Další chybné datum popravy účastníků III. odboje!
Chyba, o níž budu v následujících řádcích psát a kterou nemohu přejít mlčením, je pro mne doslova pohromou. Je to totiž již třetí chyba tohoto druhu za poslední měsíc, kterou mají na svědomí naše „demokratická“ média, zejména ta „veřejnoprávní“. V tomto třetím případě navíc není jasné, zda ta chyba vznikla při sepisování samotného článku novinářem R. Oppeltem, nebo se na ní podílela i vedoucí Úřadu vlády ČR Jana Kotalíková. U této veledůležité instituce, která zaměstnává tak zbytečnou osobu, jako je plk. O. Foltýn, mě to vůbec nepřekvapuje. Zmatků okolo neschopného premiéra P. Fialy je totiž již tolik, že nějaká další chyba se v tom úplně ztratí. Na místě tohoto tragického politika bych již dávno skočil z Nuseláku, nebo se utopil ve Vltavě. Nebudu proto spekulovat o viníkovi, ale pouze popíšu fakta, která jsem zjistil.
Nepochopitelné nahromadění chyb tohoto druhu není jistě náhodné. Souvisí to s celkovou atmosférou ve společnosti, kdy strach současné koalice z příští volební prohry začíná ohrožovat fungování mozku mnoha členů vlády i poslanců a senátorů koaličních stran. Přenášení vzniklého zmatku mezi prorežimní novináře je jen zákonitým důsledkem celkového chaosu, který skončí až okamžikem vyhlášení výsledků podzimních voleb. „Fialovci“ tuší, že to bude „masakr“. Dávno ztratili hlavu a bojí se každého příštího dne, kdy na ně něco dalšího „praskne“. Nějaká chyba toho druhu, o němž budu psát, je doopravdy pouhá „lapálie“. Pro mne – jako historika – je to ovšem věc zásadní důležitosti, zejména u osob, které se tak rády ohánějí úctou k účastníkům protikomunistického odboje.
Ano, šíří se to v posledních dnech a týdnech jako epidemie. Jen co jsem poukázal na stránkách SN na opakování chybného jména Jana Buchala ze skupiny osob okolo M. Horákové (ČT24, 8. 6.2025, po 17.00 hod.), objevil se případ další. Tentokrát tuto chybu způsobila ČTK, která ji uvedla ve svém textu k 76. výročí popravy div. gen. Heliodora Píky (České noviny, 20. 6. 2025, 11:31). A dnes to pokračuje dál, tentokrát u velmi navštěvovaného zpravodajského serveru „iDNES.cz“ (9. 7. 2025, 15:38). Článek novináře Roberta Oppelta má tento titulek: Exhumace v Ďáblicích. Z hrobu obětí zločinného režimu vyzvednou ostatky tří hrdinů. Do třetice (všeho dobrého i zlého) přichází nová chyba, a to v datu popravy členů odbojové skupiny „Praha-Žatec“.
Na rozdíl od obou předchozích článků, v nichž jsem podobné chyby kritizoval, tentokrát nic nenamítám proti titulku, ale mám výhrady vůči některým použitým slovům aktuálního článku i zveřejněným faktům. Přitom i já považuji návrh na exhumaci tří důstojníků naší armády, kteří se v r. 1949 zabývali plánem na vojenský převrat, jenž by odstranil poúnorový režim K. Gottwalda, za správný a sloužící posilování demokracie u nás. Premiér na to nemusel čekat až na poslední tři měsíce svého vládnutí, ale mohl se do toho pustit mnohem dříve. Takto jeho inciativa zanikne v celkovém politickém zmatku, který Fialova vláda okolo sebe vytváří. Zkrátka: je to kontraproduktivní a tuto vládu to stejně nezachrání. V době skandálu s bitcoiny se jedná jen o „kouřovou clonu“ sloužící k odvádění pozornosti jinam, než by se slušelo a patřilo v právním státě.
Celou akci považuji za plivnutí do tváře všem účastníkům III. odboje a odporu proti komunistickému režimu (patřím k nim i já), a to od člověka, který je svou povahou zbabělec a tichošlápek, jenž nikdy s protikomunistickým odbojem neměl nic společného ‒ kromě laciných politických řečí („fialových rozprávěnek“) a bombastické reklamy na „světlé zítřky“. Náš brněnský „profesůrek“ se pouze za tyto hrdiny neoprávněně a neskromně schovává. Toť vše. Že ho hanba nefackuje!
