Svobodné noviny na internetu

Motto: „Sílí antisystémové síly.“ (B. Kroužková, pořad ČT24 „Události, komentáře“, 4. 8. 2023, 22:00)

Úvodem

Citát z motta tohoto článku uvádím jako názorné potvrzení toho, že totálně zblbnout může ze soustavného lhaní, jakož i prorežimní a proukrajinské propagandy úplně každý, dokonce i jinak schopná, pohotová a na poměry v ČT vcelku inteligentní moderátorka. Kdo se dostane do soukolí protidezinformační mašinérie, tomu není pomoci.

Ještě hůř než dotyčná moderátorka dopadla někdejší „hvězda“ televizního zpravodajství M. Augustová, která před několika desítkami let začínala jako „krajánek“ na Liberecku. Bývaly doby, kdy jsem i já obdivoval její suverénní počínání během kontinuálního volebního zpravodajství z „virtuálního“ studia ČT. Dávno, dávno tomu. Dnes se na její „utahané“ výstupy před televizní kamerou dívám jen s velkým sebezapřením. Lidské i profesionální „pády" některých jedinců mívají roztodivné podoby.

Moderátorka B. Kroužková je další z řady někdejších, nadějných adeptek televizního zpravodajství. Za šéfování P. Dvořáka se z tohoto žánru televizní „rutiny“ stalo nudné, bezmyšlenkovité předčítání toho, co moderátorům kdosi z televizního zákulisí připravil, aby to „odbrebentili“! (ČT24 nám již opět nějakou dobu přestala ukazovat svůj „newsroom“ – v pozadí za moderátorem/moderátorkou. Proč asi? Abychom jim neviděli do prázdné „kuchyně“?) Dnes ČT1 a ČT24 představují hrůzu a děs, na které se nedá dívat.

─────

Proč mají „fialovci“ strach z Jindřicha Rajchla?

Podnětem k napsání tohoto článku se stal příspěvek na facebookovém profilu, jehož autorem je předseda strany PRO – JUDr. Jindřich Rajchl. Jeho text byl následně zveřejněn i na stránkách nezávislého webu „pravyprostor.net“ (Jedná se o jeden z těch nezákonně vypnutých webů, které se Fialova vláda rozhodla dne 25. 2. 2022, den po zahájení ruské agrese na Ukrajině, vypnout, aby prý neohrožovaly naši svobodu a demokracii.) Rajchlův text je opatřen tímto lákavým titulkem: Pojďme naší vlastní cestou! (pravyprostor.net, 12. 8. 2023).

A o čem zde autor píše? Posuďte sami! Začíná oslovením, aby přiměl každého k tomu, že si to alespoň ze zvědavosti přečte. Autor uvádí: „Přátelé, jak dlouho tady chceme hrát náš typicky český »východo-západní ping-pong«, než nám dojde, že ani z jedné strany nás nic dobrého nečeká a že pro obě strany budeme jen objektem, který slouží k prosazení jejich vlastních zájmů?“

Pokusím se autorovo sdělení přetlumočit do P. Fialovi srozumitelnějšího jazyka a doplnit jej o pár poznámek. Rajchl se v další části svého příspěvku pokouší o vysvětlení naší „klikaté cesty dějinami“: Když nás obsadil Hitler (15. 3. 1939), naivně jsme se domnívali, že nás zachrání Stalin. Výsledkem bylo to, co známe z temné kapitoly, po níž historikové používají termín: komunistický režim. Čekalo nás 40 let nesvobody, politické procesy i politické vraždy. Sotva jsme se z tohoto područí vymanili, našli jsme dalšího „spasitele“: stal se jím vytoužený Západ a vstup do EU.

[Ideologové Občanského fóra (OF) přišli již ve dnech „sametové revoluce“ 1989 s tímto sloganem: „Zpátky do Evropy!“ Titíž politici-amatéři nám současně slibovali, že za 10 let budou u nás platy stejně vysoké jako na Západě. Bohužel – ani po 34 letech nejsou: jsme na třetině toho, co mají Němci.]

