Namísto kultivace politiky a soutěže idejí jen „přelévání špíny“
Oč půjde v nastávajících volbách? Někomu skutečně o všechno!
Třebaže jsem původně hodlal zveřejnit své články v pořadí, jak byly původně napsány, aktuální situace na naší politické scéně si žádá, abych toto pravidlo porušil. Proto jsem se rozhodl dát přednost jinému příspěvku, který víc než kterýkoli jiný dotvrzuje, že v předvolební debatě, necelé dva měsíce před parlamentními volbami, nám vládní koalice vnucuje témata, jež se seriózní politickou soutěží stran a hnutí nemají nic společného.
Namísto solidních argumentů mezi politickými soupeři se nám kdosi pokouší vnutit nové kolo vzájemného osočování, nové politické „nálepky“ (jako by těch dosavadních nebylo dost), jakož i nová, zástupná témata. Jen to podstatné, co v minulosti vždy před volbami zajímalo voliče, totiž ideový střet mezi „pravicí“ a „levicí“, bylo tentokrát „upozaděno". Ideově rozplizlá Fialova koalice, která sama sebe definuje jako uskupení stran středopravicových, byť se jedná o formaci ryze levicovou až extremistickou, zaměřuje veškerou pozornost na předvolební formaci „Stačilo!“.
Ta dnes představuje skutečnou, autentickou levici, která nám tady zůstala po volebním debaklu ČSSD (dnes SOCDEM) a KSČM z roku 2021, kdy tyto zástupkyně parlamentní levice zmizely z Poslanecké sněmovny. Popravdě: voliči tyto strany vyprovodili ze Sněmovny právě proto, že se zpronevěřily svým levicovým hodnotám a že v zájmu udržení svých poslanců u výnosných koryt se neváhaly spojit s největším kapitalistou (oligarchou) v zemi – A. Babišem. Obě tyto partaje následně „zahynuly“ na nemoc zvanou „papalášství“ a nenažranost.
To, co již mnoho měsíců před těmito „kruciálními“ volbami, jež začátkem října 2025 rozhodnou o dalším směřování naší země možná na dobu jedné generace, tedy až někam do doby okolo roku 2050, není jen obyčejné střetnutí současné „koalice“ s „opozicí“. Ve skutečnosti se jedná o snahu neúspěšné Fialovy vlády a parlamentních zástupců koalice zabránit návratu levice do Poslanecké sněmovny (PS). I tak se „fialovcům“ podařil „husarský“ kousek, jaký jsme tady ještě v polistopadové historii neměli: celé volební období se u nás vládlo bez levice. Již v této chvíli je však zřejmé, že levice, alespoň v podobě uskupení „Stačilo!“, se do PS vrátí, protože zcela jistě překročí pětiprocentní hranici potřebnou pro vstup do Sněmovny.
A protože součástí onoho uskupení je i KSČM, začali politici koalice označovat tuto předvolební formaci za „komunistickou“, byť je to pouze částečná pravda. Komunisté mají na kandidátkách pouze vyhrazený počet míst. Zdá se, že je to demokratičtější než v koalici SPOLU, kde ODS „válcuje“ své politické partnery. Proto hrozí to, před čím jsem v jednom z předchozích článků varoval: lidovci budou „kroužkovat“ jako zběsilí, jinak se nikdo z nich do PS nedostane. (Dne 15. 8. 2025 dementoval M. Výborný informaci o tom, že údajně vyzval své voliče ke kroužkování.)
No – po volbách poznáme, jak to ve skutečnosti bylo. Jistě se nebude opakovat ta „rošáda“ z roku 2021, kdy KDU-ČSL, která byla hluboko pod pěti procenty, získala ve volbách neuvěřitelných 23 mandátů. A představte si, že nikomu z ODS to tehdy nepřišlo divné! Nebo se chovali „velkoryse“, protože netušili, jak se jim to jednou vymstí.
S tím, jak se přibližuje termín voleb, na vnitropolitické scéně „přituhuje“. Vzájemné útoky politiků již nelze označit pouze za neslušné, netaktní a provokující, nýbrž se nezřídka jedná o hrubé osobní napadání, které je čím dál nevybíravější a brutálnější. Zatím se naši politici ještě nefackují v přímém přenosu. Přesto jsme poprvé od Listopadu 1989 svědky toho, že některé politické strany se inspirovaly situací v německé Výmarské republice krátce před nástupem A. Hitlera do funkce říšského kancléře (30. 1. 1933).
Rovněž u nás zažíváme zcela poprvé po r. 1989 přítomnost jakýchsi provládních „bojůvek“, které předseda uskupení „Stačilo!“ D. Sterzik (= Vidlák) označuje výrazem: „Fialajugend“ (na způsob Hitlerjugend). To je samozřejmě nadsázka, z níž se brzy může stát vážná politická hrozba, pokud se s tím nic nebude dělat. V každém případě máme k nástupu fašistické diktatury významně nakročeno. Uvědomme si, že i po volební prohře tady bude Fialův kabinet „dosluhovat“, tedy překážet, ještě nějakou dobu, kdy může jen škodit a škodit. Prvořadým úkolem vítěze voleb proto bude: provést bezodkladnou „defializaci“ společnosti.
─────
Na počátku byl server „Seznam Zprávy“…
O úloze, kterou začal v posledních letech hrát tento zpravodajský server, píšu v jiném článku. Vedle beznadějně provařených „rádoby“ žurnalistů typu Jindřicha Šídla jsem již před několika lety zaregistroval, že mezi jmény zdejších „novinářů“ je mnoho těch s cizokrajnými příjmeními. Již to samo o sobě by mělo čtenáře varovat, že je tady něco v nepořádku. ČR přece není žádná multietnická ani multikulturní země ve stylu USA.
