„Přestřelka“ Jana Maláčová – Michal Šmarda
V politické kultuře zaostáváme za civilizovaným světem
Naše politická scéna tři měsíce před parlamentními volbami věru neposkytuje utěšený pohled. Je totiž plná všelijakých, často účelově vytvořených, naaranžovaných, „přestřelek“ (některé slouží výhradně k odvádění pozornosti jinam), vzájemného osočování politiků a jejich skandalizace, jakož i nejrůznějších projevů antipatie, nevraživosti a nenávisti.
Neúcta vůči jiným jedincům spolu s nerespektováním práva spoluobčanů vyjadřovat a hájit svůj názor vedou v konečném důsledku nikoli k rozvoji demokracie, nýbrž k pravému opaku: k jejímu oslabování a k podkopávání základů toho, co již bylo předchozími generacemi vykonáno, vybudováno. Uvědomme si, že v polistopadové éře žijí dvě generace: ta mladší se do ní již narodila, kdežto generace o něco starší prožila po roce 1989 již tu podstatnou část svého života.
Možná to někoho překvapí, ale v životě tomu tak bývá: Paradoxně se o tuto dezintegraci dosaženého stupně demokracie a s ní souvisejícího právního státu přičiňují příslušníci naší mladé generace (říká se jí: „Husákovy děti“) a generace nejmladší. Čili: ti občané, kteří toho vykonali nejméně (nebo vůbec nic), ale přesto jsou – bůhvíproč – slyšet nejvíce. Hysterické výkřiky některých političek, ale i politiků, kteří to „odkoukali“ od svých kolegyň, bývají občas nesnesitelné a jen přispívají k dusné atmosféře ve společnosti. Popravdě: Děláme si to sami tím, že nedokážeme umravnit některé nedisciplinované, mocichtivé jedince, kteří se chovají jako rozmazlené děti.
To, co vidíme dnes a denně na naší politické scéně, je pouhé natřásání se některých politiků před televizními kamerami a zkoušení trpělivosti voličů. Budeme-li onen „politický provoz“ pozorně sledovat, po čase zjistíme, že situace se napříč spektrem příliš neliší. Do politiky se i díky naší lhostejnosti nebo nevšímavosti dostali na jedné straně jedinci, kteří již stačili odvést nějakou práci, ale čím dál víc je tam těch, hlavně mladších poslanců a poslankyň, kteří za sebou nemají nic než jalové žvanění. Přitom oběma těmto skupinám jde v podstatě o totéž: o znovuzvolení. Jejich chování je proto logické: kde by za své nicnedělání dostávali tolik peněz? Každý nechť si odpoví sám!
Naše televize, veřejnoprávní i ty komerční, se mohou přetrhnout, aby nám denně „servírovaly“ stokrát omleté názory (spíše snůšku otřepaných frází) na omezený okruh otázek. (Zdaleka se nedozvídáme všechno, o mnoha věcech se docela obyčejně, zbaběle, mlčí nebo „mlží“.) Kromě velice chabých pokusů předložit občanům programové priority jednotlivých stran před volbami, které se nezadržitelně blíží, jde v řadě případů především o souboj „déle sloužících“ politiků s pamětí. Někteří pozvaní hosté spoléhají na to, že diváci si už nic nepamatují a že jsou na tom stejně špatně jako tito politici.
Skoro denně jsme svědky toho, že politici jsou schopni plácat neuvěřitelné hlouposti. A protože těchto pořadů je až zbytečně moc, naši poslanci a senátoři, ale i členové vlády si zvykli na to, že chodí do těchto televizních debat nepřipraveni a pouze improvizují (někteří to ani nedovedou). Přitom řada z nich si ani nedá práci s tím, aby si nechala od svých dobře placených asistentů a poradců připravit relevantní podklady (= rešerše) pro příslušnou debatu. Rovněž díky tomuto podceňování přípravy býváme téměř pokaždé svědky nějakého hodně hloupého výroku nebo věcně nesprávného tvrzení. (Již klasickým se stal výrok D. Nerudové o tom, že nás v r. 1945 osvobodili Američané.)
