Svobodné noviny na internetu

Zvykli jsme si na to, že na nejrůznějších politicky zajímavých výročích se přiživí leckdo. Týká se to hlavně našich politiků, zejména z té „partičky svazáků“, s nimiž tvoří jednu vládní a parlamentní koalici jistý pan profesor „politologie“ z Brna. Přitom se jedná o „hrdiny“, kteří se o naši politickou přítomnost nijak nezasloužili: pouze přišli k hotovému, když se po zádech těch zasloužilejších vyšplhali ke „korytům“.

Naši polistopadovou svobodu a demokracii (byť k její podobě máme nejrůznější výhrady, ale nikdo z nás, kritiků Fialovy vlády, její existenci nezpochybňuje) vybojovaly úplně jiné osoby, než jsou ti, kteří si momentálně hrají na všemocné „panstvo“, které si drze vynucuje, aby bylo uctíváno a oslavováno. Proč proboha? Vždyť se pouze natlačili ke „korytům“, aniž pro tuto zemi cokoli užitečného udělali!

Tato celkově problematická individua s pokřivenou páteří a s absencí morálky a soudnosti se dostala do Strakovy akademie a do Poslanecké sněmovny i do Senátu PČR pouze díky naší neobezřetnosti, laxnosti a někdy i lenosti, jakož i nedostatečnému politickému rozhledu voličů. Kdyby tito lidé něco věděli o naší historii, která je poseta hroby hrdinů a jedinců, kteří pro svou vlast neváhali přinášet nejrůznější oběti na úkor svého pohodlí, nikdy by nemohli do čela státu, na post nejvyšší a nejdůstojnější, zvolit komunistického rozvědčíka „Pávka“ ani nanicovatého pseudointelektuála P. Fialu.

Ano, hrozí nám nebezpečí, že 55 let od tragických událostí ze srpna 1968 si bude chtít libovolný počet novodobých „pohádkářů“ přisvojit zásluhy, které jim nepřísluší. Skutečných pamětníků té doby nebo přímých účastníků těchto událostí žije dnes již pouhý zlomek. Proto se hlavní propagandistický nástroj „fialovců“, Česká televize („kdo v ní není, jako by nebyl“), pokouší mást veřejnost svými účelově sestříhanými „upoutávkami“, jež mají atmosféru roku 1968 připomenout.

Bohužel – jako u každé propagandy – se i tentokrát dozvídáme pouze to, co si tito manipulátoři přejí. Nejenže nám líčí ony sovětské agresory pouze jako Rusy („Rusáky“), ale zamlčují nám současně, že podstatnou část z těchto okupačních vojáků tvořili Ukrajinci. To se samozřejmě vzhledem k právě probíhající válce na Ukrajině nehodí. Přesto je dobré vědět, že ta nejdůležitější rozhodnutí o vojenské intervenci prosadili právě zástupci Ukrajinců v nejvyšším stranickém orgánu vládnoucí strany – v čele s Ukrajincem L. I. Brežněvem.

[O tom se čtenáři SN dozvědí více z článku: Je tak zmatená, nebo pomatená? (SN č. 8/2022, vloženo 29. 8. 2022, ZDE). O chronologii událostí roku 1968 získají přehled v článku: Pár „zapomenutých“ výročí z dějin Prahy (SN č. 4/2023, vloženo 18. 4. 2023, ZDE). Základní informaci o tzv. Pražském jaru 1968 podává článek, který byl původně publikován již v tištěných SN v r. 1998 – u příležitosti 30. výročí: Pravda a lež o „Pražském jaru“ 1968, 1. část (SN č. 1/2018, vloženo 31. 1. 2018, ZDE). Ze stejné doby pochází moje zpracování dějin Zlína (1945-1990) v knize „Zlín v proměnách času“ (Zlín 2001); PDF ke stažení je: Zlín - dějiny 1945-1990.pdf. Doplňující informace k tomuto tématu přináší články: Proč o srpnu 1968 nejraději mluví „Husákovy děti“? (SN č. 8/2020, vloženo 26. 8. 2020, ZDE) a 21. 8. 1969: nezapomeneme! (SN č. 8/2019, vloženo 20. 8. 2019, ZDE).]