„Seznam Zprávy“ se již delší dobu chovají jako kdysi komunistický deník „Rudé právo“ (RP). Co před rokem 1989 tento kultovní list rigidního, normalizačního režimu napsal, to bylo jako „Písmo svaté“ pro všechny předlistopadové komunisty. Podle úvodníků RP se řídily všechny ostatní deníky, týdeníky, ba i časopisy nebo Čs. rozhlas a Čs. televize. Být „odvážný“ se tehdy nevyplácelo, a proto se v našich tištěných a později i elektronických médiích tak dařilo autocenzuře. Oficiální cenzurní úřad sice existoval, avšak naši disciplinovaní novinářů se raději „zcenzurovali“ sami, aby neměli problémy. Když ani to nestačilo, situaci pak zachraňovali agenti StB, kterých bylo ve všech denících, časopisech, ale i v rozhlase a televizi dost a dost.
A protože server „Seznam Zprávy“ si počíná pár týdnů před volbami tak, jako by nás chtěl za každou cenu uchránit před úspěchem opozičních stran (ANO 2011, SPD, „Stačilo!“), rozhodli se zdejší žurnalisté, že je jejich povinností upozornit na pozoruhodný počin „antivaxerské“ aktivistky Petry Rédové-Fajmonové. Nebude jistě žádnou náhodou, že právě na tomto serveru se jiní novináři se stejným „svatým“ nadšením kdysi pustili i do odvážné, leč důvěřivé učitelky Martiny Bednářové kvůli jejímu vyjádření o válce na Ukrajině.
Inu, pro někoho je svoboda slova jen pár písmenek v naší Ústavě ČR. Za minulého režimu jsme přece měli rovněž „svobodu slova“: pro ty, kteří „nezlobili“ a dělali to, co po nich soudruzi žádali. Zkrátka: za těch více než 35 let jsme se vrátili do časů předlistopadových, aniž si toho někteří méně vnímaví občané (včetně politiků) stačili všimnout. A ČT prostřednictvím Kubalů a Řezníčků jim to, jak jinak, zapomněla říci.
A protože Praha i celá ČR je ve skutečnosti malá, máme i nyní co do činění stále se stejnými jmény. Za medializací případu jmenované učitelky totiž stála rodina „politologa“ Daniela Kroupy (*1949). Syn jednoho ze šesti potomků tohoto chartisty a vystudovaného filozofa si tajně pořídil nahrávku toho, co ona učitelka svým žákům říkala, a dal ji k dispozici médiím. Po zprošťujícím rozsudku se v následujících měsících opět z iniciativy Kroupovic rodiny rozběhlo další kolo soudního řízení. Ano, to je jiné „kafe“, než jaké představuje kauza „Dozimetr“, kterou se soudci bojí zabývat, protože je tam již pět mrtvých. Tady zatím nikdo. Nejlépe to svědčí o tom, jak „vachrlaté“ jsou poměry v našem soudnictví. I kněžna Libuše by si s tím poradila líp.
Zmíněný článek na serveru „Seznam Zprávy“ má tento „alarmující“ titulek: Kandidátka Stačilo! historickým příměrem pobouřila odborníky i politiky (Seznam Zprávy, 5. 8. 2025,16:00). Pokud si někdo přečetl pouze onen titulek a dál se touto záležitostí nezabýval, mohl si „podprahově“ nasadit do své hlavy „brouka“ v této podobě: Co to je za spolek – to „Stačilo!“? Pro případné rozhodování ve volbách to úplně stačí. Lidi nemají čas zkoumat, kdo má, či nemá pravdu, že ano?
Teprve když se pořádně začtete do toho, co nám kolegové J. Šídlo a V. Dolejší sdělují, zjistíte, že k těm „pobouřeným“ odborníkům patří – jistě pouhou náhodou – i Kroupův synáček, který se živí jako ředitel neziskovek „Paměť národa“ a „Post bellum“, o němž v médiích probleskla informace, že rovněž on se angažoval v dodávkách dronů na Ukrajinu.
─────
„Nehistorik“ M. Kroupa se pouští do historických interpretací faktů?
Tímto „odborníkem“ na naši nedávnou minulost je Mikuláš Kroupa (*1975). Tento nastávající padesátník na adresu zmíněné kandidátky uskupení „Stačilo!“, Petry Rédové, napsal toto: „Jan Palach se obětoval, aby vyburcoval k odvaze postavit se proti komunismu a k boji za svobodu. Soudruzi ze Stačilo! se tímto slizkým výrokem demaskovali. Jsou to bezcharakterní lháři, pohrobci normalizačních komunistů, kteří se neštítí ničeho.“
Každému, kdo něco ví o Janu Palachovi, musí být především nápadné, co o tom píše M. Kroupa. Předpoklad, že když tento člověk stojí v čele zmíněných neziskovek, které se zabývají českými dějinami, bude zkušeným historikem a popularizátorem dějin, patří k velkým omylům současnosti. Mikuláš Kroupa je ve skutečnosti novinář (absolvoval nikoli vysokou školu, nýbrž jen Vyšší odbornou školu publicistiky). Přesto si hraje na historika, jímž samozřejmě není.
Tomu ostatně odpovídá i jeho amatérský přístup k pořizování rozhovorů s pamětníky. Jeho chybnou metodologii jsem v minulosti již dvakrát kritizoval na stránkách SN, a to na konkrétních případech, které osobně znám. Obě „zpovídané“ osoby si tam říkají, co jim slina na jazyk přinese, třebaže je to v rozporu se známými fakty. Není také nikdo, kdo by to uvedl na pravou míru a údaje verifikoval. To nemá s historickým výzkumem, který je financován ze státního rozpočtu, nic společného. Je to jen obyčejné plácání osob, které se chtějí „zviditelnit“.
