„Smíření“, k němuž nedošlo. Snad příště…

Nedávno konaný 76. Sudetoněmecký sjezd v Brně ke „smíření“ nevedl. Díky němu se potvrdilo to, co mnozí tušili. Že totiž vedle sebe existují dva zcela rozdílné světy: na jedné straně ten Gabčíkův a Kubišův a na straně druhé ten Posseltův. Události okolo tohoto setkání sudetoněmeckého krajanského sdružení nám poskytly jeden kuriózní důkaz o tom, že tyto dva světy skutečně existují.

Zatímco v Brně si dali dostaveníčko zástupci sudetských Němců a jejich českých příznivců, v Praze se v téže době (bez zájmu médií, která byla plně zaujata onou brněnskou sešlostí) konala rekonstrukce atentátu na R. Heydricha. Výročí této události připadlo na středu 27. 5. 2026. Na rozdíl od předchozích let, kdy byla tato záležitost každoročně, dokonce z vládních pozic, připomínána a v ČT náležitě prezentována, letos se rozhostilo ono pověstné „ticho po pěšině“.

Ano, až tak hluboko je rozdělena naše společnost. Jedni občané zcela nekriticky (a s podporou politicky poplatných médií) oslavují „vyhnané sudetské Němce“, aniž považují za nutné se zmínit o tom, co všechno zavinili a proč byli rozhodnutím vítězných mocností na mezinárodní poválečné konferenci v Postupimi v létě 1945 potrestáni „odsunem“, a to nejen z Československa. (Daleko víc Němců muselo opustit Polsko, ale o tom naši novináři ani „neceknou“.) Přitom jen malá část občanů, kteří vědí, kdo válku způsobil, i to, jak skončila, má odvahu připomenout osobu „kata Čechů“ – zastupujícího říšského protektora R. Heydricha.

Česká televize nám v oněch dnech sudeťáckého sjezdu o těchto faktech nabídla jen mlčení. Přece nebudou připomínat to, co by se příznivcům „milých krajanů“ z Bavorska sotva líbilo! Proto v souvislosti s R. Heydrichem z ČT zazněla aspoň věta o tom, že hrál rozhodující roli v „konečném řešení židovské otázky“. O obdobném „konečném řešení české otázky“ opět ani slovo. Ještě podezřelejší než to bylo však mlčení našich „certifikovaných“ historiků, kteří mají stále ještě přístup na Kavčí hory povolen. Některé zkušené historiky jsem tam již mnoho měsíců neviděl ani neslyšel.

V souvislosti se sjezdem sudetských Němců v Brně si tam moderátoři D. Takáč a N. Reindlová pozvali „odborníka na všechno“, Petra Kouru, o němž titulek v dolní části obrazovky prozradil, že je to „historik z Karlovy univerzity“. (Pro nezasvěcené prozradím, že přednáší na Pedagogické fakultě UK, kde po svém odchodu ze Stratkomu na Úřadu vlády ČR našla nové působiště další „slavná“ historička a blízká spolupracovnice plk. O. Foltýna – Marie Koldinská.) Zkrátka: lidí, kterým chybí obyčejný lidský stud, začíná u nás přibývat geometrickou řadou.

Jednostrannost ve vztahu k Posseltově spolku sudetských Němců byla letos zřejmá jak ze stylu informování našich médií, obzvláště ČT, tak i politiků, kteří našli odvahu, aby své sympatie vůči „milým přátelům“, bývalým československým Němcům, otevřeně vyjádřili svou účastí na brněnském sjezdu. Nakonec nám ČT ukázala u dlouhého stolu (vedle B. Posselta a bavorského premiéra M. Södera) pouhé dva brněnské politiky: primátorku města M. Vaňkovou (ODS) a jihomoravského hejtmana J. Grolicha (KDU-ČSL).

Kdo všechno se tam doopravdy pohyboval v zákulisí jako polosoukromá osoba, oficiálně nevíme. Zato známe jména organizátorů protisudetských akcí: M. Zeman, I. Vyskočil, K. Konečná, J. Paroubek, J. Rajchl atd. Jak jsem již uvedl v jiném článku, zveřejněné fotografie na internetu nám prozradily, že se tam vyskytoval jak plk. O. Foltýn, tak i jeho „přítelkyně“ K. Demetrashviliová. Byli tam ovšem přítomni i známí provokatéři, jejichž krytí ze strany Ministerstva vnitra ČR ještě z časů šéfování V. Rakušana (nejspíš se jedná o agenty BIS) je evidentní: M. Oganesjan a V. Pšenák.

─────

Ani vstřícnost M. O. Havla (TOP 09) se s pochopením nesetkala…

Poté, kdy se M. O. Havel, nový předseda TOP 09, pochlubil na sociální síti společnou fotografií s B. Posseltem, rozhodl se tento politik sdělit veřejnosti i své odmítavé stanovisko vůči akcím politiků SPD a ANO 2011 (s výjimkou R. „Aspen“ Plagy). O Havlově stanovisku na jeho facebookovém profilu informoval deník „Parlamentní listy“ v článku s tímto titulkem: Havel (TOP 09): Amorální a naprosto zbytečné divadlo (PL, 24. 5. 2026, 13:05).

