Svobodné noviny na internetu

Nedlouho po úmrtí a důstojném rozloučení s bývalým československým a českým prezidentem Václavem Havlem (5. 10. 1936–18. 12. 2011) si v těchto dnech připomínáme výročí vzniku Charty 77. Byla to neformální občanská iniciativa, jež v letech 1977–1992  monitorovala dodržování občanských a lidských práv v bývalém Československu. Prezident Václav Havel patřil nejen ke spoluautorům textu Prohlášení Charty 77 ze dne 1. 1. 1977, nýbrž i k významným organizátorům činnosti této iniciativy. Kromě toho byl i jedním z prvních tří mluvčích Charty – spolu s prof. Janem Patočkou, který zemřel 13. 3. 1977 po výslechu na StB, a prof. Jiřím Hájkem, bývalým ministrem zahraničí z doby Pražského jara 1968.
Prohlášení Charty 77 podepsalo ještě před 1. 1. 1977 prvních 242 signatářů, kteří připojovali svůj souhlas a podpis s tímto dokumentem formou samostatných kartiček s textem: „Souhlasím s prohlášením Charty 77 z 1. 1. 1977.“ Do ledna 1990 podepsalo Chartu 77 celkem 1883 občanů tehdejšího Československa. Charta během své existence vydala 575 dokumentů. (Prohlášení Charty 77 z 1. 1. 1977 – viz příloha č. 1.)
Komunistický režim na tuto akci, jež si nekladla jiný cíl než sledovat dodržování a případné porušování lidských práv, k němuž se komunistická moc v ČSSR zavázala podpisem tzv. Závěrečného dokumentu konference v Helsinkách z roku 1975, reagovala svými ideologickými prostředky i obyčejnou mocenskou zvůlí. Tiskový orgán ÚV KSČ Rudé právo otisklo dne 12. 1. 1977 politický pamflet „Ztroskotanci a samozvanci“ (viz příloha č. 2).
Na dovršení všeho vyvinuli komunističtí činitelé v čele s G. Husákem maximální úsilí, aby na odsouzení textu, který mohl číst jen málokdo, protože oficiálně nebyl nikde zveřejněn, zorganizovali monstrózní podpisovou akci, které se zúčastnily stovky předních umělců a veřejně známých osobností. Tato vzdoroakce vstoupila do našich poválečných dějin „národní hanby“ jako „Anticharta“ (viz příloha č. 3).
Dokument s názvem „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“ přečetla dne 28. 1. 1977 na shromáždění umělců v budově Národního divadla v Praze herečka Jiřina Švorcová. Podobné shromáždění umělců z oblasti populární i vážné hudby se uskutečnilo dne 4. 2. 1977 v Divadle hudby, kde toto prohlášení přečetl zpěvák Karel Gott. Někteří umělci neváhali a raději „Antichartu“ podepsali pro jistotu dvakrát. (Viz příloha č. 4.)
Charta 77 byla bezesporu významnou iniciativou, i když ji nelze srovnávat s polskou Solidaritou. V politicky zmrtvělé a atomizované společnosti normalizačního Československa bylo ustavení a činnost takové organizace činem pozoruhodným, který si zaslouží uznání, třebaže se aktivity Charty 77 omezovaly spíše jen na „dialog“ s komunistickou vrchností, jež dávala jasně najevo, že se nehodlá své moci a výsad vzdát.
Není zcela jasné, zda se jednalo doopravdy o spontánní reakci na normalizační potlačování lidských práv, nebo již o skutečnou přípravu na předání moci poté, kdy bude komunismus „stažen z oběhu“. V každém případě bylo již od přijetí Závěrečného dokumentu z Helsinek ze srpna 1975 zřejmé, že reformy a případná transformace strnulého neostalinistického systému v SSSR a v zemích tzv. reálného socialismu jsou naprosto nezbytné a mohou vést až k politickému zvratu zpět ke kapitalismu. To se nakonec stalo.
