Kdepak „pohřeb“! Je to již „posmrtné zahnívání“!
Do čela pohřebního průvodu se nikdo nehlásí. Proč asi?
To, čeho jsme v posledních letech svědky, se dá laicky, nikoli „politologicky“, nazvat: umírání tradičních politických stran. Jednu takovou „smrt“ v přímém přenosu jsme mohli sledovat o uplynulém víkendu v Plzni. Tam se sešli delegáti 45. sjezdu ČSSD. A protože režiséři tohoto politického divadla měli všechno dopředu připravené a rozhodnuté, ještě před zahájením tohoto vrcholného rokování „socanů“ jsme se ze sdělovacích prostředků dozvěděli, že strana vyjde z tohoto sjezdu nově sešikovaná, s novým názvem i s novým logem. Bohužel – se staronovým předsedou. V této souvislosti si neodpustím jednu kousavou poznámku: Je to, jako byste otevírali nový „bordel“ se starými ku*vami.
Nebudu se do podrobna zabývat tím, co se na sjezdu odehrávalo. Potvrzení M. Šmardy v čele strany „petrifikovalo“ dosavadní stav: „nehybná“ strana se přiblížila svému zániku. To je sdělení pro členskou základnu i pro dosavadní voliče mnohem zásadnější než nějaké přejmenování či změna loga. Překvapen může být pouze ten, kdo až dosud přehlížel všechny varovné signály, jež upozorňovaly na to, že strana je ve skutečnosti „mrtvá“, byť má stále ještě pár tisíc členů. To už jsou jen pozůstalí…
Já sám píšu o blížícím se konci ČSSD minimálně od roku 2017. Bohužel – žádné z dosavadních stranických vedení těmto varováním nechtělo naslouchat a nedělalo NIC. Rozhodneme-li se, že budeme jisté skutečnosti ignorovat, neznamená to, že všechny problémy rázem zmizí. Vypovídá to pouze o neschopnosti vnímat realitu okolo sebe a chovat se racionálně. V každém případě to vypovídá o katastrofálně nízkém IQ dotyčných osob z vedení této strany.
Ze staré „gardy“ funkcionářů ČSSD se na sjezdu objevili tři: V. Špidla, L. Zaorálek a Z. Škromach. Ze Špidlova vystoupení zaujalo přítomné toto jeho vyjádření: „Chlastat se může!“ To je osobitá interpretace bývalého předsedy vlády, předsedy strany i eurokomisaře faktu, že „tiché“ víno nebude zdaněno. Od té doby žije Špidlův výrok vlastním životem. Podobně tomu bylo kdysi s jeho prohlášením: „Zdroje jsou.“
Naproti tomu jsem nezaznamenal, že by V. Špidla protestoval proti tomu, co se na sjezdu odehrává. Překvapuje mě to o to víc, že tento politik patří k mým spolužákům z vysoké školy: rovněž on vystudoval historii na FF UK, a tudíž by měl vědět i něco o dějinách strany, která si jej vybrala jako svého předsedu.
L. Zaorálek a Z. Škromach protestovali proti změnám, pro jejichž schválení neměl legitimitu ani tento sjezd. (Mělo by tomu předcházet vnitrostranické referendum.) Nicméně – hlas těch dvou „protestantů“ zcela zanikl v atmosféře nadšené podpory pro staronové vedení v čele se starostou Nového Města na Moravě. (Nelze vykonávat dvě takto důležité funkce plnohodnotně!) Zkrátka: koho si delegáti zvolili, toho tam mají. Dobře jim tak!
─────
Levice je dočasně vymazána, pseudopravici čeká „fúze“
Původně jsem měl pro článek o právě skončeném 45. sjezdu ČSSD připravený úplně jiný titulek: „Sjezd ČSSD: hora porodila myš“. Když jsem si pak přečetl pár komentářů na toto téma (žádná záplava jich nebyla), uvědomil jsem si, že je nutno pojmout toto hodnocení trochu jinak – více zeširoka. Z krátkého článku se to pak rozrostlo v text mnohem delší.