Přemíra chybných údajů, které politici vypouštějí z úst, jako by o nic nešlo, svědčí mimo jiné o tom, že se tito jedinci spoléhají na nepozornost ostatních debatérů, ale i televizních diváků. Vyloučit se nedá ani to, že jsou přesvědčeni o tom, že ty jejich „kecy“ stejně nikdo neposlouchá. Po zkušenostech s nekončící propagandou České televize (ČT) mnoho diváků začalo vypínat u svých televizorů zvuk a dívají se pouze na obraz. Asi to taky začnu dělat. Má to prý viditelný efekt: přestal se jim zvyšovat krevní tlak. Ale může to být i naopak. Já když v televizi vidím D. Nerudovou, vždy se těším, co nového se zase od této „myslitelky“ dozvím. Občas to bývá napínavé jako detektivka.
─────
Jana Maláčová si užívá svou čtvrthodinku televizní slávy
V záplavě všelijakých vyjádření k nedávno uzavřené dohodě současného vedení SOCDEM a uskupení „Stačilo!“ o zařazení členů sociální demokracie na společnou kandidátku pro podzimní parlamentní volby 2025 se jaksi mimoděk zrodila politická „přestřelka“ mezi expředsedou této strany Michalem Šmardou a novou předsedkyní SOCDEM – Janou Maláčovou.
Nikoli nepodstatná je jedna věc z nedávné minulosti této strany, jež byla založena dne 7. 4. 1878, totiž to, že přejmenování ČSSD na SOCDEM je výsledkem chaotické činnosti M. Šmardy. Maláčová tuto značku pouze převzala s funkcí předsedkyně. Jedním z těch „déle sloužících“ politiků, kteří Šmardovi u toho asistovali, byl i Lubomír Zaorálek, proti němuž se teď zvedla velká vlna nevole, ale i dnes již bývalý člen a někdejší europoslanec ‒ Libor Rouček. To jen pro úplnost, abychom pochopili, že současný marasmus u „socanů“ má těch „otců“ mnohem víc.
Zmíněná „přestřelka“ mezi J. Maláčovou a M. Šmardou připomíná jeden z mnoha pokusů, které vidíme i v jiných stranách. Topící se předsedové se chytají kdejakého stébla, aby se v té politické povodni neutopil. Ve skutečnosti se jedná o marginální záležitost, která na osudu funkcionářů (současných i minulých) i zbývající členské základny nemůže nic změnit. Uzavřená dohoda se týká omezeného počtu členů (okolo 50 osob), kteří budou zařazeni na kandidátky uskupení „Stačilo!“ v jednotlivých volebních okrscích. Maláčová má zajištěno 1. místo na kandidátce v Praze, kdežto Zaorálek 2. místo v Moravskoslezském kraji.
Celý tento mediální „cirkus“ se týká pouze oněch dvou person. Na ostatních až tolik nezáleží. A protože se i v uskupení „Stačilo!“ bude „kroužkovat“, jelikož tak se to v „demokracii“ má dělat, není úspěch ani těchto dvou protežovaných kandidátů, natož těch ostatních „socanů“, dopředu zajištěn. Může se stát, že z těchto kandidátů, zařazených na poslední chvíli, neuspěje nikdo.
Ostatně – ozvala se již původní „jednička“ z této pražské kandidátky, lídryně uskupení „Stačilo!“ z KSČM v Praze, Petra Prokšanová, že s „odsunutím“ na druhou pozici pražské kandidátky nesouhlasí. Zdá se, že to s ní nikdo z vedení její strany ani z uskupení „Stačilo!“ dopředu neprojednal. Tento ryze administrativní krok může zpochybnit demokratičnost těchto voleb. Snaha vyhovět „prominentům“, aby se kdosi komusi zavděčil, nemusí být ku prospěchu věci.
Jak už to tak bývá, teprve po sečtení odevzdaných hlasů se dozvíme, zda „parašutisté“ ze SOCDEM budou slavit úspěch, či nikoliv. Osobně jsem k tomuto způsobu politiky skeptický. Především sociální demokraté by měli dodržovat zásady a procedury, které činí demokracii demokracií. Není-li tomu tak, pak se jedná o hodně pokleslé „politikaření“.
─────
Šafrův pisálek J. Pánik neví, jak by si měl počínat novinář?
Nejspíš to nebude náhoda, že nejvíce mě „vytáčí“ nevzdělanost a pologramotnost našich mladých novinářů a novinářek. Mnozí z nich se tváří, že snědli všechnu moudrost světa, ale obvykle z nich vypadne jenom nějaký další „nepodarek“ nebo sdělení nevalné úrovně. Ve většině našich tištěných nebo internetových titulů je to stejné jako přes kopírák. Časté bývají i případy, kdy namyšleným šéfredaktorům nikterak nevadí, že v titulcích článků mají hrubé gramatické chyby. Nepleťme si nemístnou toleranci k chybám s láskou člověka k člověku, která spasí svět. Prdlajs. Nespasí. Jedná se jen o obyčejné lajdáctví a šlendrián. Ty ovšem na jakémkoli špičkovém pracovišti nemají místo.