Po třech dekádách našeho polistopadového vývoje je postavení naší země víc než tristní: stali jsme se ekonomickou kolonií Západu, hlavně Německa a EU. A v té šířící se beznaději, kdy se díky „covidu-19“ a energetické krizi propadáme stále hlouběji a hlouběji, opět sílí hlasy ‒ podle J. Rajchla – nespokojených občanů. Prý „jediný, kdo nám pomůže, je Putin“. Už se však nedozvídáme, jak by to dokázal udělat, když je sám plně zaměstnán válkou na Ukrajině.

[Strašpytlové z Fialovy koalice zase děsí občany tím, že po případné porážce Ukrajiny jsme na řadě my – Česká republika. Upřímně: Putin, Šojgu i Prigožin mají nejvíce spadeno na Polsko a na pobaltské republiky bývalého Sovětského svazu. My jsme až hodně vzadu.]

Svou geopolitickou úvahu J. Rajchl uzavírá tímto konstatováním: Kdy už konečně pochopíme, že ti druzí, u nichž hledáme ochranu, prosazují pouze své vlastní zájmy? Proto je třeba odmítnout tuto hru. Jediní, komu záleží na uskutečňování českých národních zájmů, jsou občané ČR. Vyrazme proto společně – svou vlastní cestou. Jedině tak se budeme mít lépe.

─────

Mezi „Scyllou“ (= Německem) a „Charybdou“ (= Ruskem, SSSR)

Teprve na tomto místě se dostávám k tomu, abych dal odpověď na otázku, kterou jsem položil v titulku tohoto letního zamyšlení. Samozřejmě: hledání této „vlastní cesty vývoje“ českého národa i státu Čechů, Moravanů a Slezanů vyplňuje celé naše tisícileté dějiny.

Po skončení vlády domácí panovnické dynastie Přemyslovců měli Češi již jen krále a královny z jiných panovnických rodů: Jagellonců a Habsburků. Od původní samostatnosti jsme se postupně stali součástí většího územního celku – podunajské Habsburské monarchie. To trvalo až do konce První světové války, v důsledku níž zanikly čtyři velké monarchie a začaly se formovat nové státní celky.

V rámci Habsburské monarchie, kterou mnozí naši politici, ale zejména kulturní činitelé 19. Století, chápali jako „žalář národů“, z něhož je třeba se vymanit, Češi nejprve samostatnost ztratili, aby se po roce 1848 znovu pokusili o její obnovení. Úsilí o národní a politickou emancipaci nakonec vedlo k cíli: Češi si opět vydobyli své místo na slunci, a to v rámci nově vzniklé Československé republiky (byla ustavena dne 28. 10. 1918).

Zánikem Rakouska-Uherska jsme se jako národ i nově ustavený mnohonárodnostní stát (s privilegovaným postavením Čechů a Slováků, ale s nerovným postavením tří milionů „československých“ Němců) ocitli v nezáviděníhodné pozici: mezi dvěma velmocemi, které sice utrpěly válkou na svém dosavadním postavení, avšak přesto zůstaly natolik mocnými, že naši novou vlast nakonec okupovaly: Němci v r. 1939 a Rusové (jako součást Sovětského svazu) v r. 1968.

Obě „okupace“ přesto nelze srovnávat. Německá (1939-45) měla charakter genocidy českého národa – včetně věznění a poprav občanů tzv. Protektorátu. Byla spojena s válkou, do níž byla vtažena celá Evropa a velká část světa. Sovětská okupace probíhala zpočátku skrytě (1948-1968), na pozadí totalitní vlády KSČ. Ani represe za protisovětská vystoupení po vojenské invazi ze srpna 1968 neměla otevřenou povahu: viníky netrestala okupační mocnost, nýbrž kolaborantský soudní aparát okupované země (1968-1989).

Předpokladem nástupu KSČ k neomezené moci bylo vítězství této strany v prvních svobodných parlamentních volbách po 11 letech. (Poslední předválečné volby se konaly v r. 1935.) Ani volby v obnovené republice v r. 1946 nebyly zcela jednoznačné: komunisté zvítězili pouze v českých zemích, kdežto na Slovensku si vítězství připsala Demokratická strana. Tu se pak slovenští komunisté v čele s G. Husákem (= předseda autonomní vlády zvané Sbor pověřenců) pokusili zdiskreditovat, aby mohla být vyřazena z politické soutěže.