V tomto příspěvku dotyčný politik uvádí: „Sypání soli ‚po kilech‘ do 80 let starých ran a hledání nepřátel tam, kde už dávno nejsou, to přesně dělá celá SPD s Rajchlem a některým[i] poslanci ANO [2011] tři týdny… Je to nechutné, amorální a naprosto zbytečné divadlo, které navíc poškozuje naše vztahy s nejdůležitějším ekonomickým partnerem.“ (PL, 24. 5. 2026, 13:05)

Dalo se očekávat, že tento naivní postoj zatím málo zkušeného politika TOP 09, který o těch dávných událostech ví jen z doslechu (a ještě velmi málo), vyvolá řadu nesouhlasných reakcí. To se také stalo. Nabízím čtenářům alespoň dva příspěvky tohoto druhu z diskuse pod tímto článkem o Havlově vyjádření na Facebooku.

Autor prvního z nich, který se podepsal jako „Lykomédés“, napsal toto: „Ano, pane Havle. To, co předvádíte lezením do zadku neonacistickým sudeťákům, je amorální a naprosto zbytečné divadlo. Tak zhasněte za tou vaší amorální a zcela zbytečnou partajčičkou a jděte dělat něco pořádného místo toho hloupého politikaření. A jestli se vám makat nechce, požádejte ten sud sádla, zvaný Posselt, ať si vás odveze s sebou domů jako spoluzavazadlo, a už se nikdy nevracejte!“ (PL, 24. 5. 2026, 14:19:13)

Mnohem stručnější, leč stejně důrazný je i názor čtenáře zvaného „Asspan“: „Souhlasím s Vámi, pane Havle! To sudetské divadlo s českými patolízaly je opravdu odpuzující!“ (PL, 24. 5. 2026, 14:30:49)

─────

Kdo je Bernd Posselt a proč o něm média mlčí?

Také já jsem neodolal a na internetu jsem si vyhledal všechno, co se tohoto německého politika týkalo. Zjistil jsem, že se narodil dne 4. 6. 1956 ve Pforzheimu v Bavorsku. Jinak Wikipedie uvádí ještě to, že B. Posselt je novinář a mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Dvacet let (1994-2014) byl poslancem Evropského parlamentu (za stranu CSU). Posseltův otec, jehož jméno v příslušném hesle chybí, byl majitelem továrny na lepenku v Jablonci nad Nisou, kdežto matka (ani její jméno není uvedeno) pocházela ze Štýrského Hradce.

O rodinných vztazích B. Posselta se opět nedozvídáme nic. Budeme-li pátrat dál, zjistíme, že manželku ani děti nemá. Stejně tak je tomu i s informacemi o Posseltově vzdělání. Jediné, co se lze dozvědět, je fakt, že dne 3. 2. 2010 mu byl Svobodnou ukrajinskou univerzitou v Mnichově propůjčen čestný doktorát práv. Kdyby Posselt získal regulérní diplom na některé veřejné vysoké škole v Německu, jistě by to sám uvedl. Chlubit se čestným doktorátem ze soukromé vysoké školy je spíše ostuda.

Co se týká politických aktivit, Posselt byl již před rokem 1989 mluvčím a blízkým spolupracovníkem Otty Habsburského a od r. 1986 je členem předsednictva Panevropské unie. V r. 2003 Posselt hlasoval v Evropském parlamentu proti přijetí ČR do EU. Je nejen kritikem Benešových dekretů („patří na smetiště dějin“), ale i samotné osoby druhého československého prezidenta republiky, jakož i V. Klause a M. Zemana.

Popravdě: Naše „pravdomluvná“ média se tentokrát nijak nesnažila, aby nám osobu B. Possselta více přiblížila. Vysloveně v tom selhala zejména Česká televize (ČT). Z jejího vysílání jsme se více dozvěděli například o protestních akcích okolo brněnského sjezdu než o tomto rokování samotném. Z několikadenní akce v Brně nám ČT prozradila akorát to, že ve čtvrtek 21. 5. 2026 (den před oficiálním zahájením sjezdu) má být uctěna památka Židů, kteří se stali obětí holocaustu.

Přítomnost syna N. Wintona na letošním sjezdu v Brně ukazuje spíše na pomýlení a nepochopení toho, co sudetští Němci v našich dějinách představovali. Podobně tomu bylo i v případě odvolávání se na rodinu spisovatele A. Lustiga. O jeho osobě bych raději pomlčel s ohledem na to, co on sám na sebe krátce před smrtí prozradil. Více se o této věci dozvědí čtenáři v článku, na nějž uvádím tento odkaz:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-7-2020/kdo-vsechno-si-pral-smrt-m.-horakove-.html

─────

Posselt odsoudil sjezd v Brně k nezdaru svými nevhodnými výroky

Jako bývalému novináři, pokud vystudovaným žurnalistou skutečně je, muselo být B. Posseltovi jasné, že na úspěchu či neúspěchu celé akce se sudeťáckým sjezdem v Brně se bude podílet on sám tím, zda udrží jazyk za zuby a zda nebude říkat do médií své „pravdy“. Bohužel – ani v tom Posselt nezklamal. Projevil se jako „zamrzlý“ revanšista z dob „studené války“, navíc neochotný připustit, že jako potomek vlastizrádců, kteří rozbili předmnichovskou ČSR, by udělal nejlíp, kdyby mlčel a smířil se s výsledky Druhé světové války.

