Česká televize má vysílat česky a spisovně!
Motto: „Babišovu vládu přežijeme, ale je to ostuda. Neztrácím naději, že je to dočasné vykolejení.“ (P. Kosatík, Český rozhlas Plus, 21. 1.2026)
Čtenáři mých článků dobře vědí, že mě jen tak něco nepřekvapí ani nevyvede z míry. Po exhibici, jakou nám tady čtyři roky předváděla v přímém přenosu ČT Fialova koalice, je jen málo věcí, které jsme na televizních obrazovkách ještě neviděli a neslyšeli. Navzdory tomu všemu se přesto můžeme občas dočkat i něčeho nového. Ani ČT v tomto směru nezklamala. Ono překvapení se odehrálo docela nečekaně a nenápadně v sobotu dne 22. 8. 2026, den po hodně diskutovaném vystoupení našich politiků před budovou Českého rozhlasu, kde se hovořilo o událostech z 21. 8. 1968, byť nebylo žádné kulaté ani půlkulaté výročí.
To, co budu v dalších řádcích tohoto článku kritizovat, přitom vůbec nesouvisí s aktuální vnitropolitickou situací u nás. Jednalo se ve skutečnosti o reprízu jednoho ze starších, již odvysílaných pořadů. Protože jsem premiéru uvedeného pořadu neviděl, netuším ani, kdy byl natočen a odvysílán. Jistě se bude jednat o řadu týdnů, jež od té doby uplynuly. Jak známo, ČT v rámci svého prázdninového provozu opakuje některé ze starších pořadů.
Na mnou kritizovaný rozhovor jsem narazil v sobotu 22. 8. 2026 ve 23.30 hod. I to byla jen repríza, protože premiéry bývají vysílány před hlavní zpravodajskou relací „Události“ – vždy mezi 18.30 hod. a zprávami o počasí v 18.55 hod. K dotyčnému rozhovoru si pozvala kulturní redaktorka ČT Tereza Willoughby spisovatele, scenáristu a „historika“ Pavla Kosatíka (*1962). Označení „historik“ skutečně ČT použila a uvedla ho vedle jména televizního hosta v dolní liště obrazovky. Zdá se, že moderátorka vůbec netuší, že Kosatík není žádný historik. (Stačilo si to ověřit, na což v ČT zvysoka kašlou.) Vystudoval práva ještě za minulého režimu a po roce 1989 působil jako novinář, později jako spisovatel z povolání.
Malé vysvětlení pro tuto redaktorku a televizní moderátorku: To, že se někdo zabývá tématy z historie, z něho historika nedělá. Nemá-li odpovídající odbornou kvalifikaci, může být nanejvýš „badatelem“ – v tom nejlepším slova smyslu. Podobných historiků, jako je P. Kosatík, máme v posledních letech tolik (předtím se tady roztrhl pytel s „politology“), že bychom je mohli vyvážet do Němec – místo těch volů, které tam dodával sv. Václav: P. Pithart, J. Padevět, P. Žáček, M. Kroupa a mnozí další patří jen k „badatelům“ v oboru historie. Z těchto „badatelů“, navíc bez vysokoškolského diplomu, jsem si vždy vážil jediného: Jaroslava Čvančary.
Tato a podobná nedorozumění jsou důsledkem toho, že si naši novináři neověřují fakta a že spoléhají na věrohodnost politiků a příslušníků „pražské kavárny“, kteří jim nabízejí k věření nejrůznější historky o své osobě. Patří sem i mystifikace o tom, že jsou historici. A novináři, často jen proto, aby dotyčnou osobu neurazili, jim raději jejich povídačky uvěří, než aby si to ověřili. Také oni se podílejí na tom, že za 36 let nového režimu tady pozvolna vznikly „nové pověsti české“, v nichž si někteří namachrovaní „borci“ navymýšleli často až neuvěřitelné věci. Tlachalů a pohádkářů bylo u nás vždycky dost. I za minulého režimu, kdy se prorežimní novináři taky báli zeptat komunistických papalášů, jak to vlastně je.
