Jedině láska – Marie Lesná
Motto: „Správně vidíme jen srdcem.“ (Antoine de Saint-Exupéry)
„Ve svátek slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje roku 1876 byl olomoucký dóm, stojící pod ochranou svatého knížete Václava, přeplněn věřícími. Konala se velká slavnost: arcibiskup Fürstenberg světil novokněze.“ Takto začíná líbezná kniha autorky Marie Holkové o významném moravském rodákovi – Cyrilu Antonínu Stojanovi. Především o něm platí slova písně: Moravo, Moravo, Moravěnko milá, co z tebe pochází, chasa ušlechtilá…
Ušlechtilost, šlechtictví ducha, je vlastní jedincům všech dob, národů a ras. Nerodíme se s ní, tvoříme ji svým životem, vztahem k druhým lidem, k hodnotám národním a všelidským, svým vztahem k přírodě, k vesmíru a k Bohu, Tvůrci všehomíra.
Italský humanista Pier Angelo Manzolli říká v roce 1534: „Není to rod, krev vzácná či mlčící sochy vznešených předků, ni truhlice lesklého zlata, urozeným co nás činí, leč ctnost a jen ctnost.“ A pokračuje: „Jestliže někdo vlasti své schopností vrozenou slouží, za dobré všichni to máme. Ke škodě krajanů slouží-li ovšem, k občanským válkám a svárům, tu jeho schopnosti za zlo se prohlásit musí.“
Z tohoto hlediska je pak osobnost C. A. Stojana vynikajícím příkladem ušlechtilého ducha, který naplňoval beze zbytku slova sv. Augustina i mínění J. A. Komenského, podle nichž se láska šíří jako oheň, od blízkého ke vzdálenějšímu, a jedině jí pak má cenu sloužit po celý život.
C. A. Stojan (1852-1923) byl ve své době známá osobnost nejen v českých zemích a na Slovensku, ale v celém Rakousku-Uhersku. Zapsal se nesmazatelně do chodu rakouského parlamentu jako poslanec za stranu národně katolickou, kde působil v letech 1891 až 1918. V parlamentu tolika národností a několika ras uplatňoval to, co spojuje celý lidský rod: lásku k člověku a úctu k němu. Na poslance Stojana se obraceli lidé nejrozmanitějšího politického profilu i náboženského smýšlení, neboť věděli, že je jim ochoten i schopen pomoci. Stranictví dával Stojan dnes a denně do služeb lidské vzájemnosti, lásky a úcty k člověku.
Stranictví, vymyšlené k oslabování národní identity a k posilování zájmů nadnárodního kapitálu, je vskutku zhoubou národních kultur. Toho si byl vědom jak španělský filozof Ortega y Gasset, tak náš druhý prezident – Edvard Beneš. Oba to také písemně vyjádřili: Dr. Beneš ve své knize „Demokracie dnes a zítra“. O „ztajené“ moci, která bude ovládat budoucí lidstvo, píše roku 1832 také Alexis de Tocqueville ve své slavné knize „Demokracie v Americe“.
V pojetí Stojanově je stranictví službou člověku, ať je rasy a kultury jakékoliv. Je službou lásky k bližnímu a naplňuje ve století světových válek a bratrovražedných revolucí jak evangelium, které je základem křesťanství, ale i moudrost předkřesťanských myslitelů, jako byl Buddha, Platon či Konfucius.
Stojan žil radostmi i bolestmi těch, s nimiž byl ve styku. Sociální problémy jeho doby zplodil kapitalismus. Roku 1897 na schůzi v Koryčanech Stojan řekl, že je přívržencem svobody ve smyslu svobody Kristovy. Tuto svobodu pak vyžaduje pro ty, které zotročuje, znemravňuje kapitalismus. V rakouském parlamentě se zasazoval mimo jiné i o zrušení noční práce v přádelnách a o nedělní volno pro obchodní zaměstnance. Tak se stával vznešeným oponentem ateismu, který odsuzoval Boha pro zlo, které na této zemi činí člověk člověku. Stojan věděl, že od Boha je jen to dobré, zlé pak z naší slabosti a neschopnosti na sobě po celý život pracovat.
Stojan prožíval strach a bolest dělnice, která přišla ve fabrice o dva prsty a při svátosti smíření plakala nejen bolestí, ale i strachem, že přijde o práci, a tedy i o obživu. Byl důstojným antipodem svého současníka, Sigmunda Freuda, který ve Vídni naslouchal rozmarům nepracující šlechty a doporučoval řešení prostřednictvím rozvolněného pohlavního pudu. Podle Freuda si člověk nežádá věčnosti, jeho duše netouží po životě duchovním, duši ovládají jen slepé pudy.
Stojan byl obdařen výjimečnými organizačními schopnostmi, z čehož pak vzcházelo i velké a radostné dílo všeslovanské vzájemnosti: Velehrad. „Jeho slovanství za Rakouska-Uherska nebylo slepým šovinismem. Byla to hluboká láska k rodné zemi a jejímu lidu, rozšířená přes zemské hranice do širší, pomyslné vlasti slovanské a navíc umocněná okolnostmi oné doby…
Stojan pomáhal každému, kdo se na něho obrátil. Aby mohl řešit žádosti i stížnosti kvalifikovaně, soustavně studoval nejen teologii, ale i právo. Vídeňský starosta Dr. Lueger Stojanovi řekl: „Důstojnosti, já Vám závidím. Jsem ovšem starostou hlavního města rakouské říše a předsedou velké politické strany, ale tak početnou korespondencí jako Vy, já se pochlubit nemohu.“
Poslanec židovské národnosti dostal těžký srdeční záchvat v klubovně parlamentu. Naštěstí byl po ruce lékař a pacient se jeho přispěním probral k vědomí. Jeho první slova přítomné rozveselila: „Už jsem si myslel, že na mě přijde páter Stojan. Ale snad to ještě počká,“ dodal s úlevou. Stojan totiž chodil na pohřby všech poslanců, ať patřili ke straně jakékoliv. Když zesnulý kolega byl katolík, ujal se Stojan obřadů. Když jinověrec, tak se alespoň s ním rozloučil proslovem.
Tak, jak dovedl ve své lidskosti vítězit nad stranictvím, dovedl vítězit i nad penězi. Těch se mu soustavně nedostávalo, neboť vše, co měl, použil vždy ve prospěch druhého. Byl schopen se vzdát i toho nejosobnějšího, vlastních bot či kalhot, setkal-li se s potřebným. Rozdával, rozdával, rozdával… Byla to marnotratnost? Láska a soucítění ji měnilo v ušlechtilost. Celibát mu to umožňoval. To je také základní poslání celibátu. Cele se oddat Bohu prostřednictvím služby člověku. Mluví-li H. G. Wells o budoucím věku jako o věku vzájemné služby, pak Stojan byl již člověkem této Wellsovy budoucnosti.
Mít humor je pěkné, být terčem humoru je méně pěkné. Stojan se usmíval, i když se druzí smáli jemu. Byla to hluboká a vše pronikající láska k bližnímu, která mu dovolovala být vyrovnaným a mírným i tehdy, kdy druhý byl vyveden z rovnováhy. Lidsky důstojně se nechoval jen směrem dolů, ale i nahoru. Do dobrých očí Pia X. se v červenci roku 1912 díval tak důvěřivě, že ten neodolal a dal se s poutníky z Moravy vyfotografovat, což v té době bylo gesto zcela ojedinělé a vymykalo se zvyklostem Vatikánu.
V době 1. světové války pomáhal Stojan jak vojákům a jejich rodinám, tak i ostatním, kteří potřebovali pomoci. Dne 22. dubna 1915 se sjelo do Kroměříže, hanáckých Athén, na 60 haličských bohoslovců, šťastných, že mohou na pohostinné Moravě pokračovat ve studiích. Z Říma přišlo sem 12 řeckokatolických bohoslovců, všichni zásluhou C. A. Stojana. Za výrok „já a střílet do Srbů? To bych byl pěkný Slovan, kdybych vraždil bratry“ byl z vlastizrady usvědčen učitel z Kroměříže. Jen odvahou Stojanovou nepřišel o život.
Po 1. světové válce se zapojil do práce československého parlamentu. Opět se ujímal lidí, pomáhal jim bez ohledu na jejich stranický profil, a to až do své smrti, tedy i jako arcibiskup olomoucký (od roku 1921). V době politických šarvátek nezapomínal na službu lásky k bližnímu, ať byl žadatel či potřebný odkudkoliv. Pomohl i cikánskému primášovi z Košic, když chtěl vycestovat na umělecké turné do USA.
Za zlé zásadně oplácel dobrým. Např. v době, kdy se razilo heslo „Pryč od Říma“, mnozí učitelé zaujímali nepřátelský postoj ke kněžím. Stojan to věděl velmi dobře. Přesto v parlamentě usiloval o zvýšení učitelských platů. Když mu to jeho straníci vytýkali, říkal: „Nemohu jinak. Učitelé jsou špatně placeni. Je to nespravedlnost a proti té musím jako křesťan stát. To by přece měli moji voliči pochopit.“
Stojan měl rád anekdoty, hlavně veselé příběhy o dětech, jako je ten následující: „Tož přijel na velehradské slavnosti bulharský arcibiskup Menini. Byl to starý pán, a když měl vystoupit na tribunu, šlo mu to těžko, zatímco lidé mu provolávali Živijo! Živijo! Byl tam také na té slavnosti malý šohajíček, a když se ho maminka vyptávala, co se mu na té pouti líbilo, řekl: „Ja, maměnko, byli tam takový stařičký biskup, a jak vylízali na tribunu, šlo to stařečkovi ztěžka. Tož všeci lidi začali křičet jako na šimla – vjo, vjo! A hned mu to šlo a byl na těch prknech našup!“
Stojan měl otcovsky citlivé srdce, jež se zvláště mohlo projevovat v poměru k dětem ze sirotčince v Lukově u Holešova. Zvával je na různé slavnosti a vždy jim platil cestu a občerstvení. Bylo to v roce 1913, kdy představená sirotčince dostala dopis: „Přijeďte všechny na velehradské slavnosti, děti vezměte s sebou, i ty nejmenší, aby to nikomu nebylo líto. O nocleh a jídlo se vám postarám. Děti ať přijedou v národních krojích.“ To bylo radosti, když se děcka vypravovala na cestu v pestrých šatičkách!
C. A. Stojan měl srdce na dlani. Takový člověk může být vzorem pro každého z nás, ať jsme rasy či národa jakéhokoliv. Buďme však šťastni, že byl z Moravy.
Závěrem je nutno poděkovat autorce této překrásné knihy o bohumilém, dobrém člověku – C. A. Stojanovi. Kniha má název „Kdyby lásky neměl“ a vyšla v nakladatelství Cesta v Brně v roce 1991. Je ještě k dostání. Marii Holkové, spisovatelce, přejme do jejích požehnaných devadesáti let ještě hodně sil a pevné zdraví.
Tuto knihu by si zajisté rád a s dojetím přečetl dlouholetý šéfredaktor Nedělního hlasatele, pan Josef Kučera st. Nechť je tato recenze knihy zároveň vzpomínkou i na tohoto vlastence.
Marie Lesná
(Nedělní hlasatel, 28. 1. 2001, str. 6)
Popisek: Cyril Antonín Stojan (1852–1923)
