Svobodné noviny na internetu

Letošní vlna veder postihla i vlažnou Británii. Na zahradní terase, kde se jinak zimomřivě vyhříváme a hltáme každý paprsek slunce, sloupek teploměru doběhl k padesátce a v obavě, aby nepraskl, jsem ho přikryl stříškou. Hledání úlevy naštěstí umožnila moje „dobře chytrá“ choť (tak ji přezdila malinká neteřička) nákupem lístků na Prom, londýnský letní tradiční (promenádní) hudební festival v Albert Hall. Tak 23. července 2014 jsme nedovlekli na galerii na třetím patře, abychom vedle jiného vyslechli Šostakovičovu  Desátou – E moll, řízenou českým dirigentem, světovou třídou, Jiřím Bělohlávkem.

Osobně jsem Desáté dlouho nemohl přijít na chuť, ale letos jsem si její historii připomněl, i náš osud. Je to vlastně jiná „osudová“, totiž nejen životní cestou autora a „osudem“ Ruska, ale i všelidsky. Dílo vzniklo už před rokem 1953, ale prakticky teprve odchod Stalina 5. března 1953 uvolnil Šostakovičovi tvůrčí možnosti a jeho dílo otevřel světu. Trochu s humorem vzpomínám březnového data a na to, že jsem se nedostavil na tryznu za Generalissima, což mne málem stálo vyloučení ze studia na ČVUT.

Desátá symfonie má v historii provedení i zajímavý vztah k naší zemi. První návštěva ruského hudebního tělesa, totiž Státního orchestru SSSR pod vedením Evžena Světlanova na anglickém Prom, se konala pro nás i SSSR tristního data, 21. srpna 1968, a hráli tehdy právě tu Desátou.

V Londýně na Promu to odeznělo protesty na podporu Československa, kde tím datem byly vedle jiného ukončeny Dubčekovy reformy směrem k „socialismu s lidskou tváří“. Náš exil proti invazi manifestoval a major Buršík, tankista od Dukly, položil na schody velvyslanectví SSSR svoji zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu, jako projev hlubokého rozhořčení nad zradou přátel, pro které celou dlouhou II. světovou válku nasazoval na ruské frontě svůj život.

To vše se mně znovu vybavovalo při Bělohlávkem řízené Desáté.

Jako neuvěřitelnou shodou okolností byl tehdy, 21. srpna 1968, proveden (jak informoval program) i Dvořákův violoncellový koncert, který mi za studií hrával při domácím provedení kamarád Milan Kantorek (pak koncertní mistr České filharmonie) s klavírním doprovodem jeho sestry Miriam. Tolik vzpomínek!

Dubček proponoval socialismus s lidskou tváří. Britský premiér Edward Heath (19. 6. 1970-1. 3. 1974) chtěl napodobit a parafrázovat Dubčeka pokusem o „kapitalismus s lidskou tváří“.

Jak víme, ani jeden, ani druhý experiment nevyšel. Lidská chamtivost, nesmyslné až zabijácké touhy po moci, mít navrch nad tím druhým, maří vše. Šostakovičova Desátá jako by ty lidské, odvěké bolesti – snahy, utrpení a naděje – shrnovala. Přes tvůrčí omezování socialistickým realismem, zápasy, bídy a krize stalinismu až k neporazitelné lidské touze vydobýt si svobodu, to vše je podtržené v symfonii strhujícími lesními rohy a tympány ve fortissimu finále.

O obrovskou přeměnu nedobrého v Rusku se pokouší teď Putin. Kolik klacků mu ale hází pod nohy, včetně těch oligarchů, kterým vlastně nechtěně pomohl k enormním majetkům, a co žijí na vysněném Západě. Jeden historik mi napsal, že dnešní Rusko mu připomíná situaci toho carského před rokem 1812. Odnárodněná elita, všichni mluvili francouzsky, majetky v zahraničí…

Londýn, 28. 7. 2014

Euring. Dr. Bohumil Kobliha