─────

Nepochybuji o tom, že jubileum srpnových událostí z roku 1968 se stane další vítanou příležitostí mnoha našich nedoceněných politických tlachalů, kteří sice o tomto tématu nic nevědí, protože v té době nebyli ještě na světě a před rokem 1989 maximálně tak „tahali za sebou kačera“ nebo (týká se to našich političek) „vozily panenku v kočárku“. Přece si nenechají ujít tak lákavou příležitost, aby si na tomto neštěstí nepřihřáli trochu té své politické polívčičky.

Nebudu ve své vzpomínce na události roku 1968 opakovat všeobecně známá fakta. Spíše se zaměřím na ty skutečnosti, které jsou málo známé nebo o nichž se nemluví a nepíše. Jsem totiž nejen pamětníkem té doby (prožíval jsem rok 1968 jako čerstvý maturant), ale rovněž profesionální historik, který se touto problematikou zabýval a stále zabývá.

Kdo udává tón letošní jednostranné, nepravdivé interpretaci událostí roku 1968, nejlépe vidíme u propagandistických „šotů“ České televize (ČT). Z toho, co jsem jako divák měl možnost zahlédnout, zaujaly mou pozornost dvě postavy účastníků onoho „Pražského jara“. Dubčeka tam sice ukazují taky, ale na další dva signatáře tzv. pendrekového zákona ze srpna 1969 (= L. Svoboda, O. Černík) zapomněli.

Zato nám opakovaně ukazují dva z těchto „progresivních“ soudruhů: F. Kriegla (to má být onen „hrdina“, který nepodepsal tzv. Moskevský protokol, o němž režisér P. Nikolaev natočil nepravdivý film, který neoprávněně tohoto lékaře „glorifikuje“) a bývalého člena ÚV KSČ a krajského tajemníka KSČ v Brně – J. Špačka. Druhý z těchto jmenovaných patřil k těm mladším stranickým „aparátčikům“, od nichž se hodně očekávalo. Aby byla moje informace úplná, pouze doplním to, že jmenovaný krajský tajemník je otcem někdejšího tiskového mluvčího exprezidenta V. Havla – L. Špačka.

─────

„Návrat kapitalismu nepřipustíme!“

Krajskému tajemníku KSČ J. Špačkovi je věnována pasáž v knize o dějinách Zlína. Týká se návštěvy tohoto politika v tehdejším Gottwaldově (dnešním Zlíně) dne 17. 4. 1968, a to v době příprav krajské konference KSČ. V těch časech žila celá tato strana projednáváním tzv. Akčního programu, v němž se dosud neomezeně vládnoucí strana hodlala představit v roli „demokratické“ strany. V tomto novém „oblečku“ se chtěla ucházet o přízeň voličů – coby strana zmodernizovaná, očištěná od nezákonností z minulého období a „konkurence schopná“.

Část straníků, ale i veřejnosti tehdy koketovala s myšlenkou, že by stálo za to, aby se tato strana – po dvaceti letech od Února 1948, kdy zlikvidovala veškerou politickou konkurenci – pokusila uspět v „politické soutěži“ s jinými stranami. Určité náznaky možného navázání na stav z doby před rokem 1948 tady byly. Například v Československé straně lidové (ČSL) tento proud představoval bývalý politický vězeň J. Cuhra. V Československé straně socialistické (ČSS) měl být tímto „novým větrem“ dosavadní funkcionář B. Kučera. Ten sice vydržel v čele strany až do r. 1990, avšak záhy se přišlo na to, že byl agentem StB. Docela vážné úvahy se tehdy vedly ohledně obnovení činnosti Československé sociální demokracie: ta po červnu 1948, kdy velká část členské základny „vplula“ do KSČ (zbytek skončil ve vězení, v exilu nebo v ilegalitě), fakticky přestala existovat; fungovala pouze v exilu. Právě této strany se týkal předmětný výrok J. Špačka. Stojí za to si tato slova připomenout, aby nás po 55 letech nemohl nikdo balamutit, že tomu bylo jinak. Nebylo.

