Naši politici: včera a dnes
Do podzimních parlamentních voleb zbývají přesně dva měsíce. Když pozoruji tu hrůzu na naší vnitropolitické scéně, říkám si, že jsme právě dosáhli pomyslného dna, kam až lze klesnout. Hlouběji už to nejde – bohužel. Nedivme se proto, že tváří v tvář politické komedii kolem prolhaného A. Babiše vnímá veřejnost politiky tak negativně. Jsou na poslední příčce žebříčku všech vykonávaných profesí. Ani oni nemají kam klesnout. Dále už to nejde…
Zatímco dříve, v dobách začínajícího politického uvědomování a s ním spojeného veřejného života, bývala práce ve vyšších „patrech“ politiky odměnou za celoživotní činnost, za angažování se ve prospěch občanů a pro povznesení jednotlivých regionů naší vlasti, dnešní politici myslí a jednají úplně jinak: hájí výhradně své vlastní zájmy – za hodně peněz. Osud vlasti a národa je to poslední, co je zajímá.
Před časem se mně dostaly do rukou některé příspěvky z regionálního tisku na východní a severovýchodní Moravě – z konce 19. století. V té době se teprve formovalo odborové hnutí námezdně pracujících a hlavním bodem politického programu mnoha stran, ale i širokých lidových vrstev, bylo úsilí o prosazení všeobecného hlasovacího práva.
Toho bylo nakonec dosaženo po mohutných lidových demonstracích z podzimu 1905 v následujícím roce (1906), kdy tehdejší rakouský parlament (Říšská rada) přijal zákon o zavedení všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasovacího práva pro muže starší 24 let (na ženy se toto právo nevztahovalo). Na jeho základě se před 110 lety, v květnu 1907, konaly v Předlitavsku, k němuž patřily také české země, první všeobecné volby. (O tom viz článek ZDE.)
Vraťme se však k oněm myšlenkám, jež byly v roce 1894 zveřejněny v listu Radhošť (s podtitulem: „Politický čtrnáctidenník ku hájení zájmů národnostních na Valašsku, Kravařsku a Lašsku“):
● „Poslanci jsou pro lid, oni nezastávají sebe, nýbrž zájmy lidu, jeho prospěch, jeho lepší, ne své. A v zájmu naší země, v zájmu lidu, jeho potřeb a tužeb žádáme, aby byla svornost, ale taková, která by nezaopatřovala tituly, vyznamenání, sinekury tučné a jiné věci. My žádáme, aby se poctivě s tím lidem mluvilo, neboť pozná-li lid, že přes něj, přes jeho protest hlasitý chodí ta „nejoddanější oposice“ v mumraji posavadním, lid ten promluví hlasem v době voleb, že poznají všichni, kdož hru s ním provádějí, jak silný je jeho hlas i mocný. Lid volí poslance, ne poslanci lid.“ (Radhošť, 21. 1. 1894)
● „Povinností přítomnosti jest starati se o budoucnost a tím konati a plniti závazky, jež nám ukládá duch dějin, jež jsou staletým odkazem otcův našich a útěchou, že v době budoucí stane vnuk u cíle samosprávnosti království českého a zbaven bude ponižujícího boje doby nynější. (…) Což jsme již tak daleko poklesli, že nedovedeme býti hrdými, či ruka naše zchromla, že nedovede se bránit, či slavná památka otcův našich ničím není synům?“ (Radhošť, 18. 2. 1894)
Oba výše uvedené citáty byly otištěny 13 let před prvními všeobecnými volbami a 24 let před obnovením české státnosti v rámci ČSR (1918). Zatímco naši předkové přesně věděli, čeho chtějí v politické i sociální oblasti dosáhnout, naši současníci z přemíry jiných podnětů a zpitomělí z konzumace Babišových koblih zcela rezignovali na jedno ze základních politických práv: dát svůj hlas ve volbách jen těm, kdo si ho skutečně zaslouží, nikoli těm, kteří si ho „koupí“ za další koblihu či knížku o tom, jak bude vypadat „Česko“ v roce 2035. Lidi, vzpamatujte se! Ještě je čas!
● „Náš lid musí úplně věřiti jen sobě samému, neboť jediný přítel lidu našeho je lid jen zase sám.“ (Radhošť, 22. 4. 1894)
Pro ty, kteří si za posledních 28 let odvykli přemýšlet a řídit se vlastním rozumem: Nevěřte nikomu, jen sami sobě!
● „Poslanecká práce, vlastně vykonávání její spojeno s odpovědností větší, ale zároveň s důležitostí mocnější. (…) Poslanec je zde pro nás, on má naši důvěru, on musí postaviti se činně v popředí naše. A nekoná-li povinnosti své, nuže: pak ho zavolejme, postavme mu před oči jeho slib a donuťme ho, aby účet ze svého jednání složil nám před veřejností. My potřebujeme mužů celých, ne stínů a mátoh, jež od každého světla podobu svou béřou. (…) Dobrý Bože, uchovej a ostříhej nás přátel falešných; od nepřátel si pomůžeme sami.“ (Radhošť, 8. 7. 1894)
À propos: Tušíte vůbec, kdo je Vaším poslancem, který je de facto neodvolatelný? Tak si to totiž v časech „porevoluční“ euforie sami vrcholní politici zařídili. Ať má Váš poslanec absenci jakoukoliv (o pracovní morálce ani nemluvě), svůj plat dostane a nezbavíte se ho do konce volebního období. Jedinou obranou je: příště takového člověka nevolit. Pokud nad tím, co je uvedeno v citátu z r. 1894, kroutíte nevěřícně hlavou, pak vězte, že Rakousko-Uhersko bylo sice „žalářem národů“, jak se dodnes traduje, ale zároveň to byl právní stát. Co je ten náš, dnešní, to si opravdu raději ani netroufám pojmenovat.
● „Vstupujeme na práh vážné doby. Doba tato žádá mužů celých, nebojácných, nechoulostivých, alébrž odhodlaných, pevných, smělých, kteří srdnatě a bez bázně dívají se událostem denním v tvář, kteří hotovi jsou – obětovati se pro zásady a veřejně ztotožňovati je se zásadami lidu a veřejně je hájiti. (…) My směle zasáhneme vždy tam, kde činěno bude bezpráví, nechť ono přichází odkudkoliv.“ (Radhošť, 30. 12. 1894)
Ano, také my se podzimními volbami do Poslanecké sněmovny PČR ocitneme „na prahu vážné doby“. Pokud se ve volbách rozhodneme nesprávně, nikdo nám už nepomůže. Pohár hořkosti budeme muset vypít až do dna. Proto nevěřme těm, kdož nám slibují, že bude líp. Nebude! Teď už bude jenom hůř! Zkrátka: Sliby se slibují, blázni se radují…
20. 8. 2017
PhDr. Rostislav Janošík
Seznam vyobrazení:
- F. Duša: Horník (ilustrace k Bezručovým Slezským písním)
- F. Duša: Práce dělníků v železárnách na Ostravsku (z cyklu Beskydy)
