Svobodné noviny na internetu

Na dnešní den připadá jedno z tragických výročí naší novodobé historie. Právě před 25 lety zemřel na následky nelidského zacházení v komunistické věznici v Hradci Králové disident Pavel Wonka. Jeho jméno je dodnes neprávem opomíjeno, třebaže by nemělo chybět v učebnicích dějepisu - podobně jako jména "žiivých pochodní" z roku 1969.

O  životních osudech Pavla Wonky se naši čtenáři mohou dozvědět více v přiloženém článku, který byl zveřejněn v tištěných SN (SN č. 4/2003, str. 3).

***

Pavel Wonka – vězeň svědomí

V letošním roce jsme si připomněli dvojí životní jubileum statečného odpůrce komunistického režimu Pavla Wonky – nedožité 50. výročí narození a 15. výročí jeho mučednické smrti. Jeho věznění a následná smrt se nikoli náhodou staly jedním z nejpřesvědčivějších důkazů o zločinnosti režimu představovaného KSČ. U vědomí těchto skutečností se Wonkovo jméno ocitlo na seznamu těch osob, které byly navrženy k udělení státního vyznamenání z rukou prezidenta republiky Václava Klause pro rok 2003.

Pavel Wonka se pozoruhodným souzněním hlasů některých poslanců KSČM, ODS a ČSSD na seznam vyznamenaných nakonec nedostal a posmrtně vyznamenán nebyl. Proč? Na to by se měli voliči výše zmíněných stran zeptat svých poslanců, až se opět budou po nějaké době ucházet o jejich hlasy. Nebo ještě lépe: takové lidi do zastupitelských sborů raději nevolit.

Kdo to byl Pavel Wonka a co provedl tak hrozného, že jeho jméno vyvolává ještě patnáct let po smrti takové zděšení? Narodil se 23. 1. 1953 ve Vrchlabí. Jeho otec byl Němec. Po jeho úmrtí jej spolu s bratrem Jiřím vychovávala jen matka. Pavel měl zájem o elektroniku a po základní škole navštěvoval učiliště pro automechaniky; studium ukončil maturitou. Chtěl pokračovat v dalším vzdělávání na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kam se třikrát marně pokoušel dostat. Kvůli špatnému posudku přijat nebyl. Wonkův vrozený smysl pro spravedlnost ho vedl k tomu, že studoval právnickou literaturu soukromě a pomáhal svými radami lidem.

Wonkovy aktivity nemohly zůstat nepovšimnuty ze strany strážců totalitních pořádků. Komunistický režim zareagoval obvyklým způsobem – kriminalizací nepohodlných kritiků. A tak byl v roce 1983 P. Wonka obviněn z toho, že se v n. p. Mileta, kde byl zaměstnán, dopustil údajného rozkrádání a zkreslování výkazů o spotřebě pohonných hmot. Za to byl odsouzen ke 14 měsícům nepodmíněně. Z výkonu trestu ve věznici v Plzni na Borech byl propuštěn dne 10. 3. 1985. Až do své smrti byl P. Wonka přesvědčen o vykonstruovanosti soudního procesu.

Ve své angažovanosti pokračoval P. Wonka i po návratu z vězení domů. V roce 1986 vyhlásil svou nezávislou kandidaturu do Sněmovny lidu FS ČSSR. Něco takového bylo nad chápání tehdejších představitelů komunistického režimu. Takový příklad, pokud by nebyl zlikvidován v samém zárodku, mohl otevřít oči mnoha přemýšlivým lidem a dokázat jim, že svoboda a demokracie v tzv. socialistickém státě existují pouze na papíře, nikoli v reálném životě.

Tvrdá represe na sebe nedala dlouho čekat. Pavel a Jiří Wonkové byli 26. 5. 1986 zatčeni a byla na ně uvalena vyšetřovací vazba: zpočátku byli umístěni ve věznici v Hradci Králové, později v Praze-Ruzyni. Až po rok trvající vazbě se podařilo vyšetřovatelům sestavit obžalobu. Soudní přelíčení se konalo ve dnech 20. – 24. 3. 1987. Po značné publicitě, kterou případ vyvolal v zahraničí, musel soud vynést rozsudky: Jiří Wonka dostal 12 měsíců nepodmíněně (aby byla pokryta doba strávení ve vazbě.), Pavel Wonka 21 měsíců nepodmíněně a ochranný dohled v trvání 3 let.

Pavel Wonka považoval rozsudek za nespravedlivý a poté, kdy byl 13. 8. 1987 odvezen libereckou eskortou do věznice v Minkovicích, rozhodl se, že ho nebude respektovat a odmítal pracovat. To mělo za následek neustálé šikanování. Během dvou měsíců zhubl o 21 kg. Konec trestu strávil na soudním oddělení Psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích, odkud byl 26. 2. 1988 propuštěn s tím, že žádnou duševní chorobou netrpí.

Po odpykání trestu se Pavel Wonka vrátil v zuboženém stavu domů, kde ho ošetřovala jeho matka. Protože se jeho zdravotní stav nelepšil, začal se vážně zabývat myšlenkou na emigraci. Požádal proto o povolení vystěhovat se do tehdejší NSR. Během řízení o povolení emigrace byl předvolán na vojenskou správu do Trutnova, kde byl 5. 4. 1988 vzat do vyšetřovací vazby kvůli údajnému maření výkonu rozhodnutí soudu o ochranném dohledu. Čekalo ho nové soudní přelíčení, na něž byl v kritickém zdravotním stavu přivezen na pojízdném křesle. Soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové JUDr. Marcela Horváthová ho 20. 4. 1988 odsoudila k odnětí svobody v trvání pěti měsíců nepodmíněně.

Krátce nato, 26. 4. 1988, Pavel Wonka ve věznici v Hradci Králové ve věku 35 let zemřel na plicní embolii. Jeho pohřeb se konal 6. 5. 1988 v kostele sv. Vavřince ve Vrchlabí za účasti asi dvou tisíc lidí v atmosféře přísných bezpečnostních opatření. Pro představitele komunistické moci byl totiž nebezpečný i po smrti.

Na podzim letošního roku, patnáct let po své smrti, se Pavel Wonka přece jen dočkal. Na budově Krajského úřadu v Hradci Králové byla totiž odhalena pamětní deska na jeho počest. Má se stát varováním hlavně pro ty občany, kteří hrůzy komunistického režimu nezažili, aby se něco podobného již nikdy nemohlo opakovat.

Vyrovnání se s neblahou komunistickou minulostí nelze odbýt pamětními deskami ani dodatečně udělenými státními vyznamenáními. O skutečném vyrovnání budeme moci hovořit až tehdy, kdy z naší justice odejdou všichni ti, kdo zavinili Wonkovu smrt, a jim podobní. Nejen JUDr. Marcela Horváthová, nýbrž desítky dalších soudců, kteří před listopadem 1989 soudili „nepřátele socialismu“. Teprve pak se dočkáme toho, že naše soudy začnou konečně fungovat jako pilíř demokratické státní moci i jako strážce skutečné spravedlnosti.

30. 11. 2003   PhDr. Rostislav Janošík

Reprofoto: archiv SN