Svobodné noviny na internetu

Náš přední literární vědec Václav Černý vydává v roce 1946 kritickou studii „Zpěv duše“. V ní vstupuje do „království největšího básníka naší generace, Josefa Hory“ (1891-1945). Tento velký český básník říká ve dvacátých letech, že člověka západní kultury ovládá neukojitelná touha mít, vlastnit a chtít. Nebyla tu vždy, je plodem několika desetiletí. Totéž slyšíme téměř současně i z úst Alberta Schweitzera. Ten je upřímně zneklidněn tím, že už několik desítek let se potulují západní společností zcela nehumánní názory, nad nimiž se málokdo pozastavuje. Stojí opravdu za to přečíst si i dnes jeho pojednání o krizi kultury, kterou napsal v roce 1923.

Tyto nehumánní názory připustily zneužití arijství jako podnože pro teroristický nacionalismus. Útočný nacionalismus je v příkrém rozporu s láskou k vlasti. Zcela nevybíravě ji potírá u druhých národů a ve vlastním národě ji mění ve výbušninu. Stačí si přečíst Rossiho „Pochod na Řím“ čili Mussoliniho cestu k moci. Zde se také dočteme, že pochod na Řím, uskutečněný 22. října 1922, byl financován svazem bankéřů.

Útočný nacionalismus je vyhrocenou formou rozporného relativismu, s nímž se dnes setkáváme – díky médiím – na každém kroku. Jsme vůči němu nejen bezbranní, ale i otupělí, a tak trpně snášíme propagaci cigaret spolu s výsměchem rakovině, zohyzděnou tvář vědce i prezidenta.

V Německu třicátých let se tento rozporný relativismus projevil využitím ušlechtilého myšlení, které vzniklo 500 let před naším letopočtem v Indii, k bezohlednému útoku na jiné národy a rasy. Nehumánní záměry tu vzaly na sebe háv ušlechtilého myšlení, jehož krásu a jas nám dodnes přináší Arijská stezka Siddárthy Gautamy. Připomeňme si její znění:

1. Člověk má stále usilovat o pravdivé poznání; 2. má správně toužit, což znamená zbavit se nízkosti, jež plyne ze žádosti smyslů, ze sobectví a z touhy po nesmrtelnosti. Nízké tužby má nahradit ušlechtilými tužbami, jako je vzájemná služba a touha po spravedlnosti; 3. má mít vlastní názor na věc, ověřený zkoumáním této věci; 4. člověk má správně zaměřovat svou pozornost, má stát na stráži proti své domýšlivosti; 5. má správně mluvit, správně se chovat a mít užitečnou práci; 6. má správně usilovat, své úmysly uskutečnit a být k sobě kritický; 7. člověk má být správně zanícen, nemá podléhat bezmyšlenkovitému vytržení a následování kohokoliv a čehokoliv.

Co společného má toto myšlení s krutostí k druhým, s povyšováním se nad druhé lidi, národy, rasy? Nacismem zneužité arijství je jedním z největších klamů 20. století. Ke cti české vědy bude vždy sloužit, že se proti tomuto zneužití arijství postavila. Česká akademie věd a umění vydala sborník „Rovnocennost evropských plemen a cesty k jejich zušlechťování“, který byl velmi pozitivně přijat Arne Novákem, naším předním literárním kritikem a také, bohužel, posledním předválečným rektorem brněnské Masarykovy univerzity. Věnoval zmíněnému sborníku kritickou stať „Národ a plémě“ v roce 1934.

Myšlení Siddhárthy Gautamy, kterého následovníci nazvali Buddhou, je nadčasové. Můžeme je přijmout i dnes, a to jako tradici i pokrok zároveň. Ostatně jedinci, jako Shakespeare či Komenský, mu byli velice blízko. Komenský svým výrokem „k čemu střevíc větší nežli noha“ zajisté nebyl stoupencem spotřebního způsobu života. Jeho osobní život byl v souladu s tím, co hlásal. Jednota slov a života je mravní postulát, který naše doba téměř nezná, právě díky onomu – téměř módnímu – rozpornému relativismu. Nedivme se pak, že morálka je chápána jako slabost a její absence jako síla.