O blížícím se konci ČSSD píšu na stránkách SN minimálně od roku 2017. (Viz archiv publikovaných článků.) Kdo si vzpomene na tehdejší politickou atmosféru těsně před parlamentními volbami 2017, v nichž zvítězil A. Babiš (ANO 2011), ten si nepochybně vybaví sebevědomého B. Sobotku, který ještě před volbami „vyhnal“ z vlády místopředsedu a ministra financí A. Babiše. Svým opožděným rozhodnutím mu de facto dopomohl k volebnímu vítězství. Doslova mu přinesl moc na stříbrném podnosu.
Postupný pád ČSSD až na dno se od okamžiku Babišova vítězství v parlamentních volbách v říjnu 2017 již nezastavil. Straně nepomohlo ani podivné, zcela nelogické „přepřahání“ poté, kdy na jaře 2017 B. Sobotka suverénně obhájil funkci předsedy. Jen pár týdnů nato tento sebevědomý předseda vedení své strany opustil a přenechal je „triumvirátu“ ve složení: M. Chovanec, L. Zaorálek, J. Tejc. Poměrně dramatický vývoj okolo tohoto sjezdu je zachycen v článku Staronový předseda ČSSD: do švestek (SN č. 3/2017, vloženo 12. 3. 2017, ZDE). Trochu jsem se zmýlil: Sobotka padl ještě před sklizní švestek.
Že to nebyl rozumný ani dobrý krok, ukázaly příští měsíce. Následovalo další „přepřahání“: z triumvirátu se stal dočasný politický tandem: J. Hamáček – J. Zimola. K tomu došlo na jubilejním, 40. sjezdu ČSSD v Hradci Králové, na němž si „socani“ připomněli 140. výročí ustavujícího sjezdu své strany (7. 4. 1878). Do té doby úspěšný jihočeský hejtman J. Zimola na sebe upozornil delegáty sjezdu barevnými brýlemi, jež se staly oficiálním talismanem strany do dalších úspěšných let na politické scéně.
Když se rozbouřené stranické moře konečně uklidnilo, propracoval se do čela strany samotný J. Hamáček. Poté, kdy proběhlo vnitrostranické referendum, rozhodlo nové vedení vstoupit jako „juniorní partner“ do druhé Babišovy vlády (2019-2021). Tento politicky kontroverzní krok na jedné straně přinesl posílení vlivu ČSSD v celostátní politice, na straně druhé zcela podkopal důvěru dosavadních voličů do té míry, že rozvrat naší nejstarší strany tím byl dokonán.
Obdobná vnitrostranická destrukce jako v ČSSD se odehrála i v KSČM, jež se nechtěla zapojit do této vlády jako regulérní koaliční partner, ale zvolila pouhou „toleranci“. Stranu to „semlelo“ ještě hůř než „socany“. Jako zcela neodpustitelná ideologická chyba byl v očích voličů vyhodnocen fakt, že zásadoví bojovníci proti kapitálu „tolerují“ jednoho z největších kapitalistů v zemi. Následná porážka KSČM ve volbách 2021vedla k výměně stranického vedení (místo V. Filipa byla zvolena K. Konečná), avšak stranu to již nedokázalo udržet nad pětiprocentní hranicí.
Přesto: Ještě v době před parlamentními volbami z října 2021 se nabízelo vcelku logické, ba „elegantní“, řešení: slučovací sjezd č. 2 (ČSSD + KSČM). Mohlo dokonce dojít k „integraci“ celé roztříštěné levice, ale to se kvůli „egu“ některých jedinců ve vedení politických stran neuskutečnilo. Voliče levice se podařilo během trvání Sobotkovy a Babišovy vlády „vyluxovat“ nejsilnější vládní straně – „ANO 2011“.
Po roce 2013, kdy padla Nečasova vláda a kdy se do nejvyšších pater politiky dostaly „projekty“ ANO 2011 a Okamurův „Úsvit přímé demokracie“, vystřídaný dalším Okamurovým subjektem – SPD, přestalo se dařit naší „pseudopravici“ v čele s ODS. Pod vedením P. Fialy nejenže došlo k dalšímu posunu doleva, ale ve straně se navíc projevila jak programová, tak i personální vyprázdněnost, ba vyprahlost. Zcela markantním způsobem se to ukázalo při sestavování koaliční vlády po parlamentních volbách 2021: Fialou nominovaní členové vlády představují tu nejostudnější sestavu, jakou jsme tady od r. 1989 měli. Troufám si říci, že ani komunisté v letech 1948-1989 neměli ve vládě takové diletanty a nýmandy jako P. Fiala.
