Udělal hrubou chybu ve větě o třech slovech. Je to „borec“!
Motto: „Stačilo! je jen bažina, která se cpe k Babišovu krmelci, a to bohužel i s poněkud nahnědlým větrem v plachtách.“ (Jiří Dolejš, Deník Referendum, 29. 8. 2025, 9:45)
[Úvodem pár slov k souvětí J. Dolejše, které jsem vybral jako motto tohoto článku. Poté, kdy tento politik před čtyřmi lety skončil v Poslanecké sněmovně, se zřejmě začal věnovat básnictví. Použít v jednom souvětí hned dvě „metafory“, to je slušný výkon. „Bažina, která se cpe ke krmelci“ nebo „nahnědlý vítr v plachtách“, to jsou vskutku „perly“. Zatímco „bažina“ může v terénu „pracovat“ a způsobit lecjaká překvapení, onen „nahnědlý vítr“ bych rád viděl. Zřejmě nemám dost fantazie. Chápu, že uskupení „Stačilo!“ J. Dolejše pořádně vytáčí. Na rozdíl od něj bych se ideologií raději moc neoháněl. I tento politik má totiž značný podíl na tom, co komunistická „partička“ okolo V. Filipa udělala během dvou dekád po r. 2000 z někdejšího „předvoje dělnické třídy“.]
Původně jsem chtěl reakci na jednu z každodenních „lapálií“, jež se odehrávají na sociálních sítích, zařadit do většího souboru komentářů k aktuálním problémům naší doby. Ale protože atmosféra okolo „námluv“ mezi SOCDEM a uskupením „Stačilo!“ neobyčejně zhoustla a hrozí, že přeroste v cosi horšího, než je jen okopávání kotníků mezi politickými soupeři, rozhodl jsem se o tom pojednat v samostatném článku. Také proto, že význam pozice ministra vnitra ve vládě P. Fialy si to zasluhuje. Prý by se rád stal novým premiérem (nebo ministrem spravedlnosti), až „Blyštivý Péťa“ s hanbou odejde do politického důchodu. S touto neznalostí českého pravopisu sotva!
Ani zdaleka ovšem nejde jen o prachobyčejnou neznalost mateřského jazyka, jaká nemá v této vládě za poslední desítky let obdoby. Rakušanovo sdělení na síti X (dříve Twitter) se dotýká i našich nejnovějších dějin. (Rakušan se rád chlubí, že historii vystudoval, podobně jako P. Fiala a M. Baxa. Všichni tři jsou na tom stejně. Neznají nic.) Najednou se totiž vyrojilo přespříliš „odborníků“ na problematiku M. Horákové a dalších obětí komunistického režimu. V aktuálním případě se to „přetavilo“ v jakési zideologizované „pohlavkování“ polistopadových komunistů (vždy je nutno rozlišovat mezi stranickými funkcionáři a řadovými členy takovéto partaje) za to, co ve skutečnosti nespáchali oni, ale co se jim neprávem přisuzuje.
Kárání politiků současné KSČM za něco, co měli na svědomí poúnoroví mocní z KSČ v čele s K. Gottwaldem při uskutečňování jejich pojetí „třídní spravedlnosti“, je nejen nehistorické, ale zároveň i nepravdivé. Věc má navíc ještě čistě komickou rovinu: kárající a káraní politici totiž pocházejí ze stejné generace, která se narodila v 70. a 80. letech 20. století, tedy o generaci později. Nikdo z nich, dokonce ani jejich rodiče, s uvedenými zločiny komunismu neměli nic společného. Celé to slouží pouze jako záminka k „pohlavkování“ nepohodlných politických soupeřů.
Ano, žijeme v hektické době, kdy se část politiků (hlavně těch z Fialovy koalice) domnívá, že po prohraných podzimních volbách u nás skončí svoboda a demokracie a nastane vláda jakýchsi „temných sil“, pro něž politologové používají označení: populisté, extremisté a antisystémové síly. Zosobněním všech těchto „pekelných“ hrůz má být, jak jinak, expremiér A. Babiš, jenž má šanci volby nejen vyhrát, ale i sestavit funkční vládní i parlamentní koalici.