Kromě hlupáků a hlupaček ze zpravodajství České televize, kteří správně tuší, že po volbách jejich svévole s překrucováním faktů a s ohlupováním televizních diváků bude omezena na minimum, než většina zdejšího osazenstva zamíří na Úřady práce, najdeme pár exemplárních „kousků“, jež si hrají na novináře, i jinde. Já – a nejsem sám – považuji za nejsmradlavější žurnalistickou žumpu, která je pupeční šňůrou napojena přímo na Strakovu akademii, internetový deník „Forum24“.
Když před více než deseti lety ovládl MAFRU (MF Dnes, Lidové noviny aj.) slovenský agrobaron A. Babiš, založili si bývalí šéfredaktoři těchto známých titulů svá internetová periodika: R. Čásenský časopis „Reportér“, P. Šafr „Forum24“ a D. Balšínek server „Echo24.cz“. Zpočátku se jim dařilo dělat vcelku dobrou opoziční, občas i kousavou žurnalistiku. Více kritizovali a méně chválili. S tím, jak postupoval čas, se to „prohodilo“: dnes se ve chválení Fialova kabinetu nijak neliší od typických mainstreamových médií. Hlavně si nikoho nenaštvat, že ano?
Po čtyřech letech v žoldu „fialového hnusu“ se výplody antibabišovských novinářů nedají číst. To už není ani pochlebování těm správným „kůrkodárcům“, nýbrž bezbřehá víra v nekonečnou dobrotu a šlechetnost našich „demokratů“ z Fialovy koalice. Co záleží na tom, že je to všechno lež, podvod a manipulace? Ani normalizační novináři z ČST nebo z Rudého práva nelezli svým komunistickým šéfům do zadku tak urputně, jak to dnes činí „budovatelé světlých zítřků“ od P. Fialy.
Jedním z těchto novodobých „svazáků“, kteří vzhledem ke svému nízkému věku nemohou mít ani pořádné vzdělání, ani dostatek profesních zkušeností, je Jan Pánik ze Šafrova deníku „Forum24“. (Formálně tomuto titulu šéfuje J. Hovorková, kterou jsem před lety označil za Františka Nečáska, životopisce K. Gottwalda, naší doby.) Rovněž Pánik v této redakci svého času vykonával funkci zástupce editora. Dnes je na tomto postu jiný muž „mnoha talentů“ – někdejší historik z ÚSTR (raději nevypisuji celý název této instituce, protože mnoho lidi při jeho vyslovení dostává kopřivku) P. Hlaváček.
Jen tak na okraj: Z této věhlasné instituce jmenovaného proukrajinského propagandistu vystrnadilo současné vedení ÚSTR v čele s L. Kudrnou a K. Nedvědickým. Tito dva pánové pak upozornili vedení deníku „Forum24“ na to, že P. Hlaváček využívá při psaní svých textů umělou inteligenci. Z téhož „zločinu“ v těchto dnech obvinil europoslanec T. Zdechovský (KDU-ČSL) svého kolegu z EP F. Turka (Motoristé sobě). Umělá inteligence (AI) se začíná stávat hrozbou pro část společnosti.
Pikantní na celé této kauze je fakt, že kdosi zjistil (poté, kdy si provedení tohoto šetření objednal a zaplatil), že samotný T. Zdechovský prý v r. 2024 svou dizertační práci napsal z 88 % s pomocí umělé inteligence. A pak věřte lidem! Máme tady kvalitativně nový problém: vysoké školy budou muset dávat větší pozor na možnost plagiátorství za pomoci AI. O této kauze viz článek na tomto odkazu:
https://pravyprostor.net/europoslanec-odhalil-sam-sebe-disertaci-mu-napsala-z-88-ai/
Zatím neodhadnutelnou hrozbou může být AI pro naše vysoké školy. Když je možno tvořit texty diplomových a dalších závěrečných prací s pomocí AI, bude časem nutno buď všechny tyto práce pečlivě kontrolovat, nebo raději zrušit. Brzy totiž nebude možné odlišit, co napsal člověk (studující na VŠ) a co je výsledkem činnosti AI. Celé studium se nakonec zredukuje výhradně na ústní zkoušky, které nelze tímto způsobem ovlivnit.