Jmenovaný politik na otázku, zda Dubčekovo vedení KSČ počítá se vznikem opoziční strany (= myšlena tím byla právě Čs. sociální demokracie), odpověděl toto: „ÚV strany (= komunistické) s tím nepočítá a ostatní politické strany (= ČSL a ČSS sdružené v Národní frontě; jiné strany tady nebyly) o přechodu do opozice neuvažují. Pokud by šlo o opozici, která by chtěla návrat kapitalismu, tu nepřipustíme!“ (NP 23. 4. 1968; Zlín v proměnách času, 2001, str. 113)

To, co soudruh krajský tajemník J. Špaček řekl, znamená v řeči našich současníků asi toto: Komunisté si v roce 1968, a to navzdory celkové liberalizaci a demokratizaci politických poměrů a při faktické neexistenci cenzury (= k uvolnění došlo již na jaře 1968, avšak úředně byla cenzura zrušena teprve k 26. 6. 1968. Den nato, 27. 6. 1968, bylo zveřejněno prohlášení „Dva tisíce slov“) chtěli udržet i nadále mocenský monopol.

Jak po nástupu normalizátorů vyšlo najevo, počítali „dubčekovci“ (= vyžvanil to na ně „tribun lidu“ J. Smrkovský), že pro své ideové odpůrce (= „konzervativce“, ale i skutečné odpůrce komunismu) nechají zřídit koncentrační tábory. Inu, demokraté každým coulem. „Jsme s vámi, buďte s námi!“ Teď už toto heslo z roku 1968 má poněkud jinou příchuť, že ano?

[O tomto problému se lze dočíst v článku: S Vítkem Rakušanem do „pekla“ a ještě dál…? (SN č. 8/2022,vloženo 9. 8. 2022, ZDE).]

─────

O událostech roku 1968 vyšlo u nás i v zahraničí (díky našim emigrantům a exulantům) mnoho knih: vědeckých pojednání, vzpomínek pamětníků i souborů dobových dokumentů. K těm nejcennějším patří kniha „Sedm pražských dnů 21.-27. srpna 1968“, která byla vydána na podzim 1968. Následně byla zakázána a její nové vydání se uskutečnilo až po „sametové revoluci“ – v r. 1990. Spoluautory tohoto unikátního souboru dokumentů byli: J. Macek a V. Prečan.

─────

Co by zájemci o historii „Pražského jara“1968 měli vědět?

Nebudu opakovat všeobecně známé fráze o tom, jak se „stateční“ reformátoři a „lidské tváře“ původních skalních stalinistů rázem proměnili v obdivovatele TGM či milovníky demokracie (bez přívlastků). Nebylo by to upřímné a byla by to lež. Proto raději připomenu fakta, o nichž se nemluví ani nepíše. Často pouze proto, že si již nikdo na nic nepamatuje, nebo to nepovažuje za důležité. Přesto to důležité je…

Omezím se spíše na hesla, k nimž připojím několik vysvětlujících vět. Jedná se o informace zejména pro nejmladší generaci, která o této době nic neví a sama po ničem nepátrá. Z ČT se toho kromě propagandy doopravdy moc nedozví.

─────

Nejfrekventovanějším slovem roku 1968 byl: socialismus

Vypadá to skoro komicky, ale je tomu tak. Po roce 1989 se slovo „socialismus“ skoro vytratilo z politiky i ze života každého z nás. Zatímco před rokem 1989 se v naší zemi „budoval socialismus“ (= dostával různé přívlastky, např. reálný socialismus, rozvinutý socialismus nebo socialismus jako předstupeň komunismu), po r. 1989 jsme si zvykli spojovat „socialismus“ výhradně s politickým programem a s činností ČSSD a KSČM, dvou oficiálně existujících levicových stran, které měly zastoupení v parlamentu, případně i ve vládě (ČSSD).

Dříve i nyní se nám zatajuje, že existují i jiné politické systémy, které dbají o sociální práva občanů a pracujících. To platilo a stále ještě platí např. pro skandinávské země, kde shodou okolností působí v politice i mnoho žen (dokonce na úrovni premiérek nebo prezidentek). S tím měla česká politika vždycky problém, dokonce i ČSSD, kde si odhlasovali kvóty na zastoupení žen v orgánech strany i v zastupitelských sborech.

