Svobodné noviny na internetu

Jeho nejbližší spolupracovník a přítel rodiny Dr. Prokop Drtina ve svém díle „Československo – můj osud“ důvěryhodně popisuje činnost Dr. E. Beneše ve spolupráci s historickými osobnostmi ČSR v historicky významných obdobích i krizových světových událostech. V dovětku této publikace k únorové tragédii po 25 letech Drtina především poukazuje na Benešův vztah k velvyslanci v SSSR Fierlingerovi:

1. Šrámkova exilová vláda žádala odvolání velvyslance Fierligera, protože nemá důvěru, že v Moskvě zastupuje stanoviska a základní zájmy ČSR. Beneš své rozhodnutí nevyhovět vládě zdůvodňoval tím, že každý jiný diplomat by měl v Moskvě horší pozici než on.

2. Tím, že Beneš odmítl odvolat Fierligera, v očích Gottwalda a Stalina se distancoval od Šrámka a londýnské vlády.

3. Na dotaz národních socialistů, máme-li ustoupit komunistům a Slovákům v zásadní otázce československé národní jednoty, odpověděl: „Musíte se dohodnout.“ Což znamenalo: ustoupit a kapitulovat. To se stalo v březnu 1945, rok potom, co odmítl odvolat Fierlingera.

4. Čtvrtý případ, který znám z vlastní zkušenosti, bylo jmenování Alexeje Čepičky do vlády na podzim 1947, aniž by předem demokratické členy vlády informoval.

5. Konečně pátý a rozhodný argument dává únorová vládní krize samotná. Beneš neužil svého vlivu na Jana Masaryka, aby ho přiměl k podání demise. To měl udělat, když chtěl zachránit čs. demokracii. Kdyby Jan Masaryk odstoupil z vlády, změnil by se poměr odstupujících ministrů z 12:14 v paritu 13:13. To by podle ústavy padla vláda a prezident by měl právo jednat podle ústavy. Gottwald ale předem věděl, že to Beneš neudělá. To prohlásil již 21. února [1948] na Staroměstském náměstí, že se demise nebojí a že bude vládnout dál. Abdikace prezidenta nepřicházela a Beneš na přání Gottwaldovo ji oddaloval od termínu k termínu.

Nejvíce se mne dotklo, že Dr. Beneš aktivně a dokonce i s jakýmsi vnitřním souhlasem přistoupil na obnovení činnosti retribučního soudnictví. Jestliže Dr. Beneš na pouhou žádost poúnorového, a tedy vlastně neústavního, předsedy vlády podepsal osnovu zákona o obnovení retribuce, bylo to jednání neústavní. Beneš dokonce prostřednictvím mluvčího oznamuje veřejnosti, že podepsal Gottwaldovu osnovu o obnovení retribuce, ale že s ní vnitřně souhlasil, protože sám viděl, že nebyla souzena řada případů, které podle dekretu souzeny být měly. Dr. Beneš abdikoval až 7. června 1948.

Další otřesné svědectví mně a mé ženě podali manželé Lípovi. Vyslanec Jaroslav Lípa a jeho choť Ludmila Lípová, rozená Masaryková, dcera prezidentova bratra Ludvíka Masaryka. Manželé Lípovi se netajili svým nesouhlasem při náhodném shledání s kancléřem Smutným. Vyslanec Lípa ostře vytknul Smutnému, že prezident dal souhlas ke Gottwaldově diktátu, a vyslovil podiv, co to na Hradě dělají. Kancléř na to odpověděl: „My jsme to kouleli s Gottwaldem doposud a tak s ním budeme koulet dál.“ Kancléř Smutný se po smrti prezidenta Beneše stal kancléřem Gottwaldovým. Takovou důvěru si u něho získal! V době, kdy byli zatýkáni méně významní jeho úředníci-kolegové.

Celé kapitulace Benešova se všemi důsledky ospravedlňuje nedůvěru, již k němu choval Antonín Švehla a jeho mystifikující chování v únorové krizi dokonce staví do nového světla někdejší obviňování z nespolehlivosti jeho jednání, jež proti němu vznášel první československý předseda vlády Dr. Karel Kramář.

Potud Dr. Prokop Drtina v publikaci „Československo – můj osud“. Ale začněme od začátku…

Během roku 1916 byla v Paříži založena Národní rada. Předsedou se stal poslanec T. G. Masaryk, místopředsedy poslanec Dürich a Dr. Štefánik, generálním tajemníkem Dr. E. Beneš. Tato skupina pracovala v zahraničí v zájmu osvobození českého a slovenského národa. Poslanci Antonín Švehla, František Staněk, František Udržal, Karel Prášek, Dr. Kramář, Dr. Rašín, Václav Klofáč, Jiří Stříbrný, Dr. Soukup a další zůstali doma, aby připravovali národ na vývoj událostí.

Národní rada v Paříži měla ve své počáteční činnosti velkou výhodu v tom, že Dr. Milan Rastislav Štefánik, který jako vynikající astronom Meudonské hvězdárny u Paříže, odkud podnikal řadu významných astronomických výprav, měl ve vědeckých kruzích řadu vlivných přátel. Měl vybrané společenské vystupování, které mu umožňovalo přístup k vlivné reprezentaci francouzské společnosti. Byl organizátorem čs. legií ve Francii, USA, Itálii a konečně v Rusku. Organizoval a prosazoval protibolševickou vojenskou intervenci. Edvard Beneš asi uměl tyto schopnosti využívat. Tomu nasvědčuje jeho politická vazba na Francii v době, kdy zastával funkci ministra zahraničních věcí, nakonec i později, když byl prezidentem.

Beneš byl pracovitý člověk, ale nebyl schopným politikem. W. Churchill kdysi řekl: „Dobrý politik musí umět uhodnout, co se během příštích deseti let stane. Když to neuhodne, musí umět vysvětlit, proč se to nestalo.“ To Beneš neuměl. Jeho jednání bylo mnohdy impulzivní a sebevědomé.

***

Mírová konference ve Versailles (leden 1919)  

Prezident USA si přál trvalý mír, pro všechny strany spravedlivý, který by jednou provždy učinil válečným hrůzám konec. Rozhodující slovo na plenárních schůzích měly pouze velmoci: USA, Velká Británie, Francie, Itálie a Japonsko. Malé státy měly zastoupení jenom v několika zástupcích. Byli povoláváni jen případ od případu, pokud se jednalo o ně. Československo zastupovali společně ministerský předseda Dr. Kramář a Dr. Beneš.

První konflikt mezi ministerským předsedou Kramářem a Benešem byl na mírové konferenci v Paříži v lednu 1919. Území Těšínska bylo sporným územím. Plebiscit měl rozhodnout, zda území Těšínska bude součástí Československa nebo Polska. Beneš nečekal na Kramáře a prosadil před komisí, že plebiscitu v této otázce není třeba. Podle Kramáře toto rozhodnutí rozdělilo území Těšínska zčásti k Polsku a zčásti k ČSR, ačkoli Kramář byl přesvědčen o tom, že s ohledem na hospodářskou situaci by plebiscit dopadl ve prospěch ČSR. Druhý konflikt s Kramářem vyvolal Beneš napadením Kramáře za to, že jednal s bělogvardějským generálem Děnikinem.

Beneš žil v trvalém nepřátelství s gen. Dr. M. R. Štefánikem a postupně s Dr. Rašínem, Švehlou, Dr. M. Hodžou a dalšími.

Vstup Beneše do arény vnitřní politiky

Věděl, že první krok, který musí udělat, je vstup do politické strany, aby mohl získat poslanecký mandát. Požádal Antonína Švehlu o členství v Agrární straně. Švehla mu se souhlasem doporučil, aby si podal přihlášku v místě svého bydliště, do místní organizace. Beneš se urazil. Radil se údajně s Masarykem, který doporučoval sociální demokracii, ale Bechyně s Dr. Meisnerem o něho nestáli a nabízeli ho národním socialistům. Ti v něm viděli posílení strany, a tak se Beneš stal národním socialistou. Dne 26. 9. 1921 se stal ministerským předsedou. Současně zastával funkci ministra zahraničí.

Janovská konference

Byla zahájena 10. dubna [1922] a protáhla se až do poloviny května 1922. Měla konsolidovat evropské státy k hospodářské spolupráci. Otcem této myšlenky byl ministerský předseda Velké Británie Lloyd George. Francie nebyla této konferenci nakloněna, protože se obávala nebezpečí ze strany Německa. Bylo mnoho výhrad k mírovým smlouvám po světové válce a francouzské obavy byly oprávněné. Benešovo vystupování bylo silnou kritikou Lloyd George satiricky kritizováno: „Malý muž, který objíždí ministerstva se vzkazy.“

Janovská konference nesplnila očekávání. Naopak vyhlášení vojenského spolku mezi Ruskem a Německem uprostřed konference ohromilo diplomaty. Rusko potřebovalo budovat armádu a Němci přes zákaz vyzbrojování měli vysoký výzkumný potenciál pro výrobu moderních zbraní. Němci nezastavili vývoj zbraní a Rusové vděčně tyto zbraně vyráběli a ověřovali. Dále se němečtí generálové podíleli na výcviku Rudé armády na základě válečných zkušeností. Tato spolupráce trvala až do nástupu nacistické moci.

Konec Benešovy vlády – předseda vlády Antonín Švehla

Benešova vláda trvala jeden rok a 11 dnů. Beneš nesnášel „pětku“ a stále ji kritizoval. („Pětka“ byla skupina předsedů nejsilnějších politických stran.) Tito předem před hlasováním v parlamentě dohodli zákony v hlavních bodech tak, aby byly přijatelné pro většinu zastupitelů. Tím odpadlo dlouhé připomínkování před schvalovacím hlasováním. Beneš tuto činnost kritizoval. V říjnu 1922 pokládala „pětka“ konečně dobu za zralou pro svůj vstup do vlády a Benešův kabinet na její pokyn tiše zmizel. Dne 7. října tohoto roku prezident republiky jmenoval předsedou vlády Antonína Švehlu.

Edvard Beneš setrval ve všech následujících vládách ve funkci ministra zahraničních věcí, přestože se proti jeho zahraniční politice hromadily výhrady. Antonín Švehla zpočátku s ohledem na přátelství k prezidentovi toleroval nedostatky zahraniční politiky. Za vzrůstání protistátní henleinovské agitace považoval Švehla zodpovědného Beneše. Dále Beneš nechtěl přiznat blížící se krach takzvané kolektivní bezpečnosti Malé dohody (ČSR, Rumunsko a Jugoslávie; dohoda o vzájemné spolupráci a vojenské pomoci) a Společnosti národů. Obě tyto organizace ztrácely spolehlivost pro bezpečnost ČSR. Československo nemělo společnou hranici se státy Malé dohody a Společnost národů ztrácela v Evropě svou poválečnou autoritu. Beneš neoprávněným optimismem klamal veřejné mínění. Antonín Švehla z obavy, aby nevznikla v koalici a v národě krize, nevystoupil s otevřenou kritikou. Na jedné z častých návštěv Karla Čapka v Karlových Varech u Antonína Švehly, který tam byl na léčení, řekl Švehla Čapkovi: „Jakmile se vrátím do vlády, budu na demisi Edvarda Beneše z postu ministra zahraničí trvat. Karel Čapek informoval prezidenta o rozhovorech se Švehlou v Karlových Varech. Zdůrazňoval prezidentovi, že to Švehla myslí vážně.

Karel Čapek neměl Beneše rád. Když si někdo z obdivovatelů E. Beneše vymyslel, že by měla vyjít po vzoru knihy „T. G. Masaryk ve fotografii“, kterou připravil k vydání Karel Čapek, požádali Čapka o spolupráci při vydání podobné knihy s Edvardem Benešem. Karel Čapek spolupráci odmítl. Kniha vyšla. Úvod napsal Benešův obdivovatel F. X. Šalda.

Edvard Beneš: „Demokracie dnes a zítra“

Komunismus a jeho poválečná politika (1918) proti demokraciím, str. 81:

„Poválečný komunismus vyšel jednak ze známé klasické teorie marxistického socialismu o třídním boji. Byly zásadně proti válce z let 1914–1918. Nečinily rozdílu mezi oběma tábory. Nevěřily, že jeden tábor ve válce měl více práva na své straně než druhý. Jedním slovem, první světová válka jim byla bojem dvou měšťanských táborů, bojujících o politickou moc a hospodářskou moc na útraty proletariátu.“ Beneš dále pokračuje: „Revoluce v Rusku a zavedení sovětského řádu tomuto vývoji dalo nebývalou sílu. V řadě států došlo ke komunistickým převratům nebo k pokusům o ně. V Maďarsku pod vedením Bély Khuna. V Bavořích pod vedením Kurta Eisnera, v Prusku pokusy činností Liebknechta a R. Luxemburgové. Byl jsem proti této politice ze dvou důvodů. Odmítal jsem ortodoxní marxismus a z něho plynoucí teorii důsledného třídního boje. Byl jsem v praktické politice důsledně pro politiku sociální spravedlnosti, podle potřeby i radikální, uskutečňovanou však vývojovou cestou.

Dlužno dodat, že od let 1930–1932, kdy si komunisté uvědomili, že demokracie je ohrožena doopravdy, že jejich dědicem nebude komunismus, nýbrž fašismus, a že hrozí nebezpečí Sovětskému svazu samému, se postup komunistických stran ponenáhlu měnil. Útoky na demokracii přestaly vůbec, na demokratické strany a socialistické strany byly zmírněny.

Činím tedy závěr: Poválečný komunismus a celá jeho politika poválečná až do roku 1933, po pádu demokracie v Německu, měla značnou spoluúčast na pádu evropských demokracií a nemůže být zbavena značné části odpovědnosti za to, co se s vývojem demokracie v Evropě stalo.“

Tři základní rozdíly mezi režimem autoritativním a demokratickým, str. 148:

„Chci toliko zdůraznit ony body, ve kterých se podstatně liší od základních principů demokracie, zaznamenávaje při tom zároveň fakt, že komunismus jako režim má některé vnější znaky společné s fašismem a nacionalismem a jiné zase s demokracií, takže je nelze označit ani za nějaký typický režim totalitní, ani je nelze klást teoreticky na tutéž linii, jako autoritativní systémy fašismu a nacionalismu.“

Vzpomínky Jiřího Stříbrného, někdejšího předsedy národně socialistické strany:

„Dr. Beneš v zorném úhlu blížících se prezidentských voleb promítal si všechno politické dění. Podle toho posuzoval lidi. V získávání jich neměl štěstí. Nesnesl odporu nebo samostatných názorů, hledal jen služebníky. Scházela mu osobní bodrost, zato překypoval žlučí a nenávistí. Za pomoci dotací ze státních prostředků byla jeho moc skoro neomezená. On sám zůstával v pozadí.

Nejcennější vlastností Dr. Beneše byla jeho píle, pracovitost. Benešova pracovitost při Masarykově korektuře byla cenným přínosem pro stát. Smrtí Masarykovou zašla i Benešova hvězda. Nebyl zde nikdo, kdo by ho brzdil a opravoval. Nebylo zde autority, která by se odvážila v něčem mu odporovat. Beneš byl povahově velmi vznětlivý. Jednou při večeři u mne v Káraném mě přesvědčoval o nutnosti odstranit Kramáře z veřejného života. rozohňoval se tou měrou, že najednou tloukl do stolu vidličkou a křečovitým hlasem několikrát vykřikl: Odstřelit, odstřelit, odstřelit! Má žena nesledovala naši rozmluvu. Až když zvěděla, že jsme mluvili o Kramářovi, projevila nad tím údiv. Beneš znovu jenom vykřikoval: Odstřelit! Nikdy nebyl sentimentální. Když po druhé světové válce se vrátil v plné slávě do vlasti jako prezident, navštívilo jej několik jeho starých přátel a snažili se překlenout dřívější domácí spory. Beneš se usmál a zakončil tu rozmluvu slovy: On že nikdy nezapomíná… Řečníkem nebyl, ani stylistou. Jeho knihy jsou dost nezáživné. Hemží se nadměrným množstvím cizích slov. Při každé příležitosti vyzdvihuje lidskost, demokracii, pravdomluvnost, přímost, statečnost, štědrost a všechny vlastnosti, které jsem u něho v nadbytku nenalézal. Byl velmi popudlivý proti satiře. Zpočátku i ješitný.

Jako papoušek opakovala většina národa jeho fráze o Společnosti národů a zajištěném míru nejméně na 100 let. Co peněz a nadějí bylo vkládáno do Malé dohody. Kolik set milionů předválečných korun bylo investováno do výzbroje Jugoslávie a Rumunska. Tato smlouva o vzájemné pomoci zajišťovala nás jenom pro jediný případ, kdybychom byli napadeni Maďary. Nezaručovala pomoc, kdybychom byli napadeni Německem. Nebyli jsme zrazeni. Prostě k takové pomoci nám nebyli Rumuni ani Jugoslávci povinni. To jen naivní národ viděl v Malé dohodě to, co v ní nebylo.

Dvacet let jsem vedl boj proti E. Benešovi, protože jsem se obával osudných chyb, které proti své houževnatosti a domnělé neomylnosti ještě nadělá. Beneš byl stoupencem Masarykovy humanitní filozofie, vždy tak zdůrazňoval. Proto stínem jeho památky zůstane těch 800 popravených, zatímco jen ve dvou případech použil svého ústavního práva k omilostnění.

Prvním předpokladem úspěšného politika je dar jisté předvídavosti… V uvážení všech okolností odhadnout pravděpodobný vývoj věcí. To mu scházelo úplně. Může se mně namítnout, že nelze jej činit zodpovědným za 25. únor [1948]. To že bylo největší překvapení. Zase omyl. Komunisté se nikdy netajili tím, že zůstává jejich programem diktatura proletariátu. Nikdo od nich neslyšel, že by jako dočasná opozice byli odhodláni normálními prostředky pracovat tak dlouho, až by dosáhli mezi voličstvem většinu. Psali o diktatuře, mluvili o ní veřejně na všech plenárních schůzích. Proto je čirou výmluvou odvolávání se na nějaký nikým netušený moment překvapení. Bránil-li se tomu Dr. Beneš, veřejnost se to nedozvěděla, ačkoli jako právoplatný prezident při průměrné odvaze mohl najít dost prostředků, jimiž by dal svůj odpor a nesouhlas najevo. Naopak Dr. Beneš podepsal ještě pověřovací listiny, jimiž jmenoval novou vládu.

Smrt Dr. Beneše je osobní tragédií, jakých je málo. Záslužný život, plně oceňovaný většinou národa, osobní schopnosti, vzdělanost a píle v požehnaném věku, kdy člověk má s pocitem zadostiučinění pohlížet na žeň svého snažení, odchází Dr. Beneš ze světa, který mu připravil tolik slávy, skorem zapomenut.

Celý život vystupoval proti diktatuře, ale sám ji však bezohledně prováděl. Přitom obklopil se místo zkušenými odborníky pouze pochlebníky. Tušil jsem, že Dr. Beneš skončí špatně, ale že to bude tak neslavně, ani já jsem nepředpokládal. Nikdy nedovedl si s lidmi, se kterými přišel do styku, získat si přátele. A získal-li tu a tam někoho, brzy to přátelství uvadlo.

Měl u nás řadu odpůrců, přímo vášnivých, jmenuji-li jen Dr. Kramáře, gen. Štefánika a A. Švehlu, ale měl je i za hranicemi v Londýně, Paříži, Římě. To všechno se u nás po léta zamlčovalo.“

Edvard Beneš: „Paměti“, str. 33:

„Jak nám bylo Trauttmansdorfem, jeho neuvědomělým podřeknutím vyzrazeno, bylo to jednání se sovětskými spiklenci, maršálem Tuchačevským, Rykovem a ostatními. Hitler čekal, že se to jednání podaří. Bylo by opravdu změnilo celou situaci Evropy, kdyby se bylo zvrácení poměrů v SSSR podařilo.“

Tamtéž, str. 231:

„V rozhovoru E. Beneše s W. Churchillem o stavu Rudé armády, vzpomínky Churchilla na čistku Tuchačevského z let 1936–37 stále zaměstnávaly dosud živě.“

Dr. Ladislav Feierabend: „Politické vzpomínky“ (26. X. 1944), str. 208:

„Prezidentovi jsem řekl, že Novomeský někde v Londýně prohlásil, že to Slováci zkusí s Benešem, a když to nepůjde, že půjdou s někým jiným, popřípadě k Sovětskému svazu, jako jedna ze sovětských republik. Beneš se usmál a poznamenal, že někteří slovenští komunisté měli plán připojit svou zemi k Sovětům, ale že toho nechali, když se Moskva vyslovila proti tomu. Poslala na Slovensko komunistu Švermu, aby jim vyložil, že nemůže být ani řeči o připojení Slovenska k Sovětům, protože by to znemožnilo přátelský poměr Sovětů k Západu. Beneš mi řekl, že v tom směru má bezpečné informace a že je to důsledek naší smlouvy se Sovětským svazem. Neopomenul připomenout, jak bylo správné, že smlouvu uzavřel včas. Přitom poznamenal, jak plně věří Stalinovi, že přesně dodrží, co podepsal. Stalin prý ho nikdy nezradí, poněvadž mu pomohl zachránit život. Nato mi Beneš důvěrně sdělil, že se naše zpravodajská služba v Německu dověděla z bezpečných pramenů, že se maršál Tuchačevský spojil s nacisty a připravuje státní převrat v Sovětech a usmrcení Stalinovo. Bylo to v roce 1937 a Beneš okamžitě varoval Stalina. Proces s Tuchačevským a jinými vysokými důstojníky Rudé armády prý dokázal, že informace naší zpravodajské služby byly správné. Celá zrádná klika byla popravena a převratu bylo zabráněno. Viděl jsem na Benešově tváři, že je přesvědčen, že Stalin mu za to zůstane do smrti vděčen.“

Prof. Josef Kalvoda: „Z bojů o zítřek“, 3. díl, str. 124:

„Dne 11. listopadu 1942 prezident Roosevelt poslal Churchillovi zprávu, v níž se vyslovil, že nadešel čas, aby vojenské štáby obou zemí udělaly přehled možností postupu proti Řecku, Itálii a jiným balkánským státům.

Churchill telegraficky odpověděl, že jeho myšlenky jsou v perfektním souhlasu s názorem Rooseveltovým. Je zajímavé si povšimnout, že až do Benešovy návštěvy USA (květen–červen 1943) prezident Roosevelt se shodoval s Churchillem v názoru, že bylo žádoucí otevřít druhou frontu na Balkáně. Tím výše citované svědectví Ivana Herbena, že Beneš přesvědčil Roosevelta dokonale, že má Stalinovi věřit, nabývá váhy.

Polská exilová vláda právě tak jako Beneš věděla o tajných jednáních a o možnosti západních spojenců použít plně vyzbrojené a vycvičené divize maďarské, slovenské a rumunské v boji proti Německu, za předpokladu, že by se anglo-americké vojsko vylodilo na Balkáně. Polská vláda plně podporovala Churchillův plán invaze na Balkáně. Vylodění vojenských jednotek v Dalmácii, průnik do střední Evropy Lublinským průsmykem a přerušení německých zásobovacích spojů s východní frontou. Pobřeží Dalmácie bylo kontrolováno četniky Draga Mihajloviče, který byl ministrem války jugoslávské vlády v Londýně. Část polské armády generála Anderse mohla být vysazena za Karpaty. Beneš se však oficiálně vyslovil proti této akci už v dubnu 1943, tedy ještě před kapitulací Itálie a před uzavřením smlouvy se SSSR, jak to hlásil z Londýna americký velvyslanec. Ve své demarši anglické vládě Beneš prohlásil, že je proti invazi na Balkáně na základě „běžného názoru“, že v tomto případě by západní spojenci neotevřeli frontu, která by vyžadovala spolupráci a koordinaci spojeneckých vojsk s ruskými jednotkami. Zjevně Beneš nechtěl, aby byl Balkán a střední Evropa osvobozena vojenskými jednotkami anglo-americkými za spolupráce a podpory místního obyvatelstva a jeho vojsk, bez přítomnosti armády sovětské. To jest invaze by zabránila sovětské okupaci střední Evropy a Balkánu. Americké velvyslanectví v Londýně komentovalo tuto pasáž z Benešova memoranda britské vládě s poukazem na to, že Benešova opozice vůči otevření druhé fronty na Balkáně byla v naprostém souhlasu se stanoviskem sovětským a že tento český zdroj je asi nástrojem ruské propagandy.

Beneš byl jediným známým nekomunistickým politikem ze středovýchodní Evropy, který šířil sovětskou a prosovětskou propagandu. Ubezpečoval kdekoho, že Stalin nemá v úmyslu zbolševizovat středovýchodní Evropu, že neustaví komunistickou vládu v Polsku a že bude vždy k západním spojencům loajální.

V březnu 1944 Beneš řekl zástupci londýnského Daily Express: „Já osobně Rusům věřím. Míní to, co říkají, a já věřím, že budou plně spolupracovat s Anglií a Amerikou. Úzkostlivě plní rozhodnutí teheránské konference: zabezpečit mír několika generacím. Nevěřím, že Rusko se bude vměšovat do vnitřních věcí svých sousedů. Mohu vás ubezpečit, že Stalin je ochoten potvrdit svůj výrok, že je naprosto proti všem snahám vnutit komunistické zásady dunajským zemím… Stalin chce jen konec fašizujícím oligarchiím.“

Benešova propaganda byla účinnější než propaganda sovětská. Mnoho lidí ji přijalo nekriticky v domnění, že Beneš byl upřímným demokratem, a byl tudíž hodnověrným, zatímco k Sovětům bylo hodně nedůvěry z doby předválečné a paktu Hitlera se Stalinem.

Dr. Beneš věřil, pracoval a žil ve svém přesvědčení, které publikoval ve spise „Demokracie dnes a zítra“. Podcenil nebezpečí komunismu. Nacismus a fašismus vznikly jako reakce proti bolševismu. Byly to tedy politické síly, které vzdorovaly revolučním komunistickým snahám v Evropě, ovládnout především průmyslově zdatné státy prostřednictvím dělnických tříd, které v těchto státech byly nejpočetnější.

V roce 1925 byl na ministerstvu zahraničí zřízen „Slovanský archiv“. Jeho ředitelem byl známý dějepisec PhDr. Jan Slavík. Byl autorem objektivního díla o Leninovi (Studie k dějinám ruské revoluce), připravil a redigoval dílo T. G. Masaryka „Rusko a Evropa“. Soustředil dokumentaci k přehledu dějin Ruské revoluce v takzvaný „Ruský archiv“, který komunisté v 50. letech [20. století] vydali Sovětům. Kdyby Dr. Beneš něco z toho díla četl, nikdy by nemohl mít důvěru ve Stalina.

Beneš slepě věřil Stalinovi, protože byl přesvědčen, že mu informací o Tuchačevského vzpouře zachránil život. Ve skutečnosti Beneš posloužil Hitlerovi zprávou, kterou Benešovi „podřeknutím“ předal vědomě Hitlerův vyslanec v záměru toho, že Beneš bude Stalina informovat. Likvidací Tuchačevského generálního štábu bylo těžce oslabeno velení Rudé armády, které bylo až do roku 1933 školeno německými generály ve vojenské taktice, například skupinou generála Moltkeho.

Československé vojenské jednotky se po kapitulaci Francie přesunuly do Anglie. Část mužstva a důstojníků náležela k extrémní levici. Bojovala ve Španělsku proti Frankovi. Svým bouřliváctvím vnášeli nespokojenost do řad druhých. Svou činnost odůvodňovali v soukromí: „Rozkaz strany.“

Prezident Beneš navštívil naši jednotku 26. července 1940. Komunističtí vojáci, účastníci španělské války, pod vedením Dr. Vlada Clementise, prohlásili, že nebudou bojovat a neuznávají československou vládu v Londýně.

Generál Ingr v ministerské radě referoval, že poslušnost odepřelo 516 mužů a 4 důstojníci a že rebelanty je možno rozdělit do tří skupin: španělské dobrovolníky, palestinské Židy a svedené vojáky. Dalším jednáním vlády s rebely se prokázalo, že hlavní příčinou rebelie byla komunistická propaganda.

Dne 1. listopadu 1941 jmenoval prezident Beneš do státní rady komunisty Anežku Hodinovou, Karla Kreibicha, Václava Noska a Josefa Vala. Spolu s nimi zástupce Židů – Ing. Arnošta Frischera.

Od této doby byla exilová vláda pod kontrolou sovětské informační služby. Na jaře roku 1943 vyšlo najevo, že F. A. Čičajev, zastávající oficiálně funkci sekretáře velvyslance Bogomolova v Londýně, byl ve skutečnosti agentem sovětské tajné služby (NKVD). Čičajev ve spolupráci s československými komunisty v Londýně sbíral informace o Češích a Slovácích v exilu a sestavoval kartotéku „nespolehlivých“ pro záměry Sovětů. Čičajev se při své činnosti snažil ke spolupráci získat generála Františka Moravce. Řekl mu: »Nezapomeňte, že to budeme my, kdo bude rozhodovat o tom, kdo bude ministrem národní obrany, šéfem generálního štábu a přednostou zpravodajství v poválečném Československu!«“

***

Dnes je otázka, zda Beneš o této činnosti věděl, nebo zda byl členem tohoto spiknutí proti londýnské vládě.

V každém případě by se hodilo k pamětním deskám a bustám doplnit vzpomínkové věty: „Dr. Edvard Beneš se zasloužil o komunistický stát.“

Jaroslav Burianec