Svobodné noviny na internetu

Před 45 lety, dne 16. ledna 1969, se na Václavském náměstí v Praze, jen pár desítek metrů od Národního muzea, polil hořlavinou a pokusil o sebeupálení student filozofické fakulty Univerzity Karlovy – Jan PALACH. (Pozn. 1)

Svým činem chtěl vyburcovat tehdejší československou veřejnost z letargie, do níž lidé postupně upadali – jako do bažiny zapomnění. Myšlenky tzv. Pražského jara, demokratizace, otevření politického systému, ekonomické reformy a především obnovení svobody a demokracie v naší zemi byly nemilosrdně pohřbeny pod pásy sovětských tanků v srpnu 1968.

Palachova oběť se stala výkřikem zoufalství nad tím, že okupací zlomení občané se již nevzpamatují a nezvednou znova hlavu. Husákovská „normalizace a konsolidace“ zahnala obyvatele tehdejší ČSSR mezi čtyři stěny jejich bytů, domů, chalup a chat – do jakési vnitřní emigrace. Politika byla na příštích dvacet let vyhrazena pouze komunistickým funkcionářům. Samozřejmě jen těm, kteří prošli stranickými prověrkami. Řadový občan mohl jediné: pracovat (nebyl-li „potrestán“ nezaměstnaností, která měla ty neposlušné „napravit“ nouzí a ponížením), držet hubu a krok.

Když si někdy pročítám různé diskuse k článkům na internetu (pomíjím nízkou jazykovou úroveň vyjadřování pisatelů), nestačím se divit, jak málo věcí utkvělo lidem v paměti z oněch „šedivých“ let normalizace: nemožnost cestovat do ciziny, fronty na banány a pomeranče, dále na toaletní papír a dámské vložky atd. Nicméně do omrzení reprízované seriály z té doby (Žena za pultem, Třicet případů majora Zemana a nejnověji dokonce Okres na severu) nás spíše přesvědčují, že u nás žije ještě dost těch, kteří si myslí, že před rokem 1989 bylo líp.

Musím se proti tomu rezolutně ohradit. Ne, nebylo – a ani být nemohlo! Ví to snad každý, kdo chce znát skutečnou pravdu o naší novodobé historii. Je to totiž zároveň i pravda o každém z nás: o lidské zbabělosti, malosti, malověrnosti, prospěchářství, kariérismu. Jak známo, v těch nejtěžších dobách existence národa se vždy projeví právě vlastnosti na jedné straně nejlepší a na straně druhé ty nejhorší.

Statečnost, hrdinství a sebeobětování: ty symbolizují Jana Palacha a další „živé pochodně“ z roku 1969, které chtěly být svědomím národa, morálně zdrceného sovětskou okupací. A pak tu jsou lidé s vlastnostmi z opačného pólu: zbabělci, podrazáci, kariéristé, kolaboranti a bezskrupulózní jedinci. K tomu ještě přidejme chování naprosté většiny obyvatelstva: ohnutý hřbet a typicky českou vyčůranost. Ano, takoví jsme byli a takoví jsme namnoze zůstali dodnes.

Čtyřicet pět let od hrdinské smrti Jana Palacha a dalších „živých pochodní“ už můžeme docela dobře hodnotit. Některým lidem se do toho samozřejmě moc nechce, protože na svou „osobní historii“ nemohou být příliš pyšní. Je to pochopitelné, protože velká část obyvatelstva žila po srpnu 1968 v jakési politické schizofrenii: jinak doma a jinak na veřejnosti.

Dědictví tohoto stavu můžeme spatřovat i u generace, která patří k tzv. Husákovým dětem. Dnešní čtyřicátníci prožili polovinu svého života (ještě jako děti) za minulého režimu a tu druhou, „lepší“, již v nových politických poměrech. Přesto to někdy vypadá tak, že dnešní „manažeři“ na vrcholu tvůrčích sil, kteří jsou jinak docela „in“, si odnesli do života z období tzv. normalizace právě tu nejhorší část tehdejší výchovy. Odtud zřejmě pramení jejich  dravost, bezohlednost, sociální necitlivost, strach z toho, aby jim „neujel vlak“ a aby nebyli předběhnuti někým ještě bezohlednějším a agresivnějším.

