Svobodné noviny na internetu

Motto: „Už je mi sociální demokracie jen líto…“ (J. Paroubek, expředseda ČSSD)

Možná si na ten předvolební televizní spot vzpomenete taky. Brněnskou ČSSD v něm „reprezentoval“ její pozdější radní – Oliver Pospíšil. V dotyčném předvolebním videu vylézal z popelnice, v níž zřejmě něco hledal. Vypadal skoro jako bezdomovec. Přesto se nakonec do brněnského městského zastupitelstva probojoval. Jistě to nebylo kvůli němu, ale spíše zásluhou stále ještě působícího jména této strany, kterou např. v tomto městě úspěšněji než on již před První světovou válkou reprezentoval Josef Hybeš (1850-1921).

Namítnete-li, že voliče lze oslovit i jiným způsobem, než to učinil O. Pospíšil, budete mít naprostou pravdu. To lze vždy, v každé době. Problém spočívá totiž v tom, že ani pravidelná účast funkcionářů některých stran a hnutí v televizi (nejen v ČT, ale v poslední době zejména na CNN Prima News), mezi nimi i předsedy tříprocentní ČSSD M. Šmardy, nemusí být pro občany a voliče natolik lákavá, aby tomu jalovému žvanění, které většina politiků předvádí, věnovali svou pozornost. Pokud tato strana nezmění styl své práce a „komunikace“, zřejmě i nadále zůstane v té Pospíšilově popelnici. Hovořit o jakémsi „restartu“ evidentně „mrtvé“ strany by byl pořádný trapas a prokazatelný nonsens.

Brzy tomu bude rok, kdy se konaly zatím poslední parlamentní volby, v nichž se pár vykutálených předsedů politických stran pokusilo „vylepšit“ si svůj volební výsledek podvodem s předvolebními koalicemi a společnými kandidátkami, doplněný navíc o „divoké kroužkování“ kandidátů jedněch stran vůči jejich koaličním partnerům. Vznikl tak zcela pokřivený, realitě neodpovídající, stav: tříprocentní KDU-ČSL i TOP 09 získaly neuvěřitelný počet mandátů, jaký v celé své historii neměly. Chcete lepší důkaz prokazatelného volebního podvodu? Necelý rok po volbách musí být každému zřejmé, že to byl kolosální podvod, na jehož základě byla „splácána“ jakási koaliční vláda, která si neví rady se svým vládnutím. Do toho všeho přišla válka na Ukrajině a energetická krize, jakou nikdo nepamatuje.

Rok po loňských volbách sklízíme ovoce toho, že z Poslanecké sněmovny vypadly dvě strany, které až do té doby představovaly politickou levici. Že nám levice chybí a že ani asociálními kroky zatížená KDU-ČSL, jež by ráda zaujala pozici těchto levicových stran (ČSSD a KSČM), nemůže tyto „papalášské“ strany nahradit, je zřejmé i tomu, kdo nenavštěvuje kurzy „politologie“ prof. P. Fialy. Naši zodpovědní občané se znepokojením sledují fašizující se českou společnost. Nejlepším potvrzením těchto tendencí jsou „náckové“ z Fialovy koalice, kteří si dovolují kritizovat Babišovy výroky o „nacistech“ a „fašistech“. To není jen absolutní ztráta soudnosti těchto politiků, nýbrž doslova politický kabaret k popukání. Je proto nejvyšší čas, aby se politická levice vrátila zpátky do našeho parlamentu, obzvláště do Poslanecké sněmovny (PS).

Třebaže to tvrdím od okamžiku, kdy se vloni na podzim uzavřely volební místnosti, prohlubující se ekonomická krize a neustále se zhoršující krize energetická, proti nimž Fialova vláda dlouhou dobu nedělal vůbec nic, vyvolaly velkou nespokojenost občanů. Je zřejmé, že po stotisícové demonstraci z 3. 9. 2022 na Václavském náměstí v Praze budou následovat další protesty – napříč celou republikou. Občané pochopili, že jiným způsobem nelze neschopnou a dosud nečinnou vládu přinutit k tomu, aby začala pro své občany něco dělat.