Ukazuje se, že Posselt nakonec uposlechl rad zkušených „vědátorů“ a spolehl se na to, že po 80 letech už nikdo z pamětníků té velké války žít nebude a že s jejich potomky bude mít politika „usmiřování“ úspěch. Zdá se, že se osudově zmýlil. Na straně Čechů zatím paměť mnoha lidem ještě dobře funguje. Podobně jako někteří signatáři Charty 77, kteří podepsali „zvací dopis“ na sjezd do Brna a kteří se s Posseltem a jeho lidmi stýkali dávno před rokem 1989, se i mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení spolehl na to, že bude lépe o těchto věcech nemluvit a raději si počkat, až se na všechno zapomene.

Bohužel – ani on si neuvědomil, že bez řádného vyrovnání se s tragickou minulostí, v tomto případě obzvláště bolestnou, nelze ani v budování nových vztahů se sousedy pokročit výrazněji kupředu. Budovat „nové vztahy“ na zamlčování kruté minulosti, jež nepřebolela ani po 80 letech, ani si nepřipouštět vinu za předky, to představuje fatální historické selhání. Na banality či drobné křivdy ve vzájemných vztazích se dá rychle zapomenout a „obrátit list“, avšak vraždy nebo další surové zacházení s civilním obyvatelstvem, jež doprovázely německou okupaci z let 1939-1945, jednoduše prominout nelze. Proto se bez potrestání viníků (alespoň symbolického odsouzení) nepohneme ani o milimetr vpřed.

Brněnský sjezd zákonitě skončil velkým fiaskem. Se sudeťáky se „usmiřovali“ pouze J. Grolich a M. Vaňková. Všichni ostatní politici raději čekali, jak tato historická blamáž skončí. Zůstaly jen rozpaky a podivná pachuť. Vůbec nejhorší byl závěrečný den, pondělí 25. 5. 2026, kdy se delegace pořadatele této akce ze spolku „Meeting Brno“ poklonila památce osob, které Němci popravili v Kounicových kolejích. (Někteří pamětníci mají ty scény před očima dodnes: Německé paničky i s kočárky, v nichž vozily své ratolesti, příští vládce „Nové Evropy“, se chodily denně dívat na popravy českých vlastenců. Vůbec jim nepřišlo divné, že by se mohlo jednat o amorální chování.) Podstatné je však něco úplně jiného: Posselt se této závěrečné části „smiřování“ již osobně nezúčastnil. O důvodech si můžeme myslet své.

Ještě než začal brněnský sjezd, vyjádřil se B. Posselt velice jasně i na adresu těch našich poslanců vládních stran, kteří dne 14. 5. 2026 odsoudili konání tohoto sjezdu v Brně, takto: „Byl jsem 20 let členem Evropského parlamentu. A můžu proto jasně říct: Celé to je fraška, karikatura parlamentarismu.“ (Echo24.cz, 14. 5. 2026) K tomu jen poznamenám, že pro tuto rezoluci hlasovalo jen 73 poslanců z celkového počtu 200. To nicméně na věci nic nemění. Procedurálně to bylo v pořádku. Opoziční poslanci se rozhodli, že se toho účastnit nebudou, a proto nepřišli „do práce“. Mohli hlasovat proti, ale k tomu jim chyběla odvaha. Jsou to totiž obyčejní zbabělci, jak nám předvádějí již mnoho let v Poslanecké sněmovně, ale i jinde ve veřejném prostoru.

─────

Myšlenkové „perly“ B. Posselta pro „Paměť národa“

Leč nezůstalo jen u výše uvedeného vyjádření, které samotnému sjezdu předcházelo. Posselt zásoboval média ještě i po skončení této nevydařené akce dalšími „silnými“ prohlášeními. Kdyby mlčel (nejlépe do konce života), udělal by líp. Hlavně neměl fantazírovat o střídavém konání příštích sjezdů jak v Německu, tak i v ČR. Popravdě: tady na něho není nikdo zvědavý – kromě skutečných zvědavců, kteří chtějí vědět, jak to celé dopadne. Nejlepší obranou proti této sudeťácké svévoli totiž je: požadovat po vládě, aby bylo vyhlášeno referendum o tom, zda si občané přejí opakování oné provokační politické akce. Jaký by byl výsledek, je jasné již teď.

Zdá se, že v čase okolo Sudetoněmeckého sjezdu v Brně toho tiskový mluvčí tohoto krajanského sdružení, B. Posselt, řekl na adresu Čechů, a to jak nesouhlasících občanů, tak i zástupců vlády a parlamentu, víc než dost. Takové pohrdání občany, do jejichž země se tento „muž minulosti“ vnucuje, aniž o něho někdo stojí (kromě hrstky kolaborantů z okruhu politiků okolo P. Fialy), jsme tady ještě neměli.

Ano, níže uvedený výrok zazněl v rozhovoru pro „Paměť národa“, který s ním vedl David Horák. Byl publikován pod tímto titulkem: Bernd Posselt: Čeští nacionalisté intelektuálně zaostali, diskutují jako za Stalina (Paměť národa, 30. 5. 2026, 22:37). Zdá se, že autor nechtěl do titulku dát celou odpověď, protože ta je urážlivá. V nezkrácené verzi zní takto: „Čeští nacionalisté jsou samozřejmě duševně a intelektuálně zaostalí a vedou diskuzi jako za dob Stalina.“

Dotyčný výrok je navíc hluboce nepravdivý. Za Stalina (co o tom může Posselt vědět, když se narodil až tři roky po jeho smrti?) se žádné diskuse nevedly: souhlas s oficiální ideologií byl považován za povinnost. Další nepravda je to, že tady máme „české nacionalisty“. Kde bychom je vzali? Nemáme ani pořádné vlastence, protože slovo „vlastenectví“ a „vlast“ patří v systému liberální demokracie k těm „zakázaným“.