Ano, to je velice nepěkné dědictví normalizace, s nímž se budeme muset vyrovnat, chceme-li zůstat morálně zdravým národem. Je nezbytné to udělat, protože jinak jako národ nemáme v „evropském moři“ šanci na přežití. K tomu se nám památka mučedníka Jana Palacha velice hodí. Jako symbolická „pochodeň“ nám bude svítit na cestu, abychom při tom našem putování za demokracií nezabloudili a nezamířili do pekel, odkud není návratu…

Před necelým rokem, 8. 2. 2013, se odehrála v Poslanecké sněmovně PČR vzrušená debata, týkající se návrhu, aby se 16. leden stal jedním z významných dnů v našem kalendáři – Dnem památky Jana Palacha. Tehdejší vládní koalici, která tento návrh předložila, pobouřil zejména projev někdejšího předsedy KSČM M. Grebeníčka, jenž řadu poslanců doslova „nadzvedl“ tímto svým výrokem: „Tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící. Ne, Jan Palach se nezapálil na protest proti Komunistické straně Československa, jeho sympatie patřily především reformním komunistům, kteří měli podporu i ve všech strukturách Svazu vysokoškolského studentstva.“

(Pozn. 2)

Když se pak hlasovalo o tomto koaličním návrhu, M. Grebeníček zvedl ruku pro. Na rozdíl od jiných, kteří tak neučinili. Zaznamenejme jen pro pořádek, jaký byl výsledek tohoto hlasování. Zákon podpořilo 139 ze 152 přítomných poslanců. Proti hlasovala pouze poslankyně M. Semelová (KSČM). Zbývajících 12 poslanců se zdrželo hlasování: J. Foldyna, M. Hašek (oba ČSSD), D. Šeich (ODS), J. Klán, M. Rusová, K. Konečná, K. Matušovská, M. Nedvědová (všichni KSČM), M. Babák, V. Bárta (oba Věci veřejné), R. Fiala (nezařazený) a  K. Schwarzenberg (TOP 09). (Pozn. 3)

Jako bývalý učitel dávám občas k dobru některé „perly“, jež jsou schopni vymyslet naši studenti. V souvislosti s Janem Palachem si vzpomínám na památný výrok jednoho maturanta. Ten na dotaz, co se stalo 17. 11. 1989, prohlásil, že toho dne byl upálen Jan Palach.

Ponechme stranou malou informovanost (paradoxně v době internetu!) dnešní mládeže o našich dějinách. Zarážející je spíš jiná věc: jak si dnes může někdo myslet, že ve 20. století by mohl být někdo upálen, tzn. potrestán represivním aparátem, za nějakou činnost namířenou proti státu. Jsou dnešní mladí lidé až tak moc odtržení od reality, anebo žijí v tom svém virtuálním, počítačovém světě natolik intenzivně, že jim i takové absurdity mohou připadat normální? Pokud ano, je to s naší společností velmi zlé…

Výše uvedený výrok studenta uvádím jen jako perličku, která potvrzuje, jak jsou na tom dnešní studenti špatně, jak málo toho ve skutečnosti znají. Ono totiž nestačí jen sedět u počítače, pro své vzdělání je třeba dělat mnohem více. Zákonitě pak mladí lidé narážejí na tvrdou realitu. Jejich nedostatečné vzdělání (v některých případech pologramotnost) a nulová praxe z nich dělají na samém počátku jejich profesní kariéry osoby nezaměstnané a v řadě případů jedince nezaměstnatelné – často pro jejich beznadějnou naivitu a hloupost.

A ještě jeden postřeh. Během svého života jsem zažil dvojí „převlékání kabátů“, na které jsou Češi obzvláštní „specialisté“: poprvé to bylo po srpnu 1968 a podruhé po listopadu 1989. Musím konstatovat, že je to zkušenost k nezaplacení. Teprve v mezních životních situacích totiž poznáme, jaký kdo je. Z některých jedinců se mi dodnes zvedá žaludek – i po těch desítkách let.

Období tzv. normalizace symbolicky začalo sebeupálením Jana Palacha (16. 1. 1969) a až později nástupem G. Husáka do čela vládnoucí KSČ a končilo tzv. Palachovým týdnem (15.-21. 1. 1989), který předznamenal politické změny, k nimž nakonec došlo v listopadu a v prosinci 1989. Kdybych chtěl parafrázovat kdysi otřepanou větu komunistických ideologů „Bez VŘSR by nebylo Československa!“, musel bych napsat: „Bez oběti Jana Palacha bychom se jen stěží dožili našeho svobodného a demokratického dneška.“ A to navzdory tomu, že k realitě těchto dnů máme tisíc a jednu výhradu.