A představte si, že jednou z variant příští vlády je tato: ANO 2011 + ODS (bez všech těch „přívěsků“, ale i bez „dozimetrického“ STANu). Z tohoto pohledu je jistá „nabroušenost“ V. Rakušana na K. Konečnou a „Vidláka“ docela pochopitelná. Proto se tento politik uchýlil k tak prostoduchému a silně zavádějícímu sdělení o tom, že „Stačilo!“ jsou komunisté. Zdá se, že ze školních let si V. Rakušan odnesl užitečnou poučku: v jednoduchosti a přímočarosti je síla a údernost každého sdělení.
Věc má samozřejmě i širší kontext, který souvisí s tím, jak se po Listopadu 1989 postupně utvářely poměry na naší politické scéně – až k jejich dnešní, zcela zdeformované a nefunkční podobě. Žijeme totiž v éře „manipulativní demokracie“, v níž si politici nárokují větší prostor i pozornost, než jim právem náleží. Oni sami by měli být objektem zkoumání a posuzování ze strany expertů na politické vědy, ale především ze strany veřejnosti.
Politikovi nepřísluší, aby komentoval právě probíhající dění a už vůbec ne to, jehož je on sám přímým účastníkem. U nás se to od časů O. Černého a Z. Bubílkové (z doby jejich moderování nedělních televizních debat v ČT) stalo zvykem. Politik má naopak naslouchat kritickým hlasům a napravovat chyby, jichž se dopustil, nikoli obhajovat svou politiku a tvářit se ukřivděně.
─────
Chybující učitel, nebo špatný člověk? Co je horší?
Ale teď již k samotnému problému s „tweetem“ V. Rakušana. I on totiž patří k těm veřejně činným osobám, jež za dobu pobytu v nejvyšších patrech politiky nabyly mylného přesvědčení, že když ve svém textu náhodou udělají pravopisnou chybu, že se tím tato chyba sice sama neopraví, ale jaksi „zlegalizuje“ a následně chybou přestane být. To je samozřejmě evidentní lež, ale především pošetilost dotyčného politika. Opak je pravdou: u politiků je to dvojnásob vidět. Každý občan si pak řekne: „Sám neumí česky a nad nás se tento „vejtaha“ povyšuje!“
Dotyčný politik v každém případě udělá nejlíp, když si bude těchto rizik a nástrah vědom. Něco podobného známe z lidové moudrosti: Pokorný člověk projde i malými dvířky, kdežto arogantní nadutec ani velmi vraty. Rovněž politici jsou osobami chybujícími – jako kdokoli z nás. Kdyby někteří z nich měli doopravdy ve své „výbavě“ skromnost a pokoru, lépe by se jim žilo i fungovalo ve veřejných funkcích. Bohužel – velká část z nich se mylně domnívá, že zvolením do příslušné funkce pro ně přestávají platit běžná pravidla jako pro ostatní občany. V tom se osudově mýlí. Mezi takové patří i „neomylný“ V. Rakušan.
O tomto politikovi, odchovanci Aspen Institutu, jsem psal již několikrát – kvůli jeho nedostatkům v péči o mateřský jazyk. Jednu takovou trapnou chybu stačil vyrobit ve své křečovitosti a horlivosti, jež souvisí s právě probíhající předvolební kampaní, v těchto dnech. Informuje nás o tom internetový deník „Parlamentní listy“ v článku s tímto titulkem: „Stahuje se ti prd*l.“ Rakušan hrubě napaden za kritiku opozice (PL, 19. 7. 2025, 18:50). Podotýkám, že v tomto článku žádné upozornění na chybu není. Tu jsem zjistil až já po přečtení tohoto textu. Bohužel – ani novináři na tom nejsou se znalostí české gramatiky o moc líp než politici.
Jedná se o záležitost, kterou ministr vnitra V. Rakušan na sebe upoutal i mou pozornost (beru ho jako bývalého kolegu – středoškolského učitele němčiny a dějepisu, byť u toho nevydržel dlouho a raději se vrhl na politiku) a jež se týká Rakušanova příspěvku na sociální síti X. Dovolím si proto ocitovat celý text V. Rakušana (STAN). K němu je připojeno video, ve kterém se tento politik vyjadřuje k situaci na české politické levici. Přesněji: k nedávné dohodě o připojení SOCDEM (J. Maláčová, L. Zaorálek) ke kandidátce uskupení „Stačilo!“. V dolní části tohoto videa s Rakušanem je tento text: Stačilo!, jsou komunisti.
