Svobodné noviny na internetu

H. B. Gisevius ve svém díle Až k hořkému konci píše: „Vagabundi, pasáci holek, nevzdělaní a suroví zabijáci převzali funkci policistů, policejních komisařů, policejních prezidentů, vládních prezidentů, vrchních prezidentů a členů vlády. Později také místa generálů.“ Sám Gisevius se narodil roku 1904 v Arlsbergu, ve Vestfálsku, jako syn vysokého správního úředníka. Po skončení studií, v červenci 1933, si podal žádost do pruské státní služby. Byla vyřízena kladně a Gisevius byl přidělen nově vytvořené tajné státní policii – Gestapu. Gisevius řekl u Norimberského soudu, že měl z toho přidělení radost. Domníval se, že ve své funkci úředníka Gestapa bude moci přispět k tomu, aby se dbalo zákona. Za dva dny však poznal, kam přišel…

Německý národ, který byl po 1. světové válce stíhán velkými válečnými reparacemi za to, že se dal na frontách 1. světové války zabíjet, byl znovu znásilněn, a to těmi, kteří v poválečných podmínkách padli nejníže, stali se lumpenproletariátem. Diktatura tohoto lumpenproletariátu si dala do čela národní heslo a – opírajíc se o nadřazenost tzv. nordické rasy – zaútočila nejdříve na zdravý rozum svých spoluobčanů, pak na ostatní národy, zvláště pak slovanské. Pod heslem národního socialismu bojovala zpočátku proti „dvěma nepřátelům režimu“ – proti církvi a proti dělnické třídě. Tedy: proti svým vlastním lidem.

Aby zlomili odpor dělníků, dosadili nacisté do továren tzv. ideologické úderné oddíly, jakési vojsko NSDAP. Nacista Robert Lee mluvil k dělníkům 2. května 1933 takto: „Můžete nám říci, co ještě chcete? Máte absolutní moc!“ Toto ohlupování dělníků je výrazným prvkem každé moderní diktatury proletariátu. Proběhlo v Rusku v roce 1918, v Německu v roce 1933, v Československu v roce 1948. A je dnes již historickou pravdou, že nejstatečněji se proti tomuto ohlupování postavili ruští dělníci. Stojí za zveřejnění to, co bylo po celá desetiletí skrýváno před národy druhými, jimž se za vor dával právě ruský dělník, který prý se postavil v čelo této diktatury, proti mužikovi a kupci, tj. proti buržoovi.

Robert Vaucher uveřejňuje ve svých záznamech z Petrohradu dne 30. dubna 1918 prohlášení 10 000 dělníků Putilovských závodů, které má tři body: „1. Politika vlády sovětů (sověty byly ze 4/5 internacionální) přivedla Rusko na pokraj záhuby, zničila průmysl a uvrhla dělnickou třídu do hladu a nezaměstnanosti. 2. Jenom spojení všech sil demokratických, jenom ústavodárný sněm, zvolený na základech demokratických, může vést Rusko ze slepé uličky, do které je zatáhla vláda bolševická. 3. Odmítáme účastenství na úředních slavnostech, vystrojených 1. května vládou uchvatitelů. Protestujeme proti pokusům zakrývati trudnou situaci šaškovským průvodem.“

Tak jednoznačně proti diktatuře proletariátu němečtí dělníci nepromluvili. Ale na straně nacistů nebyli. Proto nacisté dělnické strany rozpustili, odborové organizace rovněž, a zřídili tzv. pracovní frontu. Z majitelů továren udělali „führery“ v závodech, plníce slib, který jim Hitler dal na schůzce 20. února 1933, již zorganizoval Göring za aktivní účasti Schachtovy. Schacht opatřil „záclonky“ nacismu, aby se mohl v klidu vyzbrojit.

Do německých továren byl zaveden teror, továrny se staly dějištěm zločinů stejně jako hlavní stany Gestapa. Po třech letech tohoto teroru proti německým dělníkům, na sjezdu NSDAP v roce 1936, hlásil Lee Hitlerovi: „Bezpečnost a klid v továrnách byly zajištěny. Nacionální socialismus dobyl závody.“ Tak se prosadila diktatura lumpenproletariátu vůči německým dělníkům. Další baštu, kterou bylo nutno ztéci, byly církve. Duše Němce nemohla patřit Bohu, takového konkurenta diktatura nesnesla. Vliv mravních zásad křesťanských musel být vyloučen. Tak ostatně postupovala diktatura proletariátu i jinde, v Rusku i u nás – v Československu.

Nejdůležitější bylo zmocnit se mládeže. Má nejvíce energie a nejméně co ztratit, neboť teprve do života vstupuje, na tvorbě dosavadních hodnot se nepodílela. Stejně to bylo v Rusku i v Československu. Vůdce německé mládeže Baldur von Schirach přiznal před Norimberským tribunálem, že vychovával německou mládež jako milionnásobného vraha. Na počátku druhé světové války bylo osm milionů příslušníků německé mládeže již dokonale zasaženo nacistickým jedem. Zločin byl pro tyto mladé lidi normálním způsobem života. Než přepadli cizí země, cvičili se ve zločinnosti doma. Keitlův rozkaz ze 16. září 1941, namířený proti slovanským státům, obsahoval větu: „Lidský život v těchto zemích nemá žádnou cenu.“ Zvěrstva, páchaná na slovanských národech, byla horší než zvěrstva, páchaná jinde.