Novým, do té doby nepoznaným politickým jevem, který se po r. 2013 začal u nás uplatňovat, se stalo „luxování“ voličů na pomyslné „pravici“ a „levici“. A. Babiš (jako předseda „ANO 2011“, kterou on sám charakterizuje jako „catch all party“) po vstupu do Sobotkova kabinetu (2014) se plně zaměřil na „vyluxování“ levice: ČSSD a KSČM. V důsledku tohoto skrytě probíhajícího procesu obě tyto strany se v r. 2021 do Poslanecké sněmovny (PS) již nedostaly a skončily v „propadlišti dějin“.
Tento negativní a znepokojující jev nezmizel ani pak. Od voleb 2021 se „ANO 2011“ zpočátku dlouho „rozhlíželo“, kde by se v „luxování“ dalo pokračovat. Nebylo zcela jasné, jakým směrem se bude „politické kyvadlo“ této strany pohybovat. Dnes to již víme: po volbách 2021 se novým předmětem zájmu stala voličská základna SPD. A nejnověji, jak potvrzují výsledky šetření agentury KANTAR.cz za měsíc květen 2023, je to i „Fialův slepenec“ (hlavně ODS).
Ačkoliv se „fialovci“ navenek chovají (a snaží se tak i tvářit) jako politický „monolit“, slepencem skrytě cloumají programové spory, které vyvřely na povrch v posledních týdnech, kdy se ministr financí Z. Stanjura pokouší najít případné úspory ve svém deficitním hospodaření. Od podzimu 2021rovněž v koalici SPOLU probíhá cosi jako veřejně nepřiznaná „integrace“ stran, jež tuto koalici tvoří. Obě menší strany (TOP 09, KDU-ČSL) jsou již mnoho měsíců pod pěti procenty. (Podle zjištění některých agentur se jejich preference pohybují v pásmu 2-3 procenta.) S tím se již samostatně nedá uspět v žádných příštích volbách, dokonce ani v těch „evropských“.
Jediné řešení, které se v této neutěšené situaci nabízí, je „fúze“ všech tříprocentních politických subjektů do jediné volební strany. Ta by mohla vystupovat ve všech následujících volbách buď pod dosavadním názvem „SPOLU“, nebo při zachování původního názvu „tahouna“ této koalice – ODS. Logičtější a z „politologického“ hlediska správnější by bylo řešení první. To však nemusí najít pochopení u členů a voličů ODS. V případě, že bude dána přednost variantě č. 2, mělo by v ODS proběhnout vnitrostranické referendum, podobné tomu v ČSSD, když se rozhodovalo o vstupu do Babišovy vlády.
À propos: Všimli jste si, jak rychle „vyšuměla“ anketa „modrých ptáků“ o tom, jaký bude náš „národní pták“? Ukázalo se, že máme mnohem větší starosti, než je tato „ptačí“ anketa nebo fantazírování o budování „parku větrníků“. (To navrhuje „Závětrná elektrárna“ ze Slovenska.) Staronový pražský předseda TOP 09 J. Pospíšil chce zase stavět pomník maršálu J. V. Radeckému. Začínám se proto obávat toho, aby někdo nechtěl na Letné postavit repliku „Fronty na maso“. Někdo by přece měl shora dohlížet na to, aby Pražané drželi hubu a krok pod vládou „Fialových demokratů“, že ano?
─────
ČSSD a KSČM zahynuly kvůli „papalášství“ stranických šéfů
Při pročítání nejrůznějších reakcí našich žurnalistů ohledně 45. sjezdu ČSSD mě zaujal článek Štěpána Chába (Krajské listy). Texty tohoto novináře pravidelně čtu a považuji je za to nejlepší, co se v našich tištěných a internetových médiích objevuje. Celkově je to bída: Většina našich novinářů, hlavně těch mladých, není schopna vyplodit nějaký souvislejší text, aby obsahoval samostatnou myšlenku a aby v něm nebyla gramatická či stylistická chyba. Je to bezútěšný stav, jaký jsme tady neměli ani za dob hluboké totality.