Co se týká samotného J. Palacha, ten se nestavěl proti komunismu ani proti SSSR, kam ještě před Srpnem 1968 jezdil na návštěvy. Tento student FF UK byl zklamán z postojů našich občanů k vojenské intervenci Varšavské smlouvy a následné okupaci. Ještě horší je však tato Kroupova věta: „Soudruzi ze Stačilo! se tímto slizkým výrokem demaskovali.“ Nejspíš podobně – jako se podle F. Nečáska „demaskovali“ TGM a E. Beneš coby „nepřátelé lidu“.
To je ovšem ryzí komunistická rétorika jako z 50. let 20. století. Kroupa v té době ještě nebyl na světě, a proto o tom nemůže nic vědět. Jedině že by mu „poradil“ jeho otec. V době, kdy se M. Kroupa narodil (1975), se takové a podobné výrazy již nepoužívaly. Zato poslední Kroupovo souvětí je jen obyčejná pomluva (bez důkazů), z níž čiší bezbřehá nenávist ke všemu komunistickému: „Jsou to bezcharakterní lháři, pohrobci normalizačních komunistů, kteří se neštítí ničeho.“
Představte si, že tímto způsobem nadává lidem, kteří jsou skoro o deset let mladší než on, a tudíž tu atmosféru 50. let nemohli zažít. Však to dobře známe: Papír snese všechno. Ten se nečervená. Kroupa taky ne, protože ho to jeho otec nenaučil.
Odkaz na články o rodině D. Kroupy:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2023/lzeme-a-budeme-vam-lhat--protoze-muzeme-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2023/mne-se-zase-zveda-zaludek-z-te-kroupovic-familie-.html
─────
Ladislav Kudrna (ÚSTR): „KSČ vraždila, kradla a lhala.“
Jako na dalšího „odborníka“ se server Seznam Zprávy obrátil na historika a současného ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Ladislava Kudrnu (*1975), jenž prohlásil toto: „Jako historik to považuji za naprosto nevkusné a amorální. Na druhou stranu by nás takový přístup k odkazu, památce Jana Palacha ze strany komunistů neměl překvapovat. Všichni víme, co komunistická strana s touto zemí udělala, poté co se v únoru 1948 pučem dostala k moci. Vraždila, kradla a lhala.“ Na straně druhé si tento historik pochvaluje novelu trestního zákona, a sice zařazení propagace komunismu na úroveň ideologie nacismu (zákaz propagace symbolů komunismu s účinností od 1. 1. 2026).
K tomu poznamenávám, že „historik“ L. Kudrna si zřejmě spletl „justiční vraždy“, které se staly produktem totalitního vládnutí KSČ (příslušné zákony, podle nichž byly dotyčné osoby odsuzovány k absolutním trestům, předtím schvalovalo Národní shromáždění) s „vraždami“, jejichž objasňováním se u nás i jinde zabývají kriminalisté. Rozdíl mezi těmito dvěma kategoriemi „vražd“ dokáže pochopit i absolvent základní školy. Kudrna se chová spíš jako propagandista, který používá ve vztahu ke sdělovacím prostředkům slovník bulvárních médií. Zdá se, že se tento nastávající padesátník, který část svého života prožil ještě za „totality“, dostal do čela této „paměťové instituce“ nějakým nedopatřením. Historik, který si nic nepamatuje, není historik, ale novodobý Václav Hájek z Libočan.
Co je však za šéfování L. Kudrny vůbec nejhorší, je fakt, že se vedení této instituce nechalo zatáhnout do případu „falšování dějin“, a to přímo ministrem M. Jurečkou v době, kdy veřejnost ještě nic netušila o aféře s členstvím ČSL v Národní frontě. Jurečka to v té době, v roce 2023, nicméně dobře věděl. Pouze po dvou letech dělá překvapeného. Je to hloupé a naivní zároveň.
O tom viz články, na něž uvádím tyto odkazy:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-11-2024/ustr-pomaha-fialove-vlade-falsovat-nase-dejiny-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2023/dalsi-pravni-paskvil-z-dilny-poslanecke-snemovny-.html
─────
Čeho se týká výzva Petry Rédové?
Autorka textu o Janu Palachovi se poté, kdy její výzva vyvolala vlnu nesouhlasných a útočných reakcí, rozhodla připojit k již publikovanému textu kratší vysvětlení, co svým vyjádřením zamýšlela. (Nerad to konstatuji, ale musím. Zatímco moje generace byla z minulého režimu zvyklá hledat v textech nějaké sdělení „mezi řádky“, dnešní mladá generace je již tak pohodlná a spokojená sama se sebou, že se jí musí ty nejzákladnější věci vysvětlovat. Obojí je extrém, ale my jsme měli výhodu: naučilo nás to přemýšlet a zároveň být obezřetnými. Nic z toho dnešní mladí neumí.)
Proto je vhodné, abych původní autorčin text znovu připomněl. Petra Rédová napsala následující text ve verších: „Zapalme v sobě Palacha – ne bolestí, ale pravdou. Ne ohněm, ale láskou. Ne obětí, ale činem! Volme proti lži!“ Autorka svým sdělením jednak připomněla osobnost J. Palacha, jednak upozornila na to, že se blíží volby. Co je nutno ocenit především, je forma, jakou P. Rédová zvolila. Použít formu verše je v dnešní hektické době zcela neobvyklé. Většina našich politiků jsou lenoši, kterým se nechce přemýšlet. Tomu odpovídají i stupidity na jejich profilech na sociálních sítích. O pravopisných chybách ani nemluvě.