Již zmíněný redaktor J. Pánik (podle jména Slovák pocházející z Ostravska) upozornil na stránkách deníku „Forum24“ na politickou „přestřelku“ mezi Michalem Šmardou a Janou Maláčovou. Nová předsedkyně SOCDEM si to „rozlila“ jak u bývalých členů této strany, tak i u části voličů, kterým se nezamlouvá nadbíhání této političky předsedkyni KSČM Kateřině Konečné. Ve skutečnosti jde o „druhé kolo“ těchto námluv poté, kdy začátkem roku 2025 byly ze strany uskupení „Stačilo!“ požadavky SOCDEM odmítnuty. Všechno se tehdy i nyní točilo okolo referenda o vystoupení z EU a NATO.
Článek J. Pánika má tento titulek: Šmarda odmítá výroky Maláčové. Nevěřte tomu, jsou to hloupé lži, vzkázal bývalý šéf SOCDEM (Forum24, 25. 7. 2025). Podstatu tohoto „sporu“ vystihuje „perex“ dotyčného článku, který si dovolím ocitovat v nezkrácené podobě:
„Předsedkyně sociálních demokratů Jana Maláčová obvinila svého předchůdce Michala Šmardu, že jako první porušil takzvané bohumínské usnesení z roku 1995, které zapovídá straně spolupráci s KSČM. Prý tak učinil tím, že v prezidentských volbách před dvěma lety podpořil současnou hlavu státu Petra Pavla. Maláčová těmito slovy obhajovala spojení své strany s komunistickým hnutím Stačilo!. Šmarda její tvrzení označil za hloupé lži: Kdyby někde zaznělo, že jsem porušil bohumínské usnesení, tak tomu nevěřte. Jsou to hloupé lži.“
Pánik ve svém článku dále uvádí, že Maláčová označila bohumínské usnesení za třicet let staré. Argumentovala tím, že jej porušil už Šmarda, když doporučil volit současného prezidenta Petra Pavla „s jeho minulostí v někdejší komunistické straně“. Autor nám v této souvislosti ještě připomněl, čeho se Bohumínské usnesení týkalo: vylučovalo totiž spolupráci ČSSD (dnes SOCDEM) s těmito stranami: SPR-RSČ (= Sládkovi republikáni), SČK, MNS, KSČM, LB a SDL. Většina těchto zkratek již voličům nic neříká – kromě KSČM. (LB – Levý blok, uskupení pro volby 1992, které existovalo až do r. 1994; SDL – Strana demokratické levice – působila v letech 1990-97.)
─────
Internet je „sviňa“: pamatuje si všechno. Pozor na to!
Možná to chtělo trochu víc vysvětlit, ale tím se J. Pánik vůbec nezabýval. Zachoval se stejně jako většina našich novinářů, kteří si odvykli (nebo se to vůbec nenaučili) ověřovat informace a podávat je čtenářům v podobě, aby jim rozuměli. Daleko horší je ovšem skutečnost, že J. Pánik si vůbec neověřil, co tehdy, před dvěma lety, v době před druhým kolem volby prezidenta republiky M. Šmarda prohlásil. Já jsem si – na rozdíl od tohoto novináře – tu práci dal a zjistil jsem následující skutečnosti. Druhé kolo této volby se konalo ve dnech 27. a 28. 1. 2023. Zvítězil v něm Petr Pavel s celkovým ziskem 3359 301 hlasů (58,32 %). Jako druhý skončil Andrej Babiš se ziskem 2 399 898 hlasů (41,67 %).
Co se týká tehdejšího předsedy ČSSD (dnes SOCDEM), M. Šmardy, o jeho doporučení volit P. Pavla informovalo jen několik deníků. Odkaz na tyto novinové titulky je dohledatelný na internetu i dnes. Proto uvádím příslušné weby i názvy dotyčných článků: „Předseda ČSSD podporuje Pavla“ (Deník N, 19. 1. 2023); „Předseda ČSSD Šmarda v prezidentské volbě podpořil Petra Pavla“ (České noviny, 19. 1. 2023); „Šéf ČSSD Šmarda ve volbách podpoří Pavla. Nelíbí se mu Babišovo strašení“ (Deník.cz, 19. 1. 2023) a „Šéf ČSSD podpořil před finále Pavla“ (Seznam Zprávy, 19. 1. 2023).