Ve zmíněném rozhovoru přiznal Posselt jednu důležitou skutečnost: O „vyhnání“ sudetských Němců se začalo diskutovat ještě před rokem 1989 výhradně v Chartě 77, nikde jinde. A podobně je tomu i s údajnými historickými pracemi na toto téma. Sudetští Němci se de facto „vyhnali“ sami tím, že chtěli „do Říše k Hitlerovi“ tak moc, že to stihli ještě před začátkem Druhé světové války. Po jejím skončení už jednoduše patřili k těm „poraženým a určeným k potrestání“.

B. Posselt, zdá se, umí rozdávat rozumy, jako kdyby byl absolventem prestižních amerických univerzit, avšak na internetu se nelze dopátrat toho, zda vůbec má nějaké vzdělání (alespoň středoškolské s maturitou). Ostatně – jeho povýšenecké chování a arogantní řeči potvrzují, že asi žádné nemá. Proto musí podlézat současným německým politikům, kteří si ho „berou pod křídla“. Jinak by ho nikdo nebral vážně.

Jediné, čeho jsem se z jeho soukromí dopátral, je to, že není ženatý a nemá děti. Ta paní, která se v Brně okolo něho pohybovala (nebo vedle něho seděla u dlouhého stolu) bude buď nějaká příbuzná, nebo dohlížitelka/ošetřovatelka. Manželka by nesnesla, aby chodil jako hastroš v saku, které je o několik čísel větší. (Je to kvůli tomu, že Posselt výrazně zhubnul).

─────

„Užitečný idiot“ a „historik“ Pavel Kosatík?

Jak se říká: všechno souvisí se vším. Potvrdilo se to i v případě sjezdu sudeťáků v Brně. Protože bylo dobře známo, že B. Posselt a jeho „milí krajané“ odmítají Benešovy dekrety a vyhýbají se tomu, aby museli vyslovit i samotné příjmení „Beneš“, využili toho někteří čeští příznivci těchto zhrzených revanšistů a podpořili jejich rétoriku dokonce v literární podobě.

Ještě pár týdnů před brněnským sjezdem se znovu ozvaly hlasy, a to v okruhu lidí okolo P. Pitharta, že by u sochy E. Beneše před budovou Černínského paláce na Hradčanech měla být umístěna tabulka, na níž bude náležitě vysvětleno, proč by se neměla uvádět známá věta: „Zasloužil se o [československý] stát.“ Pohotově přispěchal i havlistický pisálek Pavel Kosatík (*1962). Jedná se o vystudovaného právníka, který nějakou dobu (ještě před r. 1989) působil jako nakladatelský redaktor. Po r. 1989 pohotově naskočil do „vlaku nové, demokratické žurnalistiky“. Od poloviny 90. let 20. století se pak plně věnuje spisovatelské činnosti.

Ano, on sám sebe označuje za „spisovatele“. Já bych tu jeho činnost pojmenoval výstižněji: „sepisovatel“. Dokonce expremiér J. Paroubek, který mu velmi vyčinil v článku s tímto přiléhavým titulkem „Trapný pokus beletristy Kosatíka o přepis moderních českých dějin“ (Vaševěc.cz, 20. 5. 2026, 16:35), o něm hovoří jako o „beletristovi“. Kdepak beletrie čili „krásná literatura“! Jsou to jen havlistické bláboly, jimiž se autor již několik desítek let pokouší zalíbit momentálním mocným. Tak prosté to je, že se člověk zdráhá tomu uvěřit.

Pavel Kosatík je ve Wikipedii označen za spisovatele literatury faktu, esejistu a scenáristu. Polistopadoví mocní ocenili jeho „lokajství“ (rozuměj: loajalitu) vůči „pražské kavárně“ Cenou Ferdinanda Peroutky (2009) a současný prezident republiky mu udělil medaili „Za zásluhy“. Já u tohoto prorežimního pisálka žádné zásluhy nevidím, pouze ono posluhování dnešním vyznavačům „pravdy a lásky“.

Krátce před sudeťáckým sjezdem vydal P. Kosatík další ze svých knih. Tentokrát se věnoval tématu vpravdě aktuálnímu. Jeho kniha má název: O tom Benešovi (2026). Své „vyprávěnky“ Kosatík následně doprovodil „soustem“ pro média, z něhož někteří novináři udělali tento titulek: Kdyby Masaryk viděl, co Beneš udělal ze státu, zabil by ho, říká Pavel Kosatík (iDNES.cz, 17. 5. 2026, 20:00).

Již tato věta dosvědčuje, že Kosatík o našich moderních dějinách, ale ani o vztahu mezi TGM a Benešem, neví buď vůbec nic, nebo si cosi vykonstruoval ve své hlavě a následně tomu uvěřil. Kdo o těchto věcech přece jen něco ví, tomu je jasné, že Masarykův vztah k Benešovi byl nejen přátelský, ale skoro otcovský. Na straně druhé Beneš dělal všechno pro to, aby se jevil v Masarykových očích jako pokračovatel jeho státnického díla. Pravděpodobná žárlivost nejstaršího syna Jana Masaryka byla pochopitelná. Nemohl se s Benešem v ničem srovnávat. Dokonce nebyl ani schopen vystudovat u nás žádnou vysokou školu. Získal sice diplom na jakési soukromé škole v USA, ale s tehdejší úrovní univerzit u nás se to poměřovat nedalo.