Kdybyste si prolistovali deníky a časopisy z roku 1968 a začali si dělat čárečky, kolikrát se v příslušném textu vyskytuje slovo „socialismus“, nedopočítali byste se. Podobně tomu bylo na počátku 50. let 20. století, kdy nejfrekventovanějším slovem byl „soudruh/soudružka“. V roce 1968 to byl pak „socialismus“. Všichni ho měli plná ústa, ale ne každý věděl, co to slovo znamená. Nejčastějším slovním spojením z doby „Pražského jara“ 1968 byl „socialismus s lidskou tváří“. Na rozdíl od té „nelidské“, kterou představoval „stalinský socialismus“, jehož symbolem se staly „gulagy“ a násilně zakládané kolchozy.

─────

„Muži roku 1968“ se rádi fotografovali – i barevně

A protože v tomto roce se všechno prosvětlovalo a reflektory filmařů se nebály posvítit i do dříve temných zákoutí, někteří novináři a fotografové si troufli fotografovat tehdejší mocné muže z politiky dokonce i barevně. Dokládají to dva snímky z prvomájových oslav (1. 5. 1968).

Na prvním z nich je zachyceno čelo tohoto průvodu, který kráčí po ulici Na příkopech v Praze 1. Jednalo se o hlavní představitele „Pražského jara“ 1968. Zleva: G. Husák (v tehdy módním „šusťáku“, který byl k dostání výhradně v Tuzexu), prezident republiky gen. L. Svoboda, I. tajemník ÚV KSČ A. Dubček, předseda ÚV NF F. Kriegel (ten nejmenší) a vedle něho (ten nejvyšší) tajemník ÚV KSČ J. Piller.

Na druhém snímku jsou „Muži roku 1968“ na prvomájové tribuně, která stála v proluce domů na levé straně ulice Na příkopech (naproti Slovanskému domu). Zleva stojí: A. Dubček a vedle něho gen. L. Svoboda; další muže nelze identifikovat, protože jim není vidět do tváře.

─────

A tyto fotografie vznikly o necelé čtyři měsíce později…

Jedná se o snímky z bojů u budovy Čs. rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze či na jiných místech hlavního města. Některé jsou černobílé, kdežto jiné „v barvě“.  Ti dvacetiletí sovětští vojáci, kteří se ležérně rozvalují na tanku, jako by leželi na pláži u moře, byli zachyceni rovněž nějakým fotografem v Praze. Nejspíš se jednalo o fotky propagační, které s tou „kontrarevolucí“, kvůli níž do ČSSR přijeli, nijak nesouvisely. V zájmu historické objektivity musím poznamenat, že k nejslavnějším fotografům, kteří vynikajícím způsobem zdokumentovali vojenskou invazi ze srpna 1968, patřil Josef Koudelka. Proslavili se i filmaři, např. Stanislav Milota.

─────

Začalo se opět mluvit o J. Masarykovi, M. Horákové a J. Toufarovi…

Po letech vynuceného mlčení někteří odvážnější novináři, kterých bylo u nás v každé době jako šafránu (jiné to není ani dnes), znovu vytáhli na světlo Boží dávno zapomenutá jména. Dodávám: režimem „nepovolená“ jména odpůrců komunistické ideologie.

Jedním z prvních odvážlivců, kterým to nebylo nikdy odpuštěno, byl filozof Ivan Sviták (1925-1994). Rovněž on měl za sebou období, kdy patřil k oněm uvědomělým stalinistům. (Toto prokletí tehdy neminulo skoro nikoho. „Namočil se“ i světoznámý spisovatel M. Kundera. Ke světlým výjimkám patřil představitel katolické literatury, brněnský básník Klement Bochořák (1910-1981). Jak lze zjistit z Cibulkových seznamů spolupracovníků StB, podepsal dotyčný spolupráci s naší tajnou politickou policií, čímž se vyhnul represím. Na rozdíl od jiných katolických autorů a ruralistů neskončil na dlouhá léta ve vězení, nýbrž pouze na podřadném místě knihovníka.)

Byl to právě I. Sviták, který v březnu 1968, v době, kdy „dubčekovci“ dotlačili k abdikaci A. Novotného, aby ho mohli nahradit agentem NKVD gen. L. Svobodou, upozornil na stránkách tehdy populárního časopisu „Reportér“ na případ záhadné smrti ministra zahraničí Jana Masaryka (†10. 3. 1948). Podle Svitáka všechno nasvědčovalo tomu, že se jednalo o politickou vraždu v režii NKVD. V tomto smyslu tehdy podal podnět k prošetření tohoto případu Generální prokuratuře ČSSR. To, co následovalo v srpnu 1968 a později, samozřejmě k objasnění případu nevedlo a ani vést nemohlo. Pouze vznikla třetí „verze“ této záhadné smrti: vedle sebevraždy nebo vraždy se objevila teorie o nešťastné náhodě.

