Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sub specie aeternitatis – Doc. PhDr. Marie Řehořková

4. 7. 2012

Z pohledu věčnosti je lidský život kapka v moři. Dočasnost člověka je základní zákon společenského pohybu. Musíme přijímat zkušenost těch, kteří šli před námi, abychom tomuto vývoji porozuměli. Dva pojmy hrají při tom svou roli: tradice a pokrok. Jen zdánlivě jsou protichůdné. Ve skutečnosti se vzájemně podmiňují, neboť v nejhlubším slova smyslu lze za tradici uznat jen to, co slouží dokonalejšímu životu. A toho lze dosáhnout jen pokrokem.

Český psycholog Robert Konečný říká v roce 1946: „Odstraňovat v sobě a kolem sebe všechno, co životu škodí, toť nejlepší bořitelství. Pomáhat v sobě a kolem sebe z celé duše své a mysli své všemu, co životu prospívá, toť nejlepší činnost tvůrčí, pokroková.“

Velký český básník Josef Hora píše ve svém Zpěvu rodné zemi: „A tak jdem, / mrtví, živí, nezrození, / nekonečné pokolení. / Z bouřných mraků nad světem / stoupáš s námi, ostrov štěstí, / nekonečný život náš, / na němž je nám růst a kvést, / držet stráž!“

Básník má povědomí nepřetržitého trvání života národa na ostrově štěstí, na rodné zemi. My jsme její nekonečnou stráží. Národ je u Hory mohutný proud, mnohohlasý chór. U Komenského nacházíme pojetí obdobné: traditio lampadis – říká a myslí tím předávání pochodně. Jedna generace od druhé ji přejímá a podává dál, takže v tomto smyslu není ani minulosti, ani přítomnosti, ani budoucnosti, je jen nekonečné, ustavičné trvání času.

V tomto toku žití má pak důležité místo výchova. Začíná v rodině a pokračuje ve společenství širším, v jeho institucích, školách. Profese vychovatele, učitele, patří k nejstarším profesím na zemi. Je známá a uznávaná u všech ras a národů. V Číně i Indii, v Babylonii i Egyptě, v Řecku i Římě. Tato profese je vázána na poznání, dosažené v té které pospolitosti. Neobsahovala nikdy jen poznatky o člověku a zemi, ale i o kosmu. Člověk v ní překračoval svůj vnitřní i vnější svět a dotýkal se nekonečna. Všude hledal rytmus a řád, platný i pro něho, jeho žití v omezeném prostoru a čase.

buddha.jpgBýt moudrý znamenalo v dávných kulturách být soustředěný, vědoucí, osvícený. Znamenalo mít vnitřní světlo poznání a být schopen je předat. Siddharta Gautama, nazvaný následovníky Buddhou čili Moudrostí, předal svou lampu následujícím pokolením formou Arijské stezky. Známe ji? Kdybychom ji dobře znali, zajisté by nemohla být v takové míře zneužita proti lidství těmi, kteří chtěli ovládnout národy arijstvím jako terorem. Zde je ona 2500 let stará Arijská stezka Siddharty Gautamy:

  1. Člověk má mít názor na věc, opřený o zkoumání a prověření této věci.

  2. Člověk má stále usilovat o pravdivé poznání.

  3. Člověk má správně toužit, což znamená zbavit se nízkosti, jež plyne ze žádosti smyslů, ze sobectví a z touhy po nesmrtelnosti. Nízké tužby má nahradit ušlechtilými tužbami, jako je vzájemná služba a touha po spravedlnosti.

  4. Člověk má správně mluvit, správně se chovat a mít užitečnou práci.

  5. Člověk má správně usilovat, své dobré úmysly uskutečnit a má být k sobě kritický.

  6. Člověk má správně zaměřovat svou pozornost, stále má stát na stráži proti své domýšlivosti.

  7. Člověk má být správně zanícen. To ovšem vylučuje tupé, bezmyšlenkovité vytržení či následování kohokoliv a čehokoliv.