Ale Češi už jsou takoví: pořád jim něco vadí, stále si na něco stěžují a jsou s něčím nespokojení. To však nic nemění na faktu, že se od roku 1945 máme právě v posledních letech vůbec nejlíp – i přes probíhající hospodářskou krizi, vysokou nezaměstnanost a ty naše vnitropolitické žabomyší války a bouře ve sklenici vody. Buďme rádi, že to tak je! Bývalo hůř, mnohem hůř – a není to tak dávno…

V každé době a v každé životní situaci – i té nejtěžší – máme možnost volby: být člověkem slušným a dobrým, anebo špatným – darebákem či lumpem. O tom si rozhoduje každý člověk sám za sebe. Jan Palach zvolil dobrovolnou smrt, aby vyburcoval svědomí národa. Tehdy se mu to nepodařilo, a přesto jeho jméno není a nebude zapomenuto.

Přál bych našim současným politikům, aby se něco podobného (i bez mučednické smrti) podařilo i jim. Obávám se však, že na spočítání těch, jejichž jméno bude jednou zaznamenáno v letopisech našich polistopadových dějin, mně budou stačit prsty jedné ruky.

15. 1. 2014

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

1. O J. Palachovi a dalších tzv. živých pochodních viz můj článek „Živé pochodně“ (SN č. 1/1999). Fotografie týkající se J. Palacha – viz „Jan Palach (45. výročí upálení)“ v rubrice Fotoalbum. Dopisy J. Palacha a J. Zajíce jsou připojeny k tomuto článku jako Příloha č. 1 a Příloha č. 2.

2. Stenografický záznam projevu M. Grebeníčka z 8. 2. 2013 – viz Příloha č. 3.

3. Článek „Grebeníček ruku pro Den Jana Palacha zvedl. Schwarzenberg se zdržel“ (Deník Referendum, 8. 2. 2013, 17:06).

4. O tom, že Češi byli a nadále zůstávají zbabělci, nejlépe svědčí případ s ilegální instalací street artového památku na fasádě domu v Legerově ulici v Praze 2, kde 19. 1. 1969 v popáleninovém sanatoriu J. Palach zemřel. (Viz článek „Palach a Toufar mají ilegální památník, Lidovky.cz, 24.1.2014, 15:55) – odkaz zde.

    

***

Příloha č. 1

Palachův dopis na rozloučenou

Vzhledem k tomu, že se naše národy octly na pokraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem.

Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první listy a nastoupit coby první pochodeň.

Naše požadavky jsou:

1. okamžité zrušení cenzury,

2. zákaz rozšiřování „Zpráv“.

Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.

Pochodeň č. 1

P. S. Vzpomeňme na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.

Redakční poznámka: Dokument zachovává autorův původní pravopis.

***

Příloha č. 2

Dopis Jana Zajíce

Občané čs. republiky!

Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací zas život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše vědomí jako pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby nás někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný a nebo snad že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se rozhodl proto, aby jste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory. Pamatuj „Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno kolik.“ Nemáme se čeho bát jedině smrti. Ale „Smrt není zlá, strašné je jenom umírání.“ A toto pomalé umírání národní svobody, nenech si hrdý a krásný lide diktovat, s kým navěky půjdeš! Vy všichni, na které můj čin zapůsobí, a kteří nechcete aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy! Stávkujte, bojujte! „Kdo nebojuje – nevítězí!“ Nemám na mysli jen ozbrojený boj. Ať moje pochodeň zapálí vaše srdce! Ať osvěží vás rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodě mému a šťastnějšímu Československu! Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili! Vytvářím šanci třetí! Nezahazujte ji! Jen tak budu žít dál. Umřel jen ten, kdo žil pro sebe. Ještě jednou se podpisuji.

Jan Zajíc

Redakční poznámka: Dokument zachovává autorův původní pravopis.