Druhá světová válka sice vyústila v rozdělení svatě v podstatě na dvě části. Obě tyto části však podléhají stejnému procesu: odduchovnění, zmaterializování. Mediální kultura, která zachvátila a zcela ovládla po 2. světové válce – díky rychlejšímu technickému pokroku – západní demokracie, je toho dokladem. Sociolog kultury Herbert Marcuse, narozený r. 1898 v Berlíně a prožívající svůj život v USA, právem mluví o kultuře současnosti jako o zmaterializované kultuře industriální společnosti. Odděluje civilizaci od duchovní kultury. Pokrok vidí jen u té první.

Do tohoto rozporného světa se rodí, rostou a vyzrávají jedinci, generace za generací. Celospolečenské klima se obtiskuje do jejich individualit, je jimi buď přijímáno, nebo zamítáno, ale je tu, je pro ně tzv. objektivní realitou. Po pádu „železné opony“ je např. objektivní realitou proměna předvoje dělnické třídy v něco nežádoucího, dokonce zločinného. Jedinec se pak s tímto zvratem musí nějak vypořádat, ať už stál vně, či uvnitř politického seskupení, takto prudce přehodnoceného.

Zvraty v hodnocení společenských procesů a událostí vstupují a ovlivňují jak pracovní, tak i osobní, rodinný život každého člověka. Neboť i ten největší individualista je tvor společenský, vázaný a svázaný tisícerými nitkami s ostatními lidmi, a to svými potřebami primárními i sekundárními. Děti se rodí v rodinách, které toto vše prožívají, stejně jako před 60 lety musely prožít a přežít válku. Je nutno říci, že společenské zvraty, války občanské čili revoluce i války mezi národy jsou pro jedince jakéhokoliv věku vždy nebezpečné. Dá se říci, že stejně nebezpečné jako přírodní pohromy. Moudří lidé v celé historii lidstva vždy hledali jiné způsoby řešení problémů.

Celospolečenské klima se silně odráží v rodině, prvním sociálním prostředí, s nímž se jedinec setkává. Sama rodina, jako společenská a výchovná jednotka, prochází změnami. Zůstává však tím základním, co jedince od narození modifikuje. Jako výchovné prostředí ji uznával Komenský i Pestalozzi, I. A. Bláha i Pitirim Sorokin, Rus, žijící po Říjnové revoluci v USA, významná postava světové sociologie kultury. Rodinu ovšem neuznával Bedřich Engels, což se odrazilo ve všech státech, které ovládla marxistická ideologie, i když specificky a také rozdílnou měrou. U nás např. více než v Polsku či Maďarsku.

Názory Komenského jsou u nás dostatečně známy, méně již názory J. H. Pestalozziho. Ten kladl velký význam na utváření citového bohatství osobnosti v rodině. Na počátku 19. století říká: „Považuji všechny vlohy ducha, které jsou v lidské přirozenosti, pouze za prostředky srdce a jeho povznesení k lásce. Láska je jediný, věčný základ vzdělání naší přirozenosti k lidství.“ O rodičích pak říká: „Kde rodiče ve svém vztahu k dítěti se od přirozenosti tak odchylují, že mu odepřou to nejdůležitější, svoje spolupůsobení ve výchově k lásce, tam je potom konec pro jejich děti s výchovou k lásce a k činnosti z lásky. Podvod a povrchnost zaplaví lidského tvora od kolébky.“ Verš E. B. Browningové „Přírodo, lásko, dovršuješ v nás“ je patrně až příliš pravdivý.

Minulou společnost, z níž vymizel cit, nám představuje svým výstižným sdělením Lion Feuchtwanger. Píše v roce 1935 o Německu: „V Německu už neexistuje nic, než žrádlo, chlast, soulož a spánek.“ A budoucí společnost, zbavená citu? S tou se můžeme setkat ve sci-fi Izáka Asimova „Nadace“. Planetární lidstvo, o němž se n Nadaci mluví, se utápí ve lsti a klamu, v touze ovládnout druhého psychologickými metodami i ničivými zbraněmi. Tak to tedy vypadá ve společnosti lidí, z níž vymizí pozitivní cit a lidský rozum i vůle nemají zábran. Nadace vyšla v USA již v roce 1951.

Podstatou lidství je rozum, cit a vůle. Tímto trojím se lišíme od ostatních tvorů na naší krásné planetě. Toto trojí musíme tedy šlechtit, rozvíjet a opatrovat po celý život. Ideál lidství nutno vidět v harmonii mezi rozvinutým rozumem, cite a vůlí. Je-li jen jedno z tohoto trojího oslabeno, dochází k porušení lidství jako takového.