Zmíněná redaktorka ČT si pozvala k rozhovoru P. Kosatíka krátce poté, kdy vydal svou zatím poslední knihu s názvem „O tom Benešovi“. Muselo to být ještě před konáním brněnského sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v čele s B. Posseltem. Já sám jsem již v té době Kosatíka kritizoval nejen kvůli této knize, ale hlavně kvůli jeho podpisu tzv. zvacího dopisu, na jehož základě Magistrát města Brna povolil, aby v tomto „německém“ městě mohli sudeťáci rokovat.
Co se týká samotné knihy, jejímu autorovi vytýkám nejen povrchnost, s níž přistoupil k tomuto komplikovanému tématu, ale především bulvární formu zpracování včetně názvu samotné knihy. Vypravování s názvem „O tom Benešovi“, mírně řečeno, evokuje plkání pavlačových drben na vysoce odborné a navíc mimořádně složité téma, jemuž sotva mohou v celé šíři porozumět, nedisponují-li potřebnou sumou faktografických znalostí.
Já sám považuji Kosatíkův název knihy za dehonestující osobnost druhého československého prezidenta republiky. A co je nejhorší? Krátce po vydání této knihy došlo k onomu incidentu v Brně, kdy kdosi iniciativní pomaloval ruce E. Beneše červenou barvou. O těchto souvislostech jsem psal v článku, v němž se zabývám jak brněnským sjezdem, tak i osobou B. Posselta: Sudetský Němec B. Posselt patří do muzea voskových figurín! (SN č. 7/2026, vloženo 31. 7. 2026) – viz tento odkaz:
Rozhovor s P. Kosatíkem na tak odborné téma by se hodil spíše do jiného typu televizního pořadu, např. „Historie.cs.“ nebo „Události, komentáře“. V rámci pořadu „Interview ČT24“ to působilo naprosto strojeně. I na redaktorce bylo poznat, že se v tématu moc neorientuje a že vychází pouze z toho, co jí kdosi uložil za úkol, aby se na to zeptala, nebo na čem se s pozvaným hostem předem domluvila. Ani této redaktorce, ani autorovi knihy se nepodařilo objasnit divákům, proč je P. Kosatík tak kritický k Benešovi, když na druhé straně uznává, že se „zasloužil o stát“ (= ČSR).
Knihu, okolo níž se točí onen rozhovor redaktorky T. Willoughby, bych označil nikoli za historickou monografii o Benešovi, nýbrž za „příspěvek do diskuse“ o problematických kapitolách ze života a politického působení E. Beneše, a to jednak jako dlouholetého ministra zahraničí ČSR, jednak jako dvojnásobného prezidenta republiky v mimořádně složité době, jakož i dobrovolného „sovětizátora“ poválečné Třetí republiky (1945-1948).
Benešova zahraniční politika vycházela z nového rozložení sil po skončení První světové války (1914-1918), kdy se na troskách Rakouska-Uherska zformovalo několik samostatných států – včetně ČSR. Benešova koncepce zajištění bezpečnosti mladé ČSR prostřednictvím „Malé dohody“ (1921-1938; Československo, Rumunsko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) a bilaterálních smluv ČSR s Francií (1924) a SSSR (1935) se nakonec ukázala být nedostatečnou. Byl to ostatně jeden z důvodů, proč Beneš ještě před Mnichovskou konferencí (1938) prostřednictvím svého emisara (= ministra sociální péče J. Nečase) sám avizoval západním spojencům, že bude souhlasit s odstoupením pohraničních regionů s převažujícím německým obyvatelstvem (tzv. Sudet).
Ano, E. Benešovi lze vyčítat leccos. Kromě toho, že se mohl plně spolehnout na podporu TGM, který by nikdy nesouhlasil s tím, aby Beneš skončil ve funkci ministra zahraničí, jak požadovali někteří politici (A. Švehla, J. Stříbrný aj.), je Benešovi nutno připsat k dobru, že budování „Malé dohody“ – jako základní bezpečnostní pojistky našeho státu uprostřed Evropy – bral velmi vážně. Svědčí o tom i přiložená fotografie z června 1936, na níž E. Beneše vítá při jeho návštěvě Rumunska král Karel (Carol) II. Rumunský (1930-1940).