Když se komunistům podařilo v 50. letech 20. století pozavírat většinu tzv. nepřátel socialismu, nebo je přinutit k emigraci, nebyl po roce 1968 v této zemi kromě vyloučených a vyškrtnutých členů KSČ fakticky nikdo, kdo by byl ochoten se zkompromitovanými představiteli „vlády jedné strany“ jednat. A tak byla vytvořena Charta 77 – v naprosté většině z bývalých komunistů a přeběhlíků z jiných politických stran, kteří se „dali ke komunistům“. Jak to vše pokračovalo a dopadlo, o tom se lze dočíst ve velmi poučném díle „Analýza 17. 11. 1989“ od bývalého politického vězně komunistického režimu – Miroslava Dolejšího (viz příloha č. 5).
Charta 77 ukončila svou činnost dne 3. 11. 1992, třebaže v nových podmínkách obnovy svobody a demokracie mohla v naší zemi sehrát ještě důležitou roli. Bohužel se tak nestalo – ke škodě všech. Slovy jednoho z prvních signatářů Charty 77 (jejich seznam viz příloha č. 6), Ing. Antonína Bělohoubka: „Také oni (= chartisté) se vyjevili pouze jako lžidemokraté, kteří odmítají poctivá referenda.“ Za hlavní selhání Charty 77 považuje A. Bělohoubek skutečnost, že rezignovala po listopadu 1989 na větší účast v politickém životě. (O tomto autorovi a jeho názorech viz přílohu č. 7.)
Jak známo, v politických strukturách nové, polistopadové moci se uplatnili pouze chartisté, kteří byli na viditelných pozicích, tedy především bývalí mluvčí Charty 77. Ti ostatní, kteří tvořili „křoví“, byli této „elitě“ dobří akorát k tomu, aby měla StB koho šikanovat a zavírat. I v tom spočívá jedno z mnoha zásadních selhání chartisty z nejvýznamnějších – Václava Havla. Lidé, jako např. P. Cibulka, J. Wolf nebo ve vězení umučený P. Wonka, neměli to štěstí, aby si užívali „fešáckého kriminálu“ – jako někteří prominentní chartisté v čele s V. Havlem. To je bohužel ona odvrácená strana činnosti Charty 77.
Přesto nelze nevidět, že tato občanská iniciativa sehrála svou historickou úlohu v procesu přechodu od komunistického režimu k obnově svobody a demokracie. Stejně tak nelze upřít V. Havlovi jeho podíl na tom, že se tento přechod podařilo uskutečnit bez krveprolití.
Nebyla to sice revoluce, byť ji někteří dokonce nazývají „sametovou“, ale většina občanů bývalého komunistického Československa je za pokojnou demontáž strnulé stalinské diktatury vděčna. Navzdory tomu, že typický Čech byl a zůstal věčně nespokojeným remcalem či kverulantem, který by z hospody u piva dokázal řídit celý svět, ale pro obnovu své vlastní svobody není ochoten hnout ani prstem…

17. 1. 2012
PhDr. Rostislav Janošík


Přílohy:

1. Prohlášení Charty 77 z 1. 1. 1977 – viz rubrika „Dokumenty doby“.
2. Ztroskotanci a samozvanci, Rudé právo, 12. 1. 1977 – viz rubrika „Dokumenty doby“.
3. Text „Anticharty“ z 28. 1. 1977 – viz rubrika Dokumenty doby“.
4. Článek „Charta 77 a tzv. antichartisté“, SN č. 1/1977, str. 3 – viz rubrika „SN v PDF ke stažení“.
5. M. Dolejší: Analýza 17. 11. 1989 – 1. část – viz rubrika „Dokumenty doby“. www.i-sn.cz/clanky/dokumenty-doby/analyza-17.-listopadu-1989--1.-cast------miroslav-dolejsi.html
6. Seznam prvních signatářů Charty 77 – viz rubrika „Dokumenty doby“.
7. Rozhovor s Ing. A. Bělohoubkem, SN č. 1/2008, str. 3-4 – viz rubrika „SN v PDF ke stažení“.

Popisek:
Kartička s prohlášením V. Havla