Toto není nic nového, věděl to už před námi Komenský, a proto nabádá k všestrannému rozvoji každého, kdo se narodil člověkem.

Nikdo zajisté neupře Hitlerovi pevnou vůli a také mu nelze přisoudit rozumovou slabost. K tomu, aby se stal pro miliony lidí symbolem zla, stačila citová debilita. A není to jen on, kdo cit postrádal a dokonce se tím chlubil jako základem své síly. Takových jedinců bychom našli v minulosti i současnosti poměrně hodně. Dá se – bohužel – říci, že to jsou především lidé bez pozitivního citu, kteří svůj život dali do služeb revoluci nebo válce. Bez lásky rodičů vyrůstal jak J. J. Rousseau, tak M. Robespierre. Bez mateřské a otcovské lásky vyrostl i K. Gottwald. Jeho tvrdá, bezohledná vystoupení v parlamentu naší 1. republiky souvisela zajisté s traumatem v dětství. Vylekal jimi jak Josefa Horu, tak jistě měl jimi vliv i na Karla Čapka. Ten odsoudil komunismus jako něco, co bere člověku radost, co si pohrává s traumatem v něm. Jeho vyznání „Proč nejsem komunistou“ stojí za přečtení alespoň dnes, když dříve bylo nedostupné, a to zcela záměrně.

Citová výchova je tedy důležitá pro každého jedince. Právě v ní je rodina, rodinné klima nezastupitelné. Škola nemůže vyrovnat to, co rodina v citové výchově zanedbala. Citová podvýživa se stává nejen živnou půdou pro nejrozličnější odchylky v chování dětí, mladistvých a – samozřejmě – i dospělých, neboť život se nezastavuje. Citová podvýživa celoživotně oslabuje. Člověk si není jist ani v hodnotících soudech, ani ve svém konání. Chybí mu nejen otevřené srdce, schopné odpuštění, ale i otevřená mysl, schopná přiznat si omyl.

L. N. Tolstoj uvádí svůj slavný román Anna Kareninová výstižnou charakteristikou šťastných a nešťastných manželství. Šťastná manželství sou si podobná, nešťastné manželství je vždy nešťastné svým způsobem. Jinak řečeno: štěstí lidi spojuje, neštěstí rozděluje, izoluje. To, co platí o manželství, platí také o jedinci, o dítěti zvláště. Všechny šťastné děti jsou si podobné, každé nešťastné dítě je nešťastné svým způsobem, a tedy izolované. Izolace je pak pro jedince těžké trauma. Proto byl a je izolací jedinec také trestán. Proto právě nešťastné dítě potřebuje naši pomoc, náš cit, porozumění a lásku. Citová výchova v náhradní rodině bude tedy zpravidla úspěšnější než sebe odbornější a materiálně vybavenější péče kolektivem výchovných pracovníků.

V citové výchově je velmi důležitý vzor. Náš přední sociolog I. A. Bláha napsal v roce 1923: „Živé vzory v rodině jsou to, co utváří dítě citově a mravně. Neboť čím zvláště působí tyto živé vzory, je to, že vyzařují citové ovzduší, jímž je dítě strhováno. Toto náladové, působivé ovzduší, jímž jsou přirozeně zahaleny, musí v jiných případech, u vzorů v knihách, u vzorů historických, teprve uměle být vyvoláváno a vytvářeno. Nejideálnější osobnost v literatuře a v dějinách nemá tolik názornosti a náladového půvabu jako živý příklad.“

Takto Bláha ovšem usuzuje ještě před působením filmu a televize. Proto tato i další média mají velkou zodpovědnost, neboť mají i velkou názornost, za to, co dětem a mládeži předkládají. Všechna média, i když různou měrou, věnují více pozornosti jevům negativním. Defektům ve společnosti, v rodině i jedinci. Předkládají-li špatné příklady, pak působí ony, a to především na ty, kteří nemají dostatek životních zkušeností ke korekci předkládaného. Klima, takto vytvářené, ovlivňuje zpětně morálku celé společnosti. Autor slavného románu z 2. světové války „Kruté moře“, Monsarrat, je si toho dobře vědom, když říká: „Morálka národa se upevňuje soustavným přisouváním pozitivních zpráv.“ Soustavné negativní zprávy demoralizují. Oslabují v člověku vůli k dobru. Činí zlo souputníkem života. Zde má moderní společnost ohromné rezervy, mravní i finanční. Kontrolou médií by mohl být snížen represivní aparát na polovinu i více.

