Opuštěná katedra – František Růžička
O první červnové sobotě minulého roku (2013) byla za účasti představitelů církevní, kulturní a společenské sféry znovu vysvěcena a veřejnosti zpřístupněna diecézní katedrála sv. Mikuláše v jihočeské metropoli po generální opravě, která si vyžádala značného finančního objemu. Ponechme teď stranou otázku, jak se mnoha přítomným věřícím nové, moderní uspořádání zalíbilo, zejména pak se supermoderním vybavením prostoru presbytáře, v jehož centru v místě původního oltáře stojí biskupská katedra.
Poslední českobudějovický biskup Mons. Jiří Paďour působil v diecézi od roku 2001 a do jejího čela byl jmenován roku 2002. O první sobotě letošního roku se přišel do zaplněné katedrály se svými věřícími rozloučit, když ze zdravotních důvodů podal ve smyslu kanonického práva svoji rezignaci. Přišli se s ním rozloučit bratři v kněžské službě, biskupové i kardinálové Miloslav Vlk a Dominik Duka s papežským vyslancem Giuseppe Leanzou. Rovněž tak i představitelé města, univerzity, církevních společenství a okolních diecézí (Linec, Pasov, St. Pelten). Přišli se nejen rozloučit, ale poděkovat za službu v církvi, neboť služba biskupa je především službou Bohu.
Domnívám se, že pro vystižení duchovní náplně tohoto loučení je podstatné uvést odkaz na jednotlivé části bohoslužby slova. „Bratři chovejte se tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu… Vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět“ (Čtení Fp 1,27). „Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý“ (Ž). „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař… Zůstaňte ve mně a já ve vás“ (Evangelium J 15).
Při promluvě k věřícím i hostům pak otec biskup Pavel rozvedl zásadní rozměry kněžské služby: „Jásejte Bohu všechny země.“ Dnes jsme se v zaplněné diecézní katedrále sešli, abychom poděkovali za službu svého dosavadního biskupa. Papež František nedávno v Riu promlouval ke statisícům za přítomnosti sedmi tisíc kněží. Je to povolání nejen jako zaměstnání, ale přímé povolání Bohem, podporovat víru v setkávání, jít mezi lidi, pomáhat slovem evangelia, být misionáři a rozsévači. I když si uvědomujeme, že raději se sklízí úroda… Bůh každého z nás povolal k hlásání evangelia, příkladem je nám k tomu Panna Maria se svou mateřskou láskou. Buďme jejími dobrými učedníky. Ona nám vyprošuje milost u svého Syna. V přímluvách pak zazněly prosby nejen za biskupy a diecézi, ale za všechny nemocné, za politiky i naše zemřelé, za svět kolem nás.
Po skončení mše svaté se s otcem biskupem Jiřím oficiálně rozloučil nuncius Mons. Leanza. Poděkoval za pozvání, pozdravil jménem papeže Františka, tlumočil ocenění jeho dlouholeté práce v diecézi, v řádu i za dobu, kdy působil jako neoficiální sekretář kardinála Tomáška. Byly to roky s náročnými úkoly, se všemi vyprošuje Boží požehnání. Potleskem se přidali věřící shromáždění v katedrále.
Kardinál Mons. D. Duka poděkoval jménem české provenience BK; Ing. Smolková za věřící diecéze a zaměstnance biskupství; P. Roman Dvořák za kněze, děti a mládež; sestra Klára za řeholníky a řeholnice.
Na závěr otec Jiří, jako končící diecézní biskup, přítomným poděkoval za všechny chvíle, které s nimi po dobu svého působení v diecézi strávil. Nezapomněl na sv. Kláru ani na sv. Františka, kteří mu vždy byli učiteli a oporou. Uvedl, že mnohokrát na tom byl velmi špatně, mohl mravně zahynout, kdyby jej Kristus nezachránil. A tak tomu bylo mnohokrát v životě. Cesta života byla velmi obtížná, ale vždy si připomínal: „Když stojíš, dbej, abys nepadl.“ Čerpal z díla papeže Jana Pavla II., se kterým se opakovaně setkal v osobním rozhovoru. Měl ho rád jako nástupce sv. Petra. Nezapomněl ale ani na moudra starých babiček, katoliček i evangeliček.
Dodejme na závěr, že otec Jiří Paďour (nar. 1943) byl vysvěcen na kněze v roce 1975, v době svého působení přišel o státní souhlas, tajně vstoupil do kapucínského řádu, odmítl spolupráci s StB. Před nedávnem se zúčastnil setkání mládeže, kde bylo přítomno 1-2 miliony mladých lidí, což je důkaz, že víra nezaniká. Právě proto i u nás je potřebné dětem a mládeži věnovat stále větší pozornost. „Pán Bůh buď požehnán!“
Na Černé věži, stojící vedle katedrály, právě odbíjí dvanáctá. Spolu s libozvučným hlasem zvonů nechme pomyslně zaznít i tóny populární písně „Loučení“ (Jiří Zmožek, Vladimír Čort) s interpretkou Naďou Urbánkovou, která před nedlouhým časem zazpívala i po benedikci nového opata J. Šimka v Želivském klášteře.
„Je za pět minut dvanáct, prostě loučení. Co dál, co dál, nic už se nezmění. Co mám, to mám, to sotva vyměním…“
Mějme i my nadále svoji pevnou víru.
František Růžička, České Budějovice
U oltáře při mši svaté
Příchod do katedrály (kard. D. Duka, kard. M. Vlk, biskup J. Paďour)
Opuštěná biskupská katedra