Totéž, inspirováni slovenským příkladem, provedli i čeští komunisté. Když začalo hrozit nebezpečí, že v příštích volbách, v květnu 1948, zvítězí političtí soupeři z Čs. strany národně-socialistické (předsedou byl P. Zenkl, významnými členy E. Beneš, M. Horáková, F. Zemínová, V. Krajina, P. Drtina a H. Ripka), vyvolali komunisté v únoru 1948 vládní krizi, během níž přinutili slabého a nemocného prezidenta E. Beneše, aby souhlasil nikoli s demisí celé Gottwaldovy vlády, nýbrž pouze s její „rekonstrukcí“, tj. nahrazením nekomunistických ministrů, kteří podali demisi. Toto všechno se odehrávalo v režii Moskvy – prostřednictvím našich věrných stoupenců politiky J. V. Stalina.

Pražské „loutky“ stalinského režimu v ČSR dovedly tuto zemi po téměř deseti letech tvrdých represí proti nepřátelům režimu (nejhorší byla léta „rudého teroru“ 1948-1956) a následující etapy uvolnění za prezidenta A. Novotného (1957-1968) až k událostem Pražského jara 1968. V tomto tzv. obrodném procesu se u nás střetly dvě politické frakce uvnitř KSČ. Výsledkem byla nakonec přímá vojenská intervence pěti armád Varšavské smlouvy včetně sovětských jednotek (převažovali v nich Rusové a Ukrajinci). Vojenská operace s krycím názvem „Dunaj“ (začala v noci z 20. na 21. 8. 1968) měla za cíl legitimizovat umístění jaderných zbraní na našem území. (V r. 1965 tento požadavek prezident republiky A. Novotný odmítl. Stratégové Varšavské smlouvy se s tím nesmířili a využili rozporů uvnitř KSČ k vojenskému zásahu, jehož součástí byla okupace ČSSR, trvající od 21. 8. 1968 až do 26. 6. 1991.)

To ostatní již napsal ve svém příspěvku na Facebooku J. Rajchl. Všechny tyto proměny v naší zemi byly úzce spjaty s vývojem na mezinárodní scéně: začátek i konec „studené války“ (1946-1989), konec „bipolarity“ Západ-Východ (USA-SSSR) a její nahrazení dočasnou „unipolaritou (USA) a její následná transformace v multipolární svět současnosti ‒ se značným počtem regionálních center. (Jedná se nejen o uskupení BRICS, nýbrž i o nová mocenská centra na Blízkém a Středním východě: Izrael, Turecko, Írán, Saúdská Arábie atd.).

A ještě malá poznámka k oněm „specifikům“ vývoje. O svou, „československou“, cestu k socialismu usilovali i naši komunisté v čele s K. Gottwaldem po r. 1945. Pár měsíců po Únoru 1948 již bylo všechno jinak: vedoucí funkcionáři KSČ, hlavně Gottwald, Slánský, Zápotocký, Čepička nebo Široký, se nechali „přesvědčit“ o tom, že „sovětská cesta k socialismu“ je zaručeně tou nejlepší.

O další „inovaci“ na cestě „k socialismu“ se naši komunisté pokusili o dvacet let později. Tehdy se zrodil reformistický projekt tzv. socialismu s lidskou tváří, jehož symbolem se stal nový I. tajemník ÚV KSČ A. Dubček (1921-1992). I tento pokus, spojený s ekonomickou reformou lidí okolo O. Šika, skončil nezdarem: pod pásy sovětských tanků v srpnu 1968.

Na konci roku 1989 se „dubčekovci“ pokusili o „reprízu“ svého projektu: o nastolení obnovené vlády stojící na principu „humanitního socialismu“. Podařilo se jim prosadit volbu A. Dubčeka do čela Federálního shromáždění; do významných pozic se dostali i někteří jeho stoupenci z tzv. Obrody. Většina z nich v nových politických poměrech neuspěla: nedokázali udržet s tímto vývojem krok. Neúspěšný pokus „dubčekovců“ skončil smrtí A. Dubčeka při autonehodě (1992). Jeho stoupence pak „převálcoval“ celosvětový nástup  globalismu. Vývoj šel nakonec zcela jiným směrem, než původně „plánoval“ M. S. Gorbačov, propagátor „glasnosti“ a „perestrojky“, v zemích bývalého sovětského bloku.

─────

Ano, pojďme vlastní cestou!