O mravnosti mluví Bláha jako o sociální kvalitě, o hodnotě, do níž se lze vžít jen stálou praxí. Hlavní je morální atmosféra, v níž dítě žije. Poučování může být i škodlivé, je-li ho příliš mnoho. Tyto názory, vyslovené brzy po vzniku naší první republiky, nás burcují, usvědčují naši společnost z úpadku, a to nejen mravního, ale celé naší národní kultury. Zchudli jsme, naše národní kultura se jaksi vytratila. „Národní kultura, to nejsou jen hospodářské statky, technické vynálezy a objevy, knihy a noviny, obrazy a sochy. Národní kultura, to je také – a především – život intimní, čistý, teplý život statisíců českých rodin, to je také – a především – nesmírné citové bohatství, vytvářené v podivuhodných dílnách našich domovů.“ Tolik Bláha v roce 1923. Opět si připomeňme na tomto místě Čapkovy výtky komunismu.

Příliš mnoho jsme zaplatili za Marxovu iluzi o nebi na zemi, jen zespolečenštit výrobní prostředky! Lidé tímto aktem ztratili nejen bezprostřední vztah k práci, ale i k domovu, jako centru svého bytí. Léta byli utvrzováni ve falešném kolektivismu schůzovních a prvomájových aktivit, a to právě na úkor rodinného života, jeho tepla a citového záření. Otec a matka stáli na okraji společnosti, v jejímž centru se hřála tzv. veřejná činnost. Nic proti ní, ale nesmí vytlačit člověka i s jeho vztahem k nejbližším. Proto dnes nemáme jen opuštěné děti, ale i opuštěné staré lidi. Plody dozrály a jsou hodně trpké, o to trpčí, oč rychleji se u nás uhnízdila mediální kultura, se soustavným propagováním „carpe diem“!

Od roku 1989 se toto vše odehrává ve jménu vlády lidu, lidem a pro lid, jak definoval demokracii uprostřed 19. století Abraham Lincoln. Padesát let před ním však spolutvůrce první federální ústavy USA Alexandr Hamilton (1757-1804) říká něco, co má platnost setrvalou, a proto stojí za citaci: Lid si obvykle nepřeje nic jiného, než dosažení blaha, ale při jeho hledání se často mýlí. A lze se jen divit, že se nemýlí častěji, protože je neustále pronásledován úskoky parazitů, obklopen léčkami, které mu neustále strojí tolik lidí chamtivých a bez prostředků, dennodenně důmyslně klamán těmi, kdo mají jeho důvěru, aniž si ji zasluhují, nebo kdo se snaží si ji získat, než aby se jí stali hodni.“ S tímto hodnocením zastupitelského systému moci se shoduje jak Alexis de Tocqueville v polovině 19. století, tak náš druhý prezident – Edvard Beneš. O tomto jeho mínění nás utvrzuje jeho znamenitá kniha „Demokracie dnes a zítra“, vydaná pouze jedenkrát, a to v roce 1946.

Demokracie může být jen tehdy kvalitní vládou lidu, lidem a pro lid, bude-li kvalitní občan, její základní stavební kámen. Už Komenský viděl nápravu celé společnosti jedině prostřednictví jedince, jeho náležité výchovy. Monarchie se odsoudily k pádu samy, a to demoralizací vládnoucí šlechty, demokracie se odsuzují k pádu také samy, a to demoralizací občana. Proto je výchova občana k demokracii zároveň otázkou bytí či nebytí této vládní formy.

Výchova občana nezačíná v dospělosti, tam kulminuje sebevýchovou. Vložit tedy to nejlepší, čas, sílu a peníze do výchovy dětí a mládeže zakládá na dobrou budoucnost celé společnosti. Tento záměr požaduje změnu v celé životní orientaci. Pokud se budeme orientovat na touhu po moci a majetku, nikoli na kvalitu člověka, k zásadnímu obratu v jeho prospěch nedojde. Změna životní filozofie je nezbytně nutná. S ní pak jde i ocenění práce a zkušenosti starší generace, která je ve spotřební společnosti bezohledně opomíjena. Komenský říká, že „nejubožejší je stařec na žebrotě“. Ve spotřební společnosti se tímto ubohým starcem stává celá staré generace.