Velice nesměle se rozhoupávaly i odbory, a to jak pokračováním dosud neúspěšného vyjednávání tripartity, tak i protestními akcemi. Distanc od oné spontánní akce nespokojených občanů z 3. 9. 2022 potvrzuje, že naše „odbory“ se rozhodly jít cestou někdejších „žluťáckých“ odborů z doby První republiky, které dělnickému hnutí spíše škodily, než aby mu prospívaly. Středulův politický oportunismus je vzdor nepříznivému vývoji až nepochopitelný. Totéž ovšem platí o pasivitě Šmardovy ČSSD.

Jak známo z dějin dělnického hnutí i z dějin politických stran, pasivitou ještě žádná partaj nedosáhla žádoucích výsledků ani prokazatelných úspěchů. Kdyby se takto chovala sociální demokracie v době před První světovou válkou, nikdy by nevybojovala ani Svátek práce, ani všeobecné hlasovací právo, ani osmihodinovou pracovní dobu, natož přijetí potřebných zákonů, jež celkově zlepšily sociální postavení pracujících. Je třeba to současnému vedení ČSSD připomenout, protože, jak se zdá, nic z této „dávné“ historie své strany nezná. Je to velká ostuda!

─────

Ať tak či onak, rovněž ČSSD opět kandiduje v nadcházejících senátních a komunálních volbách. A protože její funkcionáři chtějí jít s dobou, rozhodli se předstoupit před veřejnost a voliče se svým volebním programem. Je to skoro minutu před dvanáctou. Proč tak pozdě a proč s takovými rozpaky, to zřejmě nejlépe ví samotný předseda této strany – starosta Nového Města na Moravě M. Šmarda.

 A aby se aspoň trochu zviditelnili, rozhodli se marketéři této strany nabídnout voličům namísto „záchranného deštníku“ Fialovy vlády něco podobného: „záchranný kruh“. Tak trochu mi to připomnělo někdejší „soupeření“ mezi ODS a ČSSD v éře po skončení „opoziční smlouvy“. Když oni mají „záchranný deštník“, tak my je trumfneme „záchranným kruhem“. Takto to může „fungovat“ jedině tak mezi osobami ducha mdlého, nikoli mezi svéprávnými voliči. M. Šmarda to, zdá se, myslel doopravdy vážné, a proto dal natočit stranické předvolební video, ve kterém v plavkách tento kruh představil. Výsledek byl podobný – jako v případě onoho brněnského radního Olivera P. Zkrátka: tam, kde chybí ideje, jež by mohly alespoň část občanů oslovit, zbývá jen duchovní prázdnota, trapasy a smích zoufalců.

K výše zmíněnému způsobu „prezentace“ ČSSD před komunálními a senátními volbami řekl M. Šmarda v rozhovoru pro „iDNES.cz“ toto: „… Pokud chceme, aby si nás média všimla, musíme dělat divné věci. Seriózní věci je nezajímají. Ve chvíli, kdy jsme se snažili seriózně a pečlivě představovat naše řešení, nezískalo si to mediální pozornost. České ekonomické novináře ta řešení zaujala až tehdy, kdy jsem se vysvlékl do plavek a skočil do vody s kruhem.“ (IDNES.cz, 14. 9. 2022)

Ke Šmardově hodnocení stavu naší žurnalistiky si dovolím poznamenat následující: Pan předseda ČSSD vcelku výstižně charakterizoval krizi naší žurnalistiky. Přesněji: toho, co se u nás za žurnalistiku vydává. Nejde přece jen o to, zda tu máme či nemáme nějaké „ekonomické“ novináře (co to je za „kategorii“, že o ní slyším poprvé?). Naši novináři jsou z velké části špatně vzdělaní poloamatéři, kteří mají velké problémy s českou gramatikou a pravopisem. Až pak se dostávají k tomu, aby se začali zabývat běžnou náplní novinářské profese. Ti novináři, o nichž M. Šmarda hovoří, zřejmě nebyli ani tak „ekonomičtí“, jako spíše „bulvární“. Možná čekali, že v tom striptýzu bude pokračovat. Proto mu věnovali svou „pozornost“. V tomto případě je to spíš jejich vizitka. Šmarda je v tom nevinně. Ten má zase na „triku“ úplně jiné věci.