Ze všech reakcí, které jsem měl možnost číst v souvislosti s tímto textem P. Rédové, si většina autorů nejen nevšimla formy verše, ale tito pisatelé se cítili pobouřeni již samotnou připomínkou odkazu J. Palacha. A protože zvítězily emoce nad zdravým rozumem, nikdo si nevšiml toho, že autorka položila zvláštní důraz na slova, jež známe ze slavného sloganu V. Havla z doby „sametové revoluce“ 1989. Jsou to slova: „pravda“ a „láska“. Z původního Havlova hesla z Listopadu 1989 je tam i slovo „lež“. To, o čem naopak Havel nikdy nemluvil, je slovo „čin“. Ano, v celém polistopadovém období se nám činů jaksi nedostává. Hlavně činů státotvorných, které by vstoupily do dějin. Rédová použila slovo „lež“ v tomto verši: „Volme proti lži!“ Z těchto souvislostí je zřejmé, že politiku Fialovy vlády považuje za lživou.
V každém případě je nutno ocenit, že si autorka „pohrála“ s textem, i když měla počítat s tím, že nemusí být čtenáři pochopen. Proto ona slova doplňujícího vysvětlení. I to je v pořádku: Je lépe to vysvětlit, než nechat čtenáře tápat a zbytečně spekulovat o záměrech autorčiny původní výzvy. Petra Rédová totiž nepovažuje tuto výzvu za pochybení. Tvrdí, že rozhodně neměla v úmyslu jakkoli památku J. Palacha zlehčovat či znevažovat, případně zneužívat v předvolební kampani. Z toho ze všeho ji někteří přispěvatelé na sociálních sítích zřejmě obviňovali.
Autorka to vysvětluje těmito slovy: „Tohle není výzva k násilí. To není výsměch Palachovi. To je výzva k tomu, abychom se jako národ zvedli. Ne mlčky trpěli. Nebyli oběťmi, ale jednali. (…) Já nikoho nevyzývám, aby se zapaloval. Vyzývám lidi, aby zapalovali své svědomí. To je symbolická výzva, abychom se jako národ probudili z letargie, přestali mlčet a znovu našli odvahu. Kdo v tom slyší (spíše: vidí nebo spatřuje – pozn. red. SN) tanec na hrobě, pravděpodobně nechce slyšet pravdu vůbec. Rozhořčení některých politiků a herců mě nezajímá.“ (Seznam Zprávy, 5. 8. 2025, 16:00)
Příslušní redaktoři serveru „Seznam Zprávy“ se domnívají, že formulace P. Rédové („aby zapalovali své svědomí“) je „metafora“. Ne, metafora to není: spíše neobratné slovní spojení. Podobně je to i s formulací: „slyšet tanec na hrobě“. Inu, původní verše výzvy P. Rédové jsou zdařilejší než toto „dovysvětlení“. Pokud se rozhořčují signatáři tzv. Anticharty, ti by měli raději zalézt někam do kouta a až do konce života nevystrkovat nos.
─────
Reakce politiků koalice jsou přehnané až hysterické
Čistě pro pořádek začnu reakcí předsedkyně KSČM K. Konečné, která se netají tím, že má velké pochopení pro to, co P. Rédová napsala. Ani ona však nejspíš nečekala, že to vyvolá takovou „bouři ve sklenici vody“. Konečná napsala toto: „Jsem toho názoru, že kontext, v němž ho paní Rédová napsala, není pro nikoho urážlivý ani dehonestující.“
K tomuto stanovisku si dovolím připojit pár řádků: Politikům koalice přece nikdo nedal právo přivlastňovat si osobnost J. Palacha (ani kohokoli jiného). Tento hrdina patří celému národu, kvůli němuž se obětoval. Můžeme se přít akorát o to, zda si to tento národ vůbec zasluhuje. Jsem toho názoru, že nikoliv. V našich dějinách to kdosi zařídil tak, že těm slušným občanům to pokaždé pár prevítů pokazí…
O Petře Rédové (*1975), která je stejně stará jako M. Kroupa a dokonce o čtyři roky starší než její velká kritička D. Nerudová, se sluší poznamenat to, co se o ní dočteme na internetu: je to politická aktivistka a zdravotní sestra působící ve Velké Británii. Ostatně – její kritické postřehy k našemu zdravotnictví vycházejí právě ze zahraničních zkušeností.
Co se týká politického působení P. Rédové, v r. 2022 vstoupila do strany PRO J. Rajchla. Neuspěla sice v senátních volbách, avšak v r. 2024 se stala zastupitelkou Jihomoravského kraje a letos na podzim kandiduje v parlamentních volbách – opět na jižní Moravě.
─────
Milionáři v čele levicových stran nemohou být důvěryhodní
Pokusím se teď o zhodnocení její role coby historik, který bedlivě sleduje aktuální politiku. P. Rédová-Fajmonová a D. Sterzik-Vidlák jsou dva politici vyrostlí zdola. Do politiky je vynesly nikoli stranické sekretariáty, nýbrž potřeba angažovat se ve prospěch obyčejných občanů, za něž nebojuje žádná ze současných stran a hnutí. Možná tomu nebudete věřit, ale je tomu tak. Ačkoli se zdá, že KSČM, která se ocitla pod jedním „deštníkem“ se široce rozkročeným levicovým uskupením „Stačilo!“, hájí v těchto volbách zájmy neprivilegovaných občanů, není to pravda.
V evropských volbách 2024 K. Konečná použila poprvé „trik“ s neokoukaným uskupením „Stačilo!“. Byl to tehdy pokus, který naštěstí vyšel: pro sebe a ještě pro jednoho politika, O. Dostála, se podařilo obhájit dva mandáty do europarlamentu. Není tedy jisté, že opakování tohoto „triku“ bude úspěšné i v parlamentních volbách 2025. Teprve výsledek těchto voleb ukáže, zda Rédová, Vidlák a další kandidáti tohoto uskupení nedělali jen „stafáž“ pokusu o „recyklaci“ starých, zkompromitovaných komunistů pro další léta. Budu rád, když se potvrdí, že se tento pokus o záchranu levice v našem parlamentu podařil. Mám o tom nicméně stále velké pochybnosti.