To, o čem J. Rajchl píše, je jistě velmi lákavé a jako námět pro příští „dezolátskou“ demonstraci (je svolána na sobotu 16. 9. 2023 ve 14. 00 hodin na Václavském náměstí v Praze) to nemá chybu. Přesto: Aby to nebylo jenom další „plácnutí do vody“ nebo „mlácení prázdné slámy“, je k tomu nutno leccos dovysvětlit. Naši občané a voliči by měli vědět, v jakém geopolitickém prostoru se pohybujeme. Žádný politický program, ani ten sebelepší, totiž nemůže být postaven na nesplnitelných, idealistických vizích, nýbrž výhradně na realistických, dosažitelných cílech. Pak má naději na uskutečnění.

Rajchlův článek (= původně příspěvek na Facebooku) je v podstatě politickou výzvou, která je zároveň i pozvánkou na dlouho dopředu plánovanou demonstraci. [Jen tak na okraj – pro české patrioty: Je to den, kdy byla zavražděna kněžna Ludmila (†16. 9.921), manželka prvního křesťanského panovníka z dynastie Přemyslovců.]

Předsedu nedávno založené protestní strany PRO, JUDr. Jindřicha Rajchla, považuji v porovnání s tou neuvěřitelnou bídou naší současné politické scény za úkaz poněkud překvapivý. Po „protestních“ stranách, které dosud sbíraly hlasy nespokojených voličů (KSČM, SPD), se jako nová, vpravdě protestní, strana vyprofilovala právě Rajchlova strana PRO. Její preference jsou zatím jako „na houpačce“, a to podle toho, jak hodně jsou na ni naštvaní předsedové stran a hnutí vládní koalice, která jako celek míří k pětiprocentní hranici. Brzy tam bude všech pět politických subjektů, třebaže se jejich politici tváří jako „mistři světa“.

Již nejbližší volby, ty evropské a senátní, ukáží, která z nich doopravdy přežije. Hodně nahnuté je to i s nejsilnějším z těchto politických uskupení – ODS. Kdyby se tato strana včas zbavila P. Fialy, který v této chvíli představuje balvan, táhnoucí stranu i vládní koalici ke dnu, snad by se „modří ptáci“ ještě mohli zachránit. Za to, co ODS dnes předvádí, si nezaslouží, aby ji voliči dál podporovali: nic nenabízí, nemá žádná řešení a jen zmatkuje a soustavně škodí této zemi i jejím občanům.

Ve srovnání s neslaným a nemastným „obchodníkem s deštěm“, P. Fialou, kterého si brněnská politická mafie „prostrkala“ do čela účelově „spatlané“ Pětikoalice, je J. Rajchl skutečně novou „výzvou“ (nemám toto módní slovo rád, ale tentokrát je vhodné je použít) naší politiky. Podaří-li se mu přitáhnout na svou stranu váhající voliče, kteří se za posledních 34 let již tolikrát zklamali, mohl by se spolu se svými lidmi dostat nejen do Poslanecké sněmovny (PS), ale i do Strakovy akademie.

Neschopný a zbabělý P. Fiala stále ještě nepochopil, že jeho politická mise, od níž si spousta naivních lidí (včetně jeho „loutkovodičů“ z ciziny) slibovala víc, než tento „chromý kůň“ dokázal splnit, je u konce. Demise vlády v polovině mandátu by byla tím nejrozumnějším řešením. Bohužel – Fialovo okolí zůstává hluché a slepé – a nereaguje. A Fiala taky ne: raději se někde schovává.

Po návratu z dovolené v Chorvatsku se náhle vynořil z „ilegality“, a to rovnou ve vile prezidenta E. Beneše v Sezimově Ústí. Proč tam byl, nikdo neví. Jen se zřejmě pokouší znovu „zviditelnit“, ale stejně mu to není nic platné. Zkrátka: někdo bude muset vzít iniciativu do vlastních rukou. Mohl by to být právě J. Rajchl, kdo dokáže oslovit veřejnost. Fialovi se to zatím ještě nikdy nepodařilo – ani s pomocí „Milionu chvilek pro demokracii“. Když na to dotyčný politik nemá, měl by se jít živit něčím jiným, co mu půjde líp.