Rovněž v tomto případě jsou Chábovy postřehy na adresu Šmardovy SOCDEM (někde se to píše SocDem, ale správně by to mělo vypadat takto: „Soc. dem.“) velmi přesné a místy i docela trefné. Ostatně – co se dalo od neosobnosti typu domýšlivého středoškoláka z Vysočiny čekat? Nevzdělaní, leč iniciativní hlupáci vždy nadělali v naší politice největší „paseku“. Šmarda je stejný „génius“ jako jeho krajanka ze Žďáru nad Sázavou – Myrka Zděšená. Ta chtěla být nejprve předsedkyní vlády a posléze i prezidentkou republiky. Má smůlu: rozvědčík Pávek jí tu „sesli“ mezitím zasedl.
Chábův článek má na první pohled obvyklý titulek: „Sbohem, sociální demokraté!“ (pravyprostor.net, 17. 6. 2023) Autor začíná svůj text poněkud pateticky: „O víkendu se udál pohřeb České strany sociálně demokratické.“
Mohlo by se zdát, že do toho ti „socani“ spadli díky obrovské smůle, ale tak to doopravdy není. Úpadek této strany má dlouhou historii. Trend současného vývoje v ČSSD byl nastoupen mnohem dříve, než se do čela této kdysi dělnické strany protlačil maloměstský kariérista a politický tlučhuba M. Šmarda. To je typický „socanský“ mnohoobročník: zároveň dřepí i v křesle starosty Nového Města na Moravě. Není to sice bůhvíjaké „koryto“, ale předákům sociální demokracie by přece jen slušelo více skromnosti, více pokory, méně okázalosti i méně rozežranosti.
Hlavním problémem, který dostal ČSSD i KSČM ze Sněmovny na ulici, bylo „papalášství“ stranického vedení. Levicovou stranu přece nemohou vést milionáři, lidé, kteří se pobytem v politice dostali k velkým penězům a zajímavým kontaktům. Jak by pak mohli rozumět potřebám a požadavkům těch, kteří žijí když ne v bídě, tak v citelném nedostatku všeho, co potřebují? Ztratí-li sociální demokrat cit pro solidaritu s těmi nejchudšími jedinci ve společnosti, stává se „hyenou“ a musí z veřejného života urychleně odejít. Jiné cesty není.
─────
SOCDEM se již nehlásí k levicové minulosti ČSSD?
A teď zpátky k článku Š. Chába. Dovolím si z něho ocitovat pár zajímavých myšlenek: „Národní hrdost a bohatství, sebevědomí země, se buduje právě střetem se zahraniční politikou. Střetem, ne bezmezným souhlasem a láskou k tomu, že naše politika jen nesebevědomě plní příkazy. (…) Šmardova ‚sociální demokracie‘ bude jen loutkou v rukou jiných, uvědomělejších. Miliardář Jan Barta, který stál i za financováním předvolební kampaně generála škraloupa, to zařídí.“ (pravyprostor.net, 17. 6. 2023)
Těmito slovy reaguje autor na největší obavu politiků „Fialovy partičky“: všemi prostředky zabránit tomu, co sami označují výrazem: „orbánizace“. Volně přeloženo: Je to všechno, co souvisí se zdravým rozumem, kterému se zatím stále ještě daří odolávat všem šílenostem, jež se k nám valí z Bruselu a z Washingtonu, a to prostřednictvím ke všemu ochotných politických „loutek“. A že jich u nás máme! Mohli bychom je vidlemi přehazovat z jedné hromady na druhou!
Nejvíc z nich se řadí k odchovancům „Aspen Institutu“. Pokud nevíte, kdo k těm „borcům“ a „borkyním“ patří, jejich seznam jsme v SN zveřejnili ještě před parlamentními volbami 2021. Stačí si porovnat, kdo všechno se mezitím protlačil do nejvyšších pater politiky! [Viz článek: Kdo jsou čeští „přátelé“ Aspen Institutu?“ (SN č. 2/2021, vloženo 14. 2. 2021, ZDE).]