I nadále totiž platí to, čeho si naše veřejnost – bůhvíproč – nevšímá: levicovou stranu přece nemohou úspěšně reprezentovat milionáři nebo miliardáři. (U politického projektu typu „ANO 2011“ to možné je.) Je-li tomu tak, pak něco není v pořádku a mělo by se to změnit. Nepleťme do toho „transparentní účetnictví“. Problém je totiž v osobách obou předsedkyň těchto stran. Občané si toho všímají a není jim to lhostejné.
─────
Co si o výzvě P. Rédové myslí dva nejhorší politici „pravice“?
Když se řekne Jan Jakob a Marek Benda, vybaví se většině z nás dva nesympatičtí a zároveň krajně nezodpovědní politici Fialovy koalice, kteří se chtěli zavděčit komusi, a proto na poslední chvíli prosadili zhoršenou verzi tzv. penzijní reformy (odchod do penze v 67 letech a snížení počtu náročných profesí pro dřívější odchod do penze).
Právě tito dva politici z vládní koalice SPOLU začali v PS prosazovat praxi tzv. přílepků. Jedná se o exces, který pranýřoval již Ústavní soud ČR. Přesto tato praxe pokračuje, jako by se nechumelilo. Podstata tohoto problému spočívá v tom, že do závěrečné verze schvalovaných zákonů se „přifaří“ dodatek k úplně jinému zákonu, který kdosi nahonem potřebuje „protáhnout“ Sněmovnou, aniž tato zákonná norma (obvykle se jedná o novelu staršího zákona) prošla řádným procesem připomínkování a následného schvalování v PS. V zásadě se jedná o velmi nebezpečnou, protiústavní formu pokoutního pozměňování stávajících zákonů, která v konečném důsledku podkopává naši demokracii a právní stát.
Poslanci J. Jakob a M. Benda mohou zároveň sloužit jako odstrašující příklady nízké profesní a odborné úrovně našich zákonodárců. Oba mají problematické vzdělání: Jakob získal pouze maturitu na střední škole, kdežto Benda je absolventem neblaze proslulých „plzeňských práv“. (O letech neúspěšného studia předtím ani nemluvě. Všechno to totiž platili daňoví poplatníci, tedy i já.) Každý slušný člověk by se těm dvěma „politikům“ vyhnul obloukem, aby je nemusel potkat.
Po tomto nezbytném úvodu si dovolím ocitovat reakci J. Jakoba (TOP 09) na facebookovou výzvu kandidátky uskupení „Stačilo!“ pro podzimní parlamentní volby – P. Rédové: „Jan Palach měl naprostou pravdu. Komunisti ve Stačilo! jsou zločinci a hyeny, kteří zneužívají jeho památku.“ Toto nepříliš obsáhlé sdělení poslance J. Jakoba, jenž se díky personální bídě ve své vlastní straně stal dokonce šéfem poslaneckého klubu TOP 09, plně odpovídá dosaženému vzdělání tohoto politika koalice SPOLU.
K tomu jen několik mých poznámek z pozice historika a zároveň pamětníka té doby. Tak předně: Není jasné, v čem měl „J. Palach naprostou pravdu“? Jeho protest se týkal přece něčeho úplně jiného, než co dnes trápí „demokraty“ od P. Fialy, MPA a M. Výborného. Jejich „demokracie“ se dá shrnout do této jednoduché věty: Hlavně ať zůstaneme u koryt co nejdéle. Tomu by J. Palach nejspíš vůbec nerozuměl.
To nejpodstatnější je ovšem toto konstatování: Jakobovo vyjádření k výzvě P. Rédové je totiž málo promyšlené a navíc směšuje dvě historická období, vzdálená od sebe více než 55 let. Čtenář je záměrně mystifikován. Má nabýt dojmu, jako by J. Palach předvídal, že se tu jednou objeví „komunistické“ uskupení s názvem „Stačilo!“ To jsme, bohužel, před více než dvěma lety netušili nikdo – snad kromě těch jedinců, kterým se to právě zrodilo v jejich hlavě.
A tito „komunisté“ (část z nich žádnou legitimaci KSČM nemá), jsou označováni jako „zločinci a hyeny, kteří (správné má být: které) zneužívají jeho (= Palachovu) památku.“ Ani to není úplně přesné: tito lidé si pouze připomínají Palachův odkaz. Až budeme mít i u nás schválené „nové norimberské zákony“, které budou povolovat, kdo se smí (a kdo naopak nesmí) hlásit k J. Palachovi, pak bude všechno jasné. Naštěstí tak daleko ještě nejsme.
Co se týká druhého politika z tzv. pravice, bývalého europoslance a zástupce koalice SPOLU na Magistrátu hlavního města Prahy, Jiřího Pospíšila (dříve ODS, dnes TOP 09), momentálně na „mateřské dovolené“, to je speciální případ i mezi politiky. Já bych si s tímto individuem k jednomu stolu nesedl. Je to ještě odpudivější zjev než lidovecký „inkvizitor“ J. Bartošek.
Zdá se, že kromě rodičovských povinností J. Pospíšil zvládá ještě politické intriky. Podal totiž trestní oznámení na T. Okamuru kvůli jeho známému plakátu s „chirurgem z dovozu“. Státní zastupitelství mezitím již rozhodlo o zahájení trestního stíhání jak T. Okamury, tak i celé jeho strany SPD. Takovou kauzu jsme tady za celých 35 let polistopadového režimu ještě neměli. Nepochybně se to stane „prubířským kamenem“ naší demokracie.