V průběhu roku 1968 se v tehdejším tisku objevila řada článků o procesu s M. Horákovou i o tragické smrti P. J. Toufara. Významný podíl na zveřejňování těchto informací měl nekomunistický tisk: „Svobodné slovo“, patřící ČSS, a „Lidová demokracie“, vydávaná ČSL. Postupně byly zveřejňovány i jiné příspěvky, např. bývalých politických vězňů z období let 1948-1960, kteří byli amnestováni prezidentem republiky A. Novotným dne 9. 5. 1960, a to u příležitosti 15. výročí osvobození. Podíl tohoto prezidenta nelze opomenout. Během jeho úřadování byla rovněž vykonána poslední poprava politické vězně. Stal se jím Vladivoj Tomek, který byl popraven dne 17. 11. 1960 ve věznici na Pankráci.

Články s touto tematikou zveřejnil v exilu A. Kratochvil, a to v třídílném knižním souboru s názvem „Žaluji“ (1973-1977). Tento soubor patří k nejcennějším vydaným dokumentárním knihám o justiční zvůli v období komunistického režimu; u nás mohl vyjít až v r. 1990.

Za zmínku stojí rovněž to, že na jaře 1968 začala s otiskováním svých pamětí na popraveného generálního tajemníka ÚV KSČ R. Slánského – jeho manželka Josefa Slánská. Paměti byly otiskovány v tehdy velmi čteném časopise „Literární listy“. S přípravou těchto memoárů prý Slánské „pomáhal“ stalinistický básník P. Kohout.

Tuto informaci na ně prozradil jejich velký nepřítel – bývalý prezident republiky A. Novotný. Ten to zveřejnil ve svých „Pamětech“. Pikantní na celé věci je to, že právě v době procesu se Slánským byl Kohout šéfredaktorem satirického časopisu „Dikobraz“, kde byly publikovány ohavné karikatury Slánského a jeho společníků ‒ coby krys. Slánská o tom možná ani nevěděla, protože v té době byla v domácím vězení a pak se dlouhá léta protloukala i s dětmi jako „persona non grata“. Zajímavé to nicméně je. V každém případě to svědčí o tom, že někteří jedinci s legitimací KSČ neměli žádnou morálku, ale zato gumovou páteř.

─────

Nejen v roce 1968: i dnes jde o boj „starého“ s „novým“

Pro toho, kdo něco ví o širších souvislostech, za nichž se „Pražské jaro“ 1968 odehrávalo, ten jistě přinejmenším tuší, že stoupenci politiky Moskvy, kteří se zasazovali o to, aby k žádným, byť jen kosmetickým, změnám v komunistické ČSSR nedocházelo, byli tehdy označováni jako „konzervativci“. Byli to stoupenci „starých pořádků“, pro něž byla typická láska ke všemu sovětskému až za hrob.

Proti nim stáli „reformátoři“ v čele s A. Dubčekem. Ti chtěli vylepšit obraz „stalinského socialismu“ svou inovací. Pro ni zvolili líbivý výraz: „socialismus s lidskou tváří“. Na rozdíl od té vlčí – stalinské. Samotný název měl samozřejmě k pravdě daleko. Pouze se snažil přiživit na vzrůstající popularitě T. G. Masaryka, o němž se do té doby mohlo mluvit jen špatně, nebo vůbec ne.

Ve skutečnosti však o žádnou „humanizaci“ strnulé stalinské diktatury nešlo a ani jít nemohlo. Moskva by to nikdy nedovolila. Naši „reformátoři“ si tím pouze chtěli vylepšit pověst a udržet tímto trikem stále neomezenou moc. Proto si mimo jiné pohrávali s myšlenkou „svobodných voleb“. Jejich představa byla ovšem falešná: těmi svobodnými volbami se mělo stát dobrovolné vhození volebního lístku KSČ.