***

Příloha č. 3

Grebeníčkův projev k Janu Palachovi

Přinášíme plné znění projevu bývalého předsedy KSČM Miroslava Grebeníčka tak, jak ho zachytil stenografický záznam Poslanecké sněmovny. Grebeníček odmítl, že Palachova oběť směřovala proti komunistické totalitě. Koalice na protest opustila jednací sál Sněmovny.

„Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové! Každý z nás zanechá po sobě nějakou stopu. Zanechal ji i student filosofické fakulty University Karlovy Jan Palach, jehož oběť je naprosto správné připomínat. Ne, nehodlám zpochybňovat právo skupiny koaličních poslanců předložit návrh na doplnění či rozšíření počtu státních svátků, ostatních svátků a významných dnů.

Nic na tom nemění skutečnost, že mezi předkladateli posuzovaného návrhu zákona jsou i lidé, jejichž světonázorová orientace je značně vzdálená postojům Jana Palacha. V souvislosti se situací, kdy navrhovatelé z celé škály osob a osobností, spojených s nejnovějšími dějinami československé státnosti, vybrali právě Jana Palacha, se však otevírá širší pojetí událostí let 1968-1969. A to například jako výzva, aby si i současní politici uvědomili, že účast v politice byla, je a vždy bude krajně zodpovědnou záležitostí. Politik, který to nerespektuje, nemá v politice co dělat. Ano, už jenom kvůli historické paměti je rozumné oběť Jana Palacha připomínat. Až potud jde o naprosto akceptovatelný počin.

Navrhovanou změnu příslušného zákona nelze však hodnotit jinak než s určitými výhradami. Ano, mám na mysli především a zejména důvodovou zprávu, v níž se navrhovatelé uchylují k svéráznému výkladu historických událostí. Jejich účelová úprava minulosti signalizuje mnohé. Možná i to, že se navrhovatelé nedrží známé Masarykovy teze, že nic nemůže být veliké, co není pravdivé. Například tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící. Ne, Jan Palach se nezapálil na protest proti Komunistické straně Československa (Poslanci ODS bouchají do lavic a odcházejí ze sálu, s nimi celá koalice a část poslanců Věcí veřejných.), jeho sympatie patřily především reformním komunistům, kteří měli podporu i ve všech strukturách Svazu vysokoškolského studentstva. Atmosféra nadšení, hrdost na vlastní zemi a podpora vedení státu byla tenkrát až neuvěřitelná. Jistě, byly zde i skupiny občanů, které v Pražském jaru viděly především příležitost k negaci celého poválečného vývoje a návratu do předmnichovské republiky. To však neznamená, že měl pravdu Václav Klaus, když v srpnu 1993 líčil pocity solidarity Čechů a Slováků z doby kolem srpna 1968, a do líčení jejich jednotlivých stránek přibalil tezi, že lidé tenkrát dali najevo svůj odpor ke komunismu. Jde o účelové tvrzení člověka, který nemůže nevědět, že tenkrát šlo o něco úplně jiného. Že mnozí prožívali něco velkého a nadějného. Živě si totiž vzpomínám na výsledky sociologického průzkumu veřejného mínění z června roku 1968, podle něhož se 89 % dotázaných vyslovilo pro socialistický vývoj a jen pět procent pro vývoj kapitalistický. Šest procent pak nevědělo, jak odpovědět.

Dámy a pánové, otevření prostoru pro demokracii, odstranění cenzury, možnost svobodně vyjadřovat své názory i další demokratické změny byly skutečné vítány v celé společnosti s nadšením. Straničtí i státní představitelé začali rovněž vystupovat s nebývalou otevřeností a bezprostředností. A to se zcela přirozeně setkalo s mimořádnými sympatiemi lidí. Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegel, Ludvík Svoboda, Čestmír Císař, Gustav Husák, Ota Šik i mnozí další se stávali doslova politickými idoly jara roku 1968. To, co Dubčekova generace zahájila v období Pražského jara a co bylo přerušeno sovětskou invazí v srpnu 1968, má pro mnohé z nás platnost morálního závazku. Ano, vnímám složitost tehdejšího vývoje a nehodlám sklouznout ke zlehčování tragédií lidských osudů, zmařených životů i lidských ambicí té doby. Přitom vím, že k těmto událostem došlo prakticky se souhlasem Západu, přesněji řečeno: amerického presidenta Johnsona. Spojené státy americké byly tehdy zaměstnány válkou ve Vietnamu a jejich hlavní problém byl, jak z ní vycouvat.