Pospíšilův styl vyjadřování je natolik agresivní a nepřátelský, že to s politickou soutěží stran a hnutí má jen málo společného. Jako bychom se vrátili před rok 1989. Doufejme, že to tak pouze vypadá. Jmenovaný „pravicový“ (spíše „náckovský“) politik reaguje na výzvu levicové krajské zastupitelky P. Rédové těmito slovy (připomíná mi to rétoriku komunistického prokurátora J. Urválka): „Jak se opovažují tihle kolaboranti s Putinem a dědictvím komunismu brát do úst jméno člověka, který se kvůli takovým jako oni upálil? Tohle není cynismus. To je morální »bahno«.“
K tomuto značně přeideologizovanému vyjádření absolventa plzeňských práv J. Pospíšila, který má chabé vědomosti z historie, ale o to víc dokáže útočit na lidi, které nemá rád, poznamenám následující: Palach se neupálil kvůli komunistům našim ani sovětským, nýbrž kvůli letargii, která krátce po Srpnu 1968 vedla k tomu, že se včerejší stoupenci „socialismu s lidskou tváří“ začali pozvolna smiřovat s postavením obyvatel okupované země, v níž se zastavil čas. Málokdo tehdy tušil, že budeme muset čekat dalších dvacet let, než dojde ke změnám i v SSSR. Proto doporučuji J. Pospíšilovi, aby si přečetl dopis J. Palacha („pochodně č. 1“), v němž vysvětluje motivaci svého činu.
Ukazuje se, že J. Pospíšila nejspíš postihla stejná „slepota“ jako většinu našich politiků „pravice“: vadí jim současní komunisté (a spolu s nimi i uskupení „Stačilo!“), ale nevadí jim „komunistický rozvědčík“ P. Pavel na Hradě, který se navíc chodí klanět k památníku J. Palacha a J. Zajíce poblíž budovy Národního muzea v Praze. Zdá se, že ani naší hlavě státu nedochází, že se klaní někomu, kdo se upálil na protest proti „internacionální pomoci vojsk Varšavské smlouvy“ (21. 8. 1968), kterou on sám ve svém životopise z r. 1987 chválil.
To všechno není jen „dvojí metr“, podle něhož jednoho komunistu zatracujeme, kdežto jiného pardonujeme, omilostňujeme, ba vyzvedáme na piedestal moci, aby ho obdivovaly masy občanů, nýbrž „dvojí kilometr“. Je proto nejvyšší čas udělat si pořádek i v těchto našich zmatených „hodnotách“.
Dokonce ani členové prověrkových komisí při výměně legitimací KSČ v letech 1969/70 nebyli u odpůrců sovětské okupace tak přísní a nesmlouvaví. Naopak připouštěli, že část soudruhů mohla být „pomýlená“, ale poté, kdy jim byly vysvětleny historické okolnosti tohoto vojenského zásahu, pochopili, že se jednalo o „internacionální pomoc“, která byla jedinou možností, jak zabránit „kontrarevoluci v ČSSR“. Brzy si budeme připomínat 55. výročí těchto stranických prověrek a s nimi souvisejícího dokumentu „Poučení z krizového vývoje“.
─────
Poučení z dějin se může vždycky hodit…
Naši politici se „zamotali“ do kauzy vyrovnání se s dědictvím komunismu natolik, že už se to stalo zcela nepřehledným. Poté, kdy byl exkomunista P. Pavel zvolen prezidentem republiky (leden 2023, 33 let po „změně režimu“) a kdy se nestyděl položit květiny k památníku J. Palacha, se může k této osobnosti našich moderních dějin přihlásit kdokoliv: nejen P. Rédová či Vidlák, ale i kocour Mikeš nebo klokan Vendelín.
Přesto doporučuji provést ještě jedno opatření. Máme-li i 35 let po Listopadu 1989 na Hradě bývalého člena KSČ, pak by bylo záhodno, aby tento prezident republiky, zvolený v přímé volbě občany tohoto státu, vyhlásil „generální pardon“ pro všechny bývalé komunisty. Není to zbytečné a má to svoji logiku i po těch 35 letech, kdy se v tomto směru neudělalo vůbec nic.
Takovéto opatření se v minulosti dělávalo tehdy, když se do protestu proti stávající moci zapojilo příliš mnoho obyvatel: pouze někteří „rebelanti“ z nevolnických povstání dostali výprask holí (50 ran), kdežto ostatní neposlušné poddané císařovna Marie Terezie (1740-1780) nechala po velkém nevolnickém povstání z roku 1775 „potrestat“ tím, že jim udělila „generální pardon“. (Všechny nebylo možno zavřít do vězení ani popravit, protože pak by neměl kdo obdělávat pozemky jednotlivých vrchností i těch v majetku státu nebo církve. Onen „pardon“ se uděloval nikoli proto, aby poddaní rebelovali znovu, nýbrž z toho důvodu, aby se poučili ze své porážky v tomto marném protestu. Tato doba byla „osvícená“ natolik, že rozumní panovníci problémy raději řešili místo toho, aby pouze trestali poddané karabáčem. Tomuto „umění vládnout“ se Fialova vláda ani za čtyři roky nenaučila. Za dva měsíce do voleb už to stejně nestihne.
Když jsem zhruba před třemi lety, kdy začaly protivládní protesty na Václavském náměstí v Praze, četl poprvé příspěvky D. Strerzika (= Vidlák) na webu „Vidlákovy kydy“, myslel jsem si zpočátku, že Sterzikův blog je výsledkem činnosti jakéhosi novodobého „písmáctví“, jak jej známe z doby pobělohorské. Kořeny tehdejších vesnických písmáků (J. Volný, F. J. Vavák) měly hodně společného s prostředím pobělohorských evangelíků, kteří byli nuceni hledat útočiště před pronásledováním u nábožensky tolerantnějších sousedů, např. Poláků, Němců nebo Slováků.