K výše uvedenému je nutno doplnit, že se jednalo o soukromé doporučení M. Šmardy. Tento politik k tomu tehdy uvedl následující: „Sociální demokracie jako strana žádné doporučení voličům dávat nebude.“ Celý „spor“ po dvou letech je tím de facto vyřešen. Vedení tehdejší ČSSD žádné doporučení ohledně volby P. Pavla nevydalo, a tudíž Bohumínské usnesení neporušilo.
Prohlášení J. Maláčové je tedy zavádějící. Tvrdí-li dnes, že její výhrady se týkají pouhého členství P. Pavla v KSČ, pak by se stejným způsobem muselo posuzovat členství v této straně celkem u 1 750 000 členů předlistopadové KSČ. U P. Pavla ovšem existuje mnohem větší problém: školil se na rozvědčíka ve službách GRU. Ani tím ovšem Bohumínské usnesení porušeno nebylo. Pouze to dokumentuje, v jak zmatené době žijeme: Někomu promineme všechno, kdežto jiného bychom kvůli témuž utopili na lžičce vody. Je to názorný případ nebezpečné politické schizofrenie. Brzy se z toho může vyvinout paralýza ducha.
─────
M. Zeman před 30 lety vyzval komunisty, „aby se vrátili z vandru“!
Povrchnost, s níž přistupuje většina našich novinářů k tomu, co se odehrává na naší politické scéně, bývá občas zarážející. Vypadá to tak, jako by ti starší žurnalisté na všechno zapomněli a těm mladším kolegům o tom nic neřekli. Novinář, který nemá paměť, není novinář, natož „svědomí národa“, na něž si někteří z nich hrají, nýbrž jen prachobyčejný pisálek, který bude psát o čemkoliv, za co mu jeho šéfové zaplatí. To je naprostá degradace této profese.
Že jsem se příliš nemýlil v tvrdém pranýřování našich novinářů, o tom nejlépe vypovídá fakt, že někdejší předseda ČSSD, expremiér a první přímo volený prezident republiky M. Zeman neměl a nemá rád novináře a nevyjadřuje se o nich hezky. V souvislosti s tímto politikem musím vzpomenout na jednu událost, která za tři polistopadové dekády stačila upadnout v zapomnění. Bude to nejspíš kvůli špatnému vzdělání našich pisálků, kteří si zvykli psát jenom o věcech, které po nich politici chtějí a za něž je pak pochvalně poplácávají po ramenou.
V době, kdy bylo schváleno Bohumínské usnesení o zákazu spolupráce ČSSD s tzv. extremistickými stranami, se odehrála jedna historka, která více než co jiného charakterizuje onu hektickou dobu. Když se totiž M. Zeman v r. 1993 stal předsedou této strany, začal budovat levicovou stranu „širokého záběru“. Nabídl v podstatě členství všem levicově smýšlejícím občanům – odleva doprava. Jako příklad, že to nebylo myšleno až do všech důsledků, se od té doby hovoří o „zdivočelých Sládkových republikánech“.
Nejvážnější část Zemanovy nabídky na integraci politické levice v polistopadové ČR spočívala nicméně v něčem zcela jiném. Zeman to sice bral s humorem a jako nadsázku, která nemusí být pochopena a už vůbec ne vyslyšena. Vycházel totiž z historické zkušenosti, kdy v době poválečné revoluční vlny, jež byla vyvolána ohlasem bolševické revoluce v Rusku (1917), došlo uvnitř Čs. sociální demokracie k rozkolu, jehož důsledkem byl vznik Komunistické strany Československa (1921). Tehdy se o revolučně naladěných odpadlících začalo říkat, že se rozhodli „jít na vandr“. Nikdo netušil, jak toto „dobrodružství“ skončí ani to, jak dlouho toto odloučení potrvá.
Dnes tyto odpovědi z historie dobře známe. Ideový rozchod sociálních demokratů a komunistů přetrval několik režimů: První republiku (1918-38), Třetí republiku (1945-48), období komunistického režimu (1948-89), kdy obě strany splynuly, až po obnovení ČSSD a pokračování její existence v podmínkách obnovené svobody a demokracie po r. 1989 až dodnes. Jediné, co se v polistopadovém období nepodařilo, bylo právě opětné sloučení obou stran v opačném „gardu“, a to tím způsobem, že by se KSČ vrátila zpátky do lůna ČSSD.