Text Š. Chába je na naše poměry až nezvykle kritický. (Ostatní tvorba našich novinářů je bezkrevná: pouze nezajímavé „přežvýkání“ toho, co napsala ČTK. My, starší, to dobře známe: Co kdysi napsalo komunistické „Rudé právo“, to v nejrůznějších obměnách uveřejnily i ostatní deníky, rozhlas i televize.) Autor svůj článek uzavírá těmito slovy: „Politika sociálních demokratů je právě s velkým smutkem země na vlastním funusu. Skutečnou levici už drží jen KSČM, což je … zvláštní vývoj naší země.“ (pravyprostor.net, 17. 6. 2023)
Až na tu poslední větu s autorovými závěry souhlasím. Právě vývoj v posledním půl druhém roce (od nástupu Fialovy vlády) potvrdil, že ani ve fázi marginalizace a zániku dvou původně parlamentních levicových stran (ČSSD, KSČM) nedošlo k jejich sblížení, natož o pokusu o integraci. Možná by se tím zachránily před nevyhnutelným osudem. Jestliže před více než čtvrt stoletím snil M. Zeman o „návratu KSČ z vandru“, celý dosavadní vývoj na politické levici ukázal, že ani jedna z těchto stran k tomu vůli nemá. Je to trestuhodné a nepochopitelné současně.
Škoda, že si straničtí „kormidelníci“ nevzali příklad z koalice SPOLU: strach z Babiše jim pomohl nejen vyhrát parlamentní volby 2021, ale drží je pohromadě navzdory tomu, že tento „slepenec“ má k sobě daleko nejen programově, ale i personálně: každý z ministrů je tam víceméně sám za sebe ‒ bez politického krytí. Případ Z. Nekuly to jasně potvrdil. Proto je s podivem, že se tam tolik diletantů drží „přes čas“.
Kdo sledoval dnešní (18. 6. 2023) pořad „Otázky V. M.“ na ČT1/ČT24, tomu nemohlo uniknout, jak nepokrytě si notoval M. Netolický (ČSSD), hejtman Pardubického kraje, s ministrem dopravy M. Kupkou (ODS). Má to své důvody historické, které sahají až do časů „opoziční smlouvy“.
Dnes, po ovládnutí strany propagátory odklonu ČSSD od tradičního voličstva této kdysi dělnické strany (v čele s M. Šmardou, M. Netolickým, B. Štefanem atd.), by se „modrým ptákům“ náramně hodila právě tato strana, jakožto „juniorní“ partner v příští volební koalici. Byla by tam pouze do počtu a odkývala by všechno, co by se jí předložilo. Jednalo by se o jakousi obdobu toho, co jsme tady v minulosti měli v rámci koalice ANO 2011 a ČSSD. Čili: Babiš ‒ Hamáček v novém provedení. Tentokrát: Fiala – Šmarda. Moravská „partička“ se stále drží „u lizu“.
Je to sice lákavá představa, avšak zcela nerealistická. Nová SOCDEM by se totiž musela nejdříve dostat do Sněmovny. K tomu sotva někdy dojde: tuto stranu totiž nikdo nevolí. Proto má pouze 1-2 procenta preferencí. Bohužel – žádoucí změnu nedokáže „zařídit“ ani miliardář J. Barta. I kdyby do tohoto svého „politického projektu“ nasypal pár zbytečných miliard, „socanský“ Fénix již z popela nevzlétne. Je dávno mrtvý a nedokáže ho vzkřísit ani pohádková „živá voda“.
Pokud se přesto funkcionáři nové strany s názvem „SOCDEM“ opájejí představou, že jeden miliardář tady bude ovládat naši politickou scénu jako v pimprlovém divadýlku, velice se mýlí. Kdo totiž zná 145letou historii ČSSD, ten dokáže rozlišit mezi tím, co je historická realita a co pouhá fikce. Obávám se proto, že Šmardův „politický svět“ se za léta vysedávání na radnici v Novém Městě na Moravě i v ústředním sekretariátu ČSSD v Lidovém domě v Hybernské ulici začal míjet s politickou realitou dneška.
Někdejší ČSSD je spolehlivě po smrti, a to právě zásluhou všech těch B. Sobotků, J. Hamáčků či M. Šmardů. A jejich SOCDEM? To je zase mrtvě narozené dítě. Udržovat je od příchodu na svět na přístrojích, to by byla velká a finančně nákladná pošetilost. Doporučuji proto raději důstojný pohřeb na Olšanských hřbitovech. Ty jsou od „Liďáku“, co by kamenem dohodil.
V dlouhé, 145leté historii ČSSD najdeme řadu zajímavých a poučných momentů. V žádné jiné politické straně se nesetkáme například v tak čisté podobě s vzájemným střetáváním dvou politických principů: na jedné straně (demokratického) „centralismu“ (= rozhodující jsou hlavně příkazy shora; opačný směr komunikace, a to zdola nahoru, obvykle funguje se značnými obtížemi) a na straně druhé „autonomie“ (= místní organizace mají rozhodující slovo – oproti stranickému ústředí).
