaměstnanců ČT.

Třebaže jsem se domníval, že příval nepravdivých a zavádějících informací o M. Horákové z roku 2020 zůstává dodnes nepřekonán čímkoliv z minulosti, ukázalo se, že v ČT stále platí stará zásada: „Levá ruka neví, co dělá ta pravá.“ Potvrdilo se to, co mnozí tušili. Ředitelé se mění, avšak zaběhnuté pořádky přežívají v útrobách tohoto postkomunistického molochu na Kavčích horách i 35 let od zatím posledního historického mezníku.

[Právě probíhající volba nového ředitele ČT v plné nahotě ukázala, že se „starým režimem“ byli spjati hned tři z pěti uchazečů o tuto funkci: M. Karas, M. Fridrich i L. Šmuclerová. Korunu tomu všemu nasadil právě člen současného vedení ČT M. Fridrich, který pro média prohlásil toto: „Následující roky budou v České televizi bojem o budoucnost. O budoucnost veřejné služby i televize jako takové. Budou bojem o smysl televize v digitálním světě.“ S tím lze jen souhlasit. Už nikoli však s tím, že to tvrdí člověk, který před rokem 1989 studoval marxismus-leninismus na Leningradské státní univerzitě v SSSR (Forum24, 16. 6. 2025). Volba nového ředitele ČT se začíná nebezpečně podobat zvolení komunistického rozvědčíka „Pávka“ do funkce prezidenta republiky. Již mnoho let děláme všechno pro to, abychom u nás „zabetonovali“ komunismus na věčné časy a nikdy jinak. Na to by členové Rady ČT měli myslet především. V tom spočívá jejich odpovědnost před dějinami.]

V tak početném kolektivu, jaký se sešel v ČT, se nedaří pohotově komunikovat mezi vedením televize a jednotlivými redakcemi i konkrétními osobami redaktorů. Sdělit si prostou informaci může být i v digitální éře problém. Hlavně se nedaří odpovídajícím způsobem reagovat na kritiku veřejnosti a napravovat chyby, na něž diváci oprávněně upozorňují.

Nicméně: v ČT zůstávající poměry pořád stejné, jako by to tam kdosi úmyslně zabetonoval, aby se s tím nedalo v budoucnu nic dělat. Současně s tím tato televize přijímá stále nové redaktory a redaktorky, kteří toho moc neumí (mají aspoň maturitu?), ale hlavně zápasí se čtením a českou gramatikou. V této dělné atmosféře se přesto podařilo „neumětelům“ z okruhu šéfa redakce zpravodajství ČT M. Kubala provést neuvěřitelný „kiks“. Jaký? V souvislosti s připomínkou monstrprocesu s M. Horákovou zopakovala totiž ČT stejnou chybu jako v roce 2020.

Když se to tehdy stalo, reagoval jsem bezprostředně po odvysílání oné chyby (nikdo z televizních šéfů si jí nevšiml, nebyla opravena a nikdo se za ni neomluvil) tak, že jsem o tom napsal článek. A ten jsem vzápětí spolu s dalšími kritickými příspěvky poslal vedení ČT. Výsledkem bylo mlčení, které trvá až do aktuálního zopakování staré chyby z r. 2020. To doopravdy nevymyslíš! Možná si ti staří, politickými vichřicemi ošlehaní televizní šíbři doopravdy myslí, že to všechno dělají správně. Já si to nemyslím.

Kdyby mi někdo tehdy řekl, že po kritice této evidentní chyby nebudou následovat nápravná opatření, aby se něco podobného již nemohlo opakovat, se nestane vůbec nic a vše zůstane při starém, neuvěřil bych tomu. Až tvrdá realita informace na ČT24 dne 8. 6. 2025 (po 17.00 hod.) mne přesvědčila o tom, že žijeme v zemi neomezených možností: ČR je státem, kde se i nemožné se stává skutkem. Jenom naprostý blb by se dopustil stejné chyby. Nevědomé „telátko“, které nic neví a nemá žádné zkušenosti, ovšem ano. Podobný případ jsem vloni kritizoval v souvislosti s připomínkou pohřbu studenta medicíny Jana Opletala. Opět v tom figurovali výhradně mladí redaktoři – jako tentokrát.

V roce 2020 zmíněnou chybu udělal kdosi nekvalifikovaný z České tiskové kanceláře (ČTK), kdo se nenaučil ve škole pořádně číst a psát. Namísto jména Jan Buchal tehdy tato instituce rozeslala do všech redakcí tištěných a elektronických médií materiál s chybným jménem: Jan Bouchal.