Co má společného tato Arijská stezka s krutostí k druhým, s povyšováním se nad druhé lidi, národy a rasy? Nacismem zneužité arijství patří k největším podvodům dvacátéto století.

Buddhovo myšlení je nadčasové. Klidně je můžeme přijmout i dnes, a to jako tradici i pokrok zároveň. Ostatně jedinci, jako Komenský či Shakespeare, jsou tomuto myšlení velice blízko. Vzpomeňme jen Shakespearova sonetu č. 99:

„Kdo má moc ublížit, a přece se jí vzdává, / kdo nikdy nedělá, co stále hrozí v něm, / kdo hýbá jinými a sám odolává / jak skála, nehybný, chladný, všem svůdnostem, / jen ten má právo být dědicem všech krás nebe / a hospodařit zde s poklady přírody, / jen ten je pánem a vlastníkem sama sebe – / ostatní nejsou než správci své podoby!“

Uvážíme-li, jak nízko klesla výchova v našem století, ve století tzv. vědy a sportu, dospíváme k názoru, že pokrok dneška je vskutku na hliněných nohou, kdykoliv se může člověku zřítit na hlavu a zničit ho. Fašismus, nacismus, komunismus, antikomunismus, rasismus žije kolem nás jako výsledek nesoustředěného a nemoudrého života jedinců, kteří dávají přednost lsti a násilí na druhých před prací na sobě samém.

Nesoustředěnost životního způsobu je prohlubována soustavným zamlžováním obecných pojmů, jako je pravda, spravedlnost, Svoboda, demokracie, vlast, lid, komunismus, socialismus… Století 19. a 20. se vyznačují soustavnou válkou pojmů. Manipulace s pojmy je hlavním smyslem psychologické války, jež válčí pojmy, nikoliv zbraněmi. Psychologická válka má svůj raison d’être v rozdílu mezi obecným a jednotlivým. Tento rozdíl znal již středověk a zachoval se nám zcela zřetelně ve sporu mezi realisty a nominalisty.

Už Roger Bacon (1214–1292), anglický filozof a přírodovědec, člen františkánského řádu, poukazuje na nutnost stálé korekce pojmu skutečností. Bacon byl nominalista, tj. ten, který koriguje slovo či znak skutečností. Středověký realista byl opakem nominalisty: přijímal název či názor a nezkoumal, zda odpovídá skutečnosti.

Zmatek v pojmech vydatně slouží psychologické válce po celé dvacáté století. Co např. je a může být pravdou?! Co svobodou?! Co spravedlností?! A tak bychom mohli vypočítávat všechny další obecné pojmy. Ty mají různý výklad, asi podobně, jako chléb či voda mohou mít různou kvalitu. I takovou, při níž se stávají hrozbou lidskému zdraví. Marxismem znehodnocená společenskost se podobá chlebu, který byl otráven. Jed třídní nenávisti neusmrcuje jen jedince, ale celá společenství, národy.

Uvědomme si, že politické procesy padesátých let byly procesy s vlastizrádci. Těmi nebyli jen Milada Horáková a spol., ale i 29 církevních řádů. Na 300 řeholníků bylo z rozhodnutí Rudolfa Slánského koncentrováno do starodávného Želivského kláštera a zde s nimi bylo nakládáno jako s těžce se provinivšími vlastizrádci. „V roce 1950 propuklo v Československu veřejně kruté pronásledování katolické církve: biskupů, kněží, řeholníků, řeholnic i obyčejných věřících, kteří měli význačnější postavení ve veřejném životě. Odsuzovalo se k smrti, k doživotnímu žaláři, k práci v uranových dolech, zřizovaly se tábory pro nucené práce.“ (J. M. Veselý, Znamení času, vyd. 1997, str. 6)

benediktinsky--premonstratsky---klaster-v-zelivi.jpg

Kněží, věznění pro vlastizradu, pocházeli z lidu, často z velmi chudých rodin, mluvili a cítili česky a slovensky, nevlastnili žádný osobní majetek, sloužili obecnému blahu. Byli ovšem poslušni Vatikánu, což stačilo k usvědčení z vlastizrady. Takto byla zpracovávána nejširší veřejnost, tiskem i rozhlasem. Stačí si přečíst dnes již těžko dostupnou publikaci, vydanou Ministerstvem informací a osvěty, od autorů Jindřicha Neulse a Miroslava Dvořáka, která nesla název „Co se skrývalo za zdmi klášterů“, rok vydání 1950. V témže roce 1950 „byl pověřen Radim Kalfus funkcí ústředního tajemníka Jednoty bratrské.

V letech 1957 až 1969 vykonal 13 zahraničních cest, převážně zámořských. První vedla do Bethelemu v USA, odtud do Západní Indie, Británie a Nizozemí.“ Tolik Ctibor Votrubec v doslovu ke knize Radima Kalfuse o doktoru Schweitzerovi, která vyšla v roce 1988.

Bylo by vskutku v zájmu psychologické války zmnožovat zlobu a odsuzovat Radima Kalfuse, tajemníka Jednoty bratrské, za výhody, které měl v dobách, kdy katolická církev byla všemožně likvidována. Psychologická válka staví člověka proti člověku, církev proti církvi, stranu proti straně, národ proti národu, rasu proti rase. Žije ze zla, které velmi obratně mezi lidmi plodí, a využívá i dobra, neboť sama o sobě je zlem. Zlo ke své existenci dobro potřebuje, dobro však zlo nikoliv. Proto je pravdivý slogan „sametové revoluce“: Zlo o dobru ví, dobro o zlu ne.

Psychologická válka mění pravdu v lež a lež v pravdu dle záměru. „Aby se zachránila jedna lež, musí se vymyslet sedm nových,“ říká lidová moudrost. Z pohledu věčnosti je lidský život kapka v moři. Ale jak obtížně se tato kapka v moři lží orientuje! Oklamaný člověk se dopouští zla ve jménu pravdy, lásky, spravedlnosti, víry v lepší svět a v naději, že tento svět zbaví všeho zla. Záludnost psychologické války je neohraničená časem a prostorem. To dnes vidíme jasně při obhajobě lidských práv na různých místech naší planety. Pravé poslání tzv. vlády lidu, lidem a pro lid, další to nepravdy naší doby, nám objasňují nejen Šaldovy „Moje pochybnosti o demokracii“ z roku 1933, ale už i Nerudova „Nejnovější idea lidstva“ z roku 1872.

Z uvedeného je zřejmé, že není zas tak velkým problémem udělat z člověka nebezpečného tvora. Stačí ho přesvědčit, že koná ve jménu pravdy, svobody, vlasti či národa. Obtížnější je vrátit oklamanému člověku jeho lidství. Cesta zpět začíná odčiněním. To pak pochopením člověka, že byl oklamán. Jen koncentrovaná, silná osobnost je však schopna přiznat si, že byla oklamána. Zaútočit na člověka zvnějšku, znamená zbavit ho snahy po odčinění. Proto revoluce zločin neodstraní, ale naopak: začne mu vládnout.

Právě proto musíme hledat a nacházet souvislosti mezi událostmi, neboť teprve ony nám odhalují běh žití z pohledu širšího, než je náš krátký život. Štafetu mezigenerační nemůže nést jen zlo, ale také dobro. Obojí patří k životu na této zemi, neboť člověk je schopen obojího. Dobro je od Tvůrce vesmírného řádu, zlo z nás, z naší nedokonalosti. Proto je tak důležité, abychom na sobě pracovali. Jen tak můžeme jít ve stopách Buddhy, Konfucia a Ježíše Nazaretského. Dobro lidi spojuje, zlo rozděluje.

Doc. PhDr. Marie Řehořková

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Něco veselého

(Zuza, 18. 3. 2013 15:17)

Zdarec. Letos koluje po internetu nová možnost, jak vydělávat z domova, ideální na jaro, když je večer hodinka času. Sama si takto vydělávám už od ledna a penízky přibývají. Milionářku to ze mě sice neudělá, ale když to jde, tak to dojím, co to jde.. A tohle všechno znám z www.CervenaCerna.cz