Boj mezi oběma principy vnitrostranické „demokracie“ a komunikace tady probíhá po celou dobu existence této strany. Pod Šmardovým vedením v ČSSD naplno zvítězil „centralismus“. (Ten naopak spolehlivě fungoval v KSČ: straničtí šéfové rozhodovali o všem a většinou proti tomu nebylo odvolání.) S tím souvisí svévole v jednání pražského ústředí (např. záležitost s vyloučením J. Turoňové), minimální kontakt vedení strany s členskou základnou, postupné umrtvování politického života a pohrdání vnitrostranickou demokracií.
Je-li politická strana takto těžce zkoušená, nemůže dlouhodobě přežít. Ze všeho nejhorší pak jsou různé „experimenty“ a „extravuřty“ stranických „papalášů“. Vinu na tom všem mají jak ostatní funkcionáři na nižších úrovních, kteří se bojí proti nepravostem ozvat, tak i členové a voliči. Pokud vedení strany přestává komunikovat s členskou základnou a začíná si dělat, co chce, je nejvyšší čas činnost takové strany ukončit. Proto by měl M. Šmarda co nejrychleji zmizet. Pozůstalost po „mrtvé“ partaji dokáže vyřídit pár zdatných úředníků. K tomu strana žádného předsedu nepotřebuje.
18. 6. 2023
‒ RJ ‒
─────
P. S.
Ostrava si připomněla 150. výročí narozenin J. Prokeše
Svůj článek zakončím tak trochu mimo plán vzpomínkou skoro osobní. Jak známo, Ostrava a celý region Moravskoslezského kraje byl a je od nástupu průmyslové revoluce v polovině 19. století levicový: sociálně-demokratický a komunistický. A rovněž etnicky a jazykově velmi pestrý. Proto černobílý pohled na to, co se zde za posledních 33 let odehrává, není na místě. Své o tom ví i zdejší písničkář J. Nohavica, který tvrdí, že ostravský region je „rázovitý“.
Vysoké pracovní tempo ve výrobě a společenská potřeba zajistit rozvoj těžkého průmyslu tady v minulosti vytvořily pozoruhodné podmínky, které se nevyskytovaly nikde jinde v naší republice. Díky tomu zde mohli žít a pracovat i lidé, kteří byli pro minulý režim politicky nežádoucí, nicméně v pracovním procesu více než potřební. „Ostravský kotel“ dokázal mnohé z těchto třídně „závadných“ jedinců „přetavit“ v tolik potřebné „budovatele socialismu“.
Také já jsem se na určitou dobu v tomto „kotli“ ocitl. V Ostravě a v přilehlé průmyslové aglomeraci tehdejšího Severomoravského kraje (v té době pod bedlivým dozorem soudruha M. Mamuly, vedoucího tajemníka KV KSČ v Ostravě) jsem prožil skoro jedno desetiletí svého života (1975-1983). To je dost dlouhá doba na to, aby to s člověkem něco neudělalo, trochu ho to „zformovalo“ a naučilo rozlišovat skutečné hodnoty od těch pouze domnělých. Na léta, prožitá na Ostravsku, od té doby rád a často vzpomínám. Dala mně víc, než jsem vůbec tušil. Vedle tvrdých chlapů, kteří se dokázali vyjadřovat stručně a s použitím drsných slov, jsem tam poznal lidi charakterově pevné, s rovnou páteří, kteří za žádných okolností neustupovali ze svých celoživotních zásad.
Můj slovník se tam obohatil o dvě slangová slova, která velice zřetelně charakterizují dvě krajní polohy, jež hrozí každému muži: tu první představuje sloveso „zbarabovat“ (= stát se hulvátem, nevychovancem, příslušníkem spodiny); tu druhou pak sloveso „zbabovatět“ (= stát se zženštilým v chování i v oblékání). Dnes bychom mezi chlapci a mladými muži, kteří již neprošli základní vojenskou službou, našli značnou část těch druhých. Jsou to „mamánci“, zvyklí využívat služeb „mama hotelu“. Mají s tím problémy jak jejich rodiče, tak i učitelé ve školách.