A protože máme v naší zemi stále ještě dost přemýšlivých lidí, nabízím jednu reakci čtenáře I. K. z diskuse pod dotyčným článkem: „Není pravda, že bez Beneše by nebylo Československo, jak říká pan Kosatík. Československo by nebylo bez Milana [Rastislava] Štefánika, který Masaryka a Beneše uvedl mezi evropskou elitu. Ta se do té doby s nimi nechtěla vůbec bavit. Štefánikova role je dosud nepochopitelně potlačena.“ (iDNES.cz, 18. 5. 2026, 1:36)

Jen tak na okraj poznamenávám, že na Slovensku někteří lidé dodnes věří tomu, že letadlo se Štefánikem havarovalo dne 4. 5. 1919 nedaleko Ivanky u Bratislavy poté, kdy jej sestřelili naši vojáci na údajný příkaz E. Beneše. Ti dva se příliš v lásce neměli. Je tu ještě jedna souvislost, o níž se opět významně mlčí: TGM a E. Beneš byli vysoce postavenými členy zednářské lóže. Naproti tomu M. R. Štefánik nedlouho před smrtí od svobodných zednářů odešel.

─────

Sjezd sudeťáků podpořila část českých (pseudo)intelektuálů

Původní „zvací dopis“ z roku 2025 podepsali někteří jedinci, jejichž podpis pod aktuálním dopisem z letošního roku již nenajdeme. Mezi 36 signatáři je za autora označován Milan Uhde. (I to jistě hrálo roli v tom, že obdržel od B. Posselta nejvyšší ocenění – Evropskou cenu Karla IV.)

K signatářům „zvacího dopisu“ pro spolek Meeting Brno patří: Miloš Doležal, Tomáš Halík, Josef Holcman, Matěj Hollan, Petr Hruška, Karel Hvížďala, Mojmír Jeřábek, Dora Kaprálová, Vladimír Karfík, Pavel Kosatík, Jiří Kratochvil, Eda Kriseová, Daniel Kroupa, Mikuláš Kroupa, Josef Mlejnek, Bedřich Moldan, Dobrava Moldanová, Petr Olszlý, Petr Pithart, Bolek Polívka, Petr Pospíchal, Jaroslav Rudiš, Pavel Rychetský, Břetislav Rychlík, Vít Slíva, Olga Sommerová, Jiří Suchý, Jan Šabata, Anna Šabatová, Marcela Šabatová, Pavel Švanda, Milan Uhde, Petr Uhl (in memoriam), Jan Urban, Ludvík Václavek a Václav Vacek.

Když se novináři ptali B. Posselta ještě před zahájením sjezdu v Brně na to, kdo že patří k jeho českým přátelům, uvedl (bez velkého přemýšlení) jméno někdejšího stalinistického básníka a pozdějšího „kámoše“ V. Havla – Pavla Kohouta (*1928). A světe, div se! Právě toto jméno mezi signatáři chybí. Ještě že ze záhrobí to přispěchal podpořit aspoň další z té brněnské partičky havlistů – Petr Uhl!

─────

Sjezd doprovázely incidenty se sochou E. Beneše i s hákovými kříži

Aby bylo vylíčení atmosféry okolo brněnského sjezdu sudetských Němců úplné, je nutno zmínit se o dvou incident ech, které tuto akci provázely. Ten první se odehrál ve středu 20. 5. 2026, kdy se socha druhého československého prezidenta republiky E. Beneše, která stojí před budovou Právnické fakulty MU v Brně, stala předmětem útoku ze strany skupinky aktivistů z řad místních stoupenců B. Posselta. Ti podobně jako on nemají rádi tohoto politika a odmítají zejména tzv. Benešovy dekrety. K vyjádření svého protestu si zvolili poněkud neobvyklý způsob: natřeli červenou barvou ruce E. Beneše a na sochu navíc umístili transparent z kartonu, na němž bylo napsáno toto: „Český nácek a škůdce Moravy“. (iDNES.cz, 20. 5. 2026, 16:31)

Zdá se, že pachatelé této výtržnosti, o něž se bezprostředně po jejich činu začali zajímat policisté, o prezidentu E. Benešovi nejspíš věděli velice málo. Tak to dnes u mladých lidí obvykle bývá. Mají špatné vzdělání a snadno podléhají politické manipulaci a indoktrinaci. Zájmy Moravy (a Slezska) totiž nejvíce poškodil komunistický režim (nastoupil v r. 1948), a to tím, že následujícího roku (1949), v souvislosti se zavedením nového územně správního uspořádání státu, došlo ke zrušení zemského zřízení (= Země moravskoslezské).