Ano, důstojníci naší armády, z nichž dva působili v zahraničním odboji na Západě, kpt. Karel Sabela, rtm. Miloslav Jebavý a pplk. Vilém Sok-Sieger, si zaslouží, aby jejich ostatky byly exhumovány z hromadných hrobů na Ďáblickém hřbitově, náležitě identifikovány a pietně pohřbeny s veškerou úctou, kterou jsme těmto lidem jako společnost dlužni.
Je škoda, že jen málo občanů si to uvědomuje. Na vině je samozřejmě tento stát a držitelé moci v něm – včetně politických komediantů ze Strakovy akademie. Ti se jezdí klanět do Kyjeva místo toho, aby pokládali kytice květin a věnce u hrobů našich odbojářů, kteří zachránili český národ před vyhlazením ze strany německých nacistů. Převrácené „hodnoty“ našich politiků pak vedou k neúctě příslušníků nejmladší generace Čechů ve vztahu k naší národní minulosti. To je trestuhodné!
Třebaže i členové protikomunistické skupiny „Praha-Žatec“ si dobře uvědomovali, že je po ztroskotání jejich akce čeká potupné soudní řízení a po něm exemplární trest (na šibenici) od mocipánů, kteří jim jejich hrdinství mohli jen závidět, chovali se někteří z nich během soudního přelíčení statečně a popravdě odpovídali na položené otázky. Nejotevřenější bylo vystoupení kpt. K. Sabely, který byl od října 1947 velitelem 21. tankové brigády v Žatci. Samozřejmě: aby jím mohl být, musel se stát členem KSČ.
Tato skutečnost není příliš zdůrazňována, ačkoli by měla být. Proti vládnoucím komunistům („prasatům u koryt“), kteří zneužívali svou moc a po zádech obyčejných, poctivých pracujících se vydrápali až do nejvyšších pater politiky, se stavěli jiní komunisté, kteří se v té době ještě naivně domnívali, že kritikou spolustraníků, kteří se utrhli ze řetězu, mohou korigovat onu slibovanou cestu ke „světlým zítřkům“. Až později se ukázalo, že všechno bylo „nalajnováno“ dávno dopředu: s přijetím stalinského modelu tzv. socialismu se čs. komunisté zavázali plnit i ty negativní věci, o nichž se před Únorem 1948 raději moc nehovořilo.
Karel Sabela věděl, že ho čeká smrt a že jeho rodina zůstane „v prokletí“ mnoho desítek let – za trest kvůli jeho odhodlání odstavit tu mocichtivou Gottwaldovu partičku od koryt. A dobře věděl i to, jak prohnilé jsou poměry v naší poúnorové armádě, z níž byli postupně vyhazováni důstojníci, kteří měli zásluhy z I. a II. odboje. K těmto poskokům mocných patřil až do počátku 50. let 20. století i někdejší Svobodův blízký spolupracovník – gen. B. Boček. Brzy i on skončil ve vězení.
Komunistická justice si dávala dobrý pozor na to, aby věrně zdokumentovala všechno, co vedlo k činům proti poúnorovým mocným – včetně výroků u soudního přelíčení. Sabela na otázku soudce, zda si myslí, že jejich akce mohla mít úspěch, odpověděl přibližně v tomto smyslu: „Stačil by jeden výstřel z tanku a důstojníci Generálního štábu (= na Kulaťáku v Dejvicích) by se podělali strachy.“
Z těchto slov až mrazí. Zároveň jsou však svědectvím o tom, jaká sebranka se dostala po Únoru 1948 k moci. Jednalo se většinou o lidi, kteří žádné zásluhy neměli. Řada z nich zpoza buku čekala, jak to celé dopadne. V této souvislosti jsem si vzpomněl na názor jednoho z těch „méně zasloužilých“, jenž se s neúctou vyjadřoval o vojácích, kteří prošli frontou od Buzuluku až do Prahy. Jednomu z těch důstojníků Svobodovy armády řekl toto: „Dobří vojáci padli.“
Měl tím zřejmě na mysli všechny ty ostatní zbabělce, kteří se nenechali zabít pro vlast, ale raději si počkali, až to za ně vybojuje někdo jiný. Tak se – bohužel – chovají někteří naši politici dodnes. Stačí se podívat na ty trapné postavičky, jež se po volbách z října 2021 dostaly k moci. Je to sbírka ubožáků, zbabělců a pokrytců, kteří by rozhodně pro tuto vlast svůj život nepoložili.