Po zahájení série demonstrací na Václavském a Malostranském náměstí, na něž navázala „traktoriáda“ a pár kupek hnoje u veřejných budov (Úřad vlády, radnice v Řeporyjích), začalo být zřejmé, že z „písmáka“ (= blogera) „Vidláka“ se dříve či později stane politik. Kontakty se zástupci naší vrcholné politiky D. Sterzik navázal již krátce po evropských volbách v červnu 2024, kdy se mimo jiné na pár měsíců stal jedním z asistentů nově zvoleného europoslance O. Dostála („Stačilo!“).
Poté, kdy jeho působení v Bruselu skončilo, byl „Vidlák“ zvolen předsedou předvolebního uskupení „Stačilo!“. Jediná změna, která nastala, se nelíbí ani mně. „Vidlák“ totiž odložil svůj tradiční („ikonický“) černý klobouk. Snad to udělal proto, aby tolik neprovokoval načesané a nažehlené „profesůrky“ z Brna. Ať tak či onak: stejně se s tím Blyštivým Péťou potká ve volbách, protože oba kandidují na jižní Moravě. Nakonec se opět potvrzuje, že ta naše republika je vlastně malá a že se v ní všichni znají.
─────
„Vidlák“ dal jasnou odpověď herci a principálovi J. Hrušínskému
O den později (6. 8. 2025), než vešla ve známost výzva P. Rédové, se k této akci své kolegyně z uskupení „Stačilo!“ vyjádřil i předseda tohoto politického subjektu – Daniel Sterzik-Vidlák (*1981).
Ano, tento moravský zemědělec s typickým černým kloboukem na hlavě, který pochází z Miroslavi na Znojemsku, je nejen muž řídící se „zdravým rozumem“. Rovněž on záhy pochopil, že o problémech je třeba psát a spoluobčany uvědomovat. (Ostatně – uvědomování a vzdělávání stálo i v počátcích činnosti naší sociální demokracie již od 70. let 19. století. Tak kdysi začínali J. B. Pecka, L. Zápotocký, ale i J. Krapka-Náchodský či J. Hybeš a další. Pouze v posledních letech se to kamsi vytratilo – ke škodě členů i funkcionářů dnešní SOCDEM. Co bylo zanedbáno, to už stejně nelze dohnat.) A když ani to nestačilo, i Vidlák pochopil, že bez zapojení se do politických struktur to nepůjde. Tam vede jediná cesta: prostřednictvím volebních uren.
Aby moje informace o žalostných znalostech našich politiků o nedávné minulosti (Horáková, Palach, Píka, Národní fronta 1948-1989 atd.) byla úplná, nemohu se nezmínit o tom, co Vidlák řekl na adresu P. Rédové, jež patří k jeho blízkým spolupracovnicím ještě z doby, kdy oba působili v rámci jihomoravské organizace strany PRO J. Rajchla. Teprve po jejich „vyakčnění“ kvůli přílišné levicovosti (to uvádím proto, že Vidlákův kritik R. Pokorný tvrdí, že „Stačilo!“ je pravicové uskupení) se oba podíleli na organizování protivládních občanských protestů na Václavském náměstí i jinde.
Zdá se, že již v této chvíli, kdy dokončuji tento článek, „fialovci“ pochopili, že mediální „poprask“ okolo výzvy P. Rédové je už passé. Větší politický kapitál se z toho vytřískat nedal. Poté, kdy si občané vzpomněli na P. Pavla, kterak se uklání před památníkem J. Palacha u Národního muzea v Praze (přitom ve svém životopise z r. 1987 chválil „internacionální pomoc“ z 21. 8. 1968), si může brát do úst jméno J. Palacha doopravdy každý, kdo bude chtít. Nebudou o tom rozhodovat ani „rozvědčíci z Hradu“, ani politici „fialového hnusu“, nýbrž občané ve volbách ‒ začátkem října 2025.
Mezitím to pochopili i novináři ze serveru „Seznam Zprávy“. Proto pohotově „přešaltovali“ a nabídli svým čtenářům jiný zajímavý případ „investigativní žurnalistiky“, který se týká poslankyně Margity Balaštíkové (ANO 2011). Případ je sice již dva roky starý, ale naši novináři se chovají, jako by právě teď „objevili Ameriku“. Když totiž nedokázali dostatečně „rozmáznout“ kauzu tzv. slučovacího sjezdu (KSČM, SOCDEM a „Stačilo!“), tak to aspoň zkusí znovu u té „Babišovy sekty“. To je vděčné téma: Babiš a zase Babiš.
Ostatně – má to svoje opodstatnění. Politicky slabý a zbabělý A. Babiš je ochoten „hodit přes palubu“ kohokoliv, kdo by začal kazit image jeho politického projektu. Zkrátka: Balaštíková má smůlu, že to kdosi účelově vytáhl těsně před volbami. Jedná se o podobný případ, jako bylo „Čapí hnízdo“. Babiš již mezitím aktivně zasáhl a stáhl Balaštíkovou z kandidátky.
Protože sleduji téměř denně zpravodajské pořady na ČT24, ale i na CNN Prima News, vím, že právě tato politička hájila vždy svou stranu jako lvice, a to nejen v tématech z oblasti zemědělství, ale i ekonomiky jako takové. Její sebevědomí proto má své opodstatnění: Balaštíková totiž patří k malému procentu skutečných odborníků z řad poslanců napříč celou Sněmovnou. Na rozdíl od všelijakých „univerzálních žvanilů“ typu P. Nachera nebo R. Vondráčka své odbornosti rozumí.