Zda to letos posílali z ČTK i s tou starou chybou znovu, netuším. Dost možná v ČT použili onen pět let starý text, jehož pravost a spolehlivost si dodnes nikdo neověřil. Starou žurnalistickou zásadu, že údaje mají být verifikovány alespoň ze dvou na sobě nezávislých zdrojů, připomínám pouze pro pořádek. Česká televize se touto zásadou již dlouhá léta neřídí. S ověřováním faktů by totiž bylo moc práce.

[K tomuto tématu viz článek: Nikoli Jan Bouchal, ale Buchal… (SN č. 6/2020, vloženo 2. 6. 2020, ZDE).]

U příležitosti letošního 75. výročí vynesení rozsudku smrti nad M. Horákovou a spol. (8. 6. 1950) nám nový redaktor ČT Dušan Šulc vypravoval o tom, jak dotyčný monstrproces probíhal. Do vysílání si ho pozval moderátor odpoledního zpravodajského bloku (Studio ČT24) Jakub Musil. Nejspíš se chtěl televizním šéfům taky zavděčit, a proto přečetl totéž, co před pěti lety B. Kroužková: i v jeho textu se objevilo znovu ono chybné jméno jednoho z odsouzených k smrti: Jan Bouchal. Stalo se tak na ČT24 dne 8. 6. 2025 v 17.18 hod. Jenom blbec opakuje stejnou chybu!

Když jsem to slyšel, doslova mi to vyrazilo dech. Tolik hlouposti a prostoduchosti jsem ani od ČT nečekal. Neztrácel jsem čas a okamžitě jsem poslal e-mail M. Kubalovi i J. Musilovi, aby si uvědomili, k jaké chybě došlo. Ještě zbýval nějaký čas do hlavní večerní zpravodajské relace „Události“. Dalo se tedy předpokládat, že tato chybná informace se bude opakovat i v dalších zpravodajských pořadech ČT. A skutečně: nemýlil jsem se. V „Událostech“ se málem stejná chyba zopakovala znovu – po pěti letech (ČT1/ČT24, 8. 6. 2025, okolo 19.30 hod.).

Naštěstí to dobře dopadlo. Zdá se, že M. Kubal příslušnou zprávu dostal včas a stihl na ni zareagovat. Sice nikoli nejlíp, ale aspoň nějak. Informaci o procesu s M. Horákovou totiž četl on. Když hovořil u vynesení rozsudku smrti nad vedoucí skupinou obžalovaných, uvedl tato jména: „Milada Horáková, Oldřich Pecl a další.“ Pod těmi „dalšími“ se skrýval i onen Jan Buchal. Jméno trockisty Záviše Kalandry, na něhož měli komunisté obzvláště spadeno kvůli jeho kritice tzv. moskevských procesů z 30. let 20. století, na ČT rovněž nezaznělo.

 Mohlo to dopadnout hůř, protože hlavní zpravodajskou relaci „Události“ sleduje daleko víc diváků, než je tomu u odpoledního zpravodajství na ČT24. Jsem přesvědčen o tom, že ti diváci, kteří ještě nemají mozek vymytý propagandou ČT, by si chyby ve jméně Buchala jistě všimli. Za to, že tato chyba pronikla až na obrazovku (v podání J. Musila), ovšem může především M. Kubal. Ten to totiž má všechno hlídat. Vypadá to ovšem tak, že ČT spíš potřebuje někoho, kdo by hlídal Kubala, aby vykonával svou práci pořádně.

A jaké z toho plyne poučení? Rovněž tento nejnovější případ potvrzuje, že poměry v ČT jsou mnohem prohnilejší, než se dosud zdálo. Bez výměny celého osazenstva redakce zpravodajství to nepůjde. Namísto převlékání do fialového oblečení by se měli redaktoři a moderátoři (redaktorky a moderátorky) raději naučit ověřovat fakta (alespoň ze dvou zdrojů) a sdělovat divákům pouze to, co je ověřená skutečnost. Po letech nekontrolovatelného šíření dezinformací a „jediných správných pravd“ to bude vítaná změna.

Nový ředitel (nová ředitelka) bude mít co dělat, aby se z ČT stala televize skutečně "veřejnoprávní", důvěryhodná a respektovaná. Celá ta „partička“ v čele s M. Kubalem by měla zmizet v řádu několika dní. Nejlépe do 27. 6. 2025, aby tam již ve výroční den popravy M. Horákové nikdo z těch břídilů a neumětelů nezacláněl.

18. 6. 2025

‒ RJ ‒