Představa o tom, že Únorem 1948 bylo provždy vybojováno vítězství komunistů na věčné časy a nikdy jinak, je falešná. Právě v prvních letech po Únoru bylo ještě možno dosáhnout zvratu, i když s nejistým výsledkem. Jen část společnosti by s tím zřejmě souhlasila: poměry by se pouze převrátily naruby. Ze stoupenců starého, poúrorového režimu, by se stali jeho tvrdí odpůrci. Skončilo by to nejspíš občanskou válkou: zbraní bylo mezi lidmi víc než dost. Komunisté sice po Únoru 1948 postupně „přitvrzovali“, ale i jejich funkcionáři si dobře uvědomovali, že příliš „tlačit na pilu“ se nevyplácí. Ostatně – komunisté se v této „zběsilé fázi“, která připomíná jakobínskou diktaturu z Velké francouzské revoluce (1789-94), sami zapletli do sektářského boje uvnitř strany, který nakonec vedl k výraznému oslabení pozice vládnoucí strany.
Po Slánského procesu z listopadu 1952 se již KSČ nikdy nevrátila k původní mocenské pozici z doby bezprostředně po Únoru 1948. Soudní procesy i vnitrostranické čistky oslabily KSČ natolik, že pouze přežívala. Občané sice na jedné straně neměli možnost se komunistů legálně zbavit prostřednictvím zmanipulovaných voleb, avšak na straně druhé výkon ekonomiky neumožňoval KSČ splnit všechny sliby a záměry. „Nový dech“ nabrala husákovská KSČ až po vojenské invazi ze srpna 1968. Stát se komunistou po Srpnu 1968 znamenalo toto: být kolaborantem a vlastizrádcem. S touto „nálepkou“ čekala většina posrpnových komunistů na své „vysvobození“ z hanby a potupy. Pád komunistického režimu přinesl (jaksi nechtěně a mimo plán) i těm bezmála dvěma milionům členů KSČ perspektivu, že zbytek života prožijí jako normální lidé.
Represe z počátku 50. let 20. století vedly k tomu, že po uvěznění statečných odbojářů ze skupiny „Praha-Žatec“ a dalších se již nenašel nikdo, kdo by otevřeně proti režimu vystoupil. Proto většina občanů rezignovala na aktivní odpor. Stali se z nich pasivní konzumenti toho, co jim byl husákovský režim schopen nabídnout. Uměle vyvolaná konjuktura po nástupu G. Husáka (1969), spojovaná často s propopulačními opatřeními a hromadnou výstavbou bytů, neměla dlouhého trvání. Od počátku 80. let 20. století se jen čekalo, kdy se režim sám „položí“. Součástí této přípravy na změnu režimu bylo i vytipování garnitury nových vládců z okruhu Charty 77, kterou si KSČ (prostřednictvím StB) „vychovala“ pro možnost předání moci a zajištění beztrestnosti v novém režimu.
Nedivme se proto, že politici Fialovy vlády se chovají tak zmateně a zbaběle. Díky své nezměrné servilitě se zapletli do mocenské hry velmocí, z níž nevycházejí moc dobře. Kvůli nim jsme se octili v situaci, kdy se naše země stala fakticky bezbrannou. Profesionální armáda, transformovaná pro potřeby NATO, by nás ubránila maximálně jeden den. Jaké by byly důsledky kapitulace, to si raději ani nechci představovat. Bez protivzdušné obrany jsme zcela bezbranní, a to vůči komukoliv, kdo by na nás zaútočil. O důsledcích chybné ekonomické politiky se netřeba zmiňovat. S předraženými energiemi spějeme k totálnímu ekonomickému kolapsu, který lze pouze oddalovat, nikoli se mu pokusit aktivně zabránit.
Jestliže opozice v posledních týdnech stále hlasitěji hovoří o „změně režimu“, není to pohrůžka státním převratem, který by bez podpory většinové společnosti stejně nebyl reálně proveditelný, pak jen pojmenovává skutečnost, jaká je. Bez zásadní proměny systému vládnutí nás nečeká žádná skvělá budoucnost. Parlamentní volby na podzim letošního roku mohou směr dalšího vývoje pouze korigovat žádoucím způsobem. Nedojde-li k potřebným změnám, je s naší zemí konec. Hrozí nám totiž pohlcení některým ze silnějších sousedů: v lepším případě bez války, v tom horším s válkou. V takovém případě se jistě naplní prorocká slova: Živí budou závidět těm mrtvým, že se toho nedožili.