A právě s touto nabídkou po r. 1993 M. Zeman přišel. V politických kruzích se tomu začalo říkat: „zpátky z vandru“. Bohužel – nabídnutý návrat ztracené/ho dcery/syna se nikdy neuskutečnil. Politici KSČM si byli příliš jisti svou pozicí na vnitropolitické scéně. Vše se změnilo poté, kdy Hamáčkova ČSSD kývla na koaliční spolupráci s A. Babišem v jeho druhé vládě (2018). Přesto ani pak se nepodařilo vytvořit většinovou vládu a Babiš se musel opřít i o podporu KSČM. (Komunisté tomu v narážce na éru „opoziční smlouvy“ začali říkat „toleranční patent“.) Obě levicové strany (ČSSD, KSČM) na tuto spolupráci doplatily tím, že ve volbách 2021 se znovu do PS nedostaly.
To, co vidíme těsně před dalšími parlamentními volbami, jež se budou konat začátkem října 2025, silně připomíná nový pokus o integraci na politické levici: Fialova koalice straší občany tím, že SOCDEM hrozí jakési nové pohlcení ze strany komunistů. Tato úvaha postrádá svou logiku: ani tentokrát se voliči nehrnou do toho, aby tyto strany volili. Navíc: široko daleko není na obzoru vidět žádný nový Z. Fierlinger.
[Vidlák to není, protože ten je zosobněním nespokojeného, levicově smýšlejícího občana, jenž touží po návratu alespoň části sociálních jistot, jaké tady byly před rokem 1989. V žádném případě se nejedná o pošilhávání po minulém režimu. Je to apel na to, abychom zcela nepohřbili „sociální stát“, který byl právě v době Fialovy vlády vystaven vážným zkouškám i v zemích na západ od našich hranic.]
─────
Uskupení „Stačilo!“ usiluje o návrat levice do PS
Abych to shrnul pro ty, kteří v tom tápou: Nabídku na připojení SOCDEM na kandidátky uskupení „Stačilo!“ pro letošní parlamentní volby nepředstavuje žádnou integraci této strany s KSČM. (Ta má pouze přesně stanovený počet míst na těchto kandidátkách), nýbrž představuje šanci, aby se i někteří sociální demokraté mohli zúčastnit soutěže politických stran, hnutí a dalších politických uskupení, a to formou koalic otevřeně přiznaných, nebo všelijak kamuflovaných.
A protože ani v tomto případě si jednotlivé subjekty, které se dohodly na „projektu“, pro nějž se vžilo označení „Stačilo!“, nekádrují jednotlivé kandidáty svých politických partnerů, kritika účasti SOCDEM na tomto „projektu“ se oprávněně týká dvou nejznámějších osob: Jany Maláčové a Lubomíra Zaorálka. V tomto případě jsem na straně těch, kteří tvrdí, že umístěním těchto dvou prominentů se kdosi pokouší obrousit hroty, které si „Stačilo!“ neprozřetelně „vyrobilo“ již tím, že dopředu a příliš hlasitě vytrubovalo do světa svůj záměr uspořádat referendum o vystoupení ČR z EU a NATO.
Oba tito „proevropští“ politici mají svou přítomností na kandidátkách uskupení „Stačilo!“ toto nebezpečí, které mnoha členům Fialovy koalice nedovoluje v noci zamhouřit oko a na nadcházející parlamentní bitvu se pořádně vyspat, zmírnit, nebo zcela eliminovat. Úporná snaha „prostrkat“ právě tyto dva „socany“ na dobře viditelná místa ani jinou interpretaci nenabízí.
─────
SOCDEM i KSČM jsou pro celostátní politiku „mrtvé“ strany
Kdo sleduje poměry na naší politické scéně nikoli jen pár týdnů před volbami, ten dobře ví, že poměry v obou stranách došly vinou stranických vedení tak daleko, že nelze v žádném případě věřit v nějaké zázračné „povstání Fénixe z popela“ ani v objevení se nové garnitury politiků, kteří by tyto strany vrátili zpátky do aktivní celostátní politiky. Reálné a proveditelné je výhradně proniknutí několika jedinců s předchozími politickými zkušenostmi jak na půdu parlamentu, tak i do vysokých státních úřadů, kde by mohli působit jako experti nebo poradci na ministerstvech, případně na Úřadu vlády ČR.