Neměli bychom zapomínat ani na to, co z „Malé dohody“ zůstalo po jejím zániku. Byly to především velmi dobré vztahy mezi ČSR, Rumunskem a Jugoslávií. Stačí vzpomenout na to, že Rumunsko se nepřipojilo k vojenské invazi států Varšavské smlouvy dne 21. 8. 1968. Oba prezidenti těchto států, N. Ceauşescu i J. Broz-Tito, navštívili ještě před touto invazí ČSSR a vyjádřili podporu tehdejšímu vedení státu a KSČ. Pro naše „reformní komunisty“ z r. 1968 byla „jugoslávská cesta“ (= model samosprávného socialismu) velkým vzorem pro uskutečnění plánované ekonomické reformy, k níž kvůli vojenské invazi již nedošlo (O. Šik). Pro řadové občany okupované ČSSR představoval pobyt u moře v Jugoslávii jak možnost rekreace, tak i příležitost k emigraci na Západ.
Důvod, proč jsem se rozhodl kritizovat vystoupení P. Kosatíka ani zdaleka nesouvisí s jeho názory na E. Beneše. Na to má ostatně ve svobodné a demokratické zemi právo. Moje kritika souvisí s tím, co pranýřuji na práci ČT již dlouhou dobu. Je to nízká jazyková úroveň a nulová snaha o nápravu tohoto nevyhovujícího stavu. Oba poslední ředitelé nedělali a nedělají v tomto směru vůbec nic.
Tím, že budeme o těchto věcech mlčet, nic pro nápravu neuděláme. Každý totiž musí začít sám u sebe. To platí samozřejmě i o „lemplovi“ největším, který to má všechno na „triku“ – M. Kubalovi. Místo toho, aby si přivydělával ke svým pracovním povinnostem, jež neplní, ještě moderováním hlavní zpravodajské relace „Události“, by se měl zaměřit na to, jak jednotliví redaktoři a moderátoři přistupují k českému jazyku.
Nevím, zda měla T. Willoughby za úkol, aby ignorovala jazykové nedostatky pozvaného hosta. V případě spisovatele z povolání, který musí vědět, že má své literární dílo napsat ve spisovném jazyce, bylo totiž zarážející, že pomalu v každé druhé větě použil nespisovný tvar nějakého slova. Moderátorka to buď nechtěla slyšet, nebo si nedovolila ani pípnout, protože jí to kdosi zakázal. Tvářit se, že bylo všechno v nejlepším pořádku, doopravdy není možné.
Ne, není to v pořádku. Obzvláště ne v televizi, která o sobě tvrdí, že je veřejnoprávní, a z jejíchž zakládacích dokumentů (např. Zákona o ČT) vyplývá, že vysílacím jazykem je čeština. Ale je docela možné, že P. Kosatík pouze vycházel z této úvahy: Když může v téže České televizi slovenská manželka šéfa televizního zpravodajství M. Kubala, A. Kubalová, moderovat pořad „Objektiv“ slovensky, proč by on, P. Kosatík, nemohl hovořit nespisovnou češtinou?
Na místě tohoto spisovatele a scenáristy bych si nafackoval a do této televize bych již nevkročil až do konce života. Kosatíku, vy „historiku“, styďte se!
24. 8. 2026
‒ RJ ‒
P. S.
Lajdáctví v ČT má mnoho podob!
Snažil jsem se dozvědět o redaktorce T. Willoughby co nejvíce. Když mě Google nasměroval na rubriku „Lidé ČT“, byl jsem doslova v šoku: kromě jména a příjmení dotyčné redaktorky tam nebylo vůbec nic. Ani jediný osobní údaj. Pátral jsem proto dál a dozvěděl jsem se o této pracovnici ČT následující: Narodila se dne 19. 7. 1986 a za svobodna se jmenovala Radváková. Bohužel se mi nepodařilo zjistit ani to, jak je to s jejím vzděláním. Pouze jsem se dočetl, že má vysokoškolské tituly: PhDr. a Mgr. Manželem této redaktorky je novinář irské národnosti – Ian Willoughby. Ten žije v Praze od r. 1993. Původně vyučoval angličtinu a od r. 2001 působí v Radiu Praha.
Pane řediteli H. Chudárku, dejte si ten „binec“ s informacemi o zaměstnancích ČT do pořádku! Takový „chlív“ snad nemají nikde na světě!
25. 8. 2026
‒ RJ ‒