Redakci serveru „iDNES.cz“ se podařila zajímavá chyba. Uvedené datum popravy těchto tří členů protikomunistické skupiny „Praha-Žatec“ neodpovídá historické pravdě. K popravě těchto tří hrdinů došlo dne 18. 7. 1949 ve věznici v Praze na Pankráci. „iDNES.cz“ uvádí toto datum: 18. června [1949]. Příslušná redakce by se měla za tuto chybu omluvit a v dotyčném článku ji dodatečně opravit.
Dodnes si pamatuji zásadu, kterou mně a mým vrstevníkům vštěpovali moji učitelé a učitelky češtiny: vždy si po sobě přečti alespoň jednou to, co jsi napsal. Tak máme šanci se případných chyb vyvarovat. Kdo to nedělá, je jako novinář nepoužitelný. Řešením už pak může být jedině umělá inteligence. Odchod některých „novinářů“ by našim médiím jedině prospěl. Zamyslet by se nad tím měl i šéfredaktor „iDNES.cz“. Na nápravu není nikdy pozdě.
9. 7. 2025
‒ RJ ‒
─────
P. S.
Jen tak na okraj. V článku R. Oppelta je zmíněno i jméno Zdeny Mašínové starší (1907-1956). Na rozdíl od autora bych se vyhnul používání zbytečně dramatických výrazů. Komunisté nechali Z. Mašínovou zemřít ve vězení na rakovinu, ačkoli byla opakovaně operována a její nemoc byla v terminálním stádiu. Představitelé režimu, který o sobě prohlašoval, že je humánní, neprojevili ani špetku soucitu s umírající matkou bratří Mašínů, kterým se podařilo uprchnout na Západ. Nic nepomohlo ani to, že matka Z. M., E. Nováková, se obrátila se žádostí o milost na prezidenta republiky A. Zápotockého.
S jeho manželkou, Marií Zápotockou, se Z. Mašínová st. i M. Horáková dobře znaly z Malé pevnosti u Terezína, kde byly všechny tři ženy vězněny. Mašínová se tam dostala po zatčení svého manžela – gen. J. Mašína z odbojové skupiny „Tří králové“. Nedávno Česká televize ukazovala výšivky (různé polštářky a další předměty, které vyšívala M. Horáková ve vězení. Na jednom z těchto předmětů byla i jména spoluvězeňkyň z Malé pevnosti – včetně M. Zápotocké. Bohužel – nikdo nic televizním divákům nevysvětlil. Asi nebyl zájem povídat o tom, že se M. Horáková znala se Zápotockou, která byla později přemístěna do koncentračního tábora Ravensbrück. Taková je úroveň „informování“ ze strany ČT. Jeden by zaplakal. Čemu taková výběrová neinformovanost slouží? Rád bych to věděl!
S případem rodiny Mašínových souvisí ještě jedna epizoda. Před několika lety se podařilo poblíž místa, kde se v areálu Pankrácké věznice prováděly popravy na šibenici, odhalit prostranství, kde byl vysypán popel z uren popravených osob z 50. let 20. století. Posledním popraveným z této skupiny byl Vladivoj Tomek (†17. 11.1960). K těm odbojářům, jejichž rodinám komunistický režim neumožnil, aby jejich ostatky byly řádně pohřbeny, patřili i tři popravení členové Mašínovy skupiny: mjr. Ctibor Novák, Václav Švéda a Zbyněk Janata. Jmenovaní byli popraveni na dvoře Pankrácké věznice dne 2. května 1955, den po odhalení Stalinova sousoší na Letné.
K oběma těmto událostem došlo před 70 lety. Česká televize opět promarnila příležitost, jak o těchto tragických událostech objektivně informovat. Zachovala se jako obvykle: raději mlčela. A opět nepřipomněla, podobně jako před pěti lety, ani 75. výročí popravy poslance ČSL Stanislava Broje. Hlavně, že M. Jurečka má ve vysílání ČT plno řečí o tom, jak komunistický režim popravoval nebo jinak pronásledoval nepohodlné rolníky. Broj patřil k politikům ze strany, která se před Únorem 1948 netajila svými výhradami vůči připravované kolektivizaci na venkově, kterou komunisté ve svém programu plánovali.
Aby si čtenáři mohli sami udělat obrázek o tom, jak to v době okolo Února 1948 a krátce po něm u nás vypadalo, odkazuji je na tyto články:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-6-2020/dalsi-jubileum--ktere-ceska-televize----zazdila---.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-6-2021/pripad-babice.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-7-2021/---pripad-babice----a-televizni-vseznalek-m.-reznicek.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-6-2020/zajimejme-se-o-osudy-zen-byvalych-politickych-veznu-.html
10. 7. 2025
‒ RJ ‒