Druhý incident v Brně se stal již po zahájení samotného sudeťáckého sjezdu. V noci z pátku 22. 5. na sobotu 23. 5. 2026 kdosi pomaloval hákovými kříži Památník obětí odsunu Němců v Pohořelicích u Brna. Stalo se tak bezprostředně předtím, než se uskutečnil průvod občanů, kteří v sobotu 23. 5. 2026 od 9.00 hod. hodlali uctít památku 1700 osob, jež zahynuly během pochodu z Pohořelic směrem k rakouským hranicím. Tento původní průvod, čítající 19 500 brněnských Němců (žen, dětí a starců), se konal ve dnech 30.-31. 5. 1945. (iDNES.cz, 23. 5. 2026, 9:12)

─────

B. Posselt a M. Uhde ‒ dva „muži minulosti“

Jak vyplynulo z celého průběhu brněnského sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu, ústřední postavou celé akce – vedle mluvčího B. Posselta – se stal brněnský dramatik a polistopadový politik ODS Milan Uhde (*28. 7. 1936, Brno). To, že oba tyto účastníky označuji jako „muže minulosti“, má své opodstatnění. Zatímco B. Posselt je stále týmž produktem atmosféry „studené války“, kdy nad odsunutými sudeťáky roztáhla své ochranitelská křídla politická reprezentace Bavorska, u Uhdeho se jedná o vývoj vpravdě dramatický.

Jelikož i on patří k disidentům z okruhu V. Havla, kteří prošli po roce 1948 hodně složitým vývojem ideovým i politickým, slušelo by se zvolit pro Uhdeho nějakou přiléhavější charakteristiku. Při bližším seznámení se s jeho životopisem se přímo nabízí jedno takové trefné přirovnání: k devíti životům kočky. Čili: devět politických životů M. Uhdeho.

Vím o dvou Havlových kamarádech, kteří na tom byli ještě hůř než Uhde: stalinistický básník Pavel Kohout (*1928) a svazácký funkcionář, pozdější disident a polistopadový „demokrat“, jakož i (po dalším odchodu z politiky) chovatel koz Ladislav Lis (1926-2000). Přežít všechny ty vzestupy a pády by samo o sobě vydalo na několik životopisů.

─────

„Devět politických životů“ Milana Uhdeho

Milan UHDE (*28. 7. 1936, Brno) se narodil jako židovský hoch, jemuž rodiče až mnohem později prozradili, jak se mohlo stát, že 18 jeho příbuzných skončilo v koncentračních táborech, kdežto jeho ani rodičů se holocaust nedotkl. Co se tehdy, za války, skutečně stalo, to nám tento brněnský dramatik dodnes pořádně nevysvětlil. Pouze okolo toho stále mlží a tváří se, jako by se ho to netýkalo. Tato válečná etapa života je vůbec nejtemnější kapitolou Uhdeho životopisu. Všechno je to tajuplné a zamlžené.

Následující etapou v životě žáka a studenta M. Uhdeho jsou léta jeho středoškolského studia, kdy se z uvědomělého chlapce, který nic netuší o svém židovském původu, stal stalinistický básník, oplakávající smrt „prvního dělnického prezidenta“ K. Gottwalda. Následovaly vzestupy a pády, jež s sebou přinášel pro členy KSČ a tehdejší angažované umělce vývoj ve 2. polovině 50. let, jakož i další roky, kdy docházelo k celkovému uvolnění před Pražským jarem 1968.

K tomu jen poznamenávám, že Uhde vystudoval v 50. letech 20. století na MU v Brně češtinu, ruštinu a literární vědu; studium absolvoval v roce 1958. Zpětně vzato: ta ruština je i po těch desítkách let velmi přitěžující okolnost. Nedivím se, že ho to pronásleduje dodnes. Tento jazyk v době, kdy ještě žil J. V. Stalin, studovali jen lidé z velmi uvědomělých komunistických rodin.

Začátek další životní etapy představuje i pro M. Uhdeho rok „Pražského jara“ 1968, spojený s reformním úsilím politiků okolo A. Dubčeka, dále vojenskou invazí z 21. 8. 1968 a zakončený stranickými prověrkami z let 1969/70. Následuje poměrně dlouhé období, kdy osoby, vyvržené z „lůna strany“ naplno pocítily, jaké to je, když se z nich stanou občané „druhé kategorie“. Ano, to je doba tzv. normalizace, která tyto kritiky husákovského režimu sehnala do jednoho houfu občanská iniciativa s názvem Charta 77. Ono „husákovské bezčasí“ trvalo relativně dlouho – dvacet let.

Novou naději přinesla teprve na konci roku 1989 tzv. sametová revoluce a společenské změny s ní spojené. Pro Uhdeho to znamenalo vysvobození z politického a tvůrčího „prokletí“: Těžko říci, čím se provinil, ale faktem zůstává, že v letech 1972-1989 měl zákaz publikování svých textů, spojený s vyřazením jeho knih z knihoven. Po všech těchto prožitých traumatech chápu, že se padesátník M. Uhde naplno pustil do nápravy chyb ze své minulosti.

Nástup nového režimu, od kterého si spousta občanů hodně slibovala, byl velkou nadějí. Ne každému se však nový „start“ podařil. Také u Uhdeho to bylo pouze částečné. Dobře si pamatuji na jeho seriózní a zdrženlivé chování v roli předsedy České národní rady (1992-1996), z níž se po zániku společného státu stala dolní komora Parlamentu České republiky. V souvislosti s tím se ČNR změnila na Poslaneckou sněmovnu a z Uhdeho se stal její první předseda (od 1. 1. 1993). Byla to dramatická doba, kdy bylo třeba vyrovnat se aspoň částečně s dědictvím komunistického režimu. Právě za předsedování M. Uhdeho byl v PS dne 9. 7. 1993 schválen známý Zákon č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.