Přiznám se, že tento politik „socanů“ není „šálek mého čaje“. Přesto ho respektuji jako předsedu dlouhá léta umírající a dnes již zcela „mrtvé“ politické strany. Můj respekt vychází z úcty k této historické straně, která toho v minulosti dokázala víc než dost. Žádná z našich existujících politických stran se nemůže ničím takovým pochlubit. To však neznamená, že dělá všechno dobře. Dnes už vlastně nedělá nic: pouze čeká na „funus“. Již mnoho měsíců očekávám, kdy to ti „noví náčelníci“ ČSSD pochopí a konečně objednají u Pohřební služby důstojný pohřeb pro tuto zasloužilou, historickou, politickou stranu.

Navzdory svým výhradám k osobě M. Šmardy oceňuji jeho mimořádnou otevřenost jak vůči politikům jiných stran, jež jsou zastoupeny v Poslanecké sněmovně (PS), tak i vůči svým spolustraníkům, kteří přivedli ČSSD do jejího dnešního, naprosto tristního stavu. Bohužel – M. Šmarda ve svém rozdávání pohlavků na všechny strany zapomněl sám na sebe. Vždy ani on není v této straně žádným nováčkem: do ČSSD vstoupil v roce 1993. V době, kdy se jejím předsedou stal M. Zeman. Zkrátka: pamatuje toho velmi mnoho a současně nese, byť jen jako řadový člen, svůj díl spoluzodpovědnosti za vývoj této strany. Až k tomu „sešupu“, který je spojen s érou B. Sobotky i J. Hamáčka.

Zde jsou ona kritická slova M. Šmardy: „Lidovci se podíleli na čtyřiceti letech komunistické totality, ódéesáci na divoké privatizaci 90. let. No, a někteří sociální demokraté se kdysi v minulosti podíleli na lumpárnách, které se děly v Praze. Naštěstí od nás většina těchto lidí odešla do jiných stran a budou teď řádit pod jejich vlajkou.“ (K tomu dodávám, že jedním z těch, kteří odešli „řádit jinam“, např. do Babišova „ANO 2011“, patří J. Faltýnek. V Babišově „ovčinci“ je ovšem daleko víc bývalých členů ODS; někdejším členem US (= Uhelné sklady) je kandidát ANO 2011 na pražského primátora – P. Nacher. To je taky „dáreček“ k pohledání.)

Rád bych M. Šmardovi poděkoval za upřímnost. Co je to však platné, když to dnešní předseda ČSSD konstatuje až mnoho roků poté, kdy se ty maléry odehrávaly. Vždyť s oněmi kritizovanými členy ODS uzavírali „socani“ známou „opoziční smlouvu“ jak na úrovni celostátní, tak i na té krajské a komunální. Někde to tak fungovalo ještě donedávna. Mohl bych uvádět řadu příkladů, ale raději se kousnu do jazyka a budu mlčet, abych nezhoršoval už tak napjatou situaci ve společnosti. Holt – s vymetáním toho našeho Augiášova chléva jsme ještě ani nezačali. Stále k tomu chybí odvaha, protože spoluviníků nedobrého stavu naší společnosti je příliš mnoho.

A co říci na to, že v Sobotkově vládě se ministři ČSSD „kamarádili“ jak s A. Babišem, tak i s lidovci, které M. Šmarda oprávněně kritizuje za jejich bezpáteřnou kolaboraci s předlistopadovou KSČ.? O věznění některých „demokratických“, předúnorových, funkcionářů sociální demokracie (Z. Peška, V. Dundr) bych se snad ani zmiňovat neměl, ale schválně to udělám .Kvůli ignorantům a alibistům, kteří o tom vědí, ale k této části naší minulosti se raději pokrytecky nehlásí.