Jak uvádím na jiném místě této statě, rovněž „mladá garda“ politiků, z nichž někteří studovali v Moskvě (Dubček, Jakeš, Mlynář), si troufale zahrávala s myšlenkou, že by mohla u nás být povolena jakási „soutěž politických stran“, ale v ní by musela vyhrát KSČ. Příjezd sovětských tanků jejich šílenou politickou hru vyřešil za ně. 

Komunisté totiž v žádném případě neměli v úmyslu vzdát se své vedoucí role ve společnosti. Toužili pouze po tom, aby mohli to nucené „vegetování“ učinit pro občany snesitelnějším. Konec konců: byli nuceni s nimi v té „jámě lvové“ žít společně. Proto obraceli pozornost od ideologie ke konzumu. Tohoto trendu velmi úspěšně využil k posílení své pozice G. Husák – krátce po zvolení do čela KSČ (17. 4. 1969).

Jak to všechno dopadlo, dobře víme. Alespoň my, starší občané a pamětníci těch časů. Když už si Saša Dubček nevěděl rady a hrozil těm, kteří v uplatňování práva na svobodu slova zašli příliš daleko, zasáhly sovětské tanky. Přijely včas a de facto zachránily celou tu Dubčekovu „partičku“, jíž mezitím přerostl vývoj událostí přes hlavu. Podobně dopadl o dvě desítky let později i M. S. Gorbačov v SSSR se svou „glasností“ a „perestrojkou“. Také on to „neuřídil“. Vypustit „džina“ z lahve bylo snadné, ale co pak…?

I my v těchto dnech vidíme na naší politické scéně podobný, symbolický, zápas mezi tím „starým“ („starými pořádky“), pro které se používají politické nálepky typu „populisté“, „dezoláti“ nebo „proruští trollové či švábové“, jakož i „chcimírové“, a tím „novým“, tzv. progresivisty, kteří se vyskytují v naší politice napříč všemi stranami (nejvíce je jich v TOP 09 či STAN a u Pirátů).

Naši politici se při prosazování svých cílů dopouštějí řady chyb. Ani to není v našich dějinách žádná novinka. Vždyť prezident A. Novotný poté, kdy si „zavařil“ v kauze „Strahovských kolejí“ a „opepřil“ to neuctivými vyjádřeními na adresu Slováků, byl jednoduše L I. Brežněvem „hozen přes palubu“ – jako osoba nehajitelná. Brežněv tehdy prohlásil: „Eto vaše dělo“ (= To je vaše věc). Tím bylo o osudu Novotného rozhodnuto.

I přesto se tento zkušený politik, který se pohyboval v horních patrech politiky od předválečné doby až do roku 1968, rozhodl s pomocí svých stoupenců o záchranu. Měl mu v tom být nápomocen tehdejší ministr národní obrany gen. B. Lomský (1956-1968). Jím připravovaný puč na konci roku 1967 skončil nezdarem. O totéž se pokusil ještě o pár týdnů později „semínkový generál“ J. Šejna, který po prozrazení této akce utekl na Západ. (Později se dal služeb CIA.) Po Lomském se do čela tohoto ministerstva dostal Slovák gen. M. Dzúr (1968-1985); následoval ho jiný Slovák – M. Václavík (1985-1989).

Ta dnešní „partička“ zoufalců a zbabělců v čele s „politologem“ P. Fialou rovněž neváhá ze strachu, že bude muset svoje místa u „koryt“ opustit, sáhnout až k cenzurním opatřením a k pronásledování kritiků (pod záminkou „boje proti dezinformacím“). Porušuje tím platnou Ústavu i další zákony této země, aniž si uvědomuje, že tím zcela znevěrohodňuje ideový základ svého vládnutí. U „politologa na baterky“ P. Fialy je to na pováženou. Snad si to tento brněnský „popleta“ ani neuvědomuje. Pouze tím prokazuje, že o politice nic neví a že na politologa si pouze hraje. Toť vše.

─────

Jediný výdobytek „Pražského jara“ 1968: zrušení cenzury

Po dlouhých dvaceti letech státem prováděné cenzury toho, co se smí publikovat a co se občan z milosti komunistických vládců může dozvědět, došlo v průběhu jara 1968 ke spontánnímu procesu, během něhož sami politici i novináři přestali dodržovat jistá tabu a embarga na zveřejňování informací. Vývoj byl natolik rychlý, že opatření státu se opozdilo o několik měsíců za realitou. Zkrátka: vývoj předběhl „muže Pražského jara“ o několik parníků.