Třebaže se Uhde snažil dobře reprezentovat jak Poslaneckou sněmovnu, tak i nový režim, který se pokoušel napravit zločiny minulosti, byl postupně odsunut na vedlejší kolej politiky mladšími, kterým šlo hlavně o koryta, nikoli o svobodu a demokracii pro občany. Ustavením Senátu PČR v r. 1996 pak došlo k naplnění ústavy o tom smyslu, že náš parlamentní systém spočívá v činnosti dvou komor – dolní a horní. 

Teprve zhruba před dvěma lety, po etapě jisté izolace od politického dění, se Uhde rozhodl znovu vstoupit do veřejného prostoru. Využil k tomu pozvání do pořadů V. Moravce (Otázky V. Moravce, Fokus V. Moravce). Nejnověji se začal angažovat ve věci sjezdu sudetských Němců v Brně. Stal se nejdůležitější figurou této akce. Z toho logicky vyplynulo, že nakonec právě on obdržel z rukou B. Posselta nejvyšší ocenění – Evropskou cenu Karla IV. Jako by se přijetím této ceny stal opět Němcem, který tak dobře rozumí našim „milým krajanům“. Co se skutečně odehrává v hlavě tohoto 90letého dramatika a bývalého politika, to jsme se bohužel nedozvěděli.

Brněnský sjezd ukázal ještě jednu věc: Kromě Uhdeho nenašel nikdo z našich umělců a intelektuálů odvahu se s Posseltem ukazovat na veřejnosti. I to o něčem svědčí. Kdosi se pokusil vyzkoušet, zda 80 let od konce války bude stačit k tomu, aby byly zapomenuty všechny zločiny a křivdy ze strany sudetských Němců na českém obyvatelstvu. Bohužel – chtělo by to aspoň 200 let. Pak to možná dopadne líp.

─────

Tolik sebekritiky jsem od Uhdeho ani já nečekal…

Zatímco označení B. Posselta za „muže minulosti“ platí doslova a do písmene, protože nikdy ničím jiným nebyl, v případě M. Uhdeho můžeme sledovat zřetelně jeho vývoj, občas i bouřlivý, a snahu vyrovnat se se svou minulostí aspoň dílčím způsobem. Jiná je ovšem skutečnost, zda o recepty 90letého brněnského pána, který nemá dodnes jasno v tom, zda je Žid, nebo Němec (a tedy i „soukmenovec“ B. Posselta), někdo stojí. Dokonce i z toho malého počtu signatářů „zvacího dopisu“.

Nedávno jsem při probírání se starými výstřižky z novin z doby bezprostředně po Listopadu 1989 narazil na zajímavý článek. Ten se týká Uhdeho „sebekritiky“ za onu slavnou, politicky poplatnou báseň „Do bitev půjde před řadami“.  Pro čtenáře, kteří ji neznají, si dovolím její text připojit formou přílohy na konec tohoto článku.

[Uhdeho „sebemrskačství“ se stalo v dnešní době stejně pověstným, jako je tomu i v případě kategorických soudů „historiků“ P. Pitharta a P. Kosatíka o prezidentu ČSR Dr. E. Benešovi a o moderních českých dějinách. A když už jsme u té kritiky, nemohu se nezmínit o jednom málo známém prohlášení bývalého politika, kterého kdosi pořád protlačuje na televizní obrazovku ČT, jako kdybychom byli na tom tak špatně, že nikoho jiného nemáme. Tímto největším polistopadovým lúzrem a „podpantoflákem“ je totiž expremiér a bývalý předseda ODS Petr Nečas. (Tak otřesnou postavičku jsme v našich novodobých dějinách ještě neměli.) Tento bývalý politik prohlásil o kriticích sudetoněmeckého sjezdu v Brně, že je to lůza.]

Dotyčný článek o Uhdeho účasti na muklovské pouti na Svatý Hostýn má tento titulek: Dal facku bývalým politickým vězňům (podtitulek vysvětluje, o co šlo: Neuvěřitelná slova Milana Uhdeho v Hostýně). Tento text byl otištěn v deníku „Špígl“ dne 6. 2. 1995 na str. 4 a je reakcí na projev jmenovaného politika, který bylo uveden v článku s tímto titulkem: II. muklovská pouť na sv. Hostýn dne 3. září 1994. Tento článek byl publikován v časopise Zpravodaj Konfederace politických vězňů č. 7/1994.

V souvislosti s uvedeným sebemrskačským projevem M. Uhdeho je nutno uvést, že ho jeho autor pronášel nikoli jen za svou osobu, ale rovněž z pozice funkcionáře nového režimu po roce 1989. Uhde totiž od voleb v r. 1992 zastával funkci předsedy České národní rady (od 1. 1. 1993 se změnila na Poslaneckou sněmovnu). Právě dolní komora Parlamentu ČR schválila dne 9. 7. 1993 Zákon č. 198/1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Měl na tom svou zásluhu – kromě mnoha bývalých politických vězňů, kteří se dostali do politiky – i exkomunista M. Uhde.

Vezmeme-li v úvahu všechny politické „přemety“, které se odehrály v životě M. Uhdeho (od židovského chlapce, přes uvědomělého svazáckého a komunistického básníka a dramatika, posrpnového „vyhozeného“ komunisty až po polistopadového „obnovovatele“ svobody a demokracie), pak nad slovy tohoto člověka mnoha osudů musíme jen nevěřícně kroutit hlavou. To všechno by totiž vydalo na několik lidských životů. Milan Uhde na Svatém Hostýně před shromážděním bývalých vězňů komunistického režimu dne 3. 9. 1994 pronesl tato slova:

„Jsem vám vděčný, že jste mě pozvali mezi sebe. Přicházím tak trochu s nejistými pocity. Vždyť v době, kdy vás zločinná komunistická logika (!) odsuzovala k likvidaci a kdy zločinní vykonavatelé tuto logiku naplňovali, vysloužil jsem si za svůj aktivní souhlas se zločinem možnost studovat a po studiu pracovat na závětrném místě. Nic na tom nemění, že jsem netušil, že jde o zločin.