─────

Fialova koalice nás vrací do středověku…

Vládní garnitura si je tohoto nebezpečí dobře vědoma, a proto Ministerstvo vnitra ČR v čele s bruselským „svazákem“ V. Rakušanem (a jeho „podržtaškou“ M. Vondráškem) vyrukovalo s novou zprávou o tzv. protisystémových stranách a dalších skupinách nespokojených občanů. Jedná se totiž nikoli o nespokojenost s dílčími body vládního programu, nýbrž jde o kritiku samotných základů toho, co vytvořili Fialovi politici, kteří se v říjnu 2021 dostali čirým nedopatřením (a za pomoci účelově připraveného volebního zákona předsedou Ústavního soudu P. Rychetským) k moci. Jedná se o nezodpovědné jedince, kteří od té doby jen škodí svým diletantismem, „potápějí“ naši ekonomiku a vedou zemi zpátky do časů před rokem 1989. Tuto mocenskou kliku je nutno ze Strakovy akademie co nejdříve vyhnat, „vypakovat“.

Strach „fialovců“ z případného posilování vlivu Rajchlovy strany PRO musí být nicméně veliký. Svědčí o tom nejen série pokusů o dehonestaci jak předsedy této strany, tak i některých jeho spolupracovníků, „vyhrabávání“ nedůležitých kauz z profesní a politické minulosti J. Rajchla, tak i snaha „zavařit“ mu u Advokátní komory. Zatím všechny tyto „výstřely“ mířily do prázdna.

Fialův „neostalinistický“ režim je tím nejhorším „černoprdelnickým humusem“, jaký nám denně předvádějí hloupí, nevzdělaní a pologramotní ministři této vlády.  Reakcionářství tohoto kabinetu si v ničem nezadá s protidemokratickým režimem Bachova absolutismu z poloviny 19. století. Prohnilost Fialovy vlády je absolutní a nesrovnatelná s čímkoliv ostatním z naší dosavadní minulosti. Soustavné lhaní a porušování předvolebních slibů je tím nejmenším proviněním: všechno to dovršuje spoluúčast politiků vládní koalice na trestné činnosti, spojené se zametáním stop. Kokainové dýchánky jsou jen pověstnou třešničkou na vládním dortu.

─────

Rajchl není „nepopsaným listem“ naší politiky

Netvrdím, že J. Rajchl je „nepopsaným listem“ naší současné politiky. Jistě i on má svoje chyby a nedostatky. Přesto se mu daří „držet prst na tepu doby“. Premiér P. Fiala ani netuší, co to znamená. Je to nikoli politik do nepohody, nýbrž jen nažehlený politický panák, kterého si jeho „loutkovodiči“ prostrkali až na piedestal moci. Co na tom, že na vládnutí nemá! Nic mu nejsou platné ani jeho politologické poučky, které se doma učí zpaměti před zrcadlem.

Zatímco J. Rajchl si na žádný „nepopsaný list“ nehraje, Fialova vláda se snaží sbírat „body“ i na toto téma. Za takový „list“ se nedávno prohlásil v politické debatě na CNN Prima News nedávno jmenovaný ministr zemědělství M. Výborný (KDU-ČSL), jedna z nejprofláknutějších postaviček z kolaborantské partaje „černoprdelníků“.

Rajchl se od tohoto nanicovatého a utlachaného politika Fialovy koalice liší právě tím, že se pokouší v dnešní patové situaci, do níž nás svou leností a neschopností přivedla tato koalice, o přímost a věcnost při provádění politiky. Záměrně nepoužívám výraz „vláda“, protože na tomto marasmu participují i taková beznadějná „politická telátka“, jako je ukoktaný J. Jakob, jeden z nejhloupějších politiků TOP 09 (hned po MPA).

To, co na naší politické scéně momentálně vidíme, je další kolo protibabišovské války, která neskončila ani bezmála dva roky po parlamentních volbách z října 2021. Přitom je čím dál zřejmější (a nelze to přehlédnout), že Babiš již dlouho neohrožuje naši cestu vpřed. Dokonce ani vzad. Tam to zvládnou sami „fialovci“. (Je to přinejmenším od Babišovy cesty do USA, kde ho pozvali do centrály CIA, a pak od chvíle, kdy se ztotožnil s „narativem“ ohledně výbuchů v muničních skladech ve Vrběticích.) Dnes v tom Babiš „jede“ spolu s P. Fialou, třebaže na sebe vzájemně útočí. Podobně to kdysi dělávali V. Klaus s M. Zemanem, aby tím mátli voliče.

Po prohraných prezidentských volbách se A. Babiš přesto tváří tajuplně a potutelně se usmívá. Jeho chování je již delší dobu nepřiměřené a nepochopitelně zdrženlivé. Zřejmě se již těší na příští vládní koalici ANO 2011 a ODS, byť ani zdaleka není jasné, zda k ní vůbec dojde. Skládat příští koalici s tak „toxickými“ osobami, jako jsou P. Blažek, Z. Stanjura či J. Černochová, to musí být věru na pováženou. Obávám se, že by potřebnou změnu nepřinesl ani končící europoslanec J. Zahradil, kterého si dovedu představit nejen jako příštího předsedu ODS, ale i jako nového premiéra poté, kdy P. Fiala natrvalo odcestuje za svými barmskými ženami. (Může s sebou vzít i manželku.)

Zahradilovou nevýhodou je skutečnost, že hrozí vnitrostranická „revolta“ ze strany jeho nespokojených a politicky (možná i sexuálně) neukojených kritiček. Tento politik může být „uštěkán“ jednou ze stranických „štěken“ – E. Decroix. To je jeden ze dvou politiků koalice SPOLU (tím druhým je „černoprdelnický“ tichošlápek T. Philipp), kteří klamou již svým jménem. Jen by mě zajímalo, kde koalice SPOLU tyto exoty „náboruje“. Že by na „Hlaváku“?

─────

Vlastní cesta vývoje sice existuje, ale je komplikovaná…

Nedávno jsem v jednom ze svých článků kritizoval jak premiéra P. Fialu (toho kritizuji neustále, protože ho nemám za co pochválit), tak i jeho ministra kultury M. Baxu. Důvodem byla podivná, naprosto „nesystémová“ oslava 205. výročí založení Národního muzea v Praze a 225. výročí narozenin historika F. Palackého. Exhibice Fialových politiků na této akci byla nejen nelogická. Akci navíc doprovázela řada věcných a gramatických chyb přítomných řečníků. Také exhibování před televizními kamerami totiž vyžaduje, aby přítomné „hvězdy“ něco znaly a pouze „nevařily z vody“.

[Této akci je věnován článek s titulkem: Oslavy výročí Národního muzea s chybami (SN č. 6/2023, vloženo 18. 6. 2023, ZDE).]

─────

Malé „opáčko“ z dějepisu pro ministra M. Baxu

aneb Již F. Palacký snil o „mostu mezi Západem a Východem“

Je všeobecně známo, že složité postavení ČSR po První světové válce (1914-1918) se tehdejší ministr zahraničních věcí a pozdější Masarykův nástupce ve funkci prezidenta republiky, E. Beneš, snažil vidět – vzdor ohrožení republiky ze strany nacistického Německa, ale i dalších evropských nedemokratických režimů – jako onen pověstný „most mezi Západem a Východem“. Vývoj ukázal, že uzavřené smlouvy s některými státy k zajištění bezpečnosti ČSR nestačily. Následné zklamání z Mnichova 1938 pak vehnalo Beneše přímo do náruče Stalina. Výsledkem byla Čs.-sovětská smlouva z 12. 12. 1943, která na dlouhá desetiletí předurčila naše další zahraničně politické směřování: stali jsme se součástí sovětské zájmové sféry.

E. Beneš nicméně nebyl autorem oné myšlenky „mostu“. Dávno před ním se touto ideou zabýval historik František Palacký (1798-1876). Ten tuto budoucí roli českého národa odvodil z faktu, že se mu podařilo odolat pohlcení ze strany Němců. Palackého teze zněla: Český národ zůstal národem slovanským, a to na rozdíl od jiných, jež se Germánům podařilo poněmčit. Národní obrození zabránilo nejhoršímu.

Palacký o tom napsal toto: „Český národ sám jediný, k německému co roveň k rovni a přiloživ a od sebe více než tisíciletí do svazkův nejužších s ním vstoupiv, uhájil až podnes národnosti své, a jakkoli mnoho německého do života svého pojal i duchovně zažil, nepřestal proto býti slovanským národem. I dnes ještě tatáž z dějin, jako u povahy zeměpisné, úloha jemu se klade: sloužiti za most mezi Německem a Slovanstvem, mezi východem a západem v Evropě vůbec.“

Slavný český historik dokonce uvažoval o vytvoření Všeslovanské unie poté, kdy pomine „barbarství“ východní i západní. Z kontextu není jasné, co tím mínil: tím západním se mu jevila militarizace Německa pod taktovkou O. Bismarcka, z níž se později vyvinula německá účast v obou světových válkách; východním barbarstvím snad byla spíše jen tušená bolševická nadvláda nad Ruskem po zániku monarchie Romanovců: diktatura Leninova a Stalinova. Ani v tomto tušení příštího zla se Palacký nemýlil: vyplnilo téměř celé příští století.

Nelze nezmínit ani některé Palackého výroky, které jsou aktuální i dnes. Sem patří například ten, v němž tvrdí, že „Čechové a Srbové byli před Rakouskem … a budou i po Rakousku.“ Na druhé straně se Palacký netajil svými výhradami k tomu, jak se Češi v minulosti, ale i v jeho přítomnosti chovali a chovají. Připomínal např. to, o čem psali již někteří středověcí kronikáři, počínaje Dalimilem (14. století), že totiž „Češi jsou »opičí národ«, an prý všeho se chytá i víc napodobuje, co vidí u sousedův svých…“ Nešetří Čechy ani jako „hospodáře“: „Němec umí nejen jmění dobývat, ale i s dobytým hospodařit… Protož maje vždy něco peněz pohromadě, snadno vkupuje se v dědinu zadluženého Čecha.“

Poučná a dodnes platná je i Palackého charakteristika Čechů a Slovanů: „Čech a Slovan vůbec umí mnohem lépe chovati se v neštěstí nežli ve štěstí. Jest jemný a schopný, přičinlivý a důmyslný, horlivý a neústupný: ale také smyslný a marný, nepečlivý o budoucnost a nestálý, bujný a bažný.“ Navzdory tomu všichni Slované měli vždy rádi svobodu. Co se týká českého národa, ten – dle Palackého – povstal z mrtvých (po Bílé hoře a po Třicetileté válce), a to navzdory cizákům a zrádcům. To je memento, které má trvalou platnost: dodnes.

─────

Co F. Palacký vzkazuje našim politikům?

Palacký byl nejen věhlasný historik, ale i skvělý „prognostik“. Směle by mohl konkurovat všem těm desítkám „politologů“, kolik se jich u nás za poslední léta „urodilo“ (včetně pana premiéra).

Je dobré připomenout si některé Palackého zásady, jež by jistě doporučil i dnešním politikům. Například tyto dvě: „Svoboda vyžaduje mravnost.“ – „Politik nepřevléká kabát.“ Netřeba zdůrazňovat, jak jsou právě tyto dvě zásady v chování politiků důležité, obzvláště v dnešní době, kdy politici na mravnost kašlou a kdy ve svém šatníku mají dostatečnou zásobu kabátů – k případnému převlečení.

A na závěr ještě připomenu Palackého osobní krédo: „Nebažím po jiné cti, než po té, abych byl a slul mužem poctivým. Poctivost žádá především otevřenost a netajivost, úplnou srovnalost v řečích a skutcích; musíme mít napřed pevné přesvědčení, a pak jednati podle něho.“ Nejsem si jist, zda by dnes Palacký někoho takového mezi našimi politiky našel. Zamyslet by se nad těmito slovy měl i muž na piedestalu nejvyšším – P. Pavel.

Co vy na to, čeští politici? Palacký by z vás musel být naprosto zděšen.

15. 8. 2023 (v den Nanebevzetí Panny Marie)

‒ RJ ‒

P. S.

Jako tečku za tímto článkem připojuji vyjádření D. Sterzika, známého blogera jménem „Vidlák“, z jeho rozhovoru pro internetový deník Parlamentní listy: „Pusťte k něčemu liberály, výsledek se brzy dostaví. Proti drahotě bojují větší drahotou, proti hospodářské krizi bojují hospodářskou recesí, proti komunistům bojují rozvědčíkem na Hradě… Jestli budou takhle bojovat i za přijetí eura, tak můžeme být úplně v klidu. Podle naznačené logiky vývoje bude výsledkem česká koruna.“ (PL, 16. 8. 2023, 4:43)