K tomu si dovolím doplnit ještě toto: Tvar „komunisti“ je hovorový a může v někom vyvolávat dojem „neúcty“. Citově neutrální je tvar „komunisté“, který pojmenovává skutečnost (= příslušnost členů ke KSČM), ale nikoho neuráží ani neponižuje. Zdá se, že emoce před volbami „pracují“ na obou stranách: i koalice i u opozice.
─────
Chyba, která musí „trknout“ každého!
Ve zveřejněném sdělení na síti X nejde totiž jen o Rakušana ani o to, co říká, nýbrž o onu zveřejněnou větu. Každý žák prvního stupně základní školy, který se ještě neseznámil s učivem skladby (= syntax), jež se probírá teprve na druhém stupni ZŠ, by měl přesto vědět, že v jednoduché větě (v tomto případě se jedná o holou větu) se mezi podmětem a přísudkem interpunkční čárka nepíše. Výjimkou je pouze případ, kdy je mezi základní větné členy vložen volný přívlastek nebo přístavek. (Měl by být oddělen čárkami z obou stran.)
Zmíněná věta v Rakušanově příspěvku na sociální síti X se vyznačuje ještě jednou zvláštností: v roli podmětu se ocitlo pojmenování politického uskupení, jež samo o sobě je netypické a v něčem i matoucí. Jedná se totiž o tvar slovesa „stačit“ (3. osoba, číslo jednotné, čas minulý). Původní motivací tvůrců tohoto pojmenování dobře rozumím. Rozhodli se tímto slovesem (= Stačilo!) vyjádřit, sumarizovat, co všechno jim na Fialově koalici vadí a „co“ (spíše však „čeho“) „Stačilo!“. Používání tohoto sloganu má ovšem i své limity: je-li užit i v případě, kde se to příliš nehodí a kde to i „češtinářsky“ skřípe.
Tvar slovesa „Stačilo!“ se v tomto případě chová jako slovo nesklonné, což je v rozporu s pravidly gramatiky. Ani to není v předvolebních materiálech politických stran žádná novinka. V minulosti se na billboardech politických stran vyskytovaly podobné slogany, kdy např. jednotlivé řádky předvolebního textu začínaly velkým písmenem; první písmena několikařádkového textu pak ukrývala název politické strany (ODS, TOP 09 apod.). Mluvnicky je to samozřejmě nesprávné, avšak když jde o politiku, mnoha funkcionářům politických stran se zatmí před očima a rázem zapomenou na gramatická pravidla mateřského jazyka.
To ovšem není jediný problém označení „Stačilo!“. Zcela matoucí je totiž používání „vykřičníku“ nebo dokonce „tečky“ za slovesným tvarem „STAČILO“, a to uprostřed věty. Nejlepším řešením by bylo psát toto slovo velkými písmeny (= verzálkami) nebo tento výraz dát do uvozovek – včetně onoho vykřičníku, případně tečky. Obojí totiž upozorňuje čtenáře příslušného textu na zcela zvláštní postavení tohoto slova v předmětné větě.
Zatímco vykřičník za slovem „Stačilo!“ (STAČILO!) signalizuje, že se jedná o nějaké specifické pojmenování, tečka za tímto slovem nutně vyvolává rozpaky nebo zmatek. Budí dojem, jako by ji tam pisatel zapomněl (nebo tento „překlep“ přehlédl), nikoli že by měla být součástí tohoto názvu. Jako učitel češtiny doporučuji používat raději pojmenování bez této tečky: „Stačilo!“ nebo STAČILO!
Kdyby se V. Rakušan nevyjadřoval zbytečně úsporně a před výraz „Stačilo!“ předsunul podstatné jméno „uskupení“ nebo (politická) „formace“, bylo by to něco úplně jiného. Dokonce by to bylo z hlediska pravidel skladby (= syntaxe) správnější. V takovém případě by totiž pojmenování „Stačilo!“ získalo úplně jiné postavení v rámci této jednoduché věty: stalo by se neshodným přívlastkem k podmětu „uskupení“ nebo „formace“. V této podobě by to bylo zcela v souladu s pravidly syntaxe. (Tomuto případu se říká: „nominativ jmenovací“ a znamená to, že onen neshodný přívlastek je vyjádřen tvarem podstatného jména v prvním pádu čísla jednotného. Patří sem např. tyto případy: „Povídka Babička“, „Hotel Intercontinental“ apod.