Čtenáři mých článků to nejspíš vědět budou, avšak u těch ostatních, hlavně mladších, si tím nejsem jist. Sociálně demokratické hnutí mě zajímá nejen jako občana, ale i jako historika. V době, kdy jsem žil a pracoval na Ostravsku, věnoval jsem se i minulosti této strany v období před První světovou válkou. A právě „vhled do kuchyně“, jak se tehdy dělala politika, nás na jedné straně velmi obohatí, na straně druhé nás burcuje tím, čemu nerozumíme, co nám není schopen nikdo vysvětlit. Pravda, která se díky tomu vyjevuje, je velice prostá: Čím více žijeme v technicky dokonalém světě, o to méně komunikujeme tváří v tvář – jako lidské bytosti. Vždyť politici jsou především lidé, kteří by se měli setkávat, nikoli jen na sebe útočit na sociálních sítích nebo prostřednictvím prorežimních televizí.
Politika se odjakživa (u nás od poloviny 19. století) dělala po hospodách, kde se scházeli členové politických stran a kde se rodila většina myšlenek, koncepcí i převratných vizí, kterak změnit svět, aby se v něm dalo lépe žít každému. Jen tak mimochodem: která z politických stran pokračuje v této „hospodské“ tradici? Žádná. Dokonce ani „socani“, jejichž strana byla založena dne 7. 4. 1878 v hostinci „U Kaštanu“ v Břevnově u Prahy. Například M. Pekarová-Adamová se v jednom z rozhovorů na počátku své politické kariéry přiznala, že má ráda kavárny. Rozdíl mezi představiteli začínající Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické v poslední třetině 19. století a dnes, v polovině 20. let 21. století, spočívá v tom, že tehdy si musel každý politik své místo na slunci zasloužit („odpracovat“, ale jinak než „komunistický rozvědčík“ z Hradu), a to tím, že odváděl maximum toho, čeho byl schopen.
Dnes jsou někteří politici do svých vrcholných funkcí rovnou „katapultováni“, např. již zmíněná MPA, která kromě naučených frází neví o politice vůbec nic. Pro naši současnou politiku je typický útěk politiků před občany do televize nebo na sociální sítě. To, co chybí, je osobní kontakt politiků s občany-voliči.
─────
Politik musí být realistický, uvěřitelný a předvídatelný!
Nejhoršími politiky jsou ti jedinci, kteří každý den říkají něco jiného. Na nich se budoucnost této země ani příslušné strany postavit nedá. Bohužel – právě na všelijaké pochybné typy politiků jsme měli v posledních 35 letech mimořádné štěstí. Ze slibných začátků „sametové revoluce“ 1989 jsme dopustili, aby politika upadla do ještě horšího marasmu, než jaký tady byl za minulého režimu. Namísto úctyhodných osobností se do naší politiky v posledních letech natlačily ty nejodpudivější typy individuí, doslova zjevů a kreatur: lháři, podvodníci, všelijací „svatouškové“, lidé bez charakteru i bez morálky, jakož i osoby pro jakékoli použití. Všechny tyto „exempláře“ nám nabízí Fialova koalice.
Každý přece dobře víme, že s tím se další čtyři roky vládnout nedá, a přesto se nám „fialovci“ nabízejí v „novém balení“ se staronovým programem „Antibabiš“. Nedali si práci ani s tím, aby vymysleli aspoň něco nového. To už je vysloveně pohrdání voliči! A jak se k tomu stavíme my, občané a voliči, pár týdnů před volbami? Velice laxně a lhostejně. Nejen stranické sekretariáty, ale i voliči mlčí k tomu, že na kandidátkách čteme jména starých, známých „firem“, které by se v normálním životě nikde prací neuživily. Proto je jedinou naší šancí to, že to ta „Fialova „partička“ ve volbách „projede“. Zkrátka: že zmizí jako pára nad hrncem.
─────
SOCDEM je „živou kronikou“ našich novodobých dějin
Jak již bylo uvedeno, osudy SOCDEM sleduji mnoho let, na stránkách SN minimálně od roku 2015. A protože již od roku 2017 jsem varoval B. Sobotku před vývojem, který nakonec nastal, tvrdím, že na počátku historického pádu ČSSD stála neschopnost a neochota B. Sobotky něco zásadního s touto stranou udělat, aby uspěla v politické soutěži s tzv. politickými projekty typu „Věci veřejné“, „Úsvit přímé demokracie“ a SPD nebo „ANO 2011“.