S odstupem času jsem zpytoval své svědomí, v posledních dvou desetiletích jsem to dělal každodenně. Byl jsem v padesátých letech, alespoň v jejich první polovině, nedospělý kluk, nikomu jsem bezprostředně neublížil, jen jsem mluvil a psal básničky (= včetně té o úmrtí Gottwalda), ale zločinná myšlenka byla ve mně a já si pamatuji, že jsem byl schopen zločinu, i když tenkrát nevědomě. Jestli jsem se ho skutkem nedopustil, chránil mě před ním Bůh a já jsem mu za to dodneška dosti nepoděkoval.“

No – dramatik a posléze politik M. Uhde aspoň po letech přiznal, co všechno se v jeho nitru odehrávalo. Díky za upřímnost. Kéž by se takto zachovali i ostatní bývalí členové KSČ, kteří si žádné viny vědomi nejsou!

Přenesme se však do naší přítomnosti. Slyšel někdo z nás během sudetoněmeckého sjezdu byť jen kratičkou omluvu B. Posselta za všechno to zlo, které měli jeho soukmenovci od K. Henleina na svědomí? Ani jedno jediné slovíčko! Proto nechápu, proč se M. Uhde na sklonku života podbízí, jakoby chtěl všechny ty sudeťácké zločiny odčinit. Nejspíš v tom bude hrát roli špatné svědomí. To ho nakonec přivedlo až ke „smiřování se“ se sudetskými Němci, kteří nám, Čechům, tolik ublížili.

Uhdeho účast na brněnském sjezdu sudetských Němců představuje onen poslední, devátý „politický život“ tohoto rodáka z Brna. Právě dnes, kdy dopisuji tento článek, slaví M. Uhde své 90. narozeniny. Kromě jednoho zpravodajského serveru jsem žádné gratulace nezaznamenal. Před dvěma měsíci byl tento dramatik a spisovatel po boku B. Posselta jednou z hlavních celebrit, o nichž se mluvilo a psalo každý den. Dnes se o něm cudně mlčí. Zřejmě ta ostuda byla větší, než jsme ochotni připustit.

Dva měsíce, které uplynuly od brněnského sjezdu, přesvědčivě prokázaly, že pravdu měl M. Kundera, když tvrdil, že v Čechách (na Moravě a ve Slezsku) se velice rychle zapomíná. Nejenže ochotně zapomínáme, ale navíc se tváříme, že nám to až tak moc nevadí.

24. 5. 2026 ‒ 28. 7. 2026

‒ RJ ‒

─────

Příloha:

Milan UHDE:

Do bitev půjde před řadami

14. III. 1953

Jedenáct hodin z věže Víta
odlétlo jako černý pták.
Je po naději, neprocitá…
A opět slzou vlhne zrak.

Jak smutně zní teď cimbál polí,
neskřípou kola ve vískách.
Slunce své zlato skoupě drolí,
klarinet větru nepíská,

sestřička sedí nakloněná…
Tu tíhu chvíle sotva znáš.
Při drahém zvuku jeho jména
palčivě bolí dětský pláč.

Jak bych šel nyní Prahou potmě
a večer voní po kvítí.
Pohlédnu na Hrad: v Jeho okně
už zhasli, nesvítí

a černý večer přelaskavý
bdí jako matka u syna.
Ověnčen kvítím první slávy
hospodář tiše usíná,

jak lehá otec ustaraný.
A pevně stojí jeho lid.
Do bitev půjde Gottwald s námi,
vzbudí ho těžká vůně lip.
Do bitev půjde před řadami.

(Host do domu, roč. I, 1954, str. 98)

─────

Popisek: Kdybyste nevěděli, jaká cháska dnes rozhoduje o naší politice, tak tato karikatura dává jasnou odpověď. „Piráti“ dnes představují tu nejhorší a nejnebezpečnější skvadru, která se zuby nehty drží dobře placených koryt. Jejich působení ve Fialově vládě byla jedna velká katastrofa, ale to těmto politikům vůbec nevadí. Toto levičácké uskupení prapodivných individuí, která nezvládají ani českou gramatiku, by rádo rozhodovalo o budoucnosti našich dětí a vnoučat. Pozor na to!

Spojení mezi vrchním Fialovým cenzorem, novodobým Bobligem z Edelstadtu, plk. O. Foltýnem, a gruzínskou „světoobčankou“ K. Demetrashviliovou, je vůbec to nejhorší, co si lze představit. Nedokážeme se těmito jedincům bránit a pouštíme je důvěřivě do politiky – bez jakékoli bezpečnostní prověrky. Koledujeme si tak o velký průšvih.

─────

Seznam vyobrazení:

1. Plk. O. Foltýn a K. Demetrashviliová na sjezdu sudeťáků v Brně.

2. B. Posselt: „Jsem víc Čech než Okamura!“

3. M. Uhde a B. Posselt, Brno 24. 5. 2026.

4. Za lepšími včerejšky (karikatura).