Hitler otevřeně řekl: „Hodláme provést výběr pro novou vrstvu pánů, která bude prosta mravního soucitu, vrstvu, která si bude vědoma, že z důvodů své lepší rasy má právo ovládat jiné. Osvobozuji lidi od únavných omezení ducha, od špinavé a degradující sebetrýzně, působené přeludem zvaným svědomí a mravnost.“ Hitler viděl v náboženství „špinavou a degradující sebetrýzeň“. Marx, který vyloučil už před Hitlerem Boha z dějin, mohl jím být nadšen.

Představitelé diktatury proletariátu připojili ke zločinům, které napáchali před válkou ve vlastní zemi, za války ještě zločiny další: 1) Deportovali na otrockou práci do Německa 5 milionů příslušníků jiných národů. Převážná většina byli Slované. Nešlo o otroctví v přeneseném slova smyslu, ale o skutečné otroctví – s právem člověka trestat a zabít. 2) Vyloupili a vyrabovali obsazené země. 3) Vyvraždili plánovitě v táborech i mimo ně nejméně 12 milionů mužů, žen a dětí.

V této strašlivé statistice zaujímají přední místo Slované. V Polsku a Rusku se chtěli Němci zbavit všeho domácího obyvatelstva, aby země mohlo být použito ke kolonizaci. Neurathem byl v srpnu 1940 schystán podobný osud i Čechoslovákům. Německá diktatura proletariátu si chtěla porobit jiné národy. Pro Slovany však měla úděl horší než porobu: germanizaci nebo vyhubení. Metody vyhlazování Slovanů byly jednotné a nasvědčovaly tomu, že vrahové byli cvičeni ve zvláštních školách.

Nacisté měli pro Slovany nejhlubší opovržení a nejpalčivější nenávist. Hitler to vyjádřil slovy: „Musíme provádět politiku systematického vyklidňování. Tím rozumím úplné odstranění celých národních skupin. Je to kruté, proto musíme být krutí.“ Borman se vyjádřil takto: „Slované musí pro nás pracovat. Pokud jich nepotřebujeme, mohou zemřít. Není žádoucí, aby se Slované rozmnožovali.“ „Co se stane s Rusem nebo s Čechem, na tom nemám nejmenšího zájmu. Žijí-li tyto národy nebo hynou hlady, zajímá mne jen tolik a potud, pokud je potřebujeme jako otroky pro svoji kulturu,“ řekl Himmler. SS generál von der Bach-Zelewski před Norimberským tribunálem řekl dne 7. ledna 1946: „Když se hlásala celá desetiletí nauka, že Slované jsou nižší rasa, pak takové jednání bylo nevyhnutelné.“

Německá „elita“, představitelé lumpenproletariátu, zpracovala nejdříve vlastní národ k nenávisti a zločinnosti, aby pak on, tento národ, vykonal dílo její „ideologie“, postavené na národní a rasové nenávisti.

Není záhodno zasévat do člověka nenávist! Nese strašné plody. Představitelé diktatury proletariátu otrávili duši a svědomí celé generace německého národa, rozvinuli v ní pojem vyvolenosti a rasové nadřazenosti, která si může s druhými národy dělat cokoliv. Němci se nakonec zřekli svědomí a mravnosti jako špinavých předsudků, zřekli se vlastního rozumu a vlastní mravní zodpovědnosti. To byl výsledek po léta působící nacistické ideologie. Mravní zkáza a duchovní spoušť, jíž Hitler zatopil Německo, nebyly zdaleka ovšem jen jeho dílem. On dovršil dílo travičů německého národa, mezi něž bezesporu patří Fichte, Nietzche a Marx, otec diktatury proletariátu a hlasatel třídní nenávisti, principu jeho přestavby světa a člověka v něm.

Obě diktatury proletariátu, jak v Rusku, tak v Německu, musely nejdříve znásilnit člověka, jeho rozum, cit a vůli k dobru, aby ho ovládly a použily jej ke zlu. Zdeformovaly tak svět a člověk v něm na celá desetiletí, odepsaly nejméně tři generace a přiblížily svět ke globální katastrofě.

Alexandr Solženicyn dnes říká: „Tento svět má šanci přežít jen tehdy, najdou-li se lidé, kteří se rozhodnou pro oběť.“ V cestě této oběti stojí klam. Nasvědčuje mu i Schachtovo osvobození na Norimberském procesu, tak záhadné přímým účastníkům tohoto velkého poválečného dění. Lze za tohoto stavu věcí účinně se obětovat? Nezkypří půdu pro další květy zla každá nová oběť? Není již předem odsouzena k výsměchu či ještě něčemu horšímu?

Těžké je nacházet optimismus v dějinách lidstva. Komenský, učitel národů, to dovedl. Jeho víra v člověka překonala všechna zla třicetileté války, husitské i anglické revoluce. Komenský věří v člověka jako v dokonalé dílo Boží. Věří v náš národ, neboť ho miluje. Víra a láska jsou navzájem spjaty, posilují se. Komenský odsuzuje jako zlo dělení v církvi i v politice. Jděme v jeho šlépějích, usilujme o jednotu národa!

Marie Lesná

(Nedělní hlasatel, 2. 10. 1994, str. 1 a 5)