Ano, Jan Palach chtěl právě tehdy vytrhnout společnost z letargie. A na rozdíl od jiných stál za demokratizačním procesem až do své smrti. Výstižně to charakterizovala, jak nedávno připomněl politolog Lukáš Jelínek, spisovatelka Lenka Procházková, když prohlásila, že „tenhle kluk setrval na pozicích protagonistů Pražského jara i ve chvílích, kdy oni to už vzdali“. A tak teprve 5. prosince 1989 označila sovětská vláda rozhodnutí o intervenci spojeneckých vojsk do Československa za chybné, neboť šlo o neodůvodněné vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu. „Žádný odpovědný politik a historik,“ napsal v návaznosti na události roku 1968 Jiří Pelikán, „nemůže pominout, že naše společnost procházela za tu dobu velmi složitým vývojem, a že nelze postavit na stejnou úroveň léta padesátá a období po roce 1963, jež pak vyvrcholilo v nové etapě Pražského jara 1968, a pak ještě různé další stupně vývoje i po roce 1969.“ Za zmínku stojí i Pelikánova slova z poloviny 90. let minulého století: „Spolu s kladným vývojem vidím některé znepokojivé projevy arogance, rozdělování společnosti na občany různých kategorií, obsazování veřejných funkcí často podle odborné kvalifikace tady neexistuje, ale podle příslušnosti k vládním stranám ano. Vidím také mnoho sociálních křivd a netolerance, které jsou pro demokracii nebezpečné.“

Dovolím si připomenout i to, co se nedávno odehrálo na semináři Ústavu pro studium totalitních režimů, kde vystoupil i americký politolog Fred Eidlin. Nejprve mluvil o nejednoznačném vymezení pojmu totalitarismus a zároveň odmítl označení takzvaného komunistického Československa jako totalitních států, případně o omezení užívání tohoto pojmu maximálně jen na první polovinu 50. let 20. století.

Dámy a pánové, politiku ovšem určují reálné zájmy. Dokladem toho je i prohlášení jednoho z předních funkcionářů Občanské demokratické strany, senátora Přemysla Sobotky: „Politické motivy jsou pochopitelné, protože by se nikdo z nás neměl smířit s tím, že v této zemi aktivně působí, dokonce i na parlamentní úrovni, poměrně velká skupina lidí, kterým cizí vojenská agrese umožnila o dalších 20 let devastovat svou zemi a lámat páteře svým spoluobčanům. Jejich levicová demagogie se dnes takřka neliší od jejich vzorů. A s nestydatostí jim vlastní dokážou dnes operovat s termínem cizí vojska u plánované obsluhy radarového zařízení, které se má podílet na zajištění bezpečnosti. Poté, co jsme lehkověrně promarnili šanci i v roce 1989 jednou provždy a rázně říci ne, je teď naší povinností odhalovat i pomocí historických reminiscencí jejich neměnnou podstatu a cizorodost vůči demokratickému systému.“

Ani se nedivím výsledku při prezidentských volbách, kterého dosáhl zmíněný Přemysl Sobotka. Ach jo. Chci také konstatovat, že to vše nemá s představami a názory Jana Palacha vůbec nic společného. Palach neusiloval o likvidaci plurality, ale o její rozšiřování a další demokratické posuny ve společnosti. Ano, Jan Palach se stal po své smrti rukojmím celé řady prapodivných negativistů, například těch, kteří v nahnědlé tónině opakovaně volají po odstoupení členů KSČM, kteří po demokratických volbách loni na podzim usedli v krajských radách.

Chci být správně pochopen. Jan Palach ano, ale mizerná důvodová zpráva ne. A tak v závěru svého vystoupení považuji za vhodné připomenout, že i důvodové zprávy k zákonům se běžně stávají pramenem pro výzkum utváření oficiální historické paměti. A právě to je hlavní důvod, proč přistupuji k tomuto dokumentu s určitými výhradami. Pokud se ovšem jedná o návrh přikázat tento návrh patřičnému výboru, samozřejmě jej podpořím.“  

(Potlesk z řad poslanců KSČM.)

Autor: stenografický záznam Poslanecké sněmovny  

(iDNES.cz, 8. 2. 2013, 17:28)