Naše země vstupovala do demokracie ve 20. století dvakrát. Jednou z monarchie, podruhé z tzv. reálného socialismu, který byl ve své podstatě státním kapitalismem. Po roce 1918 byl kladen velký důraz na výchovu občana k demokracii. Základ organizace lidové výchovy položil zákon č. 67/1919 Sb. O organizaci lidových kurzů občanské výchovy. Zde se praví: „Všechno obyvatelstvo má být poučováno o významu republikánského zřízení, o ústrojí, působnosti a úkolech státu, obce a ostatních veřejných těles, o právech a povinnostech občanů. K tomu mají sloužit bezplatné kurzy občanské výchovy.“

Kurzy občanské výchovy byly základní formou výchovy občana k demokracii. Vedle nich tu byla velmi pestrá paleta dalších forem výchovy a vzdělávání dospělých. Ti pak velmi pozitivně působili na děti a mládež, především v jejich volném čase. Ostatně i výchovná role rodiny byla za naší první republiky velmi výrazná. Podnikání, vázané na soukromé vlastnictví půdy, dílen a obchodů, bylo v souladu s budoucím pracovním zařazením dětí a mládeže. Rodina ve spolupráci se školou rozhodovala o budoucím povolání dítěte rozhodně s větší znalostí kvality svého potomka, než později výchovný poradce, striktně se držící směrných čísel, která byla určována shora.

Naše rodiny byly také početnější, takže forma profesního zaměření byla dosti bohatá, různorodá. Kolik máme dnes rodin se čtyřmi dětmi stejného pohlaví, o jejichž výchově, jako nejoptimálnější, se shodují pediatři s pedagogy z mnoha států světa? Tvrdí, že jsou ideálním počtem pro vzájemnou výchovu. Vždyť není přirozenější způsob výchovy, jako tato vzájemná výchova sourozenců. Kolik také máme dnes rodin, v nichž žijí s dětmi a rodiči i prarodiče? Tyto bohaté citové vztahy v rodině byly v mnoha případech okleštěny pouze na působení matky, v neúplné rodině. Kde má hledat chlapec model pro své budoucí mužné vystupování, chování? Dětem nesmírně chybí prarodiče, jejich životní moudrost a nadhled. V generacích před námi to byli často oni, kdo se stávali celoživotními vzory vnučkám a vnukům.

Zmizela-li tato bezprostřednost ve výchově z rodiny, zmizela zajisté i ze společnosti. Její místo zaujímá formálnost. „Přímost, zvaná dnes hloupostí bez vší ceny“, slavná verš Shakespearův, se naplňuje vskutku v masovém měřítku. Marxismus nesnil o dokonalém jedinci, ale o materiálně uspokojených masách. Proto také marxistická ideologie, stojící na zespolečenštění výrobních prostředků, si odklidila z cesty neformální výchovné poslání rodiny. Připravila tak volný prostor působení médií, která dnes i v rodinném prostředí „vychovávají“ jedince. K čemu, to vidíme na vzestupu bezcitnosti a násilí mezi mladými.

Pracovní výchova zůstává i po roce 1989 pouze záležitostí školy a zájmových aktivit mimo školu, které se, bohužel, postupně vytrácejí spolu s dotacemi státu na mimoškolní výchovu. Právě v tomto je nutné vidět jednu z významných příčin dnešního neutěšeného stavu značné části naší mládeže. Není-li vychovávána v pracovních dovednostech a návycích, uchyluje se často k destruktivnímu chování. Poškozuje nejen věci kolem sebe, ale i sebe sama, svůj zdravotní stav: kouřením, pitím alkoholických nápojů, narkotiky.

Toto je velmi neblahý posun dolů, pod úroveň mladých lidí před druhou světovou válkou, i pod úroveň mládeže poválečné. Zdravotnímu stavu mládeže napomáhala u nás velmi dobře organizovaná tělovýchova, s hlubokými tradicemi od 19. století. Tyršovo heslo „ve zdravém těle zdravý duch“ je nadčasové. Tělovýchovné organizace Sokol a Orel se však po roce 1989 už neobnovily v té podobě, kterou měly do roku 1948.

Doc. PhDr. Marie Řehořková