V letech pobytu na Ostravsku jsem se jako vystudovaný historik a archeolog, zaměstnaný v Ostravském muzeu, polosoukromě zabýval i problematikou dělnického hnutí, včetně politického zápasu tehdejší sociální demokracie na Ostravsku za dosažení všeobecného hlasovacího práva (1905-1907). S tím souvisela i osoba tehdejšího šéfredaktora sociálně demokratického listu „Duch času“ (vycházel v Moravské Ostravě) – Jana Prokeše (1873-1935).
Názorové proměny tohoto sociálně demokratického funkcionáře se zdají být zajímavou a poučnou kapitolou z dějin této strany. Poté, kdy se osvědčil jako zdatný organizátor „táborů lidu“ na podporu požadavku všeobecného hlasovacího práva (co do počtu účastníků mohly směle konkurovat demonstracím z konce roku 1989), se po zvolení poslancem parlamentu stal i z něho „papaláš“. Když pak byl po vzniku ČSR zvolen starostou Moravské Ostravy, jeho arogance začala popuzovat i ty jeho někdejší sympatizanty, po jejichž zádech se vyšplhal nahoru.
[Velmi výmluvně je Prokešovo chování po r. 1918 zachyceno v článku: „Rudé“ Ostravsko před 95 lety (SN č. 11/2018,vloženo 13. 11. 2018, ZDE).]
Po J. Prokešovi je v Ostravě pojmenováno náměstí před Novou radnicí. Podle mého názoru si občané Ostravy nezvolili dobře. Politický oportunista J. Prokeš nebyl tou správnou osobností, na kterou by měli být zdejší obyvatelé hrdí. Daleko větším, vskutku autentičtějším, vůdcem zdejších horníků byl Petr Cingr (1850-1920), původně havíř, později dělnický předák. Jeden z těch, kterým se podařilo již v r. 1897 proniknout do rakouské Říšské rady. Jednalo se o osobnost, jakých bylo v tomto regionu, ale i v celých českých zemích, málo jako šafránu.
Naproti tomu Prokešova cesta „nahoru“ vedla od „ševcoviny“, přes „novinařinu“ až do horních pater politiky. (Příliš se to nelišilo od toho, co vidíme dnes: ze školních lavic rovnou do Poslanecké sněmovny.) Přesto nepochybuji o tom, že by si „oportunista“ J. Prokeš dobře rozuměl s těmi dnešními M. Šmardy, T. Petříčky a M. Netolickými.
V těchto dnech byla v Ostravě vydána kniha, která je věnována J. Prokešovi. Přesněji: jeho 150. výročí narozenin. Z toho, co jsem stačil zahlédnout v regionálním vysílání ČT24 z Ostravy, převažovaly v této knize spíš historické fotografie. Textu tam bylo pramálo. Proto autorovi této publikace doporučuji, aby si pozorně přečetl ty pasáže z mého výše citovaného článku, kde se píše o J. Prokešovi.
Najde tam i odpověď na otázku, proč se v dějinách nakonec prosadila „revoluční“ KSČ před „oportunistickou“ sociální demokracií. (Oficiální název strany tehdy zněl: Československá sociálně demokratická strana dělnická.) Chybějící politická levice v dnešní Poslanecké sněmovně je přirozeným pokračováním tohoto vývoje. Jednou se za to naši potomci budou stydět.
19. 6. 2023
‒ RJ ‒
─────
P. P. S.
Ještě kritičtější stanovisko, než jaké vyjadřuje Š. Cháb, bylo publikováno v těchto dnech v internetovém periodiku „PrahaIN“ B. Asherem. Souhlasím s autorem v tom, že okolo ČSSD se od počátku 90. let 20. století až do dneška vznáší uměle kýmsi vytvářená mlha. Ta běžným pozorovatelům nedovoluje, aby těmto podivným politickým hrátkám porozuměli. Bude na příštích historicích, aby toto klubko nejasností okolo vzniku a dalšího působení Zemanovy ČSSD rozpletli. Součástí těchto politických hrátek je i Šmardovo vedení ČSSD (přesněji: SOCDEM). Na článek zmíněného autora je uveden odkaz za tímto sdělením.
19. 6. 2023
‒ RJ ‒
─────
Odkaz na článek od B. Ashera o ČSSD:
