Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cena lidského života – Doc. PhDr. Marie Řehořková

6. 8. 2012

 

Motto:

„Moudrý nevyhledává nebezpečí. Přijde-li, nebojí se ho.“

V májových dnech roku 1945 končí největší masakr lidstva – druhá světová válka. Bylo do ní postupně vtaženo 61 zemí s více než 80 % obyvatel naší planety. Zahynulo v ní 60 milionů lidí mnoha národů a ras. Rusů padlo nejvíce. Akt o bezpodmínečné kapitulaci podepsalo Německo dne 8. 5. 1945.

Tuto válku nevyvolali již monarchové, ale demokrati, neboť i v Německu byla u moci strana – NSDAP. Konstatování Edvarda Beneše, že stranictví je národu velmi nebezpečné, nutno chápat všeobecně. Pro každý národ je stranictví nebezpečné. Prospěla snad NSDAP německému národu? Nebo VKS(b) ruskému národu? Ještě hlouběji než Beneš pronikl k podstatě stranictví jako zla španělský filozof Ortega y Gasset (pozn. 1), když řekl, že demokracii na bázi stranictví si vymyslel bankéř Grote.

„Finančníci, jako Laborde, Boscary a Dufresnoy, kteří se neuvádějí mezi hrdiny dobytí Bastily, mají stejnou odpovědnost na jejím dobytí jako Elie, Naillard nebo Hullin. Trápili prý se pro propuštění Neckera (spravoval finance Ludvíka XVI.). Od té doby začali promyšleně rozdávat peníze lidem, schopným rozvášnit davy.“ (R. Korngold: Robespierre a čtvrtý stav) Srovnáme-li tyto názory se slovy Robespierrovými, která pronesl před popravou v červenci 1794 („Chtěl jsem pomoci chudým a pomohl jsem finančníkům.“), získáme odpověď na otázku, komu slouží novověké demokracie. Je to nadnárodní kapitál. K obdobnému závěru dospěl v roce 1832 Alexis de Tocqueville (pozn. 2), a to při studiu americké demokracie.

Od doby Francouzské revoluce 1789-1794 máme také stranictví pravé a levé, znamenitě se hodící pro lstivé krytí scestného zastupitelského systému moci, tzv. vlády lidu, lidem a pro lid. „Vláda je tu od toho, aby lidé poznali svou bezmocnost.“ I to je už 200 let stará pravda, vyslovená za francouzské revoluce Barrasem, poslancem Konventu.

Moc kapitálu, plně využívající slabin zastupitelského systému moci, nezůstala bez povšimnutí u tak přemýšlivých lidí, jako byl náš Jan Neruda nebo později F. X. Šalda. Přesvědčil nás o tom Nerudův fejeton z roku 1872 Nejnovější idea lidstva a Šaldovy Moje pochybnosti o demokracii z roku 1933. Cesta k úplnému ovládnutí světa financemi je dlouhá. Snaží se ji poznat a načrtnout ve svém díle H. G. Wells. (pozn. 3) Ten také pochopil skutečný cíl obou světových válek, což ho dovedlo k pesimismu největší ráže. V roce 1945 vydává Rozum v koncích a v této své poslední úvaze dospívá k názoru, že člověk jako biologický druh dosloužil a bude zničen silou, kterou evolucionista Wells nazval antagonistou. Tak jako byl W. Steed (pozn. 4) dobrým znalcem příčin a pozadí 1. světové války, H. G. Wells byl obeznámen s příčinami i pozadím 2. světové války. Jejich knihy, v nichž podávají toto svědectví, jsou cenné pro nás i dnes. Mnohé nám odhalí např. i obrazový týdeník, vydávaný v Praze, Pestrý týden. Tento týdeník přináší 17. ledna 1939, tedy 6 let po vítězství NSDAP v Německu, fotodokumentaci setkání Hjalmara Schachta, (pozn. 5) prezidenta říšské banky, s prezidentem anglické banky Montagem Normanem v Londýně. Za Schachtem se vydal Norman do Berlína dne 25. února 1939.

Nihil novi sub sole (nic nového pod sluncem). Historik Mathiez, zabývající se „velkou“ revolucí francouzskou, vynesl na světlo spis, adresovaný britským ministerstvem zahraničí bankéři Perregeauxovi v Paříži. Bankéř byl zmocněn vyplácet peníze lidem typu Desmoulinse a Dantona, tedy vedoucím mužům francouzské revoluce. Blíže se o tom dočteme v již zmíněné knize R. Korngolda. Francie, patřící ve středověku a raném novověku k velmocím, upadla po revoluci do anarchie společenské a duchovní bídy. Právě proto ji r. 1831 opouští Alexis de Tocqueville, francouzský politik, historik a právník, a odjíždí do Ameriky – studovat její politické a právní zřízení. Ve své slavné knize Demokracie v Americe dochází k zajímavým závěrům o moci finančního kapitálu nad politickým systémem.

Duchovní i společenskou bídu Francie před 2. světovou válkou popsal Ilja Erenburg ve svém románu Pád Paříže. Erenburg ovšem nejde ke kořenům či příčinám mravní bídy francouzského národa. To nemohl, neboť by byl sám odepsán, a to jako významná spojka mezi Východem a Západem, mapující pauperizaci (z lat. pauper = chudý, nemajetný, bídný) národů nadnárodním finančním kapitálem. Zbídačování národů v dobách porevolučních a poválečných se děje metodami stranictví, nezaměstnanosti a celkovým úpadkem zájmu státu na zdravém vývoji populace.

I v tomto směru jsou zajímavé názory Angličana Wellse. Podle něho je možno a nutno svět sjednotit, ovšem za předpokladu, že právě kapitál bude ve správných rukou a pod veřejnou kontrolou. Tak se přibližuje 2400 let staré ideji Platonově, kterou vyslovil ve svých Zákonech. Platon je pro soukromý majetek, vyjma měny. Ta má náležet obci (státu). Privatizace bankovnictví je nejen v rozporu s Wellsovým názorem, ale i s Platonem.

MMF a Světová banka jsou instituce, zrozené z revolucí a válek posledních dvou století. Ze zla se dobro zrodit nemůže, a proto také od těchto institucí v 21. století nic dobrého čekat nelze. Jde jen o rafinovanější postup při zbídačování národů. Cena lidského života je stále více podřizována měně: člověk bez finančních prostředků je vyřazován ze společnosti. Svoboda je pak iluzí člověka bez duchovního rozměru, uzpůsobeného pro příjem informací. Má-li být internacionalismus podmíněn ztrátou paměti, identity vlastního já, bude internacionální stát, ovládaný financemi, horší než koncentrační tábor nacistického Německa. Bude to svět lsti a klamu, svět člověka, zbaveného rozumu, pozitivního citu a vůle k odporu.

Utrpení, které je zbytečné, je utrpením na druhou. Bylo veškeré utrpení ve 20. století vskutku zbytečné? Pouhým předstupněm odlidštěného světa, v němž veškerá věda a umění bude sloužit zlu? Nejen srdce, ale i rozum se vzpírá tomu uvěřit. Ještě nezhynula touha uctít památku těch, kteří trpěli, aby naše poválečná generace mohla žít. Žít v míru a víře v lepší svět. Svět bez revolucí, válek a koncentračních táborů. Vzpomeňme z úcty k tomuto utrpení alespoň jedné knihy, vydané ihned po válce vězněm v Dachau č. 27789, Bedřichem Hoffmannem, nar. 10. 7. 1906 ve Steinkirchen, Lužice, Německo. Před zatčením byl katolickým farářem v Horní Bečvě, diecéze Olomouc. Kniha nese název: A kdo vás zabije (s podtitulem Život a utrpení kněžstva koncentračních táborech). Obsahuje 312 stran textu a statistickou část, která se týká pouze koncentračního tábora Dachau.

Ze statistické části knihy jsou převzaty tyto údaje:

  1. Duchovní, kteří byli osvobozeni v Dachau americkou armádou 29. dubna 1945 (celkem 1213 osob, z toho 798 Poláků, 140 Francouzů, 74 Čechoslováků, 45 Němců, 36 Jihoslovanů, 36 Holanďanů, 33 Belgičanů, 26 Italů aj.).

  2. Duchovní, vyvezení na smrt invalidním transportem (celkem 332 osob, z toho 310 Poláků).

  3. Duchovní, kteří prošli koncentračním táborem Dachau podle náboženství (celkem 2670 osob, z toho římsko-katolické 2524, evangelické církve 104, pravoslavné 22).

  4. Duchovní, kteří prošli koncentračním táborem Dachau podle národnosti (celkem 2670 osob, z toho Poláků 1724, Němců 448, Francouzů 159, Čechoslováků 109, Holanďanů 63, Jihoslovanů 47, Belgičanů 46, Italů 28 aj.).

Název knihy je vzat z proroctví sv. Jana 16, 2: „A kdo vás zabije, / bude se domnívati, / že tím Bohu slouží.“

Doc. PhDr. Marie Řehořková

 

Poznámky:

  1. Ortega y Gasset, José (1883-1955), španělský idealistický filozof a esejista.

  2. Alexis de Tocqueville (1805-1859), francouzský politik a historik. Zabýval se dějinami Velké francouzské revoluce a historií americké demokracie.

  3. H. G. Wells (1866-1946), anglický romanopisec, autor spisů úvahových a naučných. Reformistický socialista, člen Fabiánské společnosti. (Fabiánská společnost, založená 1884, britská intelektuálská organizace. úzce spjatá s Labouristickou stranou. Zakladatel G. B. Shaw a H. G. Wells, pojmenovaná podle římského vojevůdce Quinta Fabia Maxima – 3. století př. Kr., který dosahoval úspěchů vyčkávací a unavovací taktikou. Podobně chtěla Fabiánská společnost postupovat proti kapitalismu.)

  4. W. Steed, anglický diplomat a novinář, autor zajímavé autobiografie „Třicet let novinářem“, vyd. r. 1927.

  5. 5. Hjalmar Schacht, prezident říšské banky v letech 1923-1930 a v r. 1933, od roku 1934 ministrem hospodářství, byl činný v organizaci německého hospodářství pro válku. Osobně řídil obsazení československé Národní banky po březnové okupaci ČSR. Minoritní votum sovětského soudce Nikičenka (Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku od 20. 11. 1945 do 1. 10. 1946) končí takto: „Je proto nesporně prokázáno, že Schacht: 1) činně pomáhal nacistům, aby se zmocnili moci; 2) po dvanáct let těsně spolupracoval s Hitlerem; 3) opatřil hospodářskou a finanční základnu k vytvoření hitlerovského válečného stroje; 4) připravil německé hospodářství na vedení útočných válek; 5) účastnil se persekuce Židů a vylupování zemí Němci obsazených. Je proto prokázána vedoucí účast Schachtova v přípravě a provádění společného zločinného plánu. Rozhodnutí Schachta osvobodit je v jasném rozporu s důkazy soudu předloženými.“ (Viz H. B. Gisevius: Až k hořkému konci, str. XL-XLV.)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář