Svobodné noviny na internetu

Pro současný celostátní marasmus naší republiky jsou typické tzv. nacirestituce. To jsou restituce vymáhané pohrobky protektorátu, zhusta pak z řad nečeské, pobělohorské šlechty. To jsou restituční pokusy typu kauz Buquoy, Colloredo-Mansfeld, Dietrichsteinová, Harrach. U. F. Kinsky (neztotožňovat s ČSR loajálním Kinským ze Žďáru!), Möse, Thun-Hohenstein, Salm-Reifferscheidt-Schoellerová atd. Tyto tzv. restituce po desetiletí zatěžují stát, organizace, podniky a veškeré občanstvo trvalou právní nejistotou. Tato nejistota přivozuje blokaci majetků a jejich sanace, brání rozvoji regionů, institucí a občanského podnikání, znehodnocuje miliardové majetky, škodí občanům uměle vyvolávanými následnými soudními spory – a nakonec i poškozuje mezinárodní prestiž republiky. Vzniklými milionovými a vyššími škodami se pak nikdo, včetně státu, vůbec nezabývá.

Restituce postavené na krádežích nacistické dokumentace

Dnes, po řadě velmi otřesných zkušeností občanů i organizací, nadále nelze zamlčovat fakt, že řada kauz tzv. protektorátních restitucí je postavena na záměrném rozkrádání nacistické dokumentace z institucí, úřadů a někdy dokonce i z archivů. Toto rozkrádání má velmi staré kořeny – již v poválečném revolučním chaosu let 1945-46. Tak tomu bylo například v případě tzv. ztrát nacistické dokumentace v kauze kolaboranta Des Fours Walderodeho. Je to popsáno například v publikaci Cui bono restituce II, Praha-Blansko 2007, str. 63-64. Následovaly další akce v letech 1967–1969, kdy se v zahraničí připravovaly restituce pohrobků protektorátu v návaznosti na tzv. obrodný proces v republice.

„Lurdský zázrak krádeží v Rájci“

Ty nejhůře reprezentuje kauza Salm, kde rozkrádání dokumentace a reálií dosáhlo takového vrcholu, že z majetku státu a národního výboru nakonec byly beztrestně rozkradeny takové reálie, jako album místních nacistických veteránů (tzv. kriegerkameradů) a prapor této organizace ze zámku nacistického kolaboranta, válečného veterána I. války a srbobijce válečných front Šabace a Mariboru, knížete Salm-Reifferscheidta! Přitom nešlo o žádné maličkosti! Samo album by dnes mělo sběratelskou hodnotu nejméně přes 120-160 000 (odhady specialistů) a prapor dle muzejních odborníků nejméně 200-250 000 korun. Dále byly rozkradeny dvě protokolní knihy, dokládající rovněž kolaborační činnost pana knížete, v odhadnuté hodnotě 340 000 korun. Ale po 6 letech a uzavření soudů náhle jakýmsi „lurdským zázrakem“ byla jedna z protokolních knih „dohledána“ a vrácena archivu (!!!). Netřeba zdůraznit, že předcházelo policejní šetření a trestní oznámení. Případy byly publikovány v tisku, například v Národním osvobození č. 14-15/2010. Jsou předmětem stížností a oznámení ministerstvu vnitra.

„Nacisté – vlastenci?“

Vrcholy drzosti představují případy žadatelů, jejichž přímí rodiče byli spojeni s Henleinovou stranou či s NSDAP. To jsou případy Dietrichsteinů, Kinskyho a Thuna-Hohensteina. Všechny tyto kauzy sice prozatím skončily ve prospěch státu, avšak tím více je alarmující fakt, že k nim jednak vůbec došlo, jednak že žadatelé-potomci mají tu odvahu vytvářet odvolání postavená na fabulátech o jakémsi „vlastenectví“ a „protinacistickém smýšlení“ jejich předků. Jak například pohlížet na tvrzení žadatelky o majetek Mikulovska, Edle Frau paní Olgy Marie de las Mercedes von Dietrichstein, přišlé jako U. F. Kinsky z Argentiny, že její otec byl „vlastenec antinacistického smýšlení“, když soudce přitom poukázal na jeho přihlášky do Henleinovy strany a do NSDAP? My, potomci a příbuzní popravených nacisty a zavražděných gestapem, se tážeme: odkdy bylo henleinovci, nacisté, československými vlastenci? Dnešní tisk v zahraničních rukou šíří o otci Dietrichsteinové takové nesmysly, jako je fabulát, že se „proslavil tím, že zavřel Hitlerovi bránu mikulovského zámku při jeho příjezdu do města“. Ani středověké spisy na oslavu svatých nešířily takové bajky. Co by se asi stalo s takovým nacistou, který by führerovi zavřel před nosem vrata? Jak říká můj právník, nedožil by poledne!

„Rozkrádačky z profese a srbobijci“

Další specialitou těchto kauz je rozkrádání archivů. Tak například z jednoho jihočeského archivu (informace pamětníka) zmizelo album K. J. Buquoye, doprovázejícího a tisknoucího ruku Henleinovi. Naštěstí byly k dispozici jiné dokumenty a potomek Buquoy byl zameten hned v 1. instanci. Takto se mělo zacházet se všemi těmito „žadateli“ v republice – nikoli jim dávat podvodně občanství k restituci, jak to dokázali například pánové Bratinka a Ruml! Jistě si pánové vzpomenou na to, že dali například jisté madam Schoellerové občanství z důvodů „zlepšení obrazu mezinárodních vztahů ČR“. Bylo to vskutku „zlepšení“, když se prokázalo, že manžel madam Schoeller byl válečník wehrmachtu a kutý srbobijce, který nedostal metál Koruny krále Zvonimíra IV. tř. ve stříbře, udělovaný ustašovcem Paveličem, za hlazení Srbů sametem! A vedle toho měl tento Waffen SS 6. kozáckého pluku Pannwitzova XV. sboru čtyři další vysoké nacistické metály... Díky nálezům nás, odbojářů, fotografie její nacistické svatby dnes má i srbské velvyslanectví, i úřad parlamentu EU... Odhalování krádeží a utajování nacistických kolaborantů III. reichu v našem protektorátu má dnes podobu žumpy, u níž se utrhlo chabě přidrátované víko... Je jen na orgánech státu a na soudech, aby konečně učinily přítrž tomuto restitučnímu „Drang nach Böhmen“!

K nacirestitucím ani ke zločinům nacismu a stalinismu nelze mlčet

My, jako potomci legionářů a odbojářů, kteří všeobecně souhlasíme s konstatováním váženého pana Stránského, že se nikdo neomluvil popraveným a zavřeným, nemůžeme mlčet. Tak jako nelze mlčet k obětem stalinismu, tak nelze mlčet k obětem pangermanismu – fašismu a nacismu. Tak jako se dnes hanebně zamlčuje mezinárodní zrada na našich slovanských bratrech, Srbech, jako se hanebně zamlčuje svinský Mnichov, dopuštěný z blahovůle demokracií na Kosovu, jako se trpí rozřezávání Srbska za živa a rozřezávání srbských dětí na orgány albánskou chátrou (na rozdíl od slušných Albánců, z nichž mnozí jsou též přátelé Srbů), tak se trpí také zločiny spáchané stalinismem a zločiny spáchané nacismem na Slovanech a na nás, Češích, rovněž. Mladá generace, zbavená dějepisu, je ohlupována „JungFront Heute“ a jinými tiskovinami tak, jako by to byl Völkische Beobachter a Stürmer nacistů. Je důležité, že vycházejí české Svobodné noviny, tak jako je dobře, že vychází Národní osvobození. V této souvislosti je nutno poukázat na fakt, že dnešní tzv. kníževláda stále dopouští zamlčování a falšování doby protektorátu a nacismu tak, jako se stále neodhalily všechny zločiny stalinismu. Jaký div, když ministr zahraničí, lavírující mezi prezidentskými dekrety jako slon mezi vejci – a který si za toto lavírování vysloužil označení jakéhosi „švejkomutanta“ rakouských soukmenovců – se sám stal lžimnichovanem, který proti mezinárodnímu právu za přitakání „klokaního Haagu“ odsouhlasil „lažnu državu Kosovo“, jak říkají bratři Srbové. Tento proces zamlčování, překrucování a doslovného lhaní bohužel zahájila „pravdolásková skupina“ pseudohumanistů, kteří se starají o práva Tibeťanů a nestarají se o práva Arménů, Osetinců, Srbů, kyperských Řeků či Kurdů. A zvláště jsou jim jedno práva nás, Čechů, kterým jejich chlebodárci a oni  vymezili osud polabských Slovanů.

Soudy a doktríny

Jak pak mají soudy soudit nestranně a spravedlivě jménem republiky kauzy s vykradenou dokumentací! Lékem na tyto Augiášovy chlévy může být jedině politické řešení a následující zákonodárné akty. Je třeba uvalit zásadní moratorium na tzv. protektorátní, arijské restituce před rokem 1948. Je třeba skončit s ohlupující adorací nacistické a kolaborantské šlechty a dalších kolaborantů let 1938-1945. Je třeba hájit prezidentské dekrety jako stálou součást ústavy a právního pořádku republiky a vypráskat z republiky všechny nacirestituenty jako nepatřičné adepty příčící se Pařížské reparační smlouvě. Občané republiky nemají zapotřebí dezinformačního jedu o jakési „slavné, čestné, elitní šlechtě“ protektorátu, pocházející z pobělohorských příchozích. Čtěme správně dějiny a dozvíme se, že předek Walderodů, jistý Mikuláš Walderode, byl takový bezostyšný pobělohorský lupič, že se za něho styděl i český renegát a vojenský exekutor pokladny moravských stavů Valdštejn! Jen ať si páni redaktoři přečtou dílo profesora Janáčka o Valdštejnovi! Jestliže pak jeho prapotomek Dr. Karl des Fours Walderode se stal tlumočníkem abwehru a členem Henleinpartei, jaképak tedy měl nároky na čs. občanství a majetky? Byl nutný úřední podvod, aby je získal!

Je příznačné, že média o té naší české, pravé, vlastenecké šlechtě mlčí jako hrob. Nevyzvednou Bořka Dohalského, který byl spojkou mezi generálem Eliášem a Dr. Benešem a který svůj odboj zaplatil hrdinskou smrtí. Nevyzvednou potomky Dačických z Heslova, kteří bojovali proti nacistům a byli vězněni v Breslau. Nevyzvednou hraběte Mensdorfa, který jako prohlášený Čech se postavil Němcům s rizikem koncentráku a podporoval skupinu Vela. Ne, budou pořád žvanit nesmysly a lži o Colloredech, o Dietrichsteinech, o Hohenbercích, chtějících Konopiště po zvířevrahu Ferdinandovi d’Este, o ostudných Salmech, ještě ostudnějších Schoellerech, neméně ostudných Thunech-Hohensteinech atd. Stokrát podle učitele Goebbelse budou opakovat dezinformace, čtvrtpravdy a dokonalé lži. Taková je pravá pozice našeho kolaborantského tisku.

Kdybychom chtěli nějakou legitimní národní restituci, museli bychom jít až do Bílé hory a říci: „Vraťte majetky vyhnané české šlechtě a měšťanstvu, jejíž potomci jsou roztroušeni po celé Evropě a zámoří, Napravme pyramidální zločin Ferdinanda II. na českých stavech. Vždyť je známo, že původně mělo být popraveno rovnou 300 příslušníků českých stavů, a ne jen 27!“ To by řvali všichni ti lupiči českých statků – jen co je pravda. Nejvíc by řvali potomci Liechtensteinů pro své „moravské državy“. Jejich Karel z Liechtensteinu byl císařským ředitelem těchto zločineckých konfiskací, jak to krásně a zejména přesně popsal Ernest Denis ve svých „Čechách po Bílé hoře“.

Celá idea konstruovaných dnešních tzv. restitucí je již z těchto historických hledisek zparchantělá od samého kořene. Nakonec ke zločinům stalinismu a nacismu. Jakpak se mají dohledávat doklady k režimním zločinům, když stát svou hrubou nedbalostí trpěl a trpí rozkrádání státní dokumentace? Modelovým případem je rozchvácení archivu bývalé Komise pro válečné zločiny, svévolně zrušené Čalfovou vládou. Je publikováno Stanislavem Mottlem, dokonce ve dvou knihách. Nic se neděje, nikdo není trestán. A co se týče stalinismu, kolik asi bylo rozkradeno svazků StB v letech státního chaosu 1989-1992?  Jak by řekl seriálový komisař Berghammer: „Pravým viníkem je stát, který ovšem nemůžeme zatknout!“

Dr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSBS Boskovice