V této souvislosti nemohu zapomenout ani na to, že díky nebývalé „vstřícnosti“ předsedů dvou koaličních stran Sobotkovy vlády, ČSSD a KDU-ČSL (B. Sobotka, P. Bělobrádek), byl „ohnut“ tzv. lustrační zákon tak, aby se A. Babiš mohl stát místopředsedou vlády a ministrem financí. Dnešní vládní koalice udělala zcela opačný „přemet“: hodlá znovu tvrdě uplatňovat onen „lustrák“, a to bez ohledu na to, že od jeho schválení uplynulo více než třicet let. To je ta typicky „česká“ cesta dějinami: ode zdi ke zdi.

Výše zmíněná fakta uvádím jen pro úplnost, aby bylo jasné, co všechno polistopadovým „socanům“ nevadilo a nevadí. Proces postupného „otevírání očí“ bude trvat velmi dlouho. Obávám se, že jeho konce se již nedožiju.

─────

Co tedy říci na snahu M. Šmardy o zatím neúspěšný „restart“ ČSSD před podzimními volbami? Otevřenost vůči své straně (= ČSSD) i k dalším politickým subjektům na naší vnitropolitické scéně je nepochybně tou první, základní a nejdůležitější podmínkou. Další by měl být jasný program, jenž by uměl oslovit voliče a přesvědčil je o tom, že levicové strany má smysl volit. Každý objektivní občan musí přece uznat, že politická levice nám tu chybí jako sůl. A třetí podmínkou je změna ve stylu komunikace s veřejností. Chce to málo: netlačit se neustále do televize, ale dát přednost setkávání se s občany-voliči. Naposledy si tak počínal M. Zeman.

Nástupci tohoto „otce-zakladatele“ se rozhodli jít vlastní cestou. Před kontaktní kampaní dali přednost volebním plakátům a billboardům, ale především „mlácení prázdné slámy“ v různých televizích. Připouštím, že televize může přispět k informovanosti voličů o programech kandidujících stran, ale sotva přiměje zpohodlnělého voliče, kterého nic netrápí, aby zvedl svůj zadek a došel až do volební místnosti, byť by byla v sousedním domě. Proto má ČSSD tak málo voličů: hlas pro socanské „papaláše“ jim stále nestojí za to, aby se kvůli tomu obtěžovali jít k volbám. Pohodlnější je dělat, že se jich to netýká, a pak další čtyři roky nadávat v hospodě na režim a jeho představitele. Tak se to u nás praktikuje po desítky let.

Psal jsem o tom v posledních pěti letech mnohokrát: ČSSD usilovně pracovala (prostřednictvím svým vrcholných funkcionářů) na tom, aby se z ní stala marginální politická strana. Co na tom, že se jedná o historickou stranu, v minulosti i dnes demokratickou, která v r. 2018 oslavila již 140. výročí svého založení. Bohužel – její vrcholní představitelé kromě prázdných slov a nesplněných slibů neudělali nic pro její záchranu,  pro její zachování na politické scéně. Strany (podobně jako státy) se udržují při životě těmi ideály, z nichž se zrodily, ale rovněž díky usilovné práci členů a funkcionářů, jakož i vytrvalé podpoře voličů. Chybí-li cokoli z toho, není takové straně pomoci. Bez toho je spolehlivě „mrtvá“. To dnes platí jak o ČSSD, tak i o KSČM.

Proto odkládat „funus“ ČSSD je hloupé a pošetilé. Namísto vyhazování peněz za zbytečnou volební kampaň doporučuji M. Šmardovi, aby začal s přípravami na důstojný stranický pohřeb. Vždyť politická „babička““, které by za rok bylo již 145 let, má právo na věčný odpočinek. Takovou slávu, jako je pohřeb nejstarší politické strany, si jistě bulvárem zmlsaní Pražané, ani lenoši z našich médií (včetně presstitutů z ČT) nenechají ujít. Alespoň dalšího půl roku budou mít o čem psát a mluvit. Bude to lepší než ta nikdy nekončící covidová či válečná propaganda.

14. 9. 2022

(Psáno v den 85. výročí úmrtí „prezidenta Osvoboditele“ T. G. Masaryka.)

‒ RJ ‒