Jak došlo k tomu, že ve výše uvedené jednoduché větě ministr vnitra V. Rakušan oddělil podmět od přísudku interpunkční čárkou, netuším. V každém případě se jedná o hrubou pravopisnou chybu. I tak končívají „mistři světa“ nebo „ředitelé zeměkoule“, kteří nedovolí svým sekretářkám, aby po nich zkontrolovaly, co právě napsali.
─────
Nejen pravopisná chyba, nýbrž i nepravdivá fakta…
Rakušanův text z jeho příspěvku na síti X (dříve Twitter) uvádím v plném znění proto, že se v něm vyskytují chyby (snadno opravitelné překlepy, jimž nikdo nevěnoval pozornost), ale hlavně historické nepravdy o vztahu mezi Čs. sociální demokracií a Komunistickou stranou Československa (KSČ) v roce 1948. A ještě něco: Pokud kritériem „krajní pravicovosti“ má být hlásání pravdy, pak Rajchlova strana PRO nebo Okamurova SPD zcela odpovídají definici politické „krajní pravice“. Naproti tomu Fialova koalice jen lže od rána do večera. To je rozdíl, kterého si musí všimnout úplně každý.
Rakušanův „tweet“ začíná těmito slovy: „Dvě dosud nepředatavitelné (správně má být: nepředstavitelné) věci. SOCDEM kandiduje s komunisty, kteří kdysi sociální demokraty popravovali a zavírali.“
Netuším, odkud V. Rakušan čerpal své informace o formách perzekuce sociálních demokratů ze strany poúnorové KSČ. Jisté je jedno: Komunisty a sociální demokraty zavírali a některé i popravovali výhradně němečtí okupanti v období tzv. Protektorátu. A také to, že komunisté v rámci procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským nechali dne 3. 12. 1952 popravit 11 čelných představitelů této strany (= KSČ), avšak na rozdíl od bývalých politiků ČSL nevyužili vůči politikům sociální demokracie nikdy vyššího trestu, než bylo doživotní vězení.
Celé se to dá jen obtížně vysvětit, ale logiku bych v tom nehledal. Nelze dokonce vyloučit ani historické resentimenty. Málokterý ze starších komunistů si nebyl vědom toho, že KSČ vznikla odloučením se od Čs. sociální demokracie – z jejího marxistického křídla (1921). Původními sociálními demokraty byli i přední činitelé KSČ, např. K. Gottwald nebo A. Zápotocký. (Postavení toho druhého bylo výjimečné: jeho otec Ladislav Zápotocký patřil ke spoluzakladatelům této strany. Syn Antonín se stal po generální stávce z r. 1920 příkladem exemplárního potrestání za organizování této akce: odseděl si 18 měsíců „natvrdo“. Pro sovětské soudruhy byl nicméně Zápotocký hlavním představitelem „sociáldemokratismu“. Sověti navíc nechápali, že jako prezident republiky může být současně i spisovatelem.)
Po tzv. slučovacím sjezdu (27. 6. 1948), kdy velká část dosavadních členů sociální demokracie „vplula“ do KSČ (mnozí za to byli odměněni vysokými funkcemi v „nové“ straně), měli pravicoví členové této strany na vybranou – podobně jako dosavadní straníci ČSNS nebo ČSL: mohli se buď zcela odmlčet a ke svým předchozím aktivitám se nehlásit, nebo odejít do exilu (po „zadrátování“ státních hranic to bylo krajně riskantní). Jen malá část těch, kteří se nechtěli nechat umlčet a kteří novým komunistickým vládcům viditelně oponovali, hrozilo zatčení ze strany StB a vysoké tresty vězení. (Ač to zní jako nadsázka, není tomu tak. V prvních letech po Únoru 1948 se deset let „natvrdo“ dávalo „za nic“ čili za méně závažná provinění.)
Představitelé komunistické moci měli obzvláště spadeno na ty nepodvolené (= revoltující) členy předúnorové ČSNS, ČSL a Čs. sociální demokracie, kteří zamýšleli vytvořit vůči Gottwaldově komunistické garnituře jakési nové, „stínové“ mocenské centrum, jež by se připravovalo na budoucí politický převrat v zemi. Ten sice bezprostředně po Únoru 1948 možný byl a dal by se uskutečnit v součinnosti s nespokojenou částí Čs. lidové armády (svědčí o tom činnost protistátní skupiny „Praha-Žatec“ v roce 1949), nicméně příslušná odezva ve společnosti tomu nenasvědčovala.
Vývoj nakonec ukázal, že veškeré „revoltování“ proti nástupu KSČ k moci po Únoru 1948 vyvrcholilo protestními akcemi účastníků XI. všesokolského sletu na začátku léta 1948 (19.-27. 6. 1948), ale zejména státními pohřby ministra zahraničí J. Masaryka (13. 3. 1948) a prezidenta republiky Dr. E. Beneše (8. 9. 1948). S výjimkou let 1968-1969 (včetně pohřbu studenta J. Palacha) nastalo v ČSR (ČSSR) na dobu více než 40 let mrtvolné ticho.
Zkrátka: Čechům nikdy jejich nespokojenost s režimem a tradiční „brblání“ v hospodě nebo doma nevydržely dlouho. Někteří „převlékli kabát“ pohotově rychle a dali se plně do služeb nového režimu, kdežto ti ostatní se rovněž poměrně rychle podřídili novým vládcům. Vůbec nejrychleji se v nových politických poměrech zorientovali ti občané, kteří po Únoru 1948 komunistům předpovídali, že se udrží u moci nanejvýš „do švestek“. Nakonec z toho bylo bezmála 42 let vlády jedné strany (= KSČ).
Považuji tudíž za svou povinnost historika, který se tímto úsekem našich dějin zabývá, abych korigoval Rakušanův údaj o tom, že Gottwaldovi komunisté „sociální demokraty popravovali a zavírali.“ Nevím o jediném případu popravy, ale o mnoha případech vysokých trestů vězení (včetně doživotí) pro představitele „ilegálních“ stranických vedení nekomunistických stran po Únoru 1948. V tomto směru komunistická moc hlídala prostřednictvím StB veškeré aktivity „neposlušných“ funkcionářů ČSNS, ČSL a Čs. sociální demokracie.
Ostatně – při přípravě soudního procesu s JUDr. M. Horákovou hrála rozhodující roli ve scénáři „spiknutí proti republice“ právě tajná schůzka zástupců nekomunistických stran na faře ve Vinoři u Prahy koncem září 1948. Není rovněž bez zajímavosti, že ruce pryč od vytvoření jakéhosi mocenského centra proti KSČ a poúnorové vládě Národní fronty dal hned po této schůzce např. starší bratr (tehdy již mrtvého) prezidenta republiky E. Beneše – sociální demokrat Vojta Beneš. Krátce nato emigroval (nebo mu to bylo umožněno) na Západ, kdežto jiní politici z těchto stran byli zatýkáni, souzeni a následně vězněni. Tento selektivní přístup k lidem, kteří nesouhlasili s nástupem komunistického režimu po r. 1948, by si zasloužil podrobnou analýzu.
To platilo i o účastnících schůzky na faře ve Vinoři, z nichž část byla krátce po jejím konání zatčena (spolu s M. Horákovou) a souzena v procesu spolu s ní. Schůzky ve Vinoři se dne 25. 9. 1948 zúčastnili zástupci těchto nekomunistických stran: ČSL (Dr. B. Hostička, Dr. V. Jandečka), Čs. sociální demokracie (V. Beneš, Dr. V. Dundr, Dr. Z. Peška) a ČSNS (Dr. M. Horáková, Dr. J. Nestával, Ing. K. Šobr, Dr. M. Vaněk).
Režim K. Gottwalda, který odvozoval svou legitimitu od převratu z 25. 2. 1948 a z parlamentních voleb (na principu jednotné kandidátky Národní fronty) z 30. 5. 1948, si v prvních měsících po převratu dal mimořádně záležet na tom, aby zdecimoval staré stranická vedení předúnorových stran (ČSNS, ČSL, Čs. sociální demokracie), jež se odmítla podřídit novým politickým poměrů v zemi. S výjimkou absolutního trestu pro M. Horákovou vynesl dne 8. 6. 1950 Státní soud v Praze pouze tresty doživotní nebo vysoké tresty vězení pro obžalované představitele nekomunistických stran. Přesto se jedná o bilanci hrůzostrašnou: M. Horáková (trest smrti provazem), F. Přeučil (doživotí), F. Zemínová (20 let), A. Kleinerová (doživotí), Dr. J. Hostička (25 let), Dr. Z. Peška (25 let), Dr. J. Křížek (22 let), Dr. V. Dundr (15 let), Dr. J. Nestával (doživotí) a Dr. J. Hejda (doživotí).
Problematice vězněných sociálních demokratů z procesu s M. Horákovou je věnován tento článek:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-6-2020/co-by-mel-predseda-cssd-j.-hamacek-vedet----.html
─────
Soud s Horákovou byl „generální zkouškou“ na proces se Slánským
K tomu, co již bylo uvedeno, doplním ještě jednu důležitou věc. Zatímco všude okolo nás se od roztržky mezi J. V. Stalinem a J. Brozem-Titem (konec června1948) rozběhlo usilovné „hledání vnitřního nepřítele“ uvnitř komunistických a dělnických stran, v tehdejší Československé republice (ČSR) dál pokračovalo výhradně pronásledování politiků ČSNS (a některých předúnorových činitelů ČSL). Tento trend byl odstartován již v r. 1947 (Krčmaňská aféra, Mostecká aféra). Obě tyto kauzy byly přerušeny únorovou vládní krizí 1948, ale po jejím skončení pokračovaly justiční orgány dál ve stíhání aktérů spojených s těmito aférami.
Popravdě: i první velký politický proces, do jehož čela byla postavena M. Horáková, byl pouhým pokračováním onoho mohutného tažení proti ČSNS, jež byla největším politickým soupeřem poválečné KSČ. (Prosazení tzv. jednotné kandidátky Národní fronty, které si KSČ prosadila bezprostředně po Únoru 1948, fakticky vylučovalo možnost, že by tato strana mohla být v parlamentních volbách poražena.)
Situace u nás byla až do voleb v květnu 1948 mimořádně dramatická. KSČ proto potřebovala zcela paralyzovat tuto druhou nejsilnější politickou stranu pro případ politického zvratu k předúnorovým poměrům. S tím souvisí i fakt, že zatímco v Albánii, Bulharsku a Maďarsku proběhly první soudní procesy s tzv. vnitřními nepřáteli již v průběhu roku 1949, v ČSR došlo ještě na podzim 1949 k hromadnému zatýkání funkcionářů ČSNS. Z něho se posléze „vyklubal“ budoucí proces s M. Horákovou a spol. „Hledání československého Rajka“ bylo teprve v druhém „plánu“ – po vyřízení politických soupeřů z ČSNS.
V době zahájení procesu s L. Rajkem v Maďarsku (září 1949) narazili tamější vyšetřovatelé na jména asi 60 činitelů KSČ, kteří měli být údajně rovněž zapleteni do protistátní činnosti. Mezi nimi byli jak členové moskevského vedení KSČ, tak i osoby působící za války v Londýně či tzv. španěláci (= účastníci Španělské občanské války z let 1936-39), např. V. Nový (= otec televizní hlasatelky K. Moučkové), A. Hodinová-Spurná, B. Laštovička, G. Spurný, A. Zmrhal, F. Zupka nebo Š. Rais. Posledně jmenovaný politik (= Š. Rais) zastával v době politických procesů funkci ministra spravedlnosti (mimo jiné podepsal i rozsudek smrti nad M. Horákovou). K zatýkání prvních podezřelých komunistických činovníků došlo již na přelomu let 1950 a 1951: O. Šling byl zatčen StB dne 6. 10. 1950, M. Švermová a V. Clementis v lednu 1951.
K tomuto kontextu viz tyto dva články:
Jak známo, již proces s M. Horákovou byl plně v režii sovětských bezpečnostních poradců. Je pozoruhodné a zároveň obtížně představitelné, že se československým komunistům v době zvýšeného tlaku na „hledání vnitřního nepřítele“ v jednotlivých komunistických stranách podařilo přesvědčit zmíněné sovětské poradce o tom, že nejdříve je nutno uzavřít případ ČSNS v čele s M. Horákovou. Existuje pro to jediné racionální vysvětlení (politické procesy byly především emocionální záležitostí: na straně funkcionářů KSČ, ale i na straně jejich politických soupeřů). KSČ potřebovala získat čas, aby poněkud oddálila velký proces proti „nepřátelům“ uvnitř vlastní strany.
O tom, že oba tyto soudní procesy spolu souvisely, se můžeme přesvědčit mimo jiné z toho, že se odehrávaly podle téhož „scénáře“, za nímž stáli sovětští poradci. Jestliže v procesu s M. Horákovou (1950) byl významným prokurátorem J. Urválek, o dva roky později (1952) se týž představitel státní prokuratury stal hlavním žalobcem v procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským.
─────
StB zorganizovala v r. 1953 únos B. Laušmana z Rakouska
Je pravděpodobné, že výrok V. Rakušana o tom, že komunisté po Únoru 1948 „sociální demokraty popravovali a zavírali“, mohl být ovlivněn informací o osudu předúnorového předsedy Čs. sociální demokracie a ministra průmyslu Bohumila Laušmana (1903-1963), který v době před únorovou vládní krizí 1948 stál v čele pravicového křídla v této straně. Po sesazení svého oponenta, Z. Fierlingera, který po Únoru 1948 dovedl levicovou část sociální demokracie do KSČ, stál Laušman v čele této strany pouze krátkou dobu: od listopadu 1947 do února 1948.
Když dne 25. 2. 1948 jmenoval prezident republiky E. Beneš dosavadního premiéra K. Gottwalda (KSČ) do čela vlády Obnovené Národní fronty (jedná se o eufemistický výraz pro „převzetí“ ČSNS, ČSL a Čs. sociální demokracie novým, prokomunistickým vedením), bylo o dalším osudu strany pod předsednictvím Z. Fierlingera rozhodnuto. Všechno skončilo dne 27. 6. 1948 v paláci Lucerna nedaleko Václavského náměstí v centru Prahy. Tam na tzv. slučovacím sjezdu došlo ke splynutí obou do té doby samostatně existujících stran – KSČ a Čs. sociální demokracie.
„Zimní předseda“ sociální demokracie, B. Laušman, po únorovém převratu 1948 skončil v exilu ‒ podobně jako velká část těch ministrů, kteří dne 20. 2. 1948 podali demisi (P. Zenkl, J. Stránský, H. Ripka, V. Majer, J. LIchner, Š. Kočvara aj.). Laušman po demisi v únoru 1948 zastával krátce funkci ředitele Slovenských elektráren v Bratislavě. Protože byl zetěm mjr. J. Nechanského, kterého poúnoroví vládci nechali zatknout již 5. 9. 1948 (popraven byl 16. 6. 1950), bylo jen otázkou času, kdy dojde řada i na Laušmana samotného. Bývalý ministr se proto připravoval na odchod z vlasti: zatímco jemu se to podařilo, manželka i dcera skončily ve vězení. Laušman utekl do Jugoslávie, odkud se dostal do Rakouska. Ani tam nebyl v bezpečí, protože Rakousko (podobně jako Německo) bylo po válce okupováno vítěznými mocnostmi: vliv sovětských tajných služeb (a na ně napojené StB) zde byl zřejmý.
Členové nejvyššího vedení KSČ hodlali „udělat pořádek“ i se svými politickými oponenty z řad nekomunistických stran, a to formou soudních procesů: souzeni měli být předúnoroví funkcionáři a také poražení sociálně demokratičtí politici z okruhu B. Laušmana. Aby to celé bylo autentické, potřebovali komunisté posadit na lavici obžalovaných samotného dočasného předsedu této strany – B. Laušmana.
Za tím účelem sáhla StB k neobvyklému postupu. Její agenti v době před vánočními svátky roku 1953 provedli únos tohoto politika z území Rakouska, kde žil v exilu, do ČSR. Jistě se tak stalo v součinnosti se sovětskými tajnými službami. V průběhu následujícího roku byl Laušman postaven před soud. Ten jej odsoudil na 17 let vězení. Bývalý sociálně demokratický předseda a ministr průmyslu si trest odpykával ve věznici v Praze-Ruzyni, kde dne 9. 5. 1963 náhle zemřel.
V té době údajně StB prováděla na vězních experiment s podáváním halucinogenní drogy. Laušmanovo srdce to nevydrželo a tento bývalý politik nečekaně zemřel. Podle svědectví spoluvězňů prý vykouřil dne 8. 5. 1963 několik cigaret. Poté dostal křečovitý záchvat a upadl do bezvědomí. Až do následujícího dne zůstal bez lékařské pomoci. Teprve ráno následujícího dne (9. 5. 1963) lékař konstatoval smrt „v důsledku srdeční záduchy“.
─────
Vzkaz pro „politologa“ Víta Rakušana
Považuji za svou povinnost upozornit V. Rakušana na to, že jeho hodnocení politického uskupení „Stačilo!“ považuji za chybné. Podle toho, co jsem až dosud stačil zaznamenat z veřejných zdrojů, je formace „Stačilo!“ pokusem levicově smýšlejících občanů (straníků i nestraníků) obhájit místo politické levice v našem silně zdeformovaném systému vládnutí.
Popravdě: Politici ČSSD (dnešní SOCDEM) a KSČM, kteří v r. 2021 vypadli z Poslanecké sněmovny (PS), dělali během uplynulých čtyř let příliš málo pro to, aby absence levice občanům a voličům vadila. Většina obyvatel si tuto nepřítomnost uvědomila teprve v důsledku asociálních opatření Fialovy vlády a koaličních poslanců, kteří tyto škodlivé vládní návrhy pomohli ve Sněmovně prosadit. V prvních měsících fungování této vlády se ministr M. Jurečka, tehdy ještě jako předseda KDU-ČSL, holedbal tím, že jeho strana bude plnit funkci „sociálního svědomí“ vlády. Jak to dopadlo, všichni víme.
ČSSD (dnešní SOCDEM) i KSČM v uplynulém období „zahynuly“ v důsledku oportunistické politiky, prováděné vedením těchto stran, a papalášství partajních nabobů, kterým se nijak nepříčilo paktovat se s největším oligarchou v zemi – A. Babišem. Po tom všem, co obě tyto strany v období mandátu Fialovy koalice předváděly, je s podivem, co můžeme sledovat na politické scéně. Někteří tito straníci se probudili z dlouhého „zimního spánku“ a náhle zjistili, že jejich partaj je dávno „mrtvá“.
Aby bylo jasno pro dějiny, v nichž to jistě bude zaznamenáno výrazným písmem: Obě tyto strany „zahynuly“ proto, že přestaly hájit zájmy a potřeby obyčejných, neprivilegovaných skupin obyvatelstva (dříve dělníků, dnes osob spíše nezaměstnaných či lidí s nízkou kvalifikací, zkrátka osob na okraji společnosti), na něž v minulosti soustřeďovali svou pozornost právě sociální demokraté a komunisté.
U vědomí toho všeho: Spojovat uskupení „Stačilo!“ výhradně s komunisty, jak si celý problém „zjednodušil“ V. Rakušan, je ahistorické. (Pan vicepremiér V. Rakušan zřejmě vychází z premisy, že jednoduší lidé, prosťáčci a ti, kteří svou moudrost čerpají výhradně z České televize, mají rádi jednoduché, nekomplikované pohledy na svět a z toho plynoucí jednoduchá, přímočará řešení.) Je to pouhé pokračování praxe známého „nálepkování“ politické opozice v právě probíhající předvolební kampani.
„Fialovci“ se tomu tak naučili a jinak to ani nedovedou. Chtěli si dát „repete“ s programem „Antibabiš“, ale voliči mezitím přestali na jejich obehranou gramofonovou desku slyšet. Navíc se jim stala nepříjemná věc: Nejhorší totiž bývá taková kampaň, v níž musíte od začátku až do konce improvizovat. To se nyní přihodilo „světovému lídrovi“ z Brna – P. Fialovi. Zachránit ho nedokázala ani „komička“ I. Pazderková. K tomu, aby si vzal na pomoc herce B. Polívku, když mu město Brno vyplácí na dotacích nehorázné miliony, nenašel „profesůrek“ P. Fiala odvahu. Dobře mu tak.
25. 7. 2025
‒ RJ ‒
─────
P. S.
Kandidáti z uskupení „Stačilo!“ dostali od občanů „pojmenování“
Teprve ve chvíli, kdy tento dodatek píšu, jsem si uvědomil, že ani po více než čtyřech letech od ustavení koalice SPOLU nevznikla v naší společnosti potřeba pro tyto strany vymyslet nějaké lidsky přijatelné pojmenování.
Ostatně – výraz SPOLU je tak neoriginální, že se s ním můžeme setkat i v jiných zemích. Naši „podkuřovači“, zejména ti z řad novinářů, kteří fandí Fialovi tak moc, že na nic jiného jim nezbývá čas, šli dokonce tak daleko, že slovo SPOLU umístili i na obal od švestkových povidel, které vyrábí firma Hamé v Babicích na Uherskohradišťsku. Tento výraz zní: „PEČEME SPOLU“.
Potvrzením toho, že SPOLU a „Stačilo!“ nejsou dvě rovnocenné koalice politických stran, je skutečnost, že pro tento „nový slepenec“ občané vymysleli docela realistické pojmenování: STAČILISTÉ. Zkuste něco podobného vytvořit u koalice SPOLU! Budu rád, když se vám to podaří.
25. 7. 2025
‒ RJ ‒