Ale vraťme se nicméně ještě k odpovědi Vidláka na výzvu P. Rédové. Je součástí rozhovoru, který byl s D. Sterzikem zveřejněn pod titulkem: Vidlák dorazil Jana Hrušínského slovy o Palachovi (PL, 6. 8.2025, 10:00). Musím dát za pravdu autorovi tohoto rozhovoru, který oprávněně poukazuje na skutečnost, že neexistuje žádný důvod, proč by si měli osobnost J. Palacha nebo M. Horákové „privatizovat“ pouze příznivci Fialovy vlády.
V této souvislosti připomenu nedávno zveřejněnou poznámku J. Paroubka, který patřil k organizátorům akce s odhalením sochy M. Horákové na náměstí Hrdinů: z politiků „pravice“ na onu skulpturu nepřispěl nikdo. Naopak to byli politici „levice“, kteří se zasloužili o zajištění peněz na tuto akci. Kromě J. Paroubka na sochu M. Horákové přispěl solidní částkou i bývalý europoslanec za KSČM ‒ M. Ransdorf.
Na reakci herce a ředitele Divadla Na Jezerce, Jana Hrušínského, který výzvu P. Rédové označil za „největší prasárnu“, odpověděl Vidlák ve zmíněném rozhovoru toto:
„Jestliže našim liberálním spoluobčanům nevadí rozvědčík na Hradě a nevadí jim lidovci z Národní fronty ve vládě, proč bychom se my nemohli hlásit k odkazu Jana Palacha. Navíc, já nevím, jestli si toho liberální inkvizice ve svém svatém zápalu vůbec všimla, ale Palach se neupálil kvůli komunistům. On se upálil kvůli lhostejnému národu. Upálil se kvůli těm, kteří už krásně spolupracovali s novou mocí a zamlouvali si prebendy a výhody jako dneska… Ostatně, liberální demokracie honí nás po soudech a policejních služebnách, ne naopak. Jan Hrušínský prostě promeškal vzácnou příležitost držet zobák.“ (PL, 6. 8. 2025, 10:00)
Vidlák má stejnou nevýhodu jako většina politiků, kteří se v posledních týdnech zapletli do zbytečné „debaty“ o naší minulosti (Jurečka, Maláčová, Konečná, Jakob, Pospíšil; všimli jste si mimořádné zdrženlivosti politiků ODS?). Tou je fakt, že se narodili až v období tzv. normalizace a dobu okolo r. 1948 ani neprožili, ani o ní nezískali žádné potřebné informace. A právě tito politici mají největší potřebu se k tomu vyjadřovat. Větší paradox bychom sotva našli. Jistě to má nějaké zdůvodnění. Nejspíš to bude tím, že zamlčované informace si nakonec samy našly cestu, jak na sebe upozornit. Tak dlouho jsme se totiž nedokázali vyrovnat s dědictvím komunismu, až nás tato předvolební debata přinutila si to vůbec uvědomit.
Vidlák ve svém rozhovoru upozorňuje i na pokrytectví, které si sami „pěstujeme“: rozvědčík na Hradě a „totalitní“ ČSL ve Fialově vládě. To nevymyslíš! S takovou historickou „zátěží“ nemůže přece žádná politická reprezentace doufat, že by byla znovu zvolena. Debakl, který „fialovce“ čeká, bude největší od roku 1989. Tyto volby ukončí naše neúspěšné polistopadové putování za svobodou, demokracií a právním státem a posunou nás o kousek dál.
─────
Máme šanci začít znovu a lépe!
Pro naši novou cestu vpřed nemáme ovšem dost lidí, kteří by obstáli v historické zkoušce. Nejspíš nás čeká pár let bloudění v nejrůznějších slepých uličkách dějin, než se nám podaří, abychom opět vykročili tím správným směrem. Chybí nám především osobnosti typu TGM, ale i V. Havla (se všemi jeho chybami a nedostatky). Tváří v tvář proměňujícím se poměrům na naší politické scéně je třeba si uvědomit, že většina dosluhujících politických stran již není schopna pokračovat dál v politice. Máme sice hodně „natěšených kariéristů“ (Mladá ODS, Mladí lidovci, Mladé ANO 2011), avšak zároveň málo lidí, kteří by byli ochotni pracovat pro tuto zemi.
Krize, do níž jsme se po 35 letech polistopadového režimu dostali, je především selháním střední generace, oněch „Husákových dětí“, které si do života odnesly z období tzv. normalizace tu nejhorší komunistickou výchovu. Dnes sklízíme ovoce z této „zahrádky“. To oni dovedli Havlovu polistopadovou republiku tam, kde se právě nachází: do „škarpy dějin“.
Uvízli jsme na mělčině a přitom ani netušíme, jak moc se Evropa změní po skončení války na Ukrajině. Všechny tyto nepříznivé faktory nás nakonec donutí, abychom začali znovu a lépe – podobně jako na konci roku 1989. Čeká nás mnoho práce s nejistým výsledkem. Do nového „budování státu“ se musí zapojit všichni, kdo toho budou ještě vzhledem ke svému věku schopni, ale hlavně: nejmladší generace. Tu jsme si dosud hýčkali a k práci ji příliš nepouštěli. Na těchto mladých to teď bude stát především. Samozřejmě za předpokladu, že ze strachu před náročnými úkoly, při jejichž plnění by si mohli ušpinit ruce, neutečou někam, kde létají pečení holubi rovnou do úst. Prý takové země stále ještě existují.
Práce pro vlast se musí opět stát čestnou povinností každého občana. Znovu jsme se ocitli na dějinné křižovatce. Kolik už jich máme za sebou?! Vždyť česká státnost je tady již déle než tisíc let. Proto není důvod se toho bát. Stejně to nikdo za nás neudělá.
12. 8. 2025
Odkaz na články o J. Palachovi:
https://www.i-sn.cz/clanky/archiv/obet-jana-palacha-nebyla-zbytecna-----phdr.-rostislav-janosik.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2022/vyroci-j.-palacha-a-pokrytecke-kecy-nasich-politiku.html