S odstupem více než deseti let již víme, že B. Sobotka neudělal pro záchranu naší nejstarší poltické strany vůbec nic. Dokonce ostentativně ignoroval opakované výzvy J. Paroubka, který podobně jako já požadoval, aby ČSSD prováděla analýzy a audity své politiky i volebních výsledků a jim přizpůsobovala působení v celostátní politice. Na neschopného B. Sobotku navázali další „borci“: L. Zaorálek (ten se motá ve vedení této strany i na kandidátce pro současné volby dodnes), J. Tejc, M. Chovanec, J. Zimola (hodlá se uchytit znovu v celostátní politice díky „Přísaze“ R. Šlachty), J. Hamáček, M. Šmarda a J. Maláčová. Je to kontinuální řada: všichni by měli dostat „medaili za zásluhy“, kterak přivést stranu na politický hřbitov.
Mezi články z posledních několika let jsou za tímto textem připojeny i ty, které jsem věnoval působení M. Šmardy v čele ČSSD (dnes SOCDEM). Nikdy jsem ho nechválil, protože k tomu nebyl žádný důvod. Nepochválím ho ani teď, byť se ukázalo, že J. Maláčová buď neměla přesné informace, nebo úmyslně „přestřelila“. Škoda, že se svými kritickými názory nevystoupila dříve, např. když jsem v článku z února 2024 upozorňoval na nebezpečí fašismu ve Fialově vládě. Dnes J. Maláčová, rok a půl poté, hovoří o „teroru Fialova fašistického protektorátu“. Jen tak na okraj: jedním z místopředsedů ČSSD byl v r. 2017 zvolen i P. Dolínek. O něm již dlouho není nic slyšet. Že by mezitím zemřel? „Politickou mrtvolou“ byl již dávno.
Co se týká M. Šmardy, tento politik se totiž často a rád chová jako alibista. Ostatně – i jeho stanovisko k oné volbě prezidenta republiky P. Pavla z ledna 2023 byl čirý alibismus: Šmarda doporučil jeho volbu pouze za svou osobu, nikoli z pozice předsedy ČSSD. Podobně jako M. Šmarda se chovají i jiní sociální demokraté v regionální a komunální politice, kteří v posledních týdnech ohlásili odchod ze strany. V módě je nyní nehlásit se ve volbách k této straně (SOCDEM), nýbrž schovat její značku za různá uskupení (s komplikovaným názvem). Nečitelnost a nejednoznačnost jsou totiž ony dnešní „hodnoty“, k nimž se hlásí jak M. Šmarda, tak i pardubický hejtman M. Netolický a další.
Raději se ani neptám, co by na to říkaly ty desítky úctyhodných osobností z dějin této politické strany. O nich je dostatečně známo, že právě tito jedinci sváděli jménem své strany každodenní zápas za lepší a důstojnější postavení našeho dělnictva. Riskovali tím nejen vězení, ale často i smrt. Přesto ‒ povídejte o tom dnešním „socanům“, kteří kvůli oportunismu svých politiků v minulosti, ale i dnes, nebyli schopni zabránit německé okupaci ani vzniku Protektorátu. Titíž oportunisté dnes samoúčelně trousí svá „moudra“ o „Fialově fašistickém protektorátu“.
Doufejme, že tak zlé to ještě není a že se i naši popletení politici vzpamatují včas! Jalovým žvaněním se žádná hrozba odvrátit nedá. Chce to plné ulice a náměstí protestujících občanů, aby si toho politici vůbec všimli. (Možná tam přijde i někdo z České televize.) Nato ovšem SOCDEM (se Šmardou i bez něj) „koule“ nemá. Proto jen žvaní a žvaní…
30. 7. 2025
‒ RJ ‒
─────
Odkazy na články o ČSSD (SOCDEM):
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2022/cssd--nikoli-strastiplny-restart--ale-politicka-smrt-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-10-2022/cssd-podlehla----moru----nicnedelani.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2023/socani-uz-nemohou-z-podpalubi-politiky-nic-zmenit.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-4-2023/agentura-sanep--cssd-je-na----nule---.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2020/zao-ce-tung-zase-jen-keca-a-keca....html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-6-2020/co-by-mel-predseda-cssd-j.-hamacek-vedet----.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-6-2021/zaoralek-----pozor-na-nove-capky-ze-san----.html
