Kauza METANOL – Miroslav Müller
Jásejte: metanolový zázrak?
V normální zemi za normálních poměrů, jako bylo kdysi před „dávnými časy“ c. k. Rakousko či Rakousko-Uhersko, by „zlá“ c. k. policie už plnila c. k. chemické a hygienické laboratoře tisíci vzorky podezřelých lihovin na obsah metanolu. Totiž za stejné situace, když by se objevil případ přidávání „dřevného lihu“, tj. metanolu do lihových nápojů… Pak by tu bylo rozsáhlé zatýkání a rychle vynesené rozsudky trestů smrti. Velmi rychle vykonaných! Ještě že jsme se dožili sametu a hanebné soudnictví c. k. rakouské monarchie je „dávnou“ minulostí! Dnes, po roce 1989 (více „Analýza 17. 11. 1989“ od M. Dolejšího), máme svobodu, řízení všeho „neviditelnou rukou trhu“. A soudnictví takové, že kdo dá více, má pravdu… A policie? Ptejte se pánů Lessyho a Kubiceho a vládnoucí koalice vlády boje proti korupci…
V normální zemi, pokud by lékaři zachytili otravu už dvou či tří lidí metanolem, okamžitě by hygienici tlačili na striktní omezení prodeje VŠECH lihovin! Přísnou kontrolu prakticky veškerého zboží v prodejnách i ve výrobě v lihovarech a mísírnách lihovin… Zde, v havlo-klausovském sametu, koalice politiků z líhně Charty 77, něžné koalice ODS a celého spektra „pravice“ až po KSČN, jak to známe ze 23 let každodenní politické praxe rozbíjení Československa, jsme dosáhli absolutní svobody. Nyní si k výročí 11. 9. 2001, už po 11 letech, můžeme svobodně pít pečlivě namíchané utrejchy, řádně zdaněné a zvýšené DPH (!), za stálého řečnění, že jsme na tom nejlépe v celých dějinách lidstva. A kdo nebude pít utrejch, s tím sameťáci zatočí!
Žertuji na vážné téma? K ránu 12. 9. 2012 je známo asi 10 zemřelých, kde část obětí se určitě najde později v jejich obydlích, až budou svému okolí chybět, či se od nich bude šířit zápach z rozkladu těl. V současné době je už na 40 obětí, už slepých či se potácejících v branách sv. Petra či „věčnosti“!
Vláda je klidná, policie také v klidu, vrchní odboráři Policie ČR ještě ráno 12. 9. 2012 v ČT 24 hřmí, že mají malé platy a je jich málo (cca 40 000 policistů na 10 mil. obyvatel ČR), což je statisticky jedna z největších policií na planetě Zemi! Kolik bylo c. k. rakouských policajtů? Statistiky jsou dostupné! Měla c. k. rakouská monarchie podobný skandál masové otravy metanolem? Ať žije V. Havel a jeho V. Klaus, zakladatelé „království“ neviditelné „černé“ ruky! Černého trhu apod. Po metanolu také už nic nevidíme!
12. 9. 2012
Miroslav Müller
***
Poctivé varování SN před SMRTELNÝM nebezpečím otravy metanolem
Jsem vzděláním chemik. Poctivý chemik, který má a měl odpovědnost k veřejnosti. Chci tedy veřejnost, zde v SN, varovat, že není možné přijmout za správná „fakta“ od zkorumpované Policie ČR a justice a všech orgánů vlády ČR, jejích různých krizových štábů a kontrol „hygieniků“, kde vše tito výtečníci bagatelizují, že kolky a nálepky (etikety) jsou OK a i papíry, doklady jsou OK, takže je vše OK.
Není! Nic není OK!
Jedině orientační zkouška na metylalkohol v každé láhvi před konzumací může dát odpověď. Podobná orientační zkouška může být provedena jen kvalifikovaným chemikem s denní praxí v podobných kontrolách! A navíc je jen podkladem k odborné analýze, například plynovým chromatografem. Analyzovat z každé láhve vzorek před konzumací znamená jistotu, že neoslepnete nebo nezemřete!
Bláboly pánů Kubiceho s Červíčkem, posvěcené vládou ČR, že když jsou v pořádku „papíry“ a kolky, je vše OK, vyvrátila řada „pokusných králíků“, těch zoufalců, kteří si řádně okolkovaný alkohol koupili (= neukradli, ale zaplatili i DPH) v kamenném obchodě a … otrávili se, oslepli nebo zemřeli!
Zde vidíme, jak lotrovský „tuzemský“ systém EU hlásá, že vše máme pod kontrolou. Vše je OK! Jako v případě UFO a ufonů. Nikdo nemá nic pod kontrolou! Nic není OK. Znova a ZNOVA! Jedině kontrola každé láhve tvrdého alkoholu před konzumací v POCTIVÉ, NEZKORUMPOVANÉ chemické laboratoři může veřejnost ochránit před oslepnutím nebo smrtí! Bez šoufků a legrace.
Pravda o řešení „metanolového případu“ je tak jednoduchá! Co má pro vás větší cenu: zrak, zdraví nebo víra Jehovovu kampaň, že vše je v Bibli a vše máme pod kontrolou a „zlí fašisté“ trávili masy drahým kyanidem a my už jen „levným“ metanolem? Neboť JSME vláda „rozpočtové odpovědnosti a škrtů“!
Chcete být a také škrtnuti? Nebo vidět a žít? Zařiďte se a biblickému výkladu dějin až po přítomnost mayského roku 2012 věnujte pozornost jen kulturní! Dokud vidíte a dýcháte. Bez legrace!
12. 9. 2012
Miroslav Müller
***
Zažil jsem i horší případ, říká o metanolové kauze norský lékař
Lékař z Ústavu toxikologie v Norsku Knut Erik Hovda pro deník Právo popsal, jak norský preparát fomepizol může pomoci lidem s otravou metanolem a snížit dopady současné "epidemie". Osobně se prý už setkal i s horším případem.
"V Norsku bylo v roce 2002 přes padesát pacientů a osmnáct mrtvých, v Estonsku o rok dřív asi 150 pacientů a myslím, že 65 mrtvých, takže rozsahem byly tyto epidemie větší," řekl Právu Hovda.
Hovda vysvětlil, že fomepizol funguje podobně jako alkohol. Zasahuje do přeměny metylalkoholu na toxické produkty, hlavně kyselinu mravenčí. Je to tím, že se naváže na alkoholdehydrogenázu čili enzym, který vede k této přeměně. Na rozdíl od alkoholu nevyvolává vedlejší účinky, nemá vliv na mozkové funkce. Může dokonce při včasném podání zmírnit následky po otravě metylalkoholem.
Norský lékař uvedl, že lék je určen především pro pacienty v těžkém stavu, ale není žádná kontraindikace v tom podat tento protijed pacientům, kteří jsou už nějakou dobu hospitalizování. Hlavním cílem je totiž potlačit účinek metylalkoholu. Pokud v krvi ještě je nějaká hladina metanolu, je vhodné zahájit léčbu tímto přípravkem.
Norsko poslalo České republice dvacet balení fomepizolu jako dar.
15.9.2012 12:42
Hans Štembera
***
Stát čtvrté cenové skupiny
Po téměř třiadvaceti letech budování demokracie coby jen jakési odmocniny trhu, kdy byl stát chápán jako přítěž svobodné společnosti, máme stát, který je v mnoha ohledech nebezpečím pro společnost. Vlna otrav pančovaným alkoholem je toho jen smutnou ilustrací.
Po období komunistické diktatury odmítali politici vidět, že stát je ve svobodných poměrech hlavním garantem pravidel hry, bez kterých nemohou řádně fungovat ani demokracie ani trh. Všimněme si, že nejlépe jsou na tom ty evropské země, kde sice nemají plná ústa „trhu“ a boje proti údajně přemnoženému úřednictvu, ale kde funguje stát.
Předešlý režim kontroloval každý aspekt života společnosti, čehož dosahoval s pomocí vysokého stupně státní represe. Stát, který máme po téměř třiadvaceti letech „svobody“, je naopak zcela bezzubý. Nejenže nedokáže v řadě oblastí nastavit pravidla hry, ale když už je nastaví, vynucuje jejich dodržování v podstatě nahodile.
Ilustrací zmatených postojů ke státu je i reakce prezidenta Klause, který označil částečnou prohibici, zavedenou vládou, za silácké řešení. Pěkně tak sice popsal nesystémovost vládního řešení, k čemuž správně dodal, že vlna otrav je zásadním selháním státu, jenže se vtírá otázka, co z výšin svých ústavních funkcí od roku 1989 udělal on sám pro to, aby stát skutečně fungoval tak, že siláckých řešení nebude potřeba?
Za současnou situaci je naopak svými opakovanými útoky na stát ve jménu neviditelné ruky trhu spoluodpovědný, což také podtrhl tvrzením, že když se stát do něčeho začne plést, tak to prý bude jen horší, ne lepší.
Premiér Nečas vcelku správně reagoval slovy, že silácká jsou ve skutečnosti prezidentova slova, neboť vláda si nemohla dovolit zákaz prodeje lihovin nezavést, když umírají lidé. Zároveň se tím ale dotknul podstaty problému.
Tou není skutečnost, že se stát do něčeho plete, ale že se „plete“ nesystémově, až když vypukne krize. V této „nahodilosti“ hraje nemalou roli „tržní“ nadvláda peněz nad státem i demokracií.
Od slabého státu si lze koupit jak „pravidla“, která vyhovují různým zákulisní zájmům, tak beztrestné porušování pravidel, která by se snad chtěla takovým zájmům stavět do cesty. Politické strany v takovém státě fungují především jako převodové páky mocných podnikatelských skupin. Státní služba není regulována kvalitním zákonem, politici mají strach z nezávislé policie a justice.
Výsledkem je stát čtvrté cenové skupiny. Dlouholeté šíření levného pančovaného alkoholu prodejem v různých stáncích a pajzlech je výmluvným symbolem českého státu jako takového. Ve státě čtvrté cenové skupiny se nejen nezřízeně pije i obchoduje s pančovaným alkoholem, a nejen se dosahují evropské rekordy v konzumaci drog, ale je také nebezpečné vyjet autem na silnice (kde stát nevynucuje dodržování předpisů a nemá peníze na údržbu), zapsat se na univerzitu (kde se mohou falšovat diplomy), nebo si třeba jít zaregistrovat auto do ministerstvem zfušovaného registru.
V takovém státě se prý nic nedá dělat proti džungli kasin a heren, proti nočním klubům, proti pochybným tržnicím, nebo proti bazarům a sběrnám kovového odpadu, kde se čile obchoduje s kradeným zbožím. A málo se prý dá dělat proti systémové manipulaci veřejných zakázek a korupci. V takovém státě vláda sice vládne, ale není jasné v zájmu koho, a prezident bůhví v zájmu koho raději káže po světě o globálním neoteplování místo toho, aby se zasazoval o řádné fungování státu, jehož je hlavou.
Žít v takovém státě je dost riziková záležitost. Pokud v příštích volbách vyhraje levicová opozice, která nemá se státem takové problémy jako pravice, měla by si jako jeden z hlavních programových cílů stanovit peroutkovské heslo: „budování (výkonného) státu“.
Jiří Pehe
(Právo, 20. 9. 2012)
***
Pančovaný stát
Stále více se ukazuje, že vlna otrav metanolem, která zachvátila Českou republiku, není jen výsledkem nahodilého kriminálního jednání, které se bdělému a dobře fungujícímu státu nepodařilo uhlídat. Jinými slovy, není to ojedinělá kalamita, která se občas může přihodit i v sebelépe fungující zemi, jako byl třeba loňský masakr v Norsku.
Otravy pančovaným alkoholem jsou v našem případě důsledkem systémového selhání českého státu. Je stále zřejmější, že alkohol se u nás pančuje ve velkém dlouhodobě, stejně jako se dlouhodobě ví o nelegálních dovozech alkoholu i technického lihu či o existenci nelegálních palíren.
Bohužel nelegální výroba a distribuce alkoholu není zdaleka jedinou oblastí, kterou si stát nedokáže pohlídat. Česká republika je také například rájem dovezených ojetin, pro které různí podnikavci vyrobí obratem nové papíry. Kolik lidí zahyne v dopravních nehodách způsobených špatným stavem dovezených vozidel, která mají v českých papírech zapsán slušný technický stav, včetně falešných údajů na přetočených tachometrech, se můžeme jen dohadovat.
Ve výčtu oblastí, v nichž český stát nefunguje či funguje mizerně, bychom mohli pokračovat. Pokud by si někdo chtěl udělat praktický exkurz, může navštívit nejprve například sběrny kovových odpadů, v nichž se bez větších státních postihů vrší kradené materiály, může pokračovat do nějakého bazaru, kde se obchoduje s kradenými mobily, a svoji cestu může zakončit v nějaké z nesčetných heren a kasin, které u nás fungují za více než benevolentního přihlížení státu.
V mnoha oblastech funguje stát jen „na oko“. Policie například provádí pravidelně, často za halasného mediálního doprovodu, razie v pouličních tržnicích, to vše obvykle s rasistickým podtextem, protože polapení hříšníci jsou ve většině případů vietnamští stánkaři.
Zatímco nám ale státní orgány předvádějí s oblibou svoji sílu vůči slabým minoritám, k čemuž patří nejen zátahy na stánkaře, ale třeba i medializované razie vůči nelegálním imigrantům nebo manévry těžkooděnců v romských ghettech, nemají, jak se ukazuje, pod kontrolou celé oblasti, kde jde ve velkém o životy.
Řečeno jinak, prodává-li stánkař falešné značkové oblečení, nebo pracuje-li nelegální imigrant na stavbě, vznikají státu jakési finanční újmy, ale nejde o život. O ten jde spíše třeba na českých silnicích nebo, jak se ukazuje, v českých hospodách.
Ferdinand Peroutka kdysi zmapoval vznik a fungování první republiky v díle, které příznačně nazval „Budování státu“. Česká politická scéna po roce 1989 usoudila, že prioritou je „budování trhu“, a kdesi v závěsu za ním „budování demokracie“, která se tak stala odmocninou trhu. Budování státu se nejenže nevěnovala přílišná pozornost, ale byl a je naopak terčem neustálých útoků ze strany hlasatelů neviditelné ruky trhu.
Zejména pravicové strany vykreslují stát a jeho úřednický aparát jako téměř jakési parazity. Současná pravicová vláda pořádá na úředníky hony. Od roku 2002 byla mnohokrát odložena účinnost zákona o státní službě, který byl připraven před vstupem do Evropské unie. Neustále se diskutuje nikoliv o tom, jak fungování státu zlepšit, ale kde co ve státě škrtnout, co předat „trhu“.
Výsledkem je jakýsi „pančovaný“ stát – tedy stát nekvalitní a kontaminovaný nežádoucími vlivy. Když ministerstvo práce a sociálních věcí zavádělo před časem nový systém výplaty sociálních dávek, viděli jsme v praxi, jak takový „pančovaný“ stát funguje. Něco podobného se událo, když za přispění počítačové firmy vybrané bez soutěže spustilo ministerstvo dopravy nový registr vozidel.
Ubohá úroveň státu se vyjevuje občas i v podobě frašek, jako je současné dění okolo Národního divadla, kde jakási paní v roli ministryně kultury a její nekompetentní úředníci neustále „nastavují transformační procesy“. Začíná se „pančovat“ i vysoká kultura.
O kontaminaci státu pochybnými soukromými vlivy v podobě „podnikatelů“ a kmotrů, kteří ve velkém manipulují státní zakázky, si můžeme číst například ve výroční zprávě BIS. Ta dodává, že aby tento obludný systém korupce fungoval, „pančují“ se už i soudy a další orgány státní moci.
Mnozí z nás už si zvykli nepřikládat přílišnou důležitost například zprávám o tom, že se má kdesi do pěti let postavit ta či ona veřejně prospěšná stavba, silnice, dálnice. Skoro vždy se totiž přihodí totéž: „pančovaný“ stát zapomněl obstarat to či ono, zfušoval územní plán, není schopen vydat potřebná povolení. Když už se nakonec něco postaví, je to předražené nebo se to dokonce až do vyřešení soudních sporů nesmí používat.
Stejný stát si zároveň není schopen poradit s vlivnými lidmi, kteří staví na černo, nebo není schopen vyvlastnit historicky cenné objekty, které jejich „majitelé“ nechávají záměrně chátrat.
Nyní už také oficiálně víme, že český stát, „pančovaný“ ve velkém korupcí a dalšími patologickými jevy, například neobdrží nějakých 25 miliard korun z Bruselu, který zastavil České republice čerpání z některých strukturálních fondů. Část české politické scény, namísto starosti o lepší fungování státu, na to má ovšem svoji standardní odpověď: bez EU by nám bylo lépe.
Od stejných lidí často slyšíme o národních zájmech. Nikdo přitom přesně neví, co ony národní zájmy mají být. I ve světle dvou desítek prozatímních obětí otrav pančovaným alkoholem lze argumentovat, že hlavním národním zájmem by měl být fungující stát.
Po dvaadvaceti letech od pádu komunismu sice máme jakž takž fungující trh a demokracii, jenže se ukazuje, že ani jedno správně nefunguje bez fungujícího státu. Pokud se nám nepodaří stát, „pančovaný“ neprůhlednými vlivy i strukturami a oslabovaný tržně-komsomolskou rétorikou, rehabilitovat, nakonec podlehne otravě samotná česká demokracie.
Jiří Pehe
(Deník Referendum, 18. 9. 2012)
***
Sedmnáct mrtvých coby výstupní kontrola kvality alkoholu
Museli zemřít lidé, aby se tento šlendrián a mnohamiliardový daňový únik zastavil? Nemuseli. Nemuseli, kdyby se tehdejší i současní politici chovali tak, jak jim velely zákony, mnohdy i ty, které sami přijali. Tvářit se dnes, pánové politici, že jste o tom nevěděli, je výsměch každému občanovi naší země. Vinni jste vy. Byla to časovaná bomba a jednoho dne prostě vybuchla.
V posledních dnech se nestačím divit. V této chvíli už zemřelo na následky požívání alkoholu sedmnáct lidí. Další oslepli a ví Bůh, kolik jich ještě bude. Sleduji všechna možná média a také pohotovost reportérů a redaktorů, kteří se snaží vypátrat, kde se tady vražedný alkohol najednou vzal. A tak jsem zalovila ve svých vzpomínkách a archivech. Musela jsem sáhnout hodně hluboko. Je to totiž už zhruba čtrnáct let, co jsem o výrobě, dovozu a prodeji natočila pro Českou televizi řadu reportáží. Tenkrát šlo „jenom“ o peníze – o desítky miliard.
Vzpomínám na situace, když jsme s kamerou přímo při činu chytili dovozce, které jsme sledovali až na místo, kde byly složeny pověstné modré sudy. Byla to doba, kdy například v Českém Těšíně stála téměř všechna auta před garážemi. Garáže byly totiž většinou plné těchto modrých sudů. Pamatuji si taky, jak jsme sem přijeli na natáčení pořadu Nadoraz, navštívili jsme místní tržiště a ve chvíli, kdy dal kameraman kameru na rameno, začala se po ni sápat jedna ze čtyř goril, které jsme měli od samého začátku za zády. Evidentně měli jediný cíl – zabránit nám v natáčení. Můj štáb na to tenkrát doplatil „jen“ rozřezanými gumami na autě a pokusem goril nám sebrat kameru, nebo si alespoň vynutit odevzdání natočeného materiálu.
Na tržišti v Českém Těšíně převládala polština. Každý z Poláků nakoupil u stánků lahve s alkoholem a spěchal s nimi na druhý konec mostu do Polského Těšína. Tam už stály prázdné přepravky, do kterých byl bleskurychle přemístěn obsah tašek a zákazníci se okamžitě vraceli zpět na tržiště. To byla jejich pracovní náplň od časného rána do pozdního večera. Tehdy jsem je pro mé pořady nazvala mruvky, což v češtině znamená mravenci. Vzpomínám si velmi dobře na situaci, kdy dav zákazníků s taškami lahví prorazil celní závoru a vynutil si možnost nekontrolovaného průchodu.
Samozřejmě mě tehdy začalo zajímat, odkud se alkohol v tak obrovském množství bere. Byl neokolkovaný a o nějaké kontrole ze strany státních institucí nemohla být řeč. Už tenkrát mě zarazilo, že nejflektovanějšími jmény lidí, kteří za těmito obchody stojí, jsou pánové Jindřich Sznapka a Marian Kuś. Oba nejvyšší představitelé Českého Těšína a jeden z nich i poslanec. Dnes už majitelé realit a jedni z nejbohatších lidí v Českém Těšíně a okolí. Nebyli to ale jen oni dva, byly jich stovky, kteří se na možnosti tohoto obchodování přiživili.
Sledovali jsme tehdy, kam auta s nákladem lihu míří. Průběžně jsme našli a točili nejméně dvacet míst, kam auta s lihem pod různým označením jezdila. Výsledkem různého označení (stejně, jako u LTO) bylo, že tento alkohol nebyl nikdy zdaněn. Už tehdy šlo o desítky miliard. Výrobní cena 94-96procentního alkoholu byla totiž 14 korun a poté, co byl správně naředěn na 38 procent (vzniklo 2,5 litru), každý půllitr se prodával zhruba za 60 korun, podle značky více, či méně. Každý si může spočítat, kolik se na tom dalo vydělat.
Jednou jsme třeba přijeli do velké firmy v centru Zlína a natočili bedny s čerstvě vytištěnými etiketami, další bedny se šroubovacími uzávěry a hned vedle toho průmyslovou špuntovačku. Ale i dělníky, kteří stáčírnu obsluhovali a nakládání lahví v přepravkách na auta, která je rovnou rozvážela dál. Byla to velkovýroba, kde se denně stáčely řádově tisíce lahví. Zákazník samozřejmě nic nepoznal.
Takových stáčíren byly na severní Moravě možná stovky. Vyrábělo se ve dne v noci.
Musíme si uvědomit, že to, o čem tady píšu, se odehrávalo někdy kolem roku 1996. Všechny reportáže na toto téma byly odvysílány Českou televizí. V reportážích hovořili i řadoví celníci, ale i ti z Generálního ředitelství cel. Všichni věděli, o co jde, ale na to, aby si toho státní orgány všimly, jsme si museli počkat až dodnes. Teprve teď snad každý pochopil, že řadový občan nahradil to, co jsme dřív znali jako „výstupní kontrolu“. Do chvíle, než je nevratně poškozeno naše zdraví, nebo začneme umírat, je všechno v pořádku.
13. 09. 2012 | 08:34
(http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jana-lorencova.php?itemid=17492#more)
