Svobodné noviny na internetu

Nikde nejsou peníze. Nejsou na výplaty dělníků ani zaměstnanců. Jsme svědky toho, že nejsou nikde, kde by měly odměnit pracovní úsilí. Nejsou ve školství, nejsou ve zdravotnictví, nejsou v kultuře. Peníze, peníze, peníze – zní ze všech stran. Mladí jsou v nejistotě a úkosem hledí na ty, kteří berou důchody. Ještě. Společnost bez peněz je jako lidský organismus bez krve.

Je to situace snad nová. Přinesl ji „pokrok“ dneška? Zdaleka ne. Poslyšme, co píše v Dějinách světa jejich autor, H. G. Wells už ve 20. letech 20. století: „V Gallonovi, muži z vysoké šlechty, si našla (Marie Antonietta) ideálního ministra financí. Od roku 1783 do roku 1787 vyráběl tento zázračný muž peníze jako kouzlem – a jako kouzlem mizely. Pak v roce 1787 byl hotov. Hromadil půjčku na půjčku a nakonec prohlásil, že monarchie, veliká monarchie, která vládla Francii, je na hromadě. Odnikud nebylo možno sehnati peníze.“ Kvůli penězům byly svolány stavy, poprvé od roku 1614, a začala „velká“ revoluce francouzská. Po pěti letech vraždění, sám, stoje pod gilotinou, prohlásil Robespierre tato slova: „Chtěl jsem pomoci chudým, pomohl jsem finančníkům.“ Ve jménu rovnosti, volnosti a bratrství byla vyvražděna rodová šlechta. Musela udělat místo nové šlechtě – finanční oligarchii. Důležité je také vědět, že to byla revoluce protináboženská.

Už před 2400 lety mluvil Platon o oligarchii, tj. vládě několika, jako o vládě nejhorší. A stojí u něho za jedinovládou a přímou demokracií. Nikoli za demokracií stranickou, v níž se uplatňuje zastupitelský systém moci. Tu si vymyslel pro potřeby kapitálu bankéř Grote, říká Ortega y Gasset, španělský filozof. Není to jen mínění jeho, ale i Alexise de Tocqueville. Dospěl k němu uprostřed 19. století studiem americké demokracie. Podle nich tu máme 190 let co do činění se skrytou vládou finančního kapitálu, cudně se halící do „vlády lidu, lidem a pro lid“.

W. Steed, anglický diplomat a novinář, přítel TGM, zaznamenal v září 1913 rozhovor se soluňským finančníkem Emanuelem Carasso. V něm říká Carasso toto: „Provedli jsme revoluci, potom protirevoluci, pak zase novou revoluci…“ Zde tedy zcela otevřeně se přiznává, kdo stojí za válkami a revolucemi, kdo z nich v konečné podobě má vždy prospěch. Je to velký kapitál, který manipuluje národy a jejich domovy, tj. státy. Člověk je v tomto koloběhu času ovšem formován revolucemi a válkami tak, aby se zvnějšku dal ovládat ku prospěchu kapitálu. Je postupně přiváděn k takovému způsobu života, který vykazuje stále větší míru odduchovnění. Už po 1. světové válce říká významný francouzský lékař Maurice Boigey toto: „V pěti válečných letech jsme ustoupili o čtyřicet století, lze-li předpokládat, že lidé v roce 2000 př. Kristem byli tak ukrutní, hrubí, nečistí a sobečtí…, myšlenkový úpadek a hysterie jsou následky přílišné organické sešlosti, jíž byli stiženi národové po válce (= 1. světové).“

Z této situace se pak rodí fašismus, s bardem d'Annunziem, volajícím: „Rozkoš, nebo smrt!“ To provázelo Mussoliniho „pochod na Řím“, který byl financován svazem bankéřů. V témže roce, kdy pochodoval Mussolini na Řím, v Německu, stíhaném po prohrané válce reparacemi, padla marka. H. G. Wells píše: „Nikdy jsem neviděl lidi tak nešťastné, jako v Berlíně, při pádu marky v roce 1922.“ Tak se připravovalo postupné podhoubí, z něhož vzešla 2. světová válka. Lion Feuchtwanger pak už mohl v roce 1935 napsat tuto hroznou pravdu o odduchovnění německého národa: „V Německu už neexistuje nic než žrádlo, chlast, soulož a spánek.“ S takto odlidštěným člověkem bylo možno dělat vše. Bylo možno zabíjet a mučit po celém světě, nejen v Evropě.

Rozhodující hnací silou dnešního tržního hospodářství (všude, nejen u nás) není pokrývání skutečných životních potřeb člověka. Hnací silou je zisk. Pro kapitálový trh má smysl jen „účinná“ poptávka. Nelze se tedy divit, že vedle hladu a nouze vidíme i přebytek a rozmařilost, a to jak v jedné a téže zemi, tak v různých částech světa. Mizí lidská důstojnost, smysl života, hromadí se neřest a odpor ke všemu, co je ještě dobré a krásné. Kde je, Platone, tebou hlásaná kalokagathia? Soulad sil tělesných a duševních? Dobro, neoddělitelné od krásy?

Člověk je formovatelný ve směru dobra i zla. Tohle od pradávna uznávali všichni významní myslitelé, s nimiž se můžeme ve světové kultuře setkat. To nám dokazuje zcela jasně i poslední, dvacáté století. Zlo formovalo člověka jak dvěma světovými válkami, tak velkou revolucí ruskou i mnoha revolucemi a válkami dalšími, včetně revolucí u nás. Jak té z roku 1948, tak její dcerušky – z listopadu 1989. Bez první by zajisté nebylo té druhé. Komenský v Obecné poradě o nápravě věcí lidských staví na kvalitě jedince, základu to každého širšího společenství. Jestliže tedy současná „vláda lidu, lidem a pro lid“ jde proti kvalitě jedince, odbourává z morálky mravnost, pak zajisté slouží chaosu, nikoli řádu. Má snad nový  pořádek vzniknout z chaosu? Z rozkladu individua?

Starověký Řím stonal a zašel na peníze. Zajde na ně i dnešní svět? Svět, v němž je ohrožen nejen život partnera, ale veškerý život – na souši i v moři? H. G. Wells k tomuto závěru dospěl v roce 1945. Druhá světová válka tohoto evolucionistu a darwinistu vykolejila. Tento autor jednotné Evropy (mluví o ní již ve 20. letech 20. století), evropské univerzity a věku vzájemné služby ztratil veškerou naději, když v roce 1945 a v roce následujícím psal svůj poslední spis. Nese příznačný název: Rozum v koncích. Člověk – dle něho – jako biologický druh dosloužil. Bude zničen silou, pro niž autor hledá obtížně výraz. Nakonec se ustaluje na pojmu „antagonista“. Tak končí jeden z největších znalců světových událostí. Opíral ovšem své poznatky jen o víru v člověka a jeho kvality.

Víra v člověka musí pramenit z víry v Boha. Tvůrce a uchovatele vesmírného řádu. Vírou v Boha přesahujeme sami sebe. Jsme schopni nejen zlo rozeznat, ale překonat je sebezáporem – odpuštěním. Kristova oběť by byla marná, kdyby nás nepoučila právě v tomto směru. Odpuštění je více než spravedlnost. Je odrazem Boží tváře v lidské přirozenosti. Bůh je milosrdný i spravedlivý s konečnou platností.

Marie Lesná

(Nedělní hlasatel, 22. 12. 2002, str. 10)