Reformistická skupina okolo A. Dubčeka se rozhodla zrušit cenzuru ke dni 26. 6. 1968. Hned následujícího dne, 27. 6. 1968, publikoval spisovatel Ludvík Vaculík svůj politický manifest s názvem „Dva tisíce slov“. Sovětští soudruzi a s nimi i naši „stalinisté“ spustili povyk o tom, že se jedná o „kontrarevoluční výzvu“. Tak to bylo zveřejněno i v hlavních sovětských denících té doby. Tímto argumentem se Sověti hájili poté, kdy došlo k vojenské intervenci dne 21. 8. 1968.

I tady můžeme vidět jistou paralelu s našimi současnými vládci. „Boj proti dezinformacím“, pro který se rozhodla „Fialova partička“ ze Strakovy akademie, jde přesně touto cestou ‒ ve šlépějích soudruha L. I. Brežněva. Vasil Biľak by z nich měl radost. Proto je režim, nastolený touto vládou, „neostalinistický“. Se vším, co k tomu patří…

─────

V ČSSR nešlo o odstranění „socialismu“, ale o jeho zdokonalení

Nemohu nezmínit ještě jednu důležitou skutečnost. Na rozdíl od protikomunistického povstání Němců v sovětské okupační zóně Německa (= NDR, 1953) a v Maďarsku a částečně i v Polsku (1956) nešlo v „Pražském jaru“ 1968 o odstranění tzv. socialismu a návrat k poměrům před rokem 1948, nýbrž o pokračování tohoto systému.

K tomuto cíli měla vést věrohodná a občany podporovaná „reforma“ uvnitř KSČ. Proto byla na jaře 1968 věnována tak velká pozornost novému programu strany, který je označován jako „Akční program“. Ten měl být prosazen na řádně plánovaném XIV. sjezdu KSČ, který se měl konat dne 9. 9. 1968. V důsledku invaze vojsk dne 21. 8. 1968 byl tento sjezd svolán jako mimořádný („Vysočanský sjezd“,  22.-23. 8. 1968). Závěry tohoto stranického jednání byly následně anulovány. Tím celá „reforma“ vzala zasvé.

Není od věci připomenout, že součástí této reformy měla být i náprava tragických omylů při pronásledování tzv. nepřátel socialismu. Již v průběhu roku 1968 se rozběhl proces rehabilitací těchto nespravedlivě odsouzených osob. Do popředí se dostal jak případ M. Horákové, tak i div. gen. H. Píky a mnohých dalších. Bohužel – po okupaci byla tato rehabilitační řízení zastavena a znovu se dostala na pořad dne až po r. 1989.

19. 8. 2023

PhDr. Rostislav Janošík

─────

Seznam vyobrazení:

1. A. Dubček v roce 1968, barevné foto.

2. „Operace Dunaj“ – 21. 8. 1968.

3. Obálka knihy „Sedm pražských dnů 21.-27. 8.1968“.

4. Dubček – karikatura z časopisu „Literární listy“.

5. Prvomájový průvod 1. 5. 1968.

6. Muži Pražského jara 1968 na tribuně 1. 5. 1968.

7. U budovy Čs. rozhlasu – srpen 1968.

8. Sovětští vojáci na tancích debatují s Pražany.

9. Oběti z řad civilistů u budovy Čs. rozhlasu.

10. U sochy sv. Václava – srpen 1968.

11. Sovětští vojáci na tanku na Václavském náměstí v Praze.

12. Obálka knihy J. Slánské „Zpráva o mém muži“.

─────

P. S.

Jak se nejnověji dozvídáme z přepisu telefonických rozhovorů mezi L. I. Brežněvem a „naším Sašou“ (= Dubčekem), z představitelů „reformního“ křídla v KSČ nejvyššímu sovětskému představiteli nejvíce vadily tyto tři osoby: C. Císař, F. Kriegel a J. Pelikán. Ti museli po vojenské invazi co nejrychleji zmizet. Brzy je následoval i Z. Mlynář.

20. 8. 